ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci
žalobce V. O., zastoupeného JUDr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem v Praze
8, Sokolovská 32/22, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za
nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C
9/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 2.
2016, č. j. 17 Co 372/2015-125, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2016, č. j. 17 Co 372/2015-125,
a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. 7. 2015, č. j. 27 C
9/2012-94, ve výrocích, v nichž byla zamítnuta žaloba o poskytnutí písemné
omluvy za zadržení žalobce, jakož i ve výrocích o náhradách nákladů řízení před
těmito soudy, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu
řízení; jinak se dovolání odmítá.
1. Žalobce se v řízení na žalované domáhá zaplacení celkem 100 000 Kč a
písemné omluvy jako zadostiučinění za nemajetkové újmy, jež mu měly vzniknout
jednak v důsledku nezákonného příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního
provozu (v částce 60 000 Kč a písemné omluvy), dále v důsledku nezákonného
příkazu k domovní prohlídce a k prohlídce jiných prostor (v částce 5 000 Kč a
písemné omluvy), a konečně v důsledku toho, že dne 24. 11. 2010 byl v místě
svého bydliště zadržen, čímž mělo dojít k neoprávněnému zásahu do jeho osobní
svobody (v částce 35 000 Kč a písemné omluvy).
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne
27. 7. 2015, č. j. 27 C 9/2012-94, žalobu o zaplacení 100 000 Kč a zaslání
omluvy zamítl (výrok I) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě
nákladů řízení 900 Kč (výrok II).
3. Soud prvního stupně ve věci rozhodoval poté, co jeho předchozí
rozsudek ze dne 14. 11. 2012, č. j. 27 C 9/2012-23, a rozsudek Městského soudu
v Praze ze dne 15. 8. 2013, č. j. 17 Co 206/2013-41, byly k dovolání žalobce
zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, č. j. 30 Cdo
4286/2013-60, a věc byla soudu prvního stupně vrácena k dalšímu řízení.
4. Soud prvního stupně vyšel z toho, že Nejvyšší soud usnesením ze dne
14. 1. 2014, č. j. 4 Pzo 3/2013-30, deklaroval, že příkazem k odposlechu a
záznamu telekomunikačního provozu Okresního soudu Praha-východ ze dne 18. 8.
2010, sp. zn. Nt 11027/2010, který se týkal žalobce, byl porušen zákon v
ustanovení § 88 odst. 1, odst. 2 trestního řádu, ve znění účinném do 30. 9.
2012. Dále soud prvního stupně zjistil, že žalovaná se žalobci za vydání
uvedeného příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního hovoru ve svém
stanovisku ze dne 18. 9. 2014 omluvila.
5. Po právní stránce posoudil soud prvního stupně nároky žalobce tak, že
písemnou omluvu žalované ze dne 18. 9. 2014 měl ve smyslu § 31a odst. 2 zákona
č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní
rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen
„OdpŠk“, za dostačující zadostiučinění ve vztahu k nemajetkové újmě, jež měla
žalobci vzniknout v důsledku vydání nezákonného příkazu k odposlechu a záznamu
telekomunikačního hovoru Okresním soudem Praha-východ. Pokud žalobce v této
souvislosti požadoval ještě peněžité zadostiučinění v částce 60 000 Kč, měl
soud prvního stupně za to, že žalobce v tomto směru netvrdil a neprokázal, jaká
konkrétní závažná újma mu vydáním příkazu k odposlechu vznikla. Důvodným soud
prvního stupně neshledal ani nároky žalobce na zadostiučinění ve výši 5 000 Kč
a na písemnou omluvu, jež mu měly vzniknout v důsledku příkazu k domovní
prohlídce a prohlídce jiných prostor, a to pro absenci odpovědnostního titulu,
neboť nebyla konstatována nezákonnost tohoto příkazu v řízení před Ústavním
soudem. Jako nedůvodné hodnotil soud prvního stupně rovněž nároky žalobce na
zadostiučinění ve výši 35 000 Kč a na písemnou omluvu, jež žalobce požadoval v
souvislosti se zadržením v místě bydliště, k němuž došlo dne 24. 11. 2010.
Podle soudu prvního stupně se žalobce ohledně těchto nároků omezil pouze na
tvrzení o neúčelnosti a nehospodárnosti zásahu do práv žalobce, aniž by tvrdil
a prokazoval, jaká konkrétní závažná újma mu tím byla způsobena.
6. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem odmítl
odvolání žalobce ohledně částky 5 000 Kč (výrok I rozsudku odvolacího soudu),
dále změnil zamítavý výrok soudu prvního stupně ve věci samé tak, že žalované
uložil povinnost zaplatit žalobci 20 000 Kč, jinak jej ohledně částky 75 000 Kč
a písemné omluvy potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl, že
žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení před soudy obou
stupňů 6 171 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
7. Odvolací soud po skutkové stránce věc nijak nedoplňoval, a vyšel tak
ze skutkových zjištění soudu prvního stupně.
8. Odvolání žalobce v rozsahu nároku na zadostiučinění ve výši 5 000 Kč
odvolací soud odmítl jako nepřípustné. Dále se odvolací soud zabýval nároky
žalobce na zaplacení částky 35 000 Kč a na písemnou omluvu za nemajetkovou
újmu, která měla žalobci vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu
spočívajícího v jeho zadržení dne 24. 11. 2010. Ve shodě se soudem prvního
stupně dospěl odvolací soud k závěru, že žalobce v řízení netvrdil ani
neprokázal vznik nemajetkové újmy, která mu měla tvrzeným nesprávným úředním
postupem vzniknout. Jako nedůvodný shledal odvolací soud rovněž požadavek
žalobce na písemnou omluvu v souvislosti s vydáním příkazu k odposlechu a
záznamu telekomunikačního provozu, neboť tento nárok žalobce byl již ze strany
žalované saturován poskytnutím omluvy ve stanovisku ze dne 18. 9. 2014.
Odchylně od rozhodnutí soudu prvního stupně tak soud odvolací posoudil pouze
nárok na peněžité zadostiučinění za vydání nezákonného příkazu k odposlechu,
když měl za to, že žalobci vzhledem k závažnosti zásahu do jeho práv náleží
peněžité zadostiučinění ve výši 20 000 Kč. V tomto rozsahu proto zamítající
rozsudek soudu prvního stupně změnil.
II. Dovolání a vyjádření k němu
9. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v rozsahu výroku I a
zamítající části výroku II dovoláním. V něm pokládá celkem devět otázek, jež
byly podle jeho názoru odvolacím soudem nesprávně právně posouzeny, přičemž se
odvolací soud při jejich řešení odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu,
případně se jedná o otázky v praxi dovolacího soudu dosud neřešené. Předně má
žalobce za nesprávné posouzení otázky přípustnosti odvolání ve vztahu k dílčímu
nároku na zaplacení zadostiučinění ve výši 5 000 Kč. Dále žalobce v otázkách
dvě a tři zpochybňuje posouzení otázky prokazování vzniku nemajetkové újmy
žalobce, k němuž mělo dojít v souvislosti s jeho zadržením v místě bydliště dne
24. 11. 2010. Čtvrtá otázka se týká posouzení včasnosti omluvy za nezákonný
odposlech ze strany žalované, otázky pět až devět pak směřují k výši přiznaného
zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež žalobci vznikla vydáním nezákonného
příkazu k odposlechu.
10. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
11. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1.
2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2
zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
12. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění
podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř., a obsahovalo náležitosti vyžadované
ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností
dovolání.
IV. Přípustnost dovolání
13. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
14. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
15. Dle § 238 odst. 1 písm. f) o. s. ř. dovolání podle § 237 o. s. ř.
není přípustné proti usnesením, proti nimž je přípustná žaloba pro zmatečnost
podle § 229 odst. 4 o. s. ř.
16. Pokud tedy odvolací soud odmítl odvolání žalobce proti výroku
rozsudku soudu prvního stupně o věci samé ohledně částky 5 000 Kč, nemůže být
proti tomuto rozhodnutí dovolání přípustné, a to vzhledem k tomu, že je proti
němu možno brojit žalobou pro zmatečnost podle § 229 odst. 4 o. s. ř.
17. Dle § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. dovolání podle § 237 o. s. ř.
není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem
bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o
vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v
§ 120 odst. 2 o. s. ř.; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
18. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v názoru, že v případě
řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků
odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z
těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba
zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to,
že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto
jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32
Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl
usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, a usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009).
19. Tak je tomu i v posuzované věci, kdy odvolací soud rozhodoval o
nárocích žalobce vyplývajících jednak z vydání nezákonného příkazu k odposlechu
a záznamu telekomunikačního provozu, dále z tvrzeného nezákonného příkazu k
domovní prohlídce a prohlídce jiných prostor, a konečně z tvrzeného nesprávného
úředního postupu spočívajícího v zadržení žalobce dne 24. 11. 2010. Dovolání v
rozsahu, ve kterém odvolací soud zamítl nároky žalobce na zaplacení peněžitého
zadostiučinění ve výši 35 000 Kč za zadržení žalobce v místě jeho bydliště dne
24. 11. 2010 a ve výši 40 000 Kč za nezákonný příkaz k odposlechu, není
přípustné s ohledem na ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., neboť
ohledně nich bylo odvolacím soudem rozhodnuto o nárocích nepřesahujících svou
výší částku 50 000 Kč.
20. Otázka včasnosti omluvy poskytnuté žalobci ze strany žalované za
nezákonný odposlech nemůže založit přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s.
ř., poněvadž na jejím vyřešení odvolací soud své rozhodnutí o zamítnutí žaloby
v rozsahu tohoto nároku nezaložil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek), nýbrž při svém posouzení vyšel z toho, že omluva za
nezákonný odposlech již byla žalobci poskytnuta.
21. Dovolání je však přípustné pro řešení otázky prokazování vzniku
nemajetkové újmy, jež měla žalobci vzniknout v souvislosti s nesprávným úředním
postupem spočívajícím v jeho zadržení v místě bydliště dne 24. 11. 2010, neboť
při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
22. Dovolání je důvodné.
23. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou
nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení
povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě.
Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu,
považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon
nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
24. Objektivní odpovědnost státu podle zákona č. 82/1998 Sb. za
nesprávný úřední postup je založena na současném splnění tří podmínek:
existence nesprávného úředního postupu, vznik škody nebo nemajetkové újmy a
příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody nebo
nemajetkové újmy.
25. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo
1684/2010, konstatoval, že v případě nemajetkové újmy, která měla vzniknout
nesprávným úředním postupem spočívajícím v jiné skutečnosti než v nepřiměřené
délce řízení, se plně uplatní procesní povinnosti tvrzení a důkazní a jim
odpovídající procesní břemena.
26. Poučení o povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní je upraveno v
ustanoveních § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. Smyslem citovaných ustanovení je, aby
účastníku nebyla odepřena ochrana jeho práva jen proto, že neunesl břemeno
tvrzení, resp. důkazní břemeno, aniž byl poučen, že ho takové břemeno tíží.
Poučovací povinnost podle § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. soud plní při jednání,
popř. při přípravném jednání nařízeném podle § 114c o. s. ř. Při jiném úkonu
soud poučení o povinnosti tvrzení a o povinnosti důkazní neposkytuje (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2017, sp. zn. 26 Cdo 3512/2017).
27. V posuzované věci odvolací soud založil svůj závěr o nedůvodnosti
nároku žalobce na omluvu za nesprávný úřední postup spočívající v jeho zadržení
v místě bydliště dne 24. 11. 2010 – ve shodě s rozhodnutím soudu prvního stupně
– na tom, že žalobce svá tvrzení o vzniku nemajetkové újmy nijak
nekonkretizoval, ani nenabídl k jejich prokázání žádné důkazy, čili, jinak
vyjádřeno, na závěru o neunesení břemene tvrzení a břemene důkazního žalobcem.
Nejvyšší soud ve své dlouhodobě ustálené rozhodovací praxi ovšem zdůrazňuje, že
soudy nižších stupňů mohou své rozhodnutí založit na závěru, že účastník
přítomný při soudním jednání neunesl břemeno tvrzení nebo břemeno důkazní, jen
tehdy, jestliže takovému účastníku předtím bezvýsledně poskytly poučení podle §
118a odst. 1 a 3 o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2003,
sp. zn. 21 Cdo 1491/2002, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2005,
sp. zn. 29 Odo 1069/2003, případně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11.
2013, sp. zn. 32 Cdo 4255/2011). Vzhledem k tomu, že k poučení účastníka podle
§ 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. musí dojít při jednání (nebo přípravném jednání
nařízeném podle § 114a o. s. ř.), nemohlo jej nahradit ani usnesení soudu
prvního stupně ze dne 2. 2. 2015 vydané mimo jednání (srov. již citovaný
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2017, sp. zn. 26 Cdo 3512/2017).
Jestliže odvolací soud žalobci řádná poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř.
neposkytl, a svůj závěr o nedůvodnosti nároku žalobce přesto založil na
neunesení břemene tvrzení a důkazního z jeho strany, je jím provedené posouzení
věci nesprávné.
VI. Závěr
28. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího
soudu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. – v rozsahu nároku žalobce na
omluvu za nesprávný úřední postup spočívající v jeho zadržení v místě bydliště
dne 24. 11. 2010 – zrušil, jinak dovolání jako nepřípustné podle § 243c odst. 1
o. s. ř. odmítl. Protože se důvody pro zrušení rozsudku odvolacího soudu
vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle
ustanovení § 243e odst. 2 o. s. ř. ve stejném rozsahu i rozsudek soudu prvního
stupně a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
29. Bude tak na soudu prvního stupně, aby v dalším řízení žalobce podle
§ 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. řádně poučil o povinnosti tvrzení a důkazní ve
vztahu k existenci nemajetkové újmy, jakož i ve vztahu k dalším předpokladům
odpovědnosti státu za nesprávný úřední postup, a aby jej zároveň upozornil a
následky vyplývající z nesplnění těchto povinností, resp. z neunesení jim
odpovídajících procesních břemen.
30. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem
o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v
tomto rozhodnutí vyslovenými.
31. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 6. 2018
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu