29 Cdo 4590/2016
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra
Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci
žalobkyně STŘECHY-KROVY s. r. o., se sídlem v Praze 9, Toužimská 931/20, PSČ
197 03, identifikační číslo osoby 28468953, zastoupené Mgr. Alešem Brodským,
advokátem, se sídlem v Praze 1, V Jámě 699/1, PSČ 110 00, proti žalovanému P.
G., zastoupenému JUDr. Jindřichem Bellingem, advokátem, se sídlem v Praze 3,
Husitská 70/24, PSČ 130 00, o zaplacení částky 143.140,25 Kč s příslušenstvím,
vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 63 ECm 73/2010, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. dubna 2016, č. j. 3
Cmo 262/2015-195, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. dubna 2016, č. j. 3 Cmo
262/2015-195, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. června 2015, č. j.
63 ECm 73/2010-169, se ruší a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Rozsudkem ze dne 11. května 2012, č. j. 63 ECm 73/2010-64, Městský soud v Praze
zastavil řízení ohledně úroku z prodlení z částky 99.900 Kč ve výši 0,1 % denně
od 2. března 2012 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu co do částky
143.140,25 Kč s příslušenstvím (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok
III.). Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 28. ledna 2013, č. j. 3 Cmo 275/2012-93,
odmítl odvolání žalobkyně proti výroku I. rozsudku soudu prvního stupně,
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. v rozsahu zamítnutí žaloby
co do částky 143.140,25 Kč s úrokem z prodlení ve výši 0,1 % denně z částky
99.900 Kč od 1. června 2004 do 14. června 2009, a ohledně úroku z prodlení ve
výši 0,1 % denně z částky 99.900 Kč od 15. června 2009 do 1. března 2012 a ve
výroku III. rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu
soudu prvního stupně k dalšímu řízení. K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27. listopadu 2014, sp. zn. 29 Cdo 3158/2013, zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze č. j. 3 Cmo
275/2012-93 v rozsahu, jímž byla potvrzena část výroku II. rozhodnutí soudu
prvního stupně o zamítnutí žaloby o zaplacení 143.140,25 Kč s úrokem z prodlení
ve výši 0,1 % denně z částky 99.900 Kč od 1. června 2004 do 14. června 2009, a
rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 63 ECm 73/2010-64 v rozsahu části výroku
II., jíž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 143.140,25 Kč s úrokem z prodlení ve
výši 0,1 % denně z částky 99.900 Kč od 1. června 2004 do 14. června 2009, a věc
vrátil (v tomto rozsahu) soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Městský soud v Praze následně rozsudkem ze dne 30. června 2015, č. j. 63 ECm
73/2010-169, zamítl žalobu o zaplacení 143.140,25 Kč spolu s úrokem z prodlení
ve výši 0,1 % denně z částky 99.900 Kč od 1. června 2004 do 5. června 2009
(výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Soud prvního stupně – vycházeje ze zjištění popsaných v předchozím (kasačním)
rozsudku Nejvyššího soudu – uzavřel, že žalobkyně neprokázala „porušení takové
povinnosti žalovaného jako jednatele společnosti Essex Bohemia, s. r. o.“ (dále
též jen „společnost“), „která by vedla ke vzniku škody žalobkyně a že tato
škoda nevznikla v příčinné souvislosti s porušením povinností při výkonu funkce
jednatele“, a proto nelze jeho žalobě vyhovět. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 24. dubna 2016, č. j. 3 Cmo 262/2015-195, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o
nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud (mimo jiné) uzavřel, že žalobkyně neprokázala svá tvrzení, podle
kterých žalovaný záměrně zavázal společnost k zaplacení plnění posléze
přiznaných pravomocným exekučním titulem v době, kdy ekonomická situace
společnosti již zjevně neumožňovala společnosti úhradu těchto plnění, a
neřádným výkonem svých povinností způsobil, že společnost neměla a nemá žádné
finanční prostředky ani jiný majetek, který by mohla použít pro úhradu svých
splatných závazků. Podle odvolacího soudu „zde bylo břemeno tvrzení na
žalobkyni, na rozdíl od prokázání péče řádného hospodáře“.
Ze skutečnosti, že
společnost neplnila na pohledávku, k jejíž úhradě se zavázala (a jež byla
věřiteli – žalobkyni – přiznána pravomocným exekučním titulem), nelze škodu
způsobenou této společnosti dovodit. Nezaplacení dluhu mohlo být způsobeno
špatnou ekonomickou situací společnosti. Proti posledně označenému rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání,
které má za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu (dále též jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení
otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, a dále na vyřešení
otázky, která nebyla Nejvyšším soudem dosud vyřešena. Navrhuje, aby Nejvyšší
soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu
řízení. Dovolatelka zdůrazňuje, že v řízení tvrdila a prokázala, že žalovaný odebral
jménem společnosti u právního předchůdce dovolatelky zboží a nezajistil úhradu
jeho ceny, a že velmi pravděpodobně (byť to není pro posouzení věci podstatné)
tak učinil v době, kdy ekonomická situace společnosti neumožňovala úhradu této
ceny. Bylo na žalovaném, aby tvrdil a prokázal, že jeho jednání spočívající v
neuhrazení kupní ceny bylo souladné s péčí řádného hospodáře. Oproti odvolacímu soudu pak má dovolatelka za to, že v důsledku nezaplacení
dluhu vznikla společnosti škoda (v podobě úroků z prodlení). Za dosud neřešené pak dovolatelka považuje otázky, zda „samotné porušení
povinnosti vykonávat působnost člena statutárního orgánu obchodní společnosti s
péčí řádného hospodáře je porušením právních povinností při výkonu působnosti
statutárního orgánu“, „jakou obsahovou náplň má povinnost vykonávat působnost
člena statutárního orgánu obchodní společnosti s péčí řádného hospodáře“, zda
odebrání zboží či služby a jejich nezaplacení, resp. odebrání zboží či služby
zjevně v době, kdy ekonomická situace společnosti neumožňuje úhradu jejich
ceny, představují porušení péče řádného hospodáře, a zda způsobí-li člen
statutárního orgánu, že společnost nemá žádné finanční prostředky ani jiný
majetek, který by mohla použít na úhradu svých splatných závazků, jde o
porušení péče řádného hospodáře. Dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení
končí; může tak být přípustné pouze podle § 237 o. s. ř.
Dovolání je přípustné pro řešení otázky nesení důkazního břemene podle § 135
odst. 2 ve spojení s § 194 odst. 5 věty druhé zákona č. 513/1991 Sb.,
obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), již odvolací soud vyřešil v
rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
Ostatní otázky předestírané dovolatelkou nečiní dovolání přípustným již proto,
že na jejich řešení rozhodnutí odvolacího soudu (který potvrdil výrok rozsudku
soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby pro neunesení důkazního břemene
dovolatelkou) nespočívá.
S ohledem na skutkové okolnosti projednávané věci je pro její posouzení
rozhodný zákon č 40/1964 Sb., občanský zákoník a zákon č. 513/1991 Sb.,
obchodní zákoník [srov. § 3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a §
775 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o
obchodních korporacích)].
Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu k výkladu § 194 odst. 5 obch. zák. (jenž
se podle § 135 odst. 2 obch. zák. aplikuje i na společnosti s ručením omezeným)
se (mimo jiné) podává, že:
1) Je-li v řízení vedeném proti jednateli společnosti s ručením omezeným (jako
žalovanému) posuzováno, zda jednatel způsobil společnosti škodu porušením
povinnosti vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře, nese jednatel
důkazní břemeno (toliko) o tom, že (v konkrétním případě) jednal s péčí řádného
hospodáře.
2) Ve vztahu k ostatním předpokladům odpovědnosti jednatele za škodu způsobenou
společnosti – tedy ohledně vzniku škody, jakož i příčinné souvislosti mezi
škodou a protiprávním jednáním – nese důkazní břemeno (jakož i břemeno tvrzení)
žalobce a nikoliv žalovaný člen orgánu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu
ze dne 19. června 2012, sp. zn. 29 Cdo 3542/2011, či ze dne 31. března 2015,
sp. zn. 29 Cdo 440/2013, anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. března
2017, sp. zn. 29 Cdo 6035/2016).
3) Nesení důkazního břemene o tom, že jednal s péčí řádného hospodáře,
předpokládá, že jednatel uvede okolnosti, z nichž plyne, že v konkrétním
případě jednal s péčí řádného hospodáře (tedy že bude tvrdit rozhodné
skutečnosti), a k nim označí důkazy, jimiž mají být tyto rozhodné skutečnosti
prokázány. Netvrdí-li účastník řízení rozhodné skutečnosti, nemůže z povahy
věci ani označit k těmto neexistujícím tvrzením důkazy. Z § 194 odst. 5 věty
druhé obch. zák. tudíž plyne, že jednatel nese i břemeno tvrzení ohledně
skutečností, svědčících ve prospěch závěru, že v konkrétním případě jednal s
péčí řádného hospodáře (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. října
2009, sp. zn. 29 Cdo 3775/2008, či ze dne 27. října 2015, sp. zn. 29 Cdo
250/2015).
4) Nepodaří-li se jednateli prokázat, že jednal s péčí řádného hospodáře, stíhá
jej neúspěch ve sporu (za předpokladu, že je prokázán vznik škody, její výše i
příčinná souvislost mezi jednáním jednatele a vznikem škody). Naproti tomu,
nepodaří-li se prokázat vznik škody či příčinnou souvislost mezi vznikem škody
a protiprávním jednáním, je tato objektivní nejistota přičtena k tíži žalobci
(srov. např. výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 440/2013).
V projednávané věci dovolatelka tvrdí (a prokazuje), že
1) Žalovaný jednatel uzavřel jménem společnosti s právním předchůdcem
dovolatelky smlouvu, jíž se zavázal za poskytnuté plnění zaplatit 99.900 Kč a
pro případ prodlení s placením ceny se zavázal zaplatit smluvní úrok z prodlení
ve výši 0,1 % za každý den prodlení.
2) Společnost cenu za poskytnuté plnění nezaplatila, a rozsudkem Okresního
soudu Praha - východ ze dne 19. září 2006, č. j. 7 C 177/2005-34, jí bylo
uloženo zaplatit právnímu předchůdci žalobce 99.900 Kč s úrokem ve výši 0,1 %
denně od 1. června 2004 do zaplacení, a nahradit náklady řízení ve výši
43.240,25 Kč. Exekuční řízení vedené proti společnosti bylo zastaveno pro
nemajetnost povinné společnosti.
3) Žalovaný byl jednatelem společnosti.
Dovolatelka tedy tvrdí a prokazuje, že žalovaný jako jednatel společnosti
rozhodl o uzavření smlouvy s právní předchůdkyní dovolatelky a odebrání plnění
podle této smlouvy, a že nezaplatil sjednanou cenu za poskytnuté plnění, čímž
společnosti vznikla škoda v podobě povinnosti hradit smluvní úrok z prodlení a
náklady řízení podle shora označeného exekučního titulu. Jinak řečeno,
dovolatelka předkládá tvrzení (a důkazy) jak k tomu, že společnosti vznikla
škoda (v podobě povinnosti uhradit smluvní úrok z prodlení a nahradit náklady
řízení), tak i k tomu, že se tak stalo v důsledku jednání (či opomenutí)
žalovaného jakožto jednatele společnosti (rozhodl o uzavření smlouvy, tuto
smlouvu uzavřel, odebral podle ní plnění a nezaplatil jeho cenu).
V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že závěr odvolacího soudu, podle
něhož „ze samotného následného nezaplacení pohledávky společností nelze škodu
způsobenou této společnosti dovodit“, odporuje závaznému právnímu názoru
vyslovenému Nejvyšším soudem v předchozím (kasačním) rozsudku. V něm vysvětlil
(s odkazem na ustálenou judikaturu), že smluvní úrok z prodlení a náhrada
nákladů řízení přiznané dovolatelce (její právní předchůdkyni) shora označeným
exekučním titulem mohou být – pro účely posouzení zákonného ručení žalovaného
– škodou, která vznikla společnosti tím, že žalovaný nevykonával funkci
jednatele s péčí řádného hospodáře, a to bez ohledu na skutečnost, že
společnost smluvní úrok z prodlení ani náklady řízení dosud dovolatelce
nezaplatila.
To, co zůstává sporné, je, zda žalovaný jednatel, v důsledku jehož konání či
opomenutí ke vzniku označených závazků (zaplatit smluvní úrok z prodlení a
nahradit náklady řízení) došlo, jednal (v daném případě) s péčí řádného
hospodáře.
Nyní je tudíž na žalovaném jednateli, aby uvedl okolnosti, z nichž plyne, že
při uzavírání smlouvy a při plnění závazků z této smlouvy plynoucích jednal s
péčí řádného hospodáře, a aby označil důkazy, jimiž mají být tyto rozhodné
skutečnosti prokázány. Opačný závěr odvolacího soudu – přičítající důkazní
břemeno o těchto skutečnostech dovolatelce – odporuje shora citované ustálené
judikatuře Nejvyššího soudu.
Zbývá dodat, že mylný je i úsudek soudu prvního stupně, který ve svých úvahách
nepřípadně směšuje škodu vzniklou společnosti a závazek společnosti, za jehož
splnění jednatel ručí. Jednatel společnosti ručí za podmínek § 135 odst. 2 a §
194 odst. 6 obch. zák. za jakékoliv závazky společnosti, přičemž rozsahem jeho
povinnosti k náhradě škody způsobené společnosti je omezen rozsah jeho ručení.
Je-li tudíž povinen nahradit společnosti např. škodu ve výši 100.000 Kč, ručí
za závazky společnosti (lhostejno, z jakého důvodu tyto závazky vznikly) pouze
do výše 100.000 Kč, přičemž jeho ručení zaniká, jakmile způsobenou škodu uhradí
(§ 194 odst. 6 in fine obch. zák.). V řízení vedeném proti jednateli jakožto
zákonném ručiteli podle označených ustanovení tudíž soud posuzuje dva okruhy
okolností, jež jsou na sobě relativně nezávislé – splnění předpokladů vzniku
zákonného ručení podle § 135 odst. 2 a § 194 odst. 6 obch. zák., a dále to, zda
žalobci svědčí pohledávka, za jejíž splnění má žalovaný jednatel ručit.
Okolnosti vzniku a výše této pohledávky přitom nemusí souviset s okolnostmi
vzniku a výše škody vzniklé společnosti, k jejíž náhradě je jednatel podle §
135 odst. 2 a § 194 odst. 5 obch. zák. povinen.
Jelikož právní posouzení věci co do řešení otázky dělení důkazního břemene
podle § 135 odst. 2 a § 194 odst. 5 věty druhé obch. zák., na které napadené
rozhodnutí spočívá, není správné, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu
zrušil. Protože důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu,
dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i je a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s.
ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud i pro soud prvního stupně
závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem, § 226 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů
řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. srpna 2017
JUDr. Petr Š u k
předseda senátu