21 Cdo 1879/2017
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Zdeňka
Novotného v právní věci žalobkyně I. M., zastoupené JUDr. Jiřím Šmídou,
advokátem se sídlem v Hradci Králové, Eliščino nábřeží č. 280/23, proti
žalované CCC Czech, s.r.o. se sídlem v Praze, Českomoravská č. 2420/15, IČO
26848601, zastoupené Mgr. Jiřím Kubíčkem, advokátem se sídlem v Praze,
Revoluční č. 764/17, o neplatnost výpovědi, vedené u Obvodního soudu pro Prahu
9 pod sp. zn. 51 C 63/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 4. ledna 2017 č. j. 23 Co 428/2016-73, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne
1. září 2016 č. j. 51 C 63/2013-54 se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu
pro Prahu 9 k dalšímu řízení.
Dopisem ze dne 3. 10. 2012 dala žalovaná žalobkyni podle ustanovení § 52 písm.
c) zákoníku práce výpověď z pracovního poměru, kterou odůvodnila organizační
změnou, v jejímž důsledku došlo pro nepotřebnost ke zrušení pracovní pozice
koordinátorky prodeje, na které na základě pracovní smlouvy ze dne 31. 12. 2009
(ve znění dodatku ze dne 1. 5. 2010) žalobkyně pracovala.
Žalobkyně se žalobou podanou dne 28. 2. 2013 u Obvodního soudu pro Prahu 9
domáhala neplatnosti uvedené výpovědi. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že ze
skutečnosti, že před její výpovědí byla na stejnou pracovní pozici (jiný název
ale stejná pracovní náplň) přijata I. N., vyplývá, že práce koordinátorky
prodeje byla pro žalovanou nadále potřebná a že nebyla dána příčinná souvislost
mezi organizační změnou a její nadbytečností (organizační změna byla účelová).
Žalobkyně dále poukázala na to, že výpověď nebyla řádně skutkově vymezena,
neboť v ní nebyla (z hlediska druhu práce) odůvodněna nadbytečnost pracovní
pozice koordinátorky prodeje.
Žalovaná se neztotožnila s námitkami žalobkyně a uvedla, že řádně přijala
organizační změnu, v jejímž důsledku byla zrušena pracovní pozice koordinátorky
prodeje a úkoly žalobkyně byly rozděleny mezi několik dosavadních zaměstnanců,
mezi něž patřila také I. N.
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 1. 9. 2016 č. j. 51 C 63/2013-54
žalobu o určení neplatnosti výpovědi dané žalobkyni žalovanou dopisem ze dne 3.
10. 2012 zamítl a uložil žalobkyni povinnost nahradit žalované náklady řízení
ve výši 16 940 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce
žalované Mgr. Jiřího Kubíčka. Soud prvního stupně došel k závěru, že výpověď
žalobkyně byla dostatečně skutkově vymezena a že pracovní pozice žalobkyně
(koordinátorka prodeje) byla zrušena v důsledku změny uspořádání počtu
zaměstnanců žalované z hlediska jejich kvalifikačního složení (v rámci
rozšíření působnosti žalované mimo území České republiky), přičemž úkoly
žalobkyně přešly do působnosti jiných zaměstnanců (mezi něž patřila také I.
N.), a proto byla výpověď žalobkyně oprávněná a platná.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 1. 2017 č. j. 23
Co 428/2016-73 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a uložil žalobkyni
povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 3 388 Kč
do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám Mgr. Jiřího Kubíčka. Podle
odvolacího soudu soud prvního stupně nepochybil, když zamítl návrh žalobkyně na
její účastnický výslech a výslech svědků M. U. a H. P. (soud není vázán
důkazními návrhy účastníků), neboť obsah její pracovní náplně byl dostatečně
prokázán výpovědí jednatele žalované. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem
soudu prvního stupně o tom, že pracovní náplň I. N. se neshodovala s pracovní
náplní žalobkyně (opačné tvrzení žalobkyně nebylo v řízení prokázáno) a že v
důsledku organizační změny žalované část pracovní náplně žalobkyně odpadla
(část přešla na jiné zaměstnance), a proto se žalobkyně v příčinné souvislosti
s organizační změnou žalované stala nadbytečnou. Odvolací soud se ztotožnil
rovněž se závěrem soudu prvního stupně o tom, že výpověď žalobkyně byla
dostatečně skutkově vymezena.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž předně
poukázala na to, že odvolací soud vykládal výpověď ze dne 3. 10. 2012 v rozporu
s jejím textem, a proto je nesprávný jeho závěr o řádném vymezení výpovědního
důvodu, neboť ve výpovědi bylo uvedeno, že nadále nebude třeba plnit úkoly
svěřené koordinátorce prodeje, avšak odvolací soud vycházel z tvrzení žalované
o tom, že část její pracovní náplně odpadla a část byla převedena na jiné
zaměstnance. Dovolatelka dále namítala, že její úkoly byly u žalované nadále
plněny (výpovědní důvod byl nepravdivý), že mezi organizační změnou a její
nadbytečností nebyla dána příčinná souvislost, že skutečným důvodem organizační
změny žalované bylo obsazení jejího pracovního místa I. N. [rozhodnutí o
organizační změně významné z hlediska ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce
tedy nebylo přijato], a že jí byla odepřena možnost prokázat své tvrzení, neboť
soud prvního stupně vycházel pouze z výpovědi jednatele a návrh na její
účastnickou výpověď a výslech M. U. a H. P. zamítl. Dovolatelka navrhla, aby
dovolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že výpověď daná
žalobkyni žalovanou dopisem ze dne 3. 10. 2012 je neplatná a uložil žalované
povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně
i odvolacím soudem, popřípadě (jestliže nejsou dány podmínky pro změnu
rozhodnutí), aby zrušil jak rozhodnutí soudu prvního stupně, tak odvolacího
soudu, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) po zjištění,
že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1
občanského soudního řádu a že věc je třeba i v současné době - vzhledem k tomu,
že řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době před 1. 1. 2014 - posoudit
(srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř."), se
nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud
to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
V projednávané věci bylo pro rozhodnutí odvolacího soudu (mimo jiné)
určující vyřešení právní otázky, zda může soud rozhodnout o neprovedení
účastníkem navrženého důkazu s odůvodněním, že nelze od takové důkazu očekávat,
že by potvrdil pravdivost tvrzené skutečnosti. Vzhledem k tomu, že při řešení
této otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobkyně je podle ustanovení
§ 237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud
dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle ustanovení § 120 odst. 1 o. s. ř. jsou účastníci povinni označit důkazy k
prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede.
Podle ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, soud v
odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých
důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a
jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy
opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil,
proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc
posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy
účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo
přesvědčivé. Odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení rozsudku musí být v
souladu s vyhlášeným odůvodněním.
Podle ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř. zjistí-li předseda senátu v průběhu
jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých
sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a
poučí jej o následcích nesplnění této výzvy.
Z ustanovení § 120 odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že soud není povinen provést
všechny účastníky navržené důkazy, nýbrž je oprávněn (a povinen) v každé fázi
řízení vážit, které důkazy vzhledem k uplatněnému nároku či tvrzením
jednotlivých účastníků je třeba provést. Je tedy oprávněn posoudit důkazní
návrhy a rozhodnout o tom, které z těchto důkazů provede, a současně i
rozhodnout, že neprovede ty z důkazů, jimiž mají být prokazovány skutečnosti,
které jsou pro posouzení uplatněného nároku nevýznamné nebo které již byly
prokázány jinými důkazy. Důkaz, který účastník k prokázání svého tvrzení
označil, není třeba provést zásadně jen tehdy, jestliže jeho prostřednictvím
nepochybně nemohou být rozhodné skutečnosti prokázány. V odůvodnění rozsudku je
pak soud povinen mimo jiné uvést, proč neprovedl další navrhované důkazy (§ 157
odst. 2 o. s. ř.). Týká-li se však navržený důkaz rozhodné skutečnosti, je soud
povinen důkaz provést a nemůže provedení pominout s odůvodněním, že nelze od
něho očekávat, že by potvrdil pravdivost tvrzené skutečnosti. Hodnocení důkazu
soudem, jehož zásady jsou zakotveny v ustanovení § 132 o. s. ř., přichází v
úvahu teprve po provedení dokazování, k němuž se mohou na závěr jednání
vyjádřit i účastníci (k tomu srov. například usnesení býv. Nejvyššího soudu ČSR
ze dne 31. 1. 1972 sp. zn. 6 Co 344/71, uveřejněné ve Sborníku stanovisek,
zpráv a rozhodování soudů IV na str. 1084-1085, usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 18. 12. 2012 sp. zn. 21 Cdo 2044/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19.
5. 2014 sp. zn. 32 Cdo 165/2014 a nález Ústavního soudu ČR ze dne 3. 11. 1994
sp. zn. III. ÚS 150/93, uveřejněný pod č. 49 ve Sbírce nálezů a usnesení
Ústavního soudu, roč. 1993, nález Ústavního soudu ČR ze dne 6. 12. 1995 sp. zn.
II. ÚS 56/95, uveřejněný pod č. 80 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu,
roč. 1995, či nález Ústavního soudu ze dne 13. 9. 1999 sp. zn. I. ÚS 236/98,
uveřejněný pod č. 122 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, roč. 1999).
Poučení o důkazní povinnosti podle ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř. soud
poskytne nejen účastníku, který dosud o sporném tvrzení neoznačil žádný důkaz
nebo který sice o svém sporném tvrzení důkaz označil, avšak jde o důkaz zjevně
nezpůsobilý prokázat sporné tvrzení, ale i tehdy, provedl-li ohledně sporného
tvrzení účastníkem navržené důkazy, jestliže jimi nedošlo k jeho prokázání a
jestliže proto (z důvodu neunesení důkazního břemene) by účastník nemohl být ve
věci úspěšný (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2010 sp. zn.
21 Cdo 2604/2009, uveřejněný pod č. 34 v časopise Soudní judikatura, roč. 2011).
V posuzovaném případě odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že
soud prvního stupně nepochybil, když rozhodl o neprovedení žalobkyní navržených
důkazů (jejího účastnického výslechu a výslechu svědků M. U. a H. P.), neboť
„obsah pracovní náplně žalobkyně byl dostatečně prokázán výpovědí jednatele
žalované, který byl zároveň nadřízeným žalobkyně a byl ve věci nejlépe
informován“, a že tvrzení žalobkyně o tom, že její pracovní náplň se shodovala
s pracovní náplní I. N., nebylo v řízení prokázáno. Z uvedeného jednoznačně
vyplývá, že odvolací soud (a soud prvního stupně) došel k závěru, že od
žalobkyní navržených důkazů nelze očekávat, že by potvrdily pravdivost jejího
tvrzení. Takový závěr však – podle výše uvedené ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu - představuje hodnocení důkazů, které připadá v úvahu až po
provedeném dokazování, a proto měl soud prvního stupně (popřípadě odvolací
soud) provést žalobkyní navržené důkazy, neboť se týkaly rozhodné skutečnosti a
nebylo nepochybné, že jimi nemohou být rozhodné skutečnosti prokázány.
Nad rámec výše uvedeného závěru, jenž je sám o sobě důvodem nesprávnosti jak
rozhodnutí soudu prvního stupně, tak rozhodnutí odvolacího soudu, dovolací soud
poukazuje na to, že soud prvního stupně i odvolací soud poté, co došly k
závěru, že žalobkyní navržené důkazy jsou zjevně nezpůsobilé prokázat její
tvrzení, rezignovaly - v rozporu se shora uvedenou ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu – na svou povinnost poskytnout v takovém případě účastníkovi
podle ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř. poučení o důkazní povinnosti, jejíž
nesplnění by mohlo vést k jeho neúspěchu ve věci.
Dovolací soud se dále nezabýval námitkami dovolatelky ohledně neplatnosti její
výpovědi z pracovního poměru ze dne 3. 10. 2012, neboť k tomuto právnímu
přezkumu musí být nejprve řádně zjištěn skutkový stav věci.
Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; protože
nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání,
pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud
jej zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl
zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně,
zrušil Nejvyšší soud rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně
(Obvodnímu soudu pro Prahu 9) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s.
ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první
věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. srpna 2017
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu