27 Cdo 1238/2019-929
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa
Cilečka a soudců JUDr. Petra Šuka a JUDr. Ivo Waldera v právní věci žalobkyně
A., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené Mgr. Jiřím Hoňkem,
advokátem, se sídlem v Praze 1, Opletalova 1284/37, PSČ 110 00, proti žalovaným
1) J. L., narozenému XY, bytem XY, a 2) V. R., narozené XY, bytem XY, společně
zastoupeným JUDr. Libuší Svobodovou, advokátkou, se sídlem v Praze 7, Ovenecká
871/13, PSČ 170 00, o zaplacení 1.949.319 Kč, vedené u Městského soudu v Praze
pod sp. zn. 13 Cm 147/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu
v Praze ze dne 26. 11. 2018, č. j. 6 Cmo 166/2018-865, ve znění usnesení téhož
soudu ze dne 12. 8. 2019, č. j. 6 Cmo 166/2018-897, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 11. 2018, č. j. 6 Cmo 166/2018-865,
ve znění usnesení téhož soudu ze dne 12. 8. 2019, č. j. 6 Cmo 166/2018-897, se
ruší a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
[1] Žalobkyně, A., (dále jen „společnost“), se po žalovaných domáhá
zaplacení 1.949.319 Kč jako náhrady škody, kterou měli žalovaní způsobit
společnosti tím, že jako její jednatelé:
- v letech 2000 až 2002 „nakoupili“ vozidla XY a XY, čímž měli
společnosti způsobit škodu 1.174.380 Kč (dále také jen „první škodní událost“),
- v letech 2000 až 2002 umožnili, aby byly z majetku společnosti
vyplaceny náhrady za neuskutečněné „služební jízdy“ společníků společnosti
(dále jen „fiktivní služební jízdy“), čímž společnosti měli způsobit škodu
633.655 Kč (dále také jen „druhá škodní událost“),
- v letech 2000 až 2002 umožnili, aby byly z majetku společnosti
vynaloženy finanční prostředky na nákup pohonných hmot spotřebovaných při
soukromých jízdách společníků společnosti (dále jen „soukromé jízdy“), čímž
společnosti měli způsobit škodu 141.284 Kč (dále také jen „třetí škodní
událost“). [2] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 10. 2016, č. j. 13 Cm
147/2003-650, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 2. 2. 2017, č. j. 13 Cm
147/2003-672, uložil žalovaným zaplatit společnosti 1.782.868 Kč (výrok I.),
zamítl žalobu co do zaplacení částky 166.451 Kč (výrok II.) a rozhodl o
nákladech řízení (výroky III. až V.). [3] Soud prvního stupně vyšel z toho, že:
1) Žalovaní byli v letech 2000 až 2002 jednateli společnosti. 2) Žalování (jménem společnosti) v letech 2000 až 2002 prodali vozidla
společnosti XY, XY a XY (dále také jen „stará vozidla“) s tím, že je nahradí za
vozidla nová. V roce 2000 žalovaní (jménem společnosti) uzavřeli leasingovou
smlouvu, na základě které společnost získala vozidlo XY, a v roce 2001 žalovaní
(jménem společnosti) uzavřeli leasingovou smlouvu, na základě které společnost
získala vozidlo XY (dále jen „nová vozidla“); za celkovou cenu 1.474.380 Kč. 3) Podle znaleckého posudku ze dne 7. 6. 2011, č. 1523-33/2011, jeho
doplňku ze dne 7. 11. 2011, doplňku č. 2 ze dne 10. 4. 2013 a doplňku č. 3 ze
dne 12. 8. 2014 vypracovaného Znaleckým ústavem INFO 7 - znalecká organizace,
s. r. o., (dále jen „znalecký posudek“):
i. výsledek hospodaření společnosti v každém roce od 1999 do 2002
představoval ztrátu. ii. ztrátu společnosti v letech 1998 až 2002 způsobovaly především
náklady na „autorské honoráře, vedení autoprovozu a auditorské, poradenské a
konzultační služby“. iii. v letech 1999 až 2002 vzrostly náklady na provoz motorových vozidel
společnosti především v důsledku leasingu nových vozidel, zvýšení cestovních
náhrad a zvýšení provozních nákladů. iv. stará vozidla jsou vozidly nižší střední třídy a náklady na jejich
provoz a údržbu jsou nižší než náklady na provoz a údržbu nových vozidel, které
jsou vozidly střední třídy. Náklady společnosti na nákup, údržbu a provoz
nových vozidel by byly o 1.007.929 Kč vyšší, než náklady, které by společnost
(hypoteticky) vynaložila na nákup, údržbu a provoz běžných vozidel nižší
střední třídy (srovnatelných se starými vozidly). v. společnost vedla dvě knihy jízd pro každé z nových vozidel a jednu
knihu jízd pro každé ze soukromých vozidel používaných společníky společnosti.
Knihy jízd nových vozidel ani knihy jízd soukromých vozidel používaných
společníky společnosti nejsou řádnými účetními doklady. vi. cestovní náhrady za služební jízdy „neodpovídají ustanovením
příslušných vyhlášek Ministerstva práce a sociálních věcí, které stanovují výši
sazeb základních náhrad za používání silničních motorových vozidel a výše
průměrných cen pohonných hmot“. [4] Soud prvního stupně obecně předeslal, že jednatel společnosti s
ručením omezeným je podle § 194 odst. 5 ve spojení s § 135 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku účinného do 31. 12. 2013 (dále též jen „obch. zák.“), povinen jednat s péčí řádného hospodáře a je-li sporné, zda s péčí
řádného hospodáře jednal, nese o tom důkazní břemeno. [5] Ve vztahu k první škodní události soud dospěl k závěru, že žalovaní
nejednali s péčí řádného hospodáře a způsobili společnosti škodu 1.007.929 Kč,
neboť pořídili (jako jednatelé společnosti) nová vozidla za kupní cenu, která
byla „výrazně vyšší“, než obvyklá cena (běžných) vozidel nižší střední třídy,
jež by „pro potřeby společnosti“ postačovala; tím také zvýšili náklady na
údržbu a provoz vozidel společnosti. Podle soudu žalovaní „nevysvětlili“, proč
bylo pro potřeby společnosti – s ohledem na její špatnou hospodářskou situaci –
nutné pořídit vozidla „výrazně nákladnější“ než stará vozidla. [6] Ve vztahu k druhé a třetí škodní události soud prvního stupně
uzavřel, že žalovaní – přes výzvy soudu – neunesli břemeno tvrzení (a v
návaznosti na to také důkazní břemeno) o tom, že každá z jízd vykázaných
společností v knihách jízd nových vozidel a v knihách jízd soukromých vozidel
společníků společnosti byla uskutečněna „v souvislosti s činností poskytovanou
obchodním partnerům (zákazníkům) společnosti“ a že vyplacení náhrad za tyto
jízdy bylo v souladu s péčí řádného hospodáře. Jinak řečeno žalovaní
neprokázali, že nová vozidla byla užívána pro potřeby společnosti a nikoli
pouze pro „soukromé potřeby“ jejích společníků. [7] K odvolání společnosti i žalovaných Vrchní soud v Praze v záhlaví
označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že
žalobu zamítl; potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. (první
výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý a třetí
výrok). [8] Odvolací soud nejprve připomenul, že škoda ve smyslu § 420 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (jež je
jedním z předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu), je penězi vyjádřitelnou
majetkovou újmou, která nastala v majetkové sféře poškozeného, a dodal, že
skutečnou škodou je újma spočívající ve zmenšení majetku poškozeného. [9] Podle odvolacího soudu společnosti „nákupem“ nových vozů nevznikla
škoda, neboť nové vozy se staly jejím majetkem (ekvivalentním jeho kupní ceně),
a tak nedošlo ke zmenšení jejího jmění. [10] Ve vztahu k druhé a třetí škodní události odvolací soud nejprve
konstatoval, že byť společnost podle § 118a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále jen „o. s.
ř.“), vyzval, aby uvedla kdy, v jaké
výši a komu žalovaní uhradili náhradu za spotřebu pohonných hmot za soukromé
jízdy, a náhradu za fiktivní služební jízdy společníků společnosti, a přestože
společnost dále poučil, že je povinna tvrdit skutečnosti, ze kterých lze
dovodit, že tyto jízdy nebyly jízdami služebními, ta tyto rozhodné skutečnosti
o jednotlivých jízdách netvrdila, a neunesla tak své břemeno tvrzení.
[11] Proti rozsudku odvolacího soudu podala společnost dovolání, jehož
přípustnost opírá o § 237 o. s. ř., majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí
na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a sice
(posuzováno podle obsahu) zda:
1) jednatel společnosti s ručením omezeným může nehospodárným pořízením
nových vozidel způsobit společnosti škodu, i když se vozidla, za která
společnost zaplatila kupní cenu odpovídající jejich majetkové hodnotě, stala
jejím majetkem,
2) je odvolací soud povinen účastníky poučit o svém právním názoru
odlišném od právního názoru soudu prvního stupně,
3) nese žalobkyně (společnost) břemeno tvrzení o skutečnostech
rozhodných pro závěr, že služební jízdy nebyly uskutečněny, je-li předmětem
řízení otázka, zda jednatel porušil svou povinnost jednat s péčí řádného
hospodáře tím, že vyplácel cestovní náhrady za fiktivní služební jízdy. [12] Dovolatelka namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci (uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a
věc mu vrátil k dalšímu řízení. [13] Dovolatelka brojí proti závěru odvolacího soudu, podle něhož koupí
(nabytím) nových vozidel nedošlo ke zmenšení majetku společnosti, neboť kupní
cena odpovídá jejich majetkové hodnotě. Tento závěr je podle ní v rozporu se
závěry formulovanými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2008, sp. zn. 29
Odo 1118/2006. [14] S odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3366/2008, či ze dne 24. 1. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1241/2011, nebo nález
Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. III. ÚS 3317/15, dovolatelka
poukazuje také na to, že ji odvolací soud nepoučil podle § 118a odst. 2 o. s. ř. ohledně jeho odlišného právního názoru na otázku, zda společnosti „nákupem“
vozidel (ne)vznikla škoda. Nebyla-li soudem poučena, nemohla „přednést relevantní argumentaci, upravit či
doplnit svá tvrzení, případně přehodnotit právní kvalifikaci rozhodných
skutečností“. Podle dovolatelky samotný fakt, že „určitá otázka byla předmětem
obrany žalovaných“, nezbavuje soud povinnosti poučit ji podle § 118a o. s. ř. [15] Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že neunesla
břemeno tvrzení ohledně toho kdy, v jaké výši a komu byla uhrazena náhrada za
fiktivní služební jízdy, neboť tato tvrzení byla předmětem dokazování (již)
před soudem prvního stupně. Dovolatelka poukazuje na to, že v řízení před
soudem prvního stupně tvrdila, že služební jízdy, za které byly vyplaceny
cestovní náhrady, se nikdy neuskutečnily. [16] Tvrzení, že se služební jízdy, za které byly vyplaceny cestovní
náhrady, neuskutečnily, je „tvrzením negativní skutečnosti“, které se podle
dovolatelky v občanském soudním řízení zásadně neprokazuje a účastník, který
tuto skutečnost tvrdí, o ní nenese důkazní břemeno. Na podporu svého názoru
dovolatelka cituje například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 1998, sp. zn.
26 Cdo 732/98, uveřejněný pod číslem 35/99 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek. Podle dovolatelky bylo naopak na žalovaných, aby prokázali
uskutečnění služebních jízd a jejich účel. Ti důkazní břemeno ohledně těchto
tvrzení neunesli. [17] První žalovaný ve vyjádření k dovolání uvádí, že společnost
nedostatečně specifikovala výši škody způsobenou „nehospodárným“ nákupem nových
vozů, neboť tu nebylo možné vyčíslit tak, že se od zaplacené kupní ceny odečte
částka, kterou by osoba jednající s péčí řádného hospodáře měla za
(hypotetický) nákup nových vozidel uhradit. Souhlasí se závěrem odvolacího
soudu, že zakoupením nových vozidel došlo pouze ke změně složení majetku
společnosti, a nedošlo tak ke vzniku škody. [18] S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 29 Cdo 440/2013, první žalovaný konstatuje, že důkazní břemeno v řízení o
náhradě škody způsobené jednáním jednatele v rozporu s péčí řádného hospodáře
je na jednatele přeneseno pouze v případě, že je prokázán vznik škody. Procesní
povinností společnosti tak bylo prokázat, za které konkrétní služební jízdy jí
byly uhrazeny náhrady, což společnost učinit nemohla, neboť ani dostatečně
nekonkretizovala škodu, protiprávní jednání žalovaných ani příčinnou souvislost
mezi tímto protiprávním jednáním a škodou. První žalovaný taktéž poukazuje na
rozporná tvrzení společnosti, která nejprve připustila, že část jízd vykonaných
soukromými vozidly společníků společnosti, J. L. a Z. C., byla vykonána pro
potřebu společnosti, a posléze uvedla, že služební jízdy, se kterými mělo
čerpání pohonných hmot souviset, se nikdy neuskutečnily. [19] První žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné
odmítl. [20] Druhá žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
[21] Dovolání je podle § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení v pořadí
první a třetí z dovolatelkou formulovaných otázek, a sice otázky, zda jednatel
společnosti s ručením omezeným může nehospodárným pořízením nových vozidel
způsobit společnosti škodu, a otázky, zda v řízení o odpovědnosti jednatele za
škodu způsobenou neoprávněným vyplacením cestovních náhrad za fiktivní služební
jízdy, leží břemeno tvrzení o skutečnostech rozhodných pro závěr, že jízdy
nebyly uskutečněny, na žalující společnosti, při jejichž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. [22] Dovolání je důvodné. I. Ke vzniku škody (pořízením nových vozidel)
[23] Otázku, zda jednatelé uzavřením leasingové smlouvy, na základě
které společnost pořídila „drahá a nepotřebná“ vozidla, způsobili společnosti
škodu, Nejvyšší soud posuzoval ve věci vedené pod sp. zn. 29 Odo 1118/2006. V
rozsudku v této věci (na který dovolatelka odkazuje) Nejvyšší soud formuloval a
odůvodnil závěr, podle něhož při rozhodování o tom, zda v důsledku uzavření
smlouvy vznikla společnosti škoda, nelze vystačit pouze s mechanickým
porovnáním částky, kterou společnost na základě uzavřené smlouvy plnila, a
hodnoty plnění, jež z této smlouvy získala. Je nutno vzít v úvahu též účelnost
a reálný ekonomický přínos takto nabytých hodnot pro společnost vzhledem k
jejímu předmětu podnikání (činnosti), jejím potřebám a majetkovým poměrům. Nepřinesl-li posuzovaný úkon společnosti přínos, který by se adekvátně (alespoň
nepřímo) odrazil v účelu, pro který byla společnost založena (zpravidla v
ekonomické výkonnosti jejího podniku, je-li tímto účelem podnikání), není možné
bez dalšího uvažovat o tom, že se majetek společnosti nezmenšil a že jí tudíž
nevznikla škoda (srov. dále i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 5330/2014, nebo ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 29 Cdo 3914/2015). [24] Vycházel-li odvolací soud v projednávané věci z názoru, podle něhož
pořízením nových vozidel nemohla vzniknout společnosti škoda, neboť tím došlo
pouze ke změně složení majetku a nikoli ke zmenšení majetku společnosti, je
jeho právní posouzení této otázky neúplné a tudíž nesprávné. II. K rozložení břemene tvrzení a důkazního břemene v řízení o náhradu
škody způsobené společnosti výkonem funkce statutárního orgánu v rozporu s
požadavkem péče řádného hospodáře
[25] Podle § 135 odst. 2 obch. zák. ve znění účinném od 1. 1. 2001 se
ustanovení § 194 odst. 2 první až páté věty, odstavce 4 až 7 a § 196a obch. zák. použijí obdobně i na jednatele společnosti s ručením omezeným. [26] Podle § 194 odst. 5 obch. zák. ve znění účinném od 1. 1. 2001 jsou
členové představenstva povinni vykonávat svou působnost s péčí řádného
hospodáře a zachovávat mlčenlivost o důvěrných informacích a skutečnostech,
jejichž prozrazení třetím osobám by mohlo společnosti způsobit škodu. Je-li
sporné, zda člen představenstva jednal s péčí řádného hospodáře, nese důkazní
břemeno o tom, že jednal s péčí řádného hospodáře, tento člen představenstva.
Ti členové představenstva, kteří způsobili společnosti porušením právních
povinností při výkonu působnosti představenstva škodu, odpovídají za tuto škodu
společně a nerozdílně. Smlouva mezi společností a členem představenstva nebo
ustanovení stanov vylučující nebo omezující odpovědnost člena představenstva za
škodu jsou neplatné. Členové představenstva odpovídají za škodu, kterou
způsobili společnosti plněním pokynu valné hromady, jen je-li pokyn valné
hromady v rozporu s právními předpisy. [27] Již v rozsudku ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, Nejvyšší
soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož se ve sporném civilním řízení
uplatňuje pravidlo, že důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom
účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe
příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto
skutečností také tvrdí (srov. dále rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 23 Cdo 701/2017, či ze dne 26. 8. 2020, sp. zn. 21 Cdo 3353/2019,
nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2018, sp. zn. 25 Cdo 5640/2017). [28] Podle ustanovení § 194 odst. 5 obch. zák. ve znění účinném do 31. 12. 2000 byla všechny předpoklady odpovědnosti jednatele za škodu způsobenou
společnosti, včetně porušení právní povinnosti (tj. skutečnosti, že jednatel
nejednal s náležitou péčí), povinna tvrdit a prokazovat žalující společnost s
ručením omezeným. [29] S účinností od 1. 1. 2001 (novelou obchodního zákoníku provedenou
zákonem č. 370/2000 Sb.) bylo do § 194 odst. 5 obch. zák. včleněno pravidlo o
přenesení důkazního břemene o otázce, zda jednatel jednal s péčí řádného
hospodáře, ze společnosti na tohoto jednatele. [30] Podle čl. VIII Přechodných ustanovení k části první odst. 32
uvedené novely se pro posouzení jednání členů představenstva (jednatelů)
učiněných před 1. 1. 2001 použije zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve
znění účinném do 31. 12. 2000. (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze
dne 20. 1. 2009, sp. zn. 29 Cdo 359/2007, ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 23 Cdo
3665/2008, ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 29 Cdo 4276/2009, ze dne 19. 6. 2012,
sp. zn. 29 Cdo 3542/2011, ze dne 19. 12. 2013, sp. zn. 29 Cdo 935/2012, či
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 29 Cdo 919/2013). [31] Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu přijaté při výkladu
institutu odpovědnosti za škodu způsobenou porušením povinnosti jednatele
jednat při výkonu funkce s péčí řádného hospodáře podle § 194 odst. 5 obch. zák. ve znění účinném od 1. 1. 2001, se podává:
1) Je-li v řízení vedeném proti jednateli společnosti s ručením omezeným
(jako žalovanému) posuzováno, zda jednatel způsobil společnosti škodu porušením
povinnosti vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře, nese jednatel
důkazní břemeno (toliko) o tom, že (v konkrétním případě) jednal s péčí řádného
hospodáře.
2) Ve vztahu k ostatním předpokladům odpovědnosti jednatele za škodu
způsobenou společnosti – tedy ohledně vzniku škody, jakož i příčinné
souvislosti mezi škodou a protiprávním jednáním – nese důkazní břemeno (jakož i
břemeno tvrzení) žalobce a nikoliv žalovaný člen orgánu. [32] K tomu srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. 29 Cdo 3775/2008, ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 29 Cdo 3542/2011, ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 29 Cdo 440/2013, či ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 250/2015,
ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 4590/2016, ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 27 Cdo
4163/2017 a nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2019, sp. zn. 27 Cdo
3553/2018. [33] V řízení, ve kterém společnost tvrdí, že „žalovaný – jako jednatel
společnosti s ručením omezeným – umožnil vyplacení cestovních náhrad a náhrad
za pohonné hmoty za služební jízdy, které nebyly uskutečněny, čímž společnosti
způsobil škodu“, jsou tvrzení o tom, že služební jízdy nebyly uskutečněny
(jakož i tvrzení, že uskutečněné jízdy nebyly služebními), tvrzeními o porušení
náležité péče (péče řádného hospodáře) žalovaného. V režimu právní úpravy
účinné do 31. 12. 2000 ohledně nich nese břemeno tvrzení i důkazní žalující
společnost, zatímco v režimu právní úpravy účinné od 1. 1. 2001 musí (v
důsledku přenosu důkazního břemene) jednatelé tvrdit a prokázat opak, tj. že
jízdy proběhly a že šlo o jízdy služební. [34] V projednávané věci je z tvrzení společnosti zřejmé, že k některým
jednáním, jimiž měli žalovaní společnosti způsobit škodu, došlo do 31. 12. 2000
a k jiným došlo po tomto datu. Nerozlišoval-li odvolací soud – z hlediska
rozložení důkazního břemene
– právní režim škodných událostí vyvolaných jednáními učiněnými do 31. 12. 2000
od škodných událostí vyvolaných jednáními učiněnými po 1. 1. 2001, není jeho
právní posouzení (již z tohoto důvodu) správné. III. Aplikace výše uvedených (obecných) závěrů v projednávané věci. [35] Jde-li o škodné události vyvolané jednáními učiněnými po 1. 1. 2001, nesou břemeno tvrzení i břemeno důkazní ohledně skutečnosti, že jízdy
proběhly a že šlo o jízdy služební, žalovaní (a nikoli dovolatelka, jak chybně
vyhodnotil odvolací soud). [36] Ohledně škodných událostí vyvolaných jednáními učiněnými do 31. 12. 2000 nese vskutku břemena tvrzení i důkazu dovolatelka. [37] Nejvyšší soud však již v rozsudku ze dne 16. 12. 2011, sp. zn. 22
Cdo 883/2010, formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož důkazní břemeno ohledně
určitých skutečností leží (obecně) na tom účastníku řízení, který z existence
těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho
účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí. V některých případech
strana zatížená důkazním břemenem však objektivně nemá a nemůže mít k dispozici
informace o skutečnostech významných pro rozhodnutí ve sporu, avšak protistrana
má tyto informace k dispozici.
Jestliže pak strana zatížená důkazním břemenem
přednese alespoň „opěrné body“ skutkového stavu a zvýší tak pravděpodobnost
svých skutkových tvrzení, nastupuje vysvětlovací povinnost protistrany;
nesplnění této povinnosti bude mít za následek hodnocení důkazu v neprospěch
strany, která vysvětlovací povinnost nesplnila. [38] K tomuto závěru se Nejvyšší soud opakovaně přihlásil (srov. v
judikatuře Nejvyššího soudu k řešení tzv. informačního deficitu procesní strany
v civilním řízení a k tzv. vysvětlovací povinnosti strany nezatížené důkazním
břemenem důvody rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo
2851/2013, či ze dne 21. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1433/2015, anebo – obdobně –
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 29 Cdo 5069/2015, či ze
dne 24. 8. 2016, sp. zn. 29 Cdo 4006/2015). [39] Promítnuto do poměrů projednávané věci lze uzavřít, že dovolatelka
se ohledně konkrétních okolností fiktivních služebních jízd, které měly být
proplaceny do 31. 12. 2000, nachází v tzv. informačním deficitu (ve smyslu výše
citovaného závěru rozsudku sp. zn. 22 Cdo 883/2010) zaviněném právě žalovanými
jako jejími tehdejšími jednateli. Přitom nelze přehlédnout, že dovolatelka
přednesla v tvrzeních obsažených v „doplnění tvrzení žalobce ze dne 23. 11. 2018“ (viz č. l. 851 až 855 spisu) [jímž reagovala právě na poučení odvolacího
soudu podle § 118a odst. 1 o. s. ř. (č. l. 849 spisu)] „opěrné body“ skutkového
stavu. Za této procesní situace pak – za podmínky, že mají patřičné informace k
dispozici – co do škodných událostí vyvolaných jednáními učiněnými do 31. 12. 2000 nastupuje vysvětlovací povinnost žalovaných. [40] Z výše vyložených důvodů není právní posouzení otázky rozložení
procesních břemen odvolacím soudem správné. [41] Jelikož řešení dovoláním otevřených otázek, na kterých napadené
rozhodnutí spočívá, není správné a dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a
odst. 1 věta první o. s. ř.) a aniž se pro nadbytečnost zabýval ostatními
námitkami dovolatelky, rozhodnutí odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta
druhá o. s. ř.). [42] Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný
(§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř., § 226 odst. 1 o. s. ř.). [43] V novém rozhodnutí odvolací soud znovu rozhodne i o nákladech
řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 12. 2020
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu