27 Cdo 4163/2017-411
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa
Cilečka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Petra Šuka v právní věci
žalobkyně Horizont ISPL v. o. s., se sídlem v Ostravě, Koněvova 177/61, PSČ 713
00, identifikační číslo osoby 28599373, jako insolvenční správkyně dlužnice
Domažlické stavební spol. s r. o., se sídlem v Domažlicích, Chrastavická 224,
PSČ 344 01, identifikační číslo osoby 18230318, zastoupené Mgr. Gabrielou
Nejedlíkovou, advokátkou, se sídlem v Ostravě, Husova 1285/2, PSČ 702 00, proti
žalovanému J. Š., zastoupenému JUDr. Helenou Novákovou, advokátkou, se sídlem v
Českém Krumlově, třída Míru 146, PSČ 381 01, o zaplacení 238.000 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 12 C
381/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne
10. 5. 2017, č. j. 25 Co 39/2017-370, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 5. 2017, č. j. 25 Co 39/2017-370, a
rozsudek Okresního soudu v Domažlicích ze dne 20. 9. 2016, č. j. 12 C
381/2015-316, se ruší a věc se postupuje k dalšímu řízení Krajskému soudu v
Plzni jako soudu věcně příslušnému k řízení v prvním stupni.
Okresní soud v Domažlicích rozsudkem ze dne 20. 9. 2016, č. j. 12 C
381/2015-316, zamítl žalobu o zaplacení 238.000 Kč s příslušenstvím (výrok I.)
a zavázal žalobkyni zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 117.705
Kč (výrok II.). Vyšel přitom z toho, že:
1) Žalovaný byl v období od 1. 11. 1991 do 15. 5. 2013 zapsán v obchodním
rejstříku jako společník Domažlické stavební spol. s r. o., identifikační číslo
osoby 18230318 (dále jen „dlužnice“) [od 21. 6. 2011 jako její jediný
společník]. Zároveň žalovaný vykonával v období od 1. 11. 1991 do 27. 3. 2013
funkci jednatele dlužnice, oprávněného jménem dlužnice samostatně jednat. 2) Žalovaný vybral z účtu dlužnice v období od 20. 12. 2012 do 2. 4. 2013 (dále
jen „rozhodné období“) celkem 238.000 Kč, a to:
- dne 20. 12. 2012 částku 95.000 Kč,
- dne 10. 1. 2013 částku 20.000 Kč,
- dne 19. 3. 2013 částku 15.000 Kč,
- dne 22. 3. 2013 částku 8.000 Kč a
- dne 2. 4. 2013 částku 100.000 Kč. 3) Výběry ze dne 20. 12. 2012 a ze dne 10. 1. 2013 byly vloženy a řádně
zaúčtovány do pokladny dlužnice, výběr ze dne 2. 4. 2013 byl použit ve prospěch
dlužnice k hrazení nákladů její zakázky (rozestavěné budovy základní školy v
B.). 4) Žalovaný přijal dne 27. 3. 2013 jako jediný společník dlužnice rozhodnutí v
působnosti valné hromady, jímž schválil převod svého 100% obchodního podílu v
dlužnici na P. K. Téhož dne uzavřel se jmenovaným smlouvu o převodu uvedeného
obchodního podílu. 5) P. K. byl dne 15. 5. 2013 zapsán do obchodního rejstříku jako jednatel
dlužnice, se dnem vzniku funkce 27. 3. 2013. 6) Usnesením ze dne 5. 9. 2013, č. j. KSPL 56 INS 14083/2013-A-21, jež nabylo
právní moci dne 8. 10. 2013, zjistil Krajský soud v Plzni úpadek dlužnice a do
funkce její insolvenční správkyně ustanovil žalobkyni. 7) Usnesením ze dne 8. 11. 2013, č. j. KSPL 56 INS 14083/2013-B-8, jež nabylo
právní moci dne 14. 12. 2013, prohlásil Krajský soud v Plzni na majetek
dlužnice konkurs. 8) Dopisem ze dne 14. 12. 2015 vyzvala žalobkyně žalovaného, aby jí sdělil, na
co vybrané peněžní prostředky vynaložil. Žalovaný na výzvu nereagoval. 9) Projednávaná žaloba (o náhradu škody) byla u soudu podána 21. 12. 2015. Soud prvního stupně úvodem vysvětlil, že předpoklady pro vznik odpovědnosti za
škodu způsobenou porušením povinnosti péče řádného hospodáře (§ 135 odst. 2 a §
194 odst. 5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku; ve znění účinném do
31. 12. 2013, dále jen „obch. zák.“) jsou porušení právní povinnosti jednatelem
společnosti s ručením omezeným, vznik škody a příčinná souvislost „mezi
porušením právní povinnosti a vznikem škody a zaviněním“. Důkazní břemeno
ohledně těchto skutečností leží na poškozeném (žalobkyni). Žalovaný byl zatížen
důkazním břemenem toliko ohledně skutečnosti, že jednal s péčí řádného
hospodáře. Podle soudu žalobkyně tvrdila v obecné rovině pouze to, že žalovaný postupně
vybral z účtu dlužnice žalovanou částku a tyto peníze nepoužil v její prospěch. Žalobkyně netvrdila, za jakým účelem byly peníze, jež si měl žalovaný ponechat
pro sebe, použity a z čeho usuzuje, že žalovaný nejednal s péčí řádného
hospodáře.
Pouhé výběry z účtu škodu nezakládají. Námitce žalobkyně, podle níž žalovaný porušil povinnost poskytnout
insolvenčnímu správci součinnost stanovenou § 210 zákona č. 182/2006 Sb., o
úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), když žalobkyni nepředal
účetní doklady, se žalovaný dle názoru soudu prvního stupně ubránil, když
prokázal, že „fyzicky předal firmu novému jednateli“ a že žalobkyni poskytl
kontakt na svého dlouhodobého daňového poradce J. Š. disponujícího účetnictvím
dlužnice v elektronické podobě do počátku roku 2013. Žalobkyně neprokázala, že
údajným porušením povinnosti poskytnout jí součinnost vznikla dlužnici škoda,
ani příčinnou souvislost mezi porušením uvedené povinnosti a „vybranými
finančními prostředky“. Závěrem soud prvního stupně konstatoval, že žalovaný výběry „z větší části
doložil“, jelikož prokázal, že peníze vybrané z účtu 20. 12. 2012 a 10. 1. 2013
byly vloženy do pokladny dlužnice a že částka vybraná 2. 4. 2013 byla použita
ve prospěch dlužnice k financování zakázky v B. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni ve výroku označeným rozsudkem
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a uložil žalobkyni
povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 26.529
Kč (druhý výrok). Odvolací soud se nejprve zabýval tím, zda je uplatněný nárok důvodný z titulu
bezdůvodného obohacení. Podle odvolacího soudu žalobkyně netvrdila, za jakým
účelem byly vybrané peníze použity a z čeho usuzuje, že nebyly použity ve
prospěch dlužnice. Ačkoli ji tížilo důkazní břemeno o tom, že se žalovaný
bezdůvodně obohatil, svá tvrzení nekonkretizovala; „toto břemeno“ tak neunesla. Nadto se žalovaný vůči tvrzení o bezdůvodném obohacení ubránil, když prokázal,
že finanční prostředky (vybrané 20. 12. 2012, 10. 1. 2013 a 2. 4. 2013) čerpal
ve prospěch dlužnice. Následně odvolací soud přitakal závěru soudu prvního stupně, podle něhož
žalovaný neporušil povinnost stanovenou § 210 insolvenčního zákona.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, opírajíc jeho
přípustnost o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen
„o. s. ř.“), uplatňujíc dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř. a navrhujíc,
aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu „zrušil“. Dovolatelka namítá, že po ní soudy obou stupňů v rozporu s ustálenou
judikaturou Nejvyššího soudu žádaly doplnění skutkových tvrzení ohledně toho, k
čemu byly vybrané peníze žalovaným použity a z čeho dovolatelka usuzuje, že
nebyly použity ve prospěch společnosti. Břemeno tvrzení a břemeno důkazní
ohledně uvedených skutečností však dle názoru dovolatelky tíží pouze
žalovaného. Jinými slovy, je to žalovaný, kdo musí na svou obranu tvrdit a
prokazovat, že vybrané peníze použil nikoliv pro svou soukromou potřebu, nýbrž
k úhradě závazků dlužnice, resp. k zajištění jejího řádného chodu (v této
souvislosti dovolatelka poukazuje na rozsudky Nejvyššího soudu České republiky
ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. 29 Cdo
3775/2008, ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 25 Cdo 114/2008, a rozsudek velkého
senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, uveřejněný pod číslem 98/2013 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). Dle názoru dovolatelky nelze dát soudům za pravdu ani v tom, že žalovaný svou
povinnost tvrzení a povinnost důkazní splnil. Z jejich rozhodnutí se nepodávají
konkrétní tvrzení žalovaného stran toho, na co jednotlivé vybrané částky použil
a že tak učinil v souladu s potřebami dlužnice. Po uskutečnění dodnes
nezdůvodněných výběrů, těsně před zjištěním úpadku dlužnice, převedl žalovaný
svůj podíl na P. K., jenž byl - dle slov soudu prvního stupně - zcela
nekompetentní k tomu, aby vykonával funkci jednatele společnosti s ručením
omezeným. Nadto, výběr ze dne 2. 4. 2013 ve výši 100.000 Kč žalovaný učinil v
době, kdy již nebyl jednatelem dlužnice; skutečnost, zda byl tento výběr využit
ve prospěch dlužnice, považuje dovolatelka za nedostatečně prokázanou. Žalovaný ve vyjádření k dovolání vyvrací jednotlivé dovolací námitky žalobkyně
a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl. Nejvyšší soud předesílá, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro
dovolací řízení (účinné od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017), podle kterého Nejvyšší
soud dovolání projednal a rozhodl o něm, se podává z části první, článku II
bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních
řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Jelikož v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti ani důkazy (§ 241a odst. 6
o. s. ř.), Nejvyšší soud vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy
obou stupňů. V projednávané věci nelze přehlédnout jejich skutkový závěr, podle
něhož žalovaný prokázal, že peníze vybrané ve dnech z 20. 12. 2012, 10. 1. 2013
a 2. 4. 2013 vložil do pokladny dlužnice, respektive použil na financování
zakázky dlužnice.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu tak v části týkající se nároku na
zaplacení 215.000 Kč s příslušenstvím (z titulu náhrady škody způsobené prvním,
druhým a pátým výběrem) nezávisí ve smyslu § 237 o. s. ř. na vyřešení otázky
rozložení důkazního břemene (tedy ani na závěru o jeho neunesení dovolatelkou);
spočívá na závěru, podle něhož žalovaný prokázal, že peněžní prostředky vybrané
ve výše uvedené dny použil ve prospěch dlužnice (tj. že ohledně nich neporušil
povinnost péče řádného hospodáře). Dovolatelka tento závěr zpochybňuje, činí tak ale prostřednictvím námitek vůči
(údajně nesprávným) skutkovým zjištěním a hodnocení důkazů, jež nepředstavují
způsobilý dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolání je však přípustné podle § 237 o. s. ř. v rozsahu, v němž se týká
nároku na zaplacení 23.000 Kč s příslušenstvím (odpovídajícího výběrům z 19. 3. 2013 a 22. 3. 2013), a to k posouzení dovoláním otevřené otázky rozložení
břemene tvrzení a břemene důkazního v řízení o náhradu škody způsobené
porušením povinnosti jednatele společnosti s ručením omezeným jednat při výkonu
funkce s péčí řádného hospodáře, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání je - v tomto rozsahu - i důvodné. S ohledem na data výběru peněžních prostředků na projednávanou věc dopadají
následující ustanovení obchodního zákoníku [srov. § 3028 zákona č. 89/2012 Sb.,
občanského zákoníku, a § 775 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech
a družstvech (zákona o obchodních korporacích)], jež ode dne prvního výběru až
do zrušení obchodního zákoníku k 31. 12. 2013 nedoznala žádných změn. Podle § 194 odst. 5 obch. zák. členové představenstva jsou povinni vykonávat
svou působnost s péčí řádného hospodáře a zachovávat mlčenlivost o důvěrných
informacích a skutečnostech, jejichž prozrazení třetím osobám by mohlo
společnosti způsobit škodu. Je-li sporné, zda člen představenstva jednal s péčí
řádného hospodáře, nese důkazní břemeno o tom, že jednal s péčí řádného
hospodáře, tento člen představenstva. Ti členové představenstva, kteří
způsobili společnosti porušením právních povinností při výkonu působnosti
představenstva škodu, odpovídají za tuto škodu společně a nerozdílně. Smlouva
mezi společností a členem představenstva nebo ustanovení stanov vylučující nebo
omezující odpovědnost člena představenstva za škodu jsou neplatné. Členové
představenstva odpovídají za škodu, kterou způsobili společnosti plněním pokynu
valné hromady, jen je-li pokyn valné hromady v rozporu s právními předpisy. Z § 135 odst. 2 obch. zák. plyne (ve vztahu k jednatelům společnosti s ručením
omezeným), že ustanovení § 194 odst. 2 první až páté věty, odstavce 4 až 7 a §
196a se použijí obdobně. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu přijaté k otázce rozložení důkazního
břemene v řízení o náhradu škody způsobené porušením povinnosti jednatele
jednat při výkonu funkce s péčí řádného hospodáře podle § 194 odst. 5 obch. zák.
se podává:
1) Je-li v řízení vedeném proti jednateli společnosti s ručením omezeným (jako
žalovanému) posuzováno, zda jednatel způsobil společnosti škodu porušením
povinnosti vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře, nese jednatel
důkazní břemeno (toliko) o tom, že (v konkrétním případě) jednal s péčí řádného
hospodáře. Ve vztahu k ostatním předpokladům odpovědnosti jednatele za škodu
způsobenou společnosti – tedy ohledně vzniku škody, jakož i příčinné
souvislosti mezi škodou a protiprávním jednáním – nese důkazní břemeno (jakož i
břemeno tvrzení) žalobce a nikoliv žalovaný člen orgánu (srov. např. rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 29 Cdo 3542/2011, ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 29 Cdo 440/2013, anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 29 Cdo 6035/2016). 2) Nesení důkazního břemene o tom, že jednal s péčí řádného hospodáře,
předpokládá, že jednatel uvede okolnosti, z nichž plyne, že v konkrétním
případě jednal s péčí řádného hospodáře (tedy že bude tvrdit rozhodné
skutečnosti), a k nim označí důkazy, jimiž mají být tyto rozhodné skutečnosti
prokázány (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. 29 Cdo 3775/2008, či ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 250/2015). 3) Nepodaří-li se jednateli prokázat, že jednal s péčí řádného hospodáře, stíhá
jej neúspěch ve sporu (za předpokladu, že je prokázán vznik škody, její výše i
příčinná souvislost mezi jednáním jednatele a vznikem škody). Naproti tomu,
nepodaří-li se prokázat vznik škody či příčinnou souvislost mezi vznikem škody
a protiprávním jednáním, je tato objektivní nejistota přičtena k tíži žalobci
(srov. opět rozsudek sp. zn. 29 Cdo 440/2013, a rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 4590/2016). 4) Jestliže žalující společnost s ručením omezeným tvrdí a prokáže, že žalovaný
jakožto jednatel společnosti vybral z jejího účtu či z pokladny postupně
peněžní prostředky, aniž by bylo zřejmé, jak (na co) byly tyto prostředky
využity, je žalovaný jednatel podle § 135 odst. 2 ve spojení s § 194 odst. 5
obch. zák. povinen tvrdit a prokázat, že tyto peněžní prostředky byly využity
ve prospěch společnosti. Dokazování toho, že žalovaný peněžní prostředky využil
pro společnost, totiž není důkazem vzniku škody. Jde o otázku jednání s péčí
řádného hospodáře, ohledně které nese důkazní břemeno žalovaný (viz usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 29 Cdo 6035/2016, a judikaturu v
něm citovanou). Uvedené závěry se uplatní obdobně i v případě, že žalobu podala insolvenční
správkyně poškozené společnosti s ručením omezeným. V projednávané věci dovolatelka v žalobě tvrdila existenci všech základních
předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu: vznik škody (v podobě peněžních
prostředků vybraných z účtu dlužnice, tj.
škody skutečné, spočívající ve
faktickém snížení jejího majetku), porušení povinnosti žalovaného jako
jednatele dlužnice (nepoužití odčerpaných finančních prostředků, s nimiž měl
právo disponovat v rámci obchodního vedení dlužnice, pro její podnikatelskou
činnost, jež může představovat porušení povinnosti péče řádného hospodáře), a
příčinnou souvislost mezi porušením povinnosti a vznikem škody (byl to právě
žalovaný, kdo peníze z účtu dlužnice vybral a nevyužil je pro její
podnikatelské účely). Dovolatelka důkazní břemeno ohledně vzniku (případné) škody a příčinné
souvislosti unesla, když prokázala, že předmětné peněžní prostředky, se kterými
žalovaný disponoval, z majetku dlužnice ušly jednáním žalovaného (vybral je z
účtu). To, zda peněžní prostředky byly použity pro dlužnici, je otázkou jednání
s péčí řádného hospodáře, ohledně které nese důkazní břemeno žalovaný. Dovodil-li odvolací soud, že objektivní nejistotou ohledně toho, zda byly
předmětné peněžní prostředky využity pro dlužnici, je stižena dovolatelka, není
jeho posouzení otázky rozložení důkazního břemene v projednávané věci správné. S ohledem na obranu žalovaného spočívající v tvrzení, že veškeré účetnictví
předal novému jednateli dlužnice, lze dodat, že břemeno důkazní spočívá v
povinnosti účastníka důkazy, jimiž mají být rozhodné skutečnosti prokázány,
označit. Nemá-li listinu potřebnou k důkazu ve své dispozici, soud může dle §
129 odst. 2 o. s. ř. uložit tomu, kdo ji má u sebe (a to i účastníku řízení,
resp. protistraně), aby ji předložil (tzv. ediční povinnost). V podrobnostech
viz opět rozsudek sp. zn. 29 Cdo 440/2013 (srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 21. 4. 2016, sp. zn. 29 Cdo 5069/2015). Otázku rozložení procesních břemen tedy odvolací soud posoudil nesprávně. Je-li dovolání přípustné, přihlíží Nejvyšší soud i k jiným vadám řízení, jež
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Taková vada je dána i tehdy, rozhodoval-li v prvním stupni věcně nepříslušný
soud (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2000, sp. zn. 20 Cdo 840/98, uveřejněného pod číslem 68/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Spor mezi (bývalým) jednatelem společnosti s ručením omezeným a touto
společností o náhradu škody způsobené porušením povinnosti jednatele jednat s
péčí řádného hospodáře je sporem mezi obchodní korporací a členem jejího
statutárního orgánu, týkajícím se výkonu funkce statutárního orgánu, k jehož
projednání a rozhodnutí jsou v prvním stupni věcně příslušné krajské soudy [§ 9
odst. 2 písm. f) o. s. ř.]. Řečené platí bez ohledu na to, zda žalobu podává
sama společnost s ručením omezeným či její insolvenční správkyně. Jelikož ve věci rozhodl (jako soud prvního stupně) okresní soud, je řízení
(jako celek) zatíženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci. Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první
o. s. ř.), napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil v plném rozsahu.
Důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího
soudu, dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně; Nejvyšší soud proto
zrušil i je a věc postoupil Krajskému soudu v Plzni jako soudu věcně
příslušnému (§ 243e odst. 2 o. s. ř.). V další fázi řízení se soud prvního stupně vypořádá i s otázkou, zda vložení
dříve vybraných peněžních prostředků do pokladny dlužnice je průkazem jejich
využití ve prospěch dlužnice i za situace, kdy se při převzetí dlužnice
dovolatelkou v její pokladně tyto peněžní prostředky (již) nenacházely.
Právní názor Nejvyššího soudu je pro soud prvního stupně i pro odvolací soud
závazný. V novém rozhodnutí soud prvního stupně znovu rozhodne i o nákladech
řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 a § 226 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. 9. 2018
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu