USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců
JUDr. Tomáše Pirka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně Z. T.,
narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v
Praze 1, Opatovická 4, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu nemajetkové újmy,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 28 C 125/2018, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2021, č. j. 68
Co 350/2019-213, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) svým rozsudkem ze dne
26. 6. 2019, č. j. 28 C 125/2018-62, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně
domáhala zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím (výrok I) a žalobkyni
uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 300 Kč a
(výrok II).
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem
ze dne 29. 1. 2020, č. j. 68 Co 350/2019-103, rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). K dovolání žalobkyně
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 3. 11. 2020, č. j. 30 Cdo 2863/2020-143, ve
znění opravného usnesení ze dne 15. 12. 2020, č. j. 30 Cdo 2863/2020-153,
rozsudek odvolacího soudu v části, jíž byl v rozsahu částky 100 000 Kč s
příslušenstvím potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně a ve výroku o
nákladech řízení zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Městský soud v Praze
v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci
samé I v části, v níž byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobkyně domáhala
zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím a ve výroku o nákladech řízení II
potvrdil (výrok I rozhodnutí odvolacího soudu) a současně žalobkyni uložil
povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 300 Kč (výrok
II rozhodnutí odvolacího soudu). Takto bylo rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobce domáhal finančního
zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku nepřiměřené délky
řízení vedeného u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 24 C 139/2013 (dále
jen „posuzované řízení“). Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v celém rozsahu dovoláním, které
však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. Ve vztahu k námitce, že bylo zasaženo do základních práv žalobkyně (bod II
dovolání in fine) neobsahuje podané dovolání zákonem předpokládané vymezení
důvodu přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 a § 241a odst. 2 o. s. ř. a pro
tuto vadu se nemůže Nejvyšší soud předestřenou otázkou zabývat. Zákonné
požadavky na obligatorní náležitosti dovolání (konkretizace dovolacího důvodu a
vymezení důvodu přípustnosti dovolání) platí i tehdy, pokud napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, které se vztahuje k
ochraně základních práv a svobod, neboť i v tomto případě není přehnaným
formalismem požadavek na to, aby dovolatel vymezil přípustnosti dovolání
uvedením toho, od které ustálené judikatury Nejvyššího nebo případně i
Ústavního soudu se odvolací soud měl podle názoru dovolatele odchýlit (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28.11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16,
zejména body 39, 43–44, 46 odůvodnění), což žalobkyně v projednávaném dovolání
a ve vztahu k uvedené otázce neučinila. Námitka žalobkyně, že odvolací soud nehodnotil správně kritérium postupu orgánu
veřejné moci, když nezohlednil dvojí zrušení rozsudku v posuzovaném řízení z
důvodu závažných pochybení soudu, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, když odvolací soud v souladu se závazným názorem dovolacího soudu
(viz jeho odstavec 24 a 25) vysvětlil, že ke druhé kasaci rozsudku okresního
soudu v posuzovaném řízení došlo z důvodu souhrnného skutkového zjištění
učiněného okresním soudem, tedy z důvodu pochybení přičitatelného státu. Tímto
pochybením došlo k prodloužení řízení jen o cca 6 a půl měsíce tj.
o dobu,
která je z pohledu celkové délky posuzovaného řízení marginální. Ustálená
judikatura přitom toleruje ojedinělé průtahy v řízení, pokud se neukáží jako
dostatečně závažné, aby mohl být na jejich podkladě učiněn závěr o zjevně
nepřiměřené celkové délce řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
5. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4987/2010, nebo rozsudek Evropského soudu pro
lidská práva ze dne 8. 12. 1983 ve věci Pretto proti Itálii, stížnost č. 7984/77, odst. 37). Pokud tedy odvolací soud na základě této skutečnosti v
souvislosti se zhodnocením ostatních zákonných kritérií dospěl k závěru, že
délka posuzovaného řízení je přiměřená, od ustálené judikatury Nejvyššího soudu
se neodchýlil. Platí totiž, že na závěru o nepřiměřenosti délky řízení se
projeví kritéria uvedená v § 31a odst. 3 písm. b) až e) zákona č. 82/1998 Sb. ve stejném poměru, v jakém se na celkové délce řízení podílela (viz rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012). Žalobkyní tvrzená skutečnost, že i první rozsudek okresního soudu v posuzovaném
řízení byl zrušen z důvodu závažného pochybení soudu, ze skutkových zjištění
odvolacího soudu neplyne. Žalobkyně tak ve skutečnosti brojí proti skutkovým
zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení, čímž
uplatňuje nezpůsobilý dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Obdobně ze
skutkových zjištění soudů neplyne okolnost, že důvodem pro nepřiměřenou délku
posuzovaného řízení byl především „justiční ping pong“.. Dovolatelka tak rovněž
ohledně této námitky konstruuje své odlišné právní posouzení věci na jiném
skutkovém zjištění, než odvolací soud, a její námitka proto přípustnost
dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže založit.
Taktéž námitka žalobkyně, že odvolací soud dospěl ve svém rozsudku k jiným
závěrům než ve svém předchozím (zrušeném) rozhodnutí, nemůže založit
přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Dovolatelka přehlíží, že rozsudek
odvolacího soudu byl zrušen rozhodnutím Nejvyššího soudu. Za této procesní
situace, s přihlédnutím k tomu, co dovolací soud vyložil v odůvodnění svého
kasačního rozsudku, přirozeně nepřicházelo v úvahu, aby odvolací soud byl
„vázán“ svým předchozím rozhodnutím (k tomu srov. tu část z odůvodnění nálezu
sp. zn. II. ÚS 1688/10, v níž Ústavní soud uvádí: „Tato vázanost se, inter
alia, projevuje též v tom, že tentýž odvolací soud je povinen respektovat
právní názor, který v téže věci vyslovil dříve, přičemž jediným relevantním
důvodem odchýlení se od něj, odhlédne-li se od kasačního zásahu Nejvyššího
soudu doprovázeného závazným právním názorem, může představovat podstatná změna
v obsahu skutkového základu, která by zapříčinila vlastní neaplikovatelnost
takového dříve vysloveného právního názoru.“). Jelikož byl v posuzované věci
předchozí rozsudek odvolacího soudu zrušen kasačním zásahem Nejvyššího soudu,
nelze hovořit o vázanosti předchozím právním závěrem, který vyslovil odvolací
soud. Tím, že v důsledku kasačního rozhodnutí dovolacího soudu byl odvolací
soud znovu vystaven povinnosti, aby vyložil jak skutková zjištění, z nichž při
rozhodování vycházel, tak i jím zaujaté právní posouzení, byla pochopitelně
otevřena možnost odvolacího soudu buďto setrvat na dříve vyjádřených závěrech,
anebo tyto závěry přehodnotit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10.
2017, sp. zn. 30 Cdo 4286/2017).
Odvolací soud se rovněž neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího
soudu, který dlouhodobě vychází ze závěru, že při posuzování přiměřenosti délky
řízení není možné vycházet z nějaké abstraktní, předem dané doby řízení, která
by z pohledu § 31a OdpŠk, popřípadě čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod mohla být pokládána za přiměřenou. Je třeba přihlížet ke
konkrétním okolnostem individuálního případu (srov. část IV. Stanoviska
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp.
zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, dále jen „Stanovisko“, popř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22.
4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 10/2015, proti němuž podaná ústavní stížnost byla
odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. II. ÚS 2109/15,
a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1551/2017). Ze
žádného z žalobkyní označených rozhodnutí Nejvyššího soudu (ani ze
statistických dat Evropské komise, na která žalobkyně poukazovala) také
neplyne, že by přiměřená délka soudního řízení měla činit vždy právě dva roky.
Námitka, že odvolací soud nezohlednil vyšší věk žalobkyně při posuzování
kritéria významu řízení pro poškozeného, nemůže opět přípustnost dovolání
založit, neboť odvolací soud podle odůvodnění napadeného rozhodnutí měl naopak
význam posuzovaného řízení s ohledem na věk žalobkyně za zvýšený (srov.
odstavec 28 rozsudku odvolacího soudu). Uvedená námitka se tak ve skutečnosti
míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a žalobkyně se fakticky nedožaduje
příznivějšího právního posouzení, než jaké již odvolací soud učinil.
Ani při řešení otázek, zda při odškodňování nepřiměřené délky řízení je možno
využití řádného opravného prostředku považovat za skutečnost subsumovatelnou
pod kritérium složitosti řízení, a dále zda při odškodňování nepřiměřené délky
řízení je dvouinstanční rozhodování soudů ve věci možno hodnotit ve smyslu
instančnosti řízení, se odvolací soud od rozhodovací praxe dovolacího soudu
neodchýlil, neboť ta vychází z předpokladu, že s rostoucím počtem soudních
instancí, které se do řešení věci zapojují, přirozeně narůstá délka řízení.
Složitost věci tedy může být dána na základě počtu stupňů soudní soustavy, v
nichž byla věc rozhodována, bez ohledu na důvodnost podaných opravných
prostředků či postup orgánů veřejné moci a v tomto ohledu lze delší dobu řízení
mít za ospravedlnitelnou (srov. Stanovisko, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3628/2010, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23.
5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 675/2013).
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto
o náhradě nákladů odvolacího řízení, není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
objektivně přípustné.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. 12. 2021
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu