27 Cdo 1371/2021-366
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy
JUDr. Marka Doležala a soudců JUDr. Michaely Janouškové a JUDr. Filipa Cilečka
v právní věci žalobkyně C. – N., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY,
zastoupené Mgr. Petrem Krátkým, advokátem, se sídlem v Jeseníku, Dukelská
722/14, PSČ 790 01, proti žalovanému M. P., narozenému XY, bytem XY,
zastoupenému JUDr. Lucií Radkovičovou, advokátkou, se sídlem v Praze 5,
Břežánecká 758/2, PSČ 158 00, o zaplacení 9.820.000 Kč s příslušenstvím, vedené
u Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci pod sp. zn. 23 Cm 62/2019, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 1. 2021,
č. j. 5 Cmo 134/2020-339, t a k t o:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 1. 2021, č. j. 5 Cmo 134/2020-339,
se ruší a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
I. Dosavadní průběh řízení
[1] Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 15. 4. 2020, č. j. 23 Cm 62/2019-258, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 9.470.000
Kč s úrokem z prodlení (výrok I.), žalobu co do částky 350.000 Kč s úrokem z
prodlení zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III. až V.). [2] Soud prvního stupně vyšel (mimo jiné) z toho, že:
1/ K. S. k datu podání žaloby vlastnil 50 % akcií společnosti C. – N. (dále též jen „společnost“ či „žalobkyně“), byl tedy kvalifikovaným akcionářem. 2/ Dozorčí rada odmítla žalobu podat. 3/ Žalovaný byl (a stále je) předsedou představenstva společnosti. 4/ Žalovaný jménem společnosti (z pozice předsedy představenstva)
uzavřel dne 9. 10. 2017 se společností G. (dále též jen „G.“), jejímž byl
jednatelem i společníkem s podílem o velikosti 60 % a za níž jednal jeho bratr
I. P., dohodu o narovnání, na jejímž podkladě se žalobkyně zavázala společnosti
G. zaplatit 9.470.000 Kč (dále též jen „dohoda o narovnání“). 5/ Žalovaný jménem společnosti (z pozice předsedy představenstva)
uzavřel dne 10. 4. 2018 s (manželkou) L. P. (dále též jen „L. P.“) smlouvu o
poskytování služeb (dále též jen „smlouva o poskytování služeb“), na jejímž
podkladě společnost zaplatila L. P. (za období od dubna 2018 do ledna 2019)
částku 350.000 Kč. [3] Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně uzavřel, že:
1/ K. S. byl (z pozice kvalifikovaného akcionáře) oprávněn podat za
společnost žalobu, tedy domáhat se (jménem společnosti) náhrady újmy [§ 371
zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o
obchodních korporacích), dále též jen „z. o. k.“]. 2/ Žalovaný při uzavírání dohody o narovnání i smlouvy o poskytování
služeb porušil povinnost jednat s péčí řádného hospodáře, porušil povinnost
plynoucí z § 54 a § 55 z. o. k., neboť o tom, že má v úmyslu smlouvy uzavřít,
neinformoval ani členy představenstva, ani dozorčí radu, resp. splnění své
informační povinnosti neprokázal. 3/ Dohoda o narovnání i smlouva o poskytování služeb jsou platnými
právními jednáními. 4/ Ve vztahu k dohodě o narovnání dospěl (navíc) k závěru, že jí byl
narovnán neexistující závazek, neboť nebylo prokázáno, že společnost uzavřela
(dne 1. 7. 2011) se společností G. smlouvu o postoupení práv, na jejímž
podkladě měla společnosti vzniknout povinnost uhradit G. (minimálně) 9.470.000
Kč; nebyl tak důvod, aby společnost uzavírala dohodu o narovnání. 5/ Uzavřel-li (přes uvedené) žalovaný dohodu o narovnání, jednal v
rozporu s péčí řádného hospodáře, společnosti (jež na jejím podkladě poskytla
třetímu subjektu finanční plnění a započetla pohledávky) jednáním žalovaného
vznikla škoda v částce 9.470.000 Kč. 6/ V případě smlouvy o spolupráci se žalobkyni vznik škody prokázat
nepodařilo, L. P. odváděla činnost odpovídající poskytnutým odměnám. [4] Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalovaného ve výroku označeným
rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., III., IV. a V.
potvrdil
(první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok), uváděje,
že žalovaný uzavřením dohody o narovnání neexistujících závazků porušil svou
povinnost jednat vůči společnosti loajálně, zavinil vznik škody, za níž
odpovídá; své odpovědnosti se nezprostil, „neprokázal, že jednal s péčí řádného
hospodáře, další tvrzení ke své obraně u jednání neuvedl, žádné důkazy
nenavrhl“. Svou neúčastí u „posledního nařízeného jednání“ se zbavil možnosti
být poučen dle § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu (dále jen „o. s. ř.“).
[5] Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož
přípustnost opírá o § 237 o. s. ř., maje za to, že napadené rozhodnutí závisí
na vyřešení otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. [6] Dovolatel namítá, že:
1) Odvolací soud se nezabýval otázkou absolutní neplatnosti dohody o
narovnání, přestože byl povinen tuto otázku zkoumat z úřední povinnosti a jedná
se o otázku významnou pro rozhodnutí ve věci, čímž se odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2006, sp. zn. 26 Cdo 2064/2006). 2) Po právní stránce odvolací soud „nesprávně posoudil naplnění podmínek
pro vznik odpovědnosti žalovaného za škodu, kterou údajně způsobil žalobkyni,
zejména existenci příčinné souvislosti mezi tvrzeným protiprávním jednáním ze
strany žalovaného a vznikem údajné škody na straně žalobkyně, přičemž existenci
příčinné souvislosti odvolací soud pouze presumoval, čímž se odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“ (rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
22. 10. 2008, sp. zn. 32 Cdo 1733/2008, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2408/2010, a ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. 23 Cdo
1583/2010). 3) V rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1360/2003, ze dne 20. 7. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4562/2008, ze dne 19. 3. 2008, sp. zn. 25 Cdo 657/2006, a
ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4165/2010) se odvolací soud „nezabýval tím,
zda se na vzniku údajné škody na straně žalobkyně nepodílela svým jednáním i
samotná žalobkyně a zda nemohla žalobkyně vzniku tvrzené škody zabránit“. 4) Své rozhodnutí odvolací soud založil na nesprávném vyřešení otázky
procesního práva. Uzavřel-li odvolací soud, že se žalovaný svou neúčastí na
jednání zbavil možnosti být poučen dle § 118a o. s. ř., pominul, že jednání
(konané dne 17. 9. 2020, při němž se mu poučení nedostalo) bylo odročeno pouze
za účelem vyhlášení rozhodnutí, čímž se odchýlil od rozhodovací praxe
Nejvyššího soudu (rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2008, sp. zn. 26 Cdo
1559/2007, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 28 Cdo
3665/2009, a ze dne 14. 1. 2009, sp. zn. 21 Cdo 5232/2007). 5) Odvolací soud porušil ústavně zaručené právo na soudní ochranu ve
smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod tím, že napadený
rozsudek odvolacího soudu postrádá náležitosti stanovené v § 157 odst. 2 o. s. ř. 6) Po právní stránce nesprávně posoudil i naplnění podmínek pro
konstatování porušení péče řádného hospodáře, v rozporu se stávající
judikaturou (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. 29 Cdo
3235/2016, či ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5279/2016) nepřihlédl ke všem
okolnostem projednávané věci. 7) Při řešení otázky, „zda lze označit jednání člena statutárního orgánu
za porušení péče řádného hospodáře v případě, že vyhovuje testu rozumné péče
dle § 52 odst.
1“, se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, dle níž má soud povinnost přihlédnout ke všem okolnostem
projednávané věci. Konstatoval-li odvolací soud, že žalovaný porušil povinnost
jednat loajálně, je takový závěr v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne
29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2869/2011. 8) Výše škody byla posouzena v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze
dne 21. 5. 2008, sp. zn. 29 Odo 1118/2006, neboť odvolací soud nezkoumal
účelnost a reálný ekonomický přínos „nabytých heren“. [7] Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
II. Zastoupení a včasnost
[8] Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, dovolací soud
se proto zabýval jeho přípustností.
III. Přípustnost dovolání
[9] Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
[10] Podle § 237 o. s. ř. je (není-li stanoveno jinak) dovolání
přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení
končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li
být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
[11] První, druhá, třetí ani šestá až osmá z dovolatelem formulovaných
otázek přípustnost dovolání nezakládají. Je tomu tak proto, že odvolací soud
při řešení otázky odpovědnosti za škodu způsobenou porušením povinnosti člena
statutárního orgánu společnosti jednat při výkonu funkce s péčí řádného
hospodáře postupoval v souladu s judikaturou (srovnej např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 29 Cdo 3542/2011, usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 16. 1. 2019, sp. zn. 27 Cdo 3553/2018, či ze dne 16. 12. 2020, sp. zn.
27 Cdo 1238/2019, jejichž závěry se prosadí i při výkladu právní úpravy účinné
od 1. 1. 2014), a zabýval se i dovolatelem namítanou otázkou neplatnosti dohody
o narovnání (viz bod 105 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, na jeho
závěry odvolací soud odkázal).
[12] Dovolání je však přípustné podle § 237 o. s. ř. k posouzení
dovolatelem otevřené otázky výkladu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
[13] Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutích zdůraznil, že soud může své
rozhodnutí založit na závěru, že účastník přítomný při soudním jednání neunesl
důkazní břemeno (či břemeno tvrzení), jen tehdy, jestliže takovému účastníku
předtím bezvýsledně poskytl poučení podle § 118a o. s. ř. (srov. např. rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1491/2002, ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 29 Odo 1069/2003, či ze dne 15. 5. 2019, sp. zn. 32 Cdo
2693/2017). Povinnost poskytovat účastníkům potřebná poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. zákon ukládá – jak je zřejmé z § 213b odst. 1 o. s. ř. – také
odvolacímu soudu, který ji plní při odvolacím jednání; to neplatí jen tehdy,
kdyby v důsledku poskytnutého poučení podle § 118a odst. 1 a 2 nebo 3 o. s. ř. účastník měl uplatnit nové skutečnosti nebo nové důkazy v rozporu s § 205a nebo
§ 211a o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 29
Cdo 1747/2015, či rozsudky ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3519/2011, ze dne
28. 1. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2628/2012, či ze dne 15. 5. 2019, sp. zn. 32 Cdo
2693/2017). [14] Odvolacímu soudu je na místě dát za pravdu potud, že poučovací
povinnost podle § 118a o. s. ř. plní soud při jednání vůči přítomnému
účastníku. Plní-li poučovací povinnost podle § 118a o. s. ř. odvolací soud,
plní ji při odvolacím jednání, a to vůči přítomným účastníkům. Není-li účastník
odvolacímu jednání přítomen, odvolací soud mu potřebné poučení poskytnout
nemůže (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo
2604/2009, ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1163/2013, a ze dne 25. 9. 2018,
sp. zn. 26 Cdo 5639/2017). [15] Závěr odvolacího soudu, podle něhož se v poměrech projednávané věci
žalovaný svou neúčastí u („posledního nařízeného“) jednání „zbavil“ možnosti
být poučen dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., však již správný není. [16] Z obsahu spisu se totiž podává, že:
1) Při jednání odvolacího soudu konaném dne 17. 9. 2020 (jehož se
účastnil žalovaný i jeho zástupkyně) nebylo poučení dle § 118a o. s. ř. žalovanému poskytnuto. Jednání bylo (po přednesu závěrečných návrhů) odročeno
na den 24. 9. 2020 „za účelem vyhlášení rozhodnutí“. 2) Dne 23. 9. 2020 zaslal odvolací soud účastníkům (jejich zástupcům)
přípis, že „se jednání dne 24. 9. 2020 nekoná“ a že se „odročuje na den 19. 11. 2020“ (č. l. 328 p. v. spisu). 3) Dne 18. 11. 2020 bylo účastníkům (jejich zástupcům) telefonicky
sděleno, že se jednání nařízené na den 19. 11. 2020 „odročuje z důvodu
karantény soudkyně na neurčito“ (viz č. l. 334 spisu). 4) Dne 23. 11. 2020 odvolací soud nařídil jednání na den 7. 1. 2021. 5) Přípisem ze dne 5. 1. 2021 zástupkyně žalovaného omluvila svou
neúčast při „vyhlášení rozhodnutí“. 6) Dne 7. 1. 2021 se uskutečnilo jednání odvolacího soudu, na němž
odvolací soud (nejprve) konstatoval, že „žalovaný se k jednání nedostavil,
možnosti obdržet přiměřené poučení ze strany odvolacího soudu se tak zbavil“;
následně vyhlásil dovoláním napadené rozhodnutí. [17] Odročil-li odvolací soud jednání konané dne 17. 9. 2020 (při němž
se žalovanému poučení dle § 118a o. s. ř.
nedostalo) po přednesu závěrečných
návrhů (toliko) za účelem vyhlášení rozhodnutí, nemůže závěr odvolacího soudu o
tom, že se žalovaný neúčastí zbavil možnosti být při jednání odvolacího soudu
poučen, obstát.
[18] Jelikož právní posouzení věci co do řešení otázky, na které
napadené rozhodnutí spočívá, není správné a dovolací důvod podle § 241a odst. 1
o. s. ř. byl uplatněn právem, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§
243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243e
odst. 1 o. s. ř.).
[19] Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g
odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř., § 226 odst. 1 o. s. ř.).
[20] Jen pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že je rozdíl mezi prokázanou
skutečností a neunesením důkazního břemene. Rozhodnutí založené na neunesení
důkazního břemene o určité skutečnosti nelze zaměňovat s rozhodnutím založeným
na zjištěném skutkovém stavu. V takovém případě nejde o to, že se určitá
skutečnost neprokázala, nýbrž o to, že se prokázala jinak, než účastník tvrdil.
Má-li soud určitou skutečnost za prokázanou jinak, než tvrdil některý z
účastníků řízení, pak nemá důvod přistoupit k poučení dle § 118a odst. 3 o. s.
ř., jelikož jeho rozhodnutí není v takovém případě rozhodnutím založeným na
neunesení důkazního břemene o oné skutečnosti (srov. shodně např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2021, sen. zn. 29 ICdo 112/2019, uveřejněný pod
číslem 97/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 30. 4. 2019,
sp. zn. 29 Cdo 3071/2018). Přezkoumávané rozhodnutí je v tomto ohledu
nekonzistentní, odvolací soud měl na jedné straně za prokázány předpoklady pro
vznik odpovědnosti dovolatele za škodu, současně však uvedl, že dovolatel
netvrdil a „neprokázal, že jednal s péčí řádného hospodáře“ (viz body 9 a 10
odůvodnění).
[21] K rozložení důkazního břemene v řízení o náhradu škody způsobené
porušením povinnosti člena statutárního orgánu jednat s péčí řádného hospodáře
srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. 29 Cdo 3775/2008,
ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 250/2015, ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 29
Cdo 440/2013, a ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 4590/2016, jejichž závěry,
ač přijaté v poměrech právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, se prosadí i při
výkladu právní úpravy účinné od 1. 1. 2014.
[22] V novém rozhodnutí odvolací soud znovu rozhodne i o nákladech
řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 6. 2022
JUDr. Marek Doležal
předseda senátu