21 Cdo 3353/2019-208
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Mojmíra Putny v právní
věci žalobkyně M. H., narozené dne XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Liborem
Zemancem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, nám. Přemysla Otakara II.
č. 123/36, proti žalované Z. B., narozené dne XY, bytem XY, zastoupené Mgr.
Vladimírem Kratochvílem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Česká č.
26/41, o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, vedené u
Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 6 C 33/2018, o dovolání žalované
proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. března 2019 č.
j. 7 Co 1520/2018-177, takto:
Rozsudek krajského soudu (s výjimkou výroku, jímž bylo odmítnuto odvolání
žalobkyně proti rozsudku soudu prvního stupně do výroku o nepřipuštění změny
žaloby) se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Českých
Budějovicích k dalšímu řízení.
Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Českém Krumlově dne 14. 2. 2018 domáhala, aby bylo určeno, že „zástavní právo smluvní pro pohledávku ve
výši 400 000 Kč s příslušenstvím v rozsahu ? nemovitosti, zapsané na LV XY
vedeném pro k. ú. a obec XY u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, KP XY, a
to k pozemku p. č. XY (ostatní plocha), pozemku p. č. XY (zastavená plocha a
nádvoří), jehož součástí je stavba bez č. p./ č. e., rod rekr., pozemku p. č. XY (zastavěná plocha a nádvoří), jehož součástí je stavba bez č. p./ č. e., rod
rekr. a pozemku p. č. XY (ostatní plocha), na základě smlouvy o zřízení
zástavního práva podle obč. z. ze dne 25. 10. 2011 s právními účinky vkladu pod
V-2984/2011-302 ke dni 25. 10. 2011, neexistuje“. Žalobu zdůvodnila zejména
tím, že na základě rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 4. 2014 č. j. 22 Co 144/2014-405, který rozhodl o zrušení a vypořádání podílového
spoluvlastnictví žalobkyně s P. F. a J. F. k výše označeným pozemkům (dále jen
„předmětné pozemky“), se stala výlučným vlastníkem předmětných pozemků, že dne
25. 10. 2011 – „těsně před podáním žaloby“, o níž bylo rozhodnuto výše uvedeným
rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích – zatížili J. F. a P. F. předmětné pozemky smluvním zástavním právem ve prospěch žalované a zástavní
právo „mělo krýt“ pohledávku žalované vůči J. a P. F., a to půjčku 400 000 Kč
poskytnutou žalovanou těmto dlužníkům na základě smlouvy o půjčce, která byla
uzavřena téhož dne jako smlouva zástavní, přičemž splatnost půjčky měla nastat
do třiceti dnů ode dne, kdy k jejímu vrácení budou dlužníci věřitelem písemně
vyzváni, a že se tak žalobkyně vůči žalované dostala „do pozice“ zástavního
dlužníka. Dále uvedla, že půjčku „neustále“ považuje za fiktivní a účelovou,
jejímž jediným cílem bylo (taktéž účelově) zatížit „její nemovitosti“, že v
roce 2014 žalovaná jako zástavní a obligační věřitelka odmítla ze soudní
úschovy převzít 400 000 Kč, které tam žalobkyně v její prospěch složila za
účelem výmazu zápisu zástavního práva, že z vyjádření žalované ze dne 2. 12. 2014 „je prokázáno“, že na poskytnutou půjčku obligační dlužníci „do té doby“
neuhradili ničeho, a proto k marnému uplynutí „promlčecí lhůty“ došlo dne 26. 11. 2014 (právo žalované na vrácení půjčky se začalo promlčovat již počínaje
dnem 26. 11. 2011), přičemž se k uvedenému dni promlčelo i zástavní právo
zajišťující již promlčenou pohledávku žalované, že žalobkyně námitku promlčení
zástavního práva „důrazně vznáší a uplatňuje“ a že má na „výmazu“ zástavního
práva naléhavý právní zájem, neboť zápis k dnešnímu dni již promlčeného
zástavního práva ji „značnou měrou zatěžuje a omezuje“ v uplatňování jejích
vlastnických práv. Žalovaná zejména namítala, že žalobkyně byla srozuměna s existencí zástavního
práva a sjednanou půjčkou, neboť k zajištění bylo soudem přihlíženo při
stanovení vypořádacího podílu „žalovaných“ na nemovitostech, že dne 12. 2. 2014
byla mezi „tehdejšími účastníky závazkového vztahu ze zajištění“ uzavřena ve
smyslu § 3073 věty druhé zákona č.
89/2012 Sb., občanského zákoníku, dohoda o
podřízení práv a povinností ze zajištění závazku zákonu č. 89/2012 Sb.,
občanskému zákoníku, a současně byla téhož dne mezi shodnými účastníky uzavřena
„dohoda o uznání dluhu včetně zajištění a jeho úhradě dle ust. § 2053
občanského zákoníku“ a že v době, kdy bylo zajištění „smluvně zřízeno“ a
zapsáno do katastru nemovitostí, byli dlužníci bezpochyby spoluvlastníky
předmětných pozemků, tudíž jim nic nebránilo, aby je v rozsahu svých podílů
zatížili. Žalovaná má za to, že zástavní právo k předmětným pozemkům evidovaným
v katastru nemovitostí nebylo dosud promlčeno a že žalobkyni nesvědčí naléhavý
právní zájem „pro podání žaloby o určení“. Okresní soud v Českém Krumlově rozsudkem ze dne 10. 9. 2018 č. j. 6 C
33/2018-113 nepřipustil změnu žaloby, kterou se žalobkyně domáhala určení, že
zástavní právo k předmětným pozemkům neexistuje „ve prospěch žalované“, zamítl
žalobu a rozhodl, že žalované vůči žalobkyni nepřiznává právo na náhradu
nákladů řízení. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že dne 25. 11. 2011
žalovaná spolu s P. F. a J. F. uzavřeli smlouvu o půjčce, podle které se
žalovaná jako věřitelka zavázala J. a P. F. poskytnout půjčku ve výši 400 000
Kč a ti se ji zavázali vrátit nejpozději do 30 dnů ode dne, kdy o její vrácení
budou žalovanou písemně požádáni, přičemž v této lhůtě zaplatí i úroky ve výši
5 % ročně, že současně byla uzavřena zástavní smlouva k zajištění této
pohledávky (včetně příslušenství) a zástavní právo bylo zřízeno ke
spoluvlastnickým podílům „patřícím“ J. a P. F. ve výši ideální poloviny na
předmětných pozemcích, že do výlučného vlastnictví předmětné pozemky žalobkyně
nabyla rozhodnutím soudu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví,
čímž se současně dostala do postavení zástavního dlužníka, a že žalobkyně v
době vydání rozhodnutí věděla o existujícím zajištění, neboť tato skutečnost
byla respektována při určení výše vypořádacího podílu. Dále zjistil, že Okresní
soud v Českém Krumlově přijal k návrhu žalobkyně dne 15. 9. 2014 do soudní
úschovy částku 400 000 Kč složenou dne 8. 9. 2014 ve prospěch žalované, avšak
žalovaná vydání předmětu úschovy odmítla, že „tehdejší účastníci závazkového
vztahu“ uzavřeli dne 12. 2. 2014 podle „§ 3073 věta 2. obč. zákoníku č. 89/2012
dohodu o podřízení práv a povinností se zajištěním závazku zákonu č. 89/2012“ a
že téhož dne uzavřeli i „dohodu o uznání dluhu vč. jeho zajištění a jeho
úhradě“. Poté, co soud prvního stupně dovodil, že žalobkyně má na požadovaném
určení naléhavý právní zájem, uzavřel, že žalobkyně neprokázala žádný „právně
relevantní“ důvod pro zánik zástavy, neboť „zástava nezanikla“ plněním do
soudní úschovy (nebyly splněny podmínky pro složení částky do soudní úschovy) a
zástavní právo k předmětným pozemkům nebylo promlčeno, když práva a povinnosti
spojené se zajištěním byly podřízeny právní úpravě „nového obč. zákoníku“ a
mezi účastníky zástavní smlouvy a smlouvy o půjčce došlo k uznání dluhu. K odvolání žalobkyně i žalované Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem
ze dne 29. 3. 2019 č. j.
7 Co 1520/2018-177 odmítl odvolání žalobkyně do
výroku, jímž soud prvního stupně nepřipustil změnu žaloby, ve výroku o věci
samé rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě se vyhovuje, a uložil
žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudy obou
stupňů 47 330,50 Kč k rukám advokáta Mgr. Libora Zemance. Odvolací soud se
ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že žalobkyně má na „určení, že tu
zástavní právo není“, naléhavý právní zájem a že k zániku zajištěné pohledávky
nedošlo přijetím dlužné částky do soudní úschovy, avšak na rozdíl od soudu
prvního stupně dospěl k závěru, že nelze vycházet z toho, že „k uznání závazku
ze smlouvy o půjčce, včetně uznání zástavního práva, došlo“, neboť dohoda o
podřízení práv a povinností ze zajištění závazku zákonu č. 89/2012 Sb.,
občanskému zákoníku, a dohoda o uznání dluhu včetně jeho zajištění a jeho
úhradě byly soudu předloženy ve fotokopii, přičemž „žalovaná přes poučení
odvolacího soudu nedoložila, že předmětné kopie listin souhlasí s originálem“ a
žalovanou „navržené důkazy (výpovědí smluvních stran) k prokázání této
skutečnosti nestačí“. Odvolací soud uzavřel, že k promlčení zástavního práva
došlo dne 27. 12. 2014 a žalobkyně se jej důvodně dovolala, neboť ke vzniku
závazku ze smlouvy o půjčce došlo dne 25. 11. 2011 a splatnost měla nastat 30
dnů poté, co věřitelka dlužníky vyzve k vrácení půjčky (výzva věřitelky k
zaplacení půjčky mohla být dlužníkům doručena následující den), přičemž tříletá
„promlčecí doba zástavního práva“ počala běžet ode dne následujícího po dni,
kdy mohla být vyvolána splatnost dluhu. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Má za to, že
se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
představované rozhodnutími Nejvyššího soudu, na která poukazuje, a namítá, že v
případě námitky nepravosti kopie soukromé listiny nesmí soud – jen proto, že
účastník předložil kopie a nikoli originály listin – pominout klíčovou zásadu
volného hodnocení důkazů podle § 132 občanského soudního řádu a musí hodnotit
tento důkaz (kopii listiny) v souvislosti s ostatními, že žalobkyně námitku
nepravosti listin „předestřela pouze jako obecnou, formální a ničím
nepodloženou“, tudíž nemohlo dojít k přechodu důkazního břemene ohledně shody
předložených fotokopií listin s originály na žalovanou, že se odvolací soud
nezabýval skutečnou vůlí smluvních stran při uzavření dohody o podřízení práv a
povinností ze zajištění závazku a dohody o uznání dluhu včetně jeho zajištění a
jeho úhradě ze dne 12. 2. 2014 a že zcela opomenul relevantně právně vyhodnotit
nalézacím soudem provedené důkazy v podobě svědeckých výpovědí, při nichž
„účastníci tehdejší zástavní smlouvy a smlouvy o půjčce potvrdili uzavření
předmětných listin, jakož i uznali podpisy obsažené na fotokopiích těchto
listin za vlastní“, resp. pouze povšechně konstatoval, že svědecké výpovědi
jsou pro prokázání pravosti listin a platného uznání dluhu nedostatečné.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se
odvolání žalobkyně proti rozsudku soudu prvního stupně zamítá a tento rozsudek
se ve výroku o věci samé potvrzuje. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno
oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Namítá-li žalovaná, že „v případě námitky nepravosti kopie soukromé listiny
nesmí soud – jen proto, že účastník předložil kopie a nikoli originály listin –
pominout klíčovou zásadu volného hodnocení důkazů podle § 132 o. s. ř. a musí
hodnotit tento důkaz (kopii listiny) v souvislosti s ostatními“, činí tak
neopodstatněně, neboť odvolací soud v rámci hodnocení důkazu kopií listiny
postupoval v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 1998 sp. zn. 1 Odon 53/97, které
bylo uveřejněno pod č. 64 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2004 sp. zn. 32 Odo 964/2003, který byl
uveřejněn pod č. 154 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2006 sp. zn. 29 Odo 801/2005 a v nich uvedený
právní závěr, že občanský soudní řád neukládá soudu povinnost provádět důkazy
pouze originály listin a že ačkoli jsou originály listin obecně jako důkazní
prostředek vhodnější než jejich neověřené kopie a soud by se, pokud pro to
nejsou závažné důvody, neměl při dokazování spokojit pouze s fotokopií listiny,
nelze takový postup (tj. provádění důkazu kopií listiny) prohlásit za
odporující zákonu; v této souvislosti lze pouze vážit průkaznost provedeného
důkazu. K rozdílu mezi hodnocením důkazu v podobě originálu listiny
vlastnoručně podepsané a kopie listiny srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
27. 11. 2018 sp. zn. 22 Cdo 3646/2018 a v něm vyjádřený závěr, že je-li listina
vlastnoručně podepsána, má se za to, že je pravá a správná (pravdivá); důkaz
provedený úředně neověřenou vlastnoručně nepodepsanou kopií (fotokopií,
průpisem, průklepem) listiny soud hodnotí (jako každý jiný důkaz) podle zásad
upravených v ustanovení § 132 a násl. o. s. ř., pravidla pro hodnocení důkazu
provedeného vlastnoručně podepsanou soukromou listinou se v tomto případě
neuplatní.
Vycházel-li v projednávané věci odvolací soud z toho, že důkazní břemeno
ohledně skutečnosti, že dlužníci žalované ze smlouvy o půjčce uzavřené dne 25. 11. 2011 J. F. a P. F. dne 12. 12. 2014 písemně uznali svůj dluh, spočívá na
žalované, která tuto skutečnost v řízení tvrdila a vyvozovala z ní pro sebe
příznivý právní důsledek, že nedošlo k promlčení sporného zástavního práva, je
tento jeho závěr v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997 sp. zn. 2 Cdon 257/97
uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 7/1998, s. 372, a v něm vyslovený
právní názor, že důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom
účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe
příznivé právní následky, a že jde o toho účastníka, který existenci těchto
skutečností také tvrdí). Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka žalované, že se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu reprezentované
rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017 sp. zn. 21 Cdo 5281/2016
vymezujícím (mimo jiné) zásady výkladu právních jednání, neboť odvolací soud se
výkladem právních jednání (dohody o podřízení práv a povinností ze zajištění
zákonu č. 89/2012 Sb., občanskému zákoníku, a dohody o uznání dluhu včetně
jejího zajištění a jeho úhradě ze dne 12. 2. 2014) nezabýval, protože dospěl k
závěru, že žalovaná nedoložila, že „předmětné kopie listin souhlasí s
originálem“, a že nelze vycházet z toho, že „k uznání závazku ze smlouvy o
půjčce, včetně uznání zástavního práva, došlo“; podstatou těchto námitek
žalované je její nesouhlas se soudy zjištěným skutkovým stavem, jehož správnost
však přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a §
242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá. Do této kategorie patří i námitky,
že se odvolací soud „nezabýval skutečnou vůlí smluvních stran při uzavření“
uvedených dohod a že „účastníci tehdejší zástavní smlouvy a smlouvy o půjčce
potvrdili uzavření předmětných listin, jakož i uznali podpisy obsažené na
fotokopiích těchto listin za vlastní“. V projednávané věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu mimo jiné na
vyřešení otázky procesního práva, za jakých podmínek je soud oprávněn
rozhodnout o neprovedení důkazu navrženého účastníkem řízení. Vzhledem k tomu,
že při řešení této právní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání
žalované je podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalované je opodstatněné. Podle ustanovení § 120 odst. 1 o. s. ř. jsou účastníci povinni označit důkazy k
prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede. Podle ustanovení § 125 o. s. ř.
za důkaz mohou sloužit všechny prostředky,
jimiž lze zjistit stav věci, zejména výslech svědků, znalecký posudek, zprávy a
vyjádření orgánů, fyzických a právnických osob, notářské nebo exekutorské
zápisy a jiné listiny, ohledání a výslech účastníků. Pokud není způsob
provedení důkazu předepsán, určí jej soud. Podle ustanovení § 132 o. s. ř. důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý
důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě
přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu k výkladu ustanovení § 120
odst. 1 věty druhé o. s. ř. soud neprovede důkazy, které jsou pro věc
nerozhodné a nemohou směřovat ke zjištění skutkového stavu věci (ke zjištění
skutečností předvídaných skutkovou podstatou právní normy), jakož i důkazy,
které jsou zjevně nabízeny jen proto, aby řízení bylo účelově prodlouženo
(důkazy pro rozhodnutí bezvýznamné); stejně tak neprovede důkazy, které byly
pořízeny nebo opatřeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy – důkazy
nezákonné (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1998 sp. zn. 21
Cdo 1009/98, který byl uveřejněn pod č. 39 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 1999, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2008 sp. zn. 21
Cdo 4841/2007, který byl uveřejněn pod č. 71 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 2009, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2007 sp. zn. 21 Cdo 731/2006). Účastníkem označený důkaz soud neprovede pouze v případě, jestliže jeho
prostřednictvím nepochybně nelze prokázat pro věc rozhodnou skutečnost,
například proto, že označený důkaz je zjevně nezpůsobilý prokázat tvrzenou
skutečnost nebo že se týká skutečnosti, která je podle hmotného práva pro
rozhodnutí o věci bezvýznamná (srov. např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze
dne 8. 4. 1994 sp. zn. 6 Cdo 107/93, který byl uveřejněn pod č. 57 v časopise
Soudní rozhledy, roč. 1995). Hodnocení důkazů soudem, jehož zásady jsou zakotveny v ustanovení § 132 o. s. ř., přichází v úvahu teprve po provedení dokazování, k němuž se mohou na závěr
jednání vyjádřit i účastníci (k tomu srov. např. usnesení bývalého Nejvyššího
soudu ČSR ze dne 31. 1. 1972 sp. zn. 6 Co 344/71, uveřejněné ve Sborníku
stanovisek IV, str. 1084-1085, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2017 sp. zn. 21 Cdo 1879/2017). Týká-li se navržený důkaz rozhodné skutečnosti, je soud povinen důkaz provést;
nemůže provedení důkazu pominout s odůvodněním, že nelze od něho očekávat, že
by potvrdil pravdivost tvrzené skutečnosti (srov. např. již zmíněné usnesení
bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 31. 1. 1972 sp. zn. 6 Co 344/71 nebo
odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2019 sp. zn. 21 Cdo
82/2018). Důvodem k odmítnutí důkazu nemůže být ani jeho nevěrohodnost. Závěr o
věrohodnosti důkazu je totiž již součástí jeho hodnocení ve smyslu § 132 o. s. ř., přičemž nelze regulérně hodnotit důkaz, kterým soud neprovedl dokazování
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2017 sp. zn. 22 Cdo
1479/2017).
V posuzovaném případě se odvolací soud odchýlil od skutkového zjištění soudu
prvního stupně a dospěl k závěru, že žalovaná přes poučení odvolacího soudu
nedoložila, že předmětné kopie listin (dohody o podřízení práv a povinností ze
zajištění závazku zákonu č. 89/2012 Sb., občanskému zákoníku, a dohody o uznání
dluhu včetně jeho zajištění a jeho úhradě) souhlasí s jejich originály, aniž by
však k objasnění této rozhodné skutečnosti provedl žalovanou navržené důkazy
výslechem svědků P. F. a J. F.. Argumentuje-li odvolací soud ve prospěch svého
závěru tím, že „navržené důkazy (výpovědí smluvních stran) k prokázání této
skutečnosti nestačí“, pak nebere náležitě v úvahu, že závěr o tom, zda lze od
důkazu (výslechu svědků, kteří byli účastníky předmětných dohod) očekávat, že
potvrdí či vyvrátí pravdivost tvrzené skutečnosti (shody fotokopií listin s
jejich originály), stejně jako závěr o nevěrohodnosti takového důkazu,
představují již součást hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 132 o. s. ř.,
přičemž – jak vyplývá z výše uvedeného – soud nemůže hodnotit důkaz, který
neprovedl. Vzhledem k tomu, že odvolací soud postupoval v rozporu s výše uvedeným, neboť
neprovedl důkazy (výslech svědků P. F. a J. F.) k rozhodné skutečnosti týkající
se (ne)promlčení zástavního práva navržené žalovanou a tyto důkazy hodnotil,
aniž by je předtím provedl, je jeho závěr, že žalobkyně se důvodně dovolala
promlčení zástavního práva, ke kterému došlo dne 27. 12. 2014, předčasný, a
tedy nesprávný. Odvolacímu soudu je také třeba vytknout postup, jakým se odchýlil od skutkového
zjištění soudu prvního stupně, že předmětné kopie listin odpovídají jejich
originálu a že tedy došlo k písemnému uznání dluhu P. F. a J. F. vůči žalované
včetně jeho zajištění. Podle ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. V ustanovení § 213 odst. 2 o. s. ř. se odvolacímu soudu ukládá povinnost
zopakovat důkazy, na základě nichž soud prvního stupně zjistil skutkový stav
věci, má-li odvolací soud za to, že je z nich možné dospět k jinému (odlišnému)
skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně. V projednávané věci soud prvního stupně ke skutkovému zjištění, že předmětné
kopie listin odpovídají jejich originálu a že došlo k písemnému uznání dluhu P. F. a J. F. vůči žalované včetně jeho zajištění, dospěl z předložených listin
(fotokopií dohody o podřízení práv a povinností ze zajištění závazku zákonu č. 89/2012 Sb., občanskému zákoníku, a dohody o uznání dluhu včetně jeho zajištění
a jeho úhradě ze dne 12. 2. 2014) a z výslechu svědků J. a P. F.. Měl-li
odvolací soud za to, že z předložených listin a výslechu svědků nelze vzít za
prokázané, že „předmětné kopie listin souhlasí s originálem“, měl provedení
těchto důkazů zopakovat.
Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu totiž
vyplývá závěr, že chce-li se odvolací soud odchýlit od skutkových zjištění,
která učinil soud prvního stupně na základě důkazů provedených v nalézacím
řízení, a to předloženými listinami ve spojení s výpověďmi svědků, je nutné,
aby tyto důkazy (nejde-li pouze o důkazy listinné) sám zopakoval a zjednal si
tak rovnocenný podklad pro případné zhodnocení těchto důkazů (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2011 sp. zn. 30 Cdo 2729/2010, který byl
uveřejněn pod č. 47 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2012,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2013 sp. zn. 26 Cdo 2378/2011 nebo
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2013 sp. zn. 32 Cdo 3680/2011). Jestliže tak odvolací soud neučinil, zatížil řízení před odvolacím soudem
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Protože nejsou
podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí
dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České
republiky tento rozsudek (s výjimkou výroku, jímž bylo odmítnuto odvolání
žalobkyně proti rozsudku soudu prvního stupně do výroku o nepřipuštění změny
žaloby, který nabyl samostatně právní moci a který nebyl dovoláním žalované
napaden) zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu
(Krajskému soudu v Českých Budějovicích) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta
druhá o. s. ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první
věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 8. 2020
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu