22 Cdo 1433/2015

22 Cdo 1433/2015

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího

Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve

věci žalobce D. M., B., zastoupeného JUDr. Janou Strachoňovou Drexlerovou,

advokátkou se sídlem v Brně, Pekařská 4, proti žalované T. M., K., o vypořádání

společného jmění manželů, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 42 C

306/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9.

července 2013, č. j. 37 Co 507/2011-413, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 9. července 2013, č. j. 37 Co

507/2011-413, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 15. srpna 2011, č. j. 42

C 306/2006-376, se ruší a věc se vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.

Městský soud v Brně („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. srpna 2011, č.

j. 42 C 306/2006-376, rozhodl výrokem pod bodem I., že z věcí, které měli

žalobce a žalovaná ve společném jmění manželů, připadají do vlastnictví žalobce

práva a povinnosti spojené se sporožirovým účtem blíže specifikovaným v

rozhodnutí, na němž byl ke dni zániku společného jmění manželů záporný zůstatek

ve výši – 5.750,20 Kč a do výlučného vlastnictví žalované připadají práva a

povinnosti spojené se sporožirovým účtem blíže specifikovaným v rozhodnutí, na

němž byl ke dni zániku společného jmění manželů zůstatek ve výši 10.944,49 Kč.

Výrokem pod bodem II. soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na

vyrovnání jeho podílu částku 8.347,35 Kč. Výrokem pod bodem III. uložil žalobci

povinnost zaplatit žalované na vyrovnání jejího podílu částku 50.000,- Kč. Dále

výroky pod body IV. a V. rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi

účastníky navzájem a k České republice – Městskému soudu v Brně.

Soud vyšel ze zjištění, že společné jmění manželů zaniklo ke dni 11. 10. 2004.

Vzal mimo jiné za prokázané, že za trvání manželství si účastníci pořídili na

leasing vozidlo Suzuki, které přešlo do jejich společného jmění manželů

(„SJM“). Ke dni rozvodu manželství však již do SJM nenáleželo, neboť žalovaná

je 2. 6. 2004 darovala synovi účastníků; žalobce neuplatnil námitku relativní

neplatnosti. Ke tvrzeným investicím ze společného jmění do výlučného majetku

(soud uvedl, že mělo jít o investice z výlučného majetku žalobce do SJM)

žalované uvedl, že žalobce neprokázal, že by investice financoval nebo

prováděl.

Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 9.

července 2013, č. j. 37 Co 507/2011-413, rozsudek soudu prvního stupně ve

výrocích I., IV. a V. potvrdil a změnil jej ve výrocích II. a III. tak, že

žalované přikázal dluh z půjčky 100.000,- Kč, poskytnuté J. S. na základě

smlouvy z 5. 7. 2000, a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na vyrovnání

podílu částku 41.652,65 Kč. Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud uvedl, že žalobce neuplatnil relativní neplatnost darování

automobilu; rekonstrukci části bytu žalované v B. a chaty ve S. podle

odvolacího soudu financovali matka a švagr žalované.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost

opírá o § 237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod

uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř.

Žalobce přípustnost dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího

soudu závisí na vyřešení otázky, která v rozhodování Nejvyššího soudu nebyla

dosud vyřešena a měla by být dovolacím soudem posouzena jinak. Jedná se o

otázku, zda mohla být zahrnuta do společného jmění manželů („SJM“) údajná

půjčka ve výši 100.000,- Kč, která ani nebyla poskytnuta, ale zejména, s jejímž

poskytnutím nevyslovil žalobce souhlas, vůbec o ní nevěděl, a která přesahovala

míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů. Zásadní otázku spatřuje v tom, zda

při vypořádání SJM neměla být zohledněna skutečnost, že žalovaná v době

rozvodového řízení bez souhlasu žalobce darovala osobní automobil náležející

do SJM třetí osobě (synovi účastníků), a to aniž by zároveň zaplatila půjčku,

kterou údajně syn poskytl na koupi tohoto vozidla. Otázkou je, zda tento převod

je platný, když k němu nedal žalobce souhlas, a proč automobil žalovaná

darovala a nepoužila jinou formu převodu, která by vedla k uhrazení případné

půjčky. Toto jednání žalované považuje za rozporné s dobrými mravy

Žalobce namítá nesprávné právní posouzení věci, pokud soud zahrnul do SJM

půjčku ve výši 100.000,- Kč, kterou si žalovaná měla vzít za trvání manželství

od Jaroslava Slováka na koupi auta (resp. na vstupní cenu na leasingovou

smlouvu) a o které se žalobce dozvěděl až v průběhu soudního řízení. Soudy se

vůbec nezabývaly jeho argumentací a jím navrhovanými důkazy (výpisy z účtů),

kterými chtěl prokázat, že k takové půjčce nikdy nedošlo, že v té době měli

účastníci našetřeno dost svých finančních prostředků. Jednostranně hodnotily

provedené důkazy ve prospěch žalované. I kdyby si žalovaná půjčku vzala,

nespadala by do SJM, neboť žalobce k ní nedal souhlas, a mimo to by svou výší

přesahovala míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů. Soud postupoval nesprávně, když nezohlednil investice ze SJM do výlučného

majetku žalované (byt a chata), které byly provedeny v průběhu třicetiletého

manželství. Nemovitosti byly udržované a tomu odpovídá i jejich hodnota. Žalobce vnosy vyčíslil (čl. 346), a pokud byl soud toho názoru, že vnosy lze

zjistit jen s nepoměrnými obtížemi, měl postupovat podle § 136 o. s. ř. Jeho

přístup lze považovat za formalistický. Postup soudu při dokazování vnosů ze

společného do výlučného majetku považuje za otázku, kterou dovolací soud dosud

neřešil, a opírá o ni přípustnost dovolání. Soud podle dovolatele neprovedl důkazy jím navrhované bez náležitého

zdůvodnění, přičemž všechny důkazy navrhované žalovanou byly provedeny. Nezahrnul do SJM půjčku ve výši 90.000,- Kč poskytnutou žalobci jeho sestrou O. C. a neprovedl důkaz jejím výslechem k tomu, že půjčka do SJM náleží. Soud

nikterak nezdůvodnil, proč tuto půjčku do SJM nezahrnul a zahrnul tam půjčku

tvrzenou žalovanou ve výši 100.000,- Kč. Žalobce poukazuje na to, že po

třicetiletém manželství nezískal ze SJM téměř žádný majetek, nebyly zohledněny

investice ze SJM do výlučného majetku žalované, přitom došlo k jeho zhodnocení,

přišel o bydlení, protože byl nucený z bytu odejít bez náhrady, v bytě zůstalo

veškeré vybavení, které si v průběhu manželství pořídili a ještě musí vyplácet

žalované 41.652,- Kč. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího

soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že řízení před soudy obou stupňů

proběhlo řádně a v souladu s právem. Domnívá se, že není dán právní důvod k

podání dovolání, neboť ve věci nebyla řešena žádná otázka mimořádného právního

významu. Nejvyšší soud věc posoudil podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (dále jen

„obč. zák.“) – viz hlava II. – ustanovení přechodná a závěrečná, díl, 1 –

přechodná ustanovení oddíl I. – všeobecná ustanovení, § 3028 odst. 1, 2

občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., že je

uplatněn dovolací důvod, uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i

další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1,

§ 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je

částečně důvodné.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí

odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí

závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se

odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo

která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím

soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní

otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). V dané věci nebyly podmínky tohoto

ustanovení naplněny; rozhodnutí je v souladu s judikaturou dovolacího soudu a

není důvod pro to, aby některá právní otázka byla řešena jinak. K půjčce 100.000,- Kč, poskytnuté v době trvání manželství žalované, a sloužící

k pořízení společného automobilu: To, zda žalovaná skutečně půjčku obdržela a

použila takto získané prostředky na pořízení společného automobilu je věcí

skutkového zjištění, které dovolací soud nemůže přezkoumávat. Závazky převzaté jedním z manželů bez souhlasu druhého a přesahující míru

přiměřenou majetkovým poměrů manželů nejsou neplatné, ale netvoří součást

společného jmění manželů a jsou výlučným závazkem manžela, který je převzal (k

tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. července 2008, sp. zn. 28 Cdo 2199/2008, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 6399, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. února

2011, sp. zn. 22 Cdo 153/2009). V občanském soudním řízení se uplatňuje zásada

projednací, která klade důraz na odpovědnost účastníka za výsledek řízení, a to

i řízení odvolacího. I když v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního

stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná

skutečnost, že odvolací soud se otázkou v odvolacím řízení neuplatněnou

nezabýval, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení

věci (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. července 2009,

sp. zn. 22 Cdo 122/2008, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2009, č. 12, a

v Souboru pod pořadovým č. C 7484, k tomu dále srovnej např. rozsudek

Nejvyššího soudu ze dne 4. května 2010, sp. zn. 22 Cdo 2793/2009, uveřejněný na

internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz). Žalobce v odvolání netvrdil, že by závazek žalované přesahoval míru přiměřenou

majetkovým poměrů manželů; toto tvrzení bude moci uplatnit v dalším řízení. K darování společného automobilu synovi účastníků bez souhlasu žalobce: Za

běžnou záležitost týkající se společné věci nelze považovat převod vlastnického

práva na základě kupní smlouvy na třetí osobu (osoby). Absence souhlasu druhého

manžela s převodem vlastnického práva zakládá relativní neplatnost takového

právního úkonu s tím, že pokud se druhý z manželů neplatnosti proti všem

účastníkům příslušného právního úkonu nedovolá, jedná se o právní úkon platný

(k tomu srovnej rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. února 2011,

sp. zn. 22 Cdo 1754/2009, a ze dne 14. prosince 2011, sp. zn. 22 Cdo 4002/2011,

uveřejněné na www.nsoud.cz).

V řízení nebylo zjištěno, že by se žalobce dovolal

relativní neplatnosti vůči všem stranám právního úkonu – darování; dovolatel

ostatně ani nepolemizuje se závěrem soudu prvního stupně, že nesplnil požadavky

na dovolání se relativní neplatnosti, jak byly formulovány v rozsudku

Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2006, sp. zn. 30 Cdo 437/2003. V této části

dovolání není přípustné. Ke tvrzení žalobce, že žalovaná v průběhu manželství investovala ze společných

prostředků do chaty a do bytu v jejím výlučném vlastnictví: Soudy dospěly k

závěru, že žalobce investice ze SJM neprokázal (byť formulace rozhodnutí soudu

prvního stupně je poněkud vágní); odvolací soud uvedl, že rekonstrukci koupelny

a kuchyně provedli známí žalované za peníze od její matky a švagra; švagr měl

bydlet i na předmětné chatě a financovat její rekonstrukci. V této souvislosti

vymezuje dovolatel posouzení rozložení důkazního břemene mezi stranami jako

otázku, která zakládá přípustnost dovolání; dovolací soud konstatuje, že při

posouzení této otázky soudy opomenuly judikaturu dovolacího soudu. Proto je

dovolání v této části přípustné a je i důvodné. Pokud není prokázán opak, má se za to, že majetek nabytý a závazky vzniklé za

trvání manželství tvoří společné jmění manželů (§ 144 obč. zák.). V rozsudku ze dne 19. září 2005, sp. zn. 22 Cdo 2615/2004, publikovaném v

Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. C 3698, se

uvádí: "Na účastníkovi, který tvrdí, že určitá věc je ve společném jmění

manželů, leží důkazní břemeno, že věc byla nabyta za trvání manželství; pokud

se toto nabytí prokáže a druhý z manželů tvrdí skutečnosti, které věc ze

společného jmění vylučují, bude na něm důkazní břemeno ohledně těchto

skutečností“. Obecně platí, že důkazní břemeno ohledně určitých skutečností (§ 120 odst. 1 o. s. ř.) leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností

vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který

existenci těchto skutečností také tvrdí. V některých případech však strana

zatížená důkazním břemenem však objektivně nemá a nemůže mít k dispozici

všechny potřebné informace o skutečnostech, významných pro rozhodnutí ve sporu,

avšak protistrana má tyto informace k dispozici. Jestliže pak strana zatížená

důkazním břemenem přednese alespoň „opěrné body“ skutkového stavu, a zvýší tak

pravděpodobnost svých skutkových tvrzení, nastupuje vysvětlovací povinnost

protistrany; nesplnění této povinnosti může mít za následek hodnocení důkazu v

neprospěch strany, která vysvětlovací povinnost nesplnila (rozsudek Nejvyššího

soud ze dne 16. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 883/2010, Soubor civilních rozhodnutí

a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 10 697). Zákon vychází z toho, že majetek nabytý za trvání manželství je s výjimkami

uvedenými v § 143 odst. 1 obč. zák. součástí společného jmění. To platí i o

prostředcích, které jeden z manželů v průběhu manželství vynaložil na majetek,

který je v jeho výlučném vlastnictví (tzv. vnos); pokud šlo o prostředky

získané za trvání manželství, platí vyvratitelná domněnka, že šlo o vnos ze

společného jmění.

Nicméně neinvestující manžel se – pokud jde o zdroje

financování a výši vnosu - objektivně, bez svého zavinění, může ocitnout v

důkazní nouzi, protože není o původu investovaných prostředků plně informován,

resp. nemůže navrhnout potřebné důkazy. Jestliže se však prokáže, že v průběhu

existence společného jmění manželů byly takové investice do výlučného majetku

vynaloženy, nastoupí vysvětlovací povinnost investujícího manžela, který má k

dotazu soudu sdělit a případně i prokázat původ prostředků, které vynaložil. Jestliže neprokáže, že šlo o jeho výlučné prostředky, přihlédne k tomu soud při

hodnocení důkazů. Protože soudy obou stupňů za situace, kdy existence tvrzených investic byla

přinejmenším zčásti zjištěna, při hodnocení důkazů o vnosech ze společného

majetku do výlučného majetku žalované opomenuly existenci její vysvětlovací

povinnosti a vyšly jen ze závěru o výlučné procesní odpovědnosti žalobce za

prokázání tvrzení o vnosu, spočívá jejich rozhodnutí na nesprávném právním

posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Jestliže by tedy žalobce tvrdil a prokázal, že v průběhu manželství žalovaná do

svého majetku investovala (čemuž skutková zjištění nasvědčují), bylo by na

žalované, aby sdělila, v jaké výši a z jakých prostředků investice učinila. Prokáže-li se, že větší investice, jdoucí nad rámec obvyklé údržby, žalovaná

učinila (přitom je třeba přihlížet k tomu, zda a nakolik tento majetek užíval i

žalobce), přičemž již nebude možno přesně určit jeho výši, určí ji soud

postupem podle § 136 o. s. ř. Protože žalobce vyčíslil i hodnotu prací, které – jak tvrdí - sám prováděl, a

považuje je za investici do majetku žalované, upozorňuje dovolací soud na svou

judikaturu. V rozsudku ze dne 20. prosince 2000, sp. zn. 22 Cdo 2655/98, a též

v rozsudku ze dne 29. listopadu 2005, sp. zn. 22 Cdo 1128/2005, uvedl, že

investicemi vynaloženými ze společného na ostatní majetek jednoho z manželů

není práce jednoho manžela vynaložená při rekonstrukci domu druhého manžela. Manželství je společenstvím, v němž si mají manželé navzájem pomáhat a za

takovou pomoc lze považovat práci manžela při rekonstrukci domu druhého

manžela, „zejména když jde o dům, který oba manželé i s dítětem užívají k

bydlení“. Soud prvního stupně nevyhověl návrhu žalobce na vypořádání investic,

konkretizovaných již v žalobě (na č. l. 6) s tím, že žalobce neunesl důkazní

břemeno o tom, „že by na chatě ve S. nebo v bytě v B. financoval nějakou

rekonstrukci…Byt na sice podlehl jisté rekonstrukci… avšak tato se týkala

nejspíše pouze jádra“ (str. 6 rozsudku). V odvolání (č. l. 382 a násl.), tento

závěr žalobce nezpochybnil. Až v doplnění odvolání (č. l. 384 a násl.), činí v

bodech 6., 9., 10 a 11 vágně formulované zmínky, které se mohly týkat zmíněných

investic; pod bodem 17 tyto investice vyčísluje. Podobně neurčité je i

doplnění odvolání na č. l. 388; přesto je zřejmé, že žalobce učinil předmětem

odvolacího řízení i závěr soudu prvního stupně o tom, že nemá právo na úhradu

tvrzených investic do výlučného majetku žalované. Proto se odvolací soud

zabýval i touto otázkou.

Odvolací soud uvedl, že rekonstrukci koupelny a

kuchyně provedli známí žalované za peníze od její matky a švagra; švagr měl

bydlet i na předmětné chatě a financovat její rekonstrukci. Takové skutkové

zjištění však soud prvního stupně neučinil a odvolací soud k této otázce

neprovedl žádné dokazování. Jak je zřejmé z ustanovení § 213 odst. 1 o. s. ř., odvolací soud není vázán

skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně a může dokazování

opakovat nebo je doplnit za podmínek uvedených v ustanovení § 213 odst. 2 až 5

o. s. ř. Zásada vyjádřená v ustanovení § 213 odst. 1 o. s. ř. (že odvolací soud není

vázán skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně) neznamená - zejména s

přihlédnutím k zásadám přímosti a ústnosti - že by se odvolací soud mohl bez

dalšího odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně, jež tento čerpal

z výpovědí účastníků řízení (popř. svědků), a to především proto, že při

hodnocení těchto důkazů spolupůsobí vedle věcného obsahu výpovědí i další

skutečnosti, které - ač nejsou bez vlivu na posouzení věrohodnosti vypovědí -

nemohou být vyjádřeny v protokolu o jednání (například přesvědčivost vystoupení

vypovídající osoby, plynulost a jistota výpovědi, ochota odpovídat přesně na

dané otázky apod.). Chce-li se odvolací soud odchýlit od skutkového zjištění,

které učinil soud prvního stupně na základě bezprostředně před ním provedeného

důkazu (rozuměj důkazu výpovědí účastníka či svědka), je nutno, aby takové

důkazy sám opakoval, případně provedením dalších důkazů si zjednal rovnocenný

podklad pro případné odlišné hodnocení takového důkazu (srov. např. rozsudek

bývalého Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 64/1966 Sbírky rozhodnutí a

sdělení soudů ČSSR, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2000,

sp. zn. 20 Cdo 1546/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník

2001, pod číslem 11 nebo nález Ústavního soudu ze dne 29. května 2000, sp. zn. IV. ÚS 275/98, uveřejněný pod číslem 79 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního

soudu České republiky, svazek 18). Protože odvolací soud při řešení procesní otázky – podmínek, za kterých se může

odchýlit od skutkového zjištění učiněného soudem prvního stupně – postupoval

jinak, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí

ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). K neprovedení důkazů, zejména navrženým výslechem svědkyně Cibulkové: Odvolací

soud konstatoval, že důkaz nebylo možno provést vzhledem k tomu, že byl navržen

až po uzavření dokazování (§ 119a o. s. ř.); dovolatel s tímto právním názorem

nijak nepolemizuje. Podle obsahu spisu bylo toto poučení poskytnuto při jednání

29. 6. 2011 (č. l. 352), podle obsahu protokolu však žalobce ještě předtím

navrhl vyslechnout O. C. „k finanční půjčce“. Ostatně soud prvního stupně

odůvodnil neprovedení tohoto důkazu jen tím, že by nepřinesl „nic podstatného“. V dalším řízení se bude soud zabývat tím, zda tvrzená půjčka byla k vypořádání

uplatněna včas (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2012, sp. zn.

22 Cdo 2742/2012, a další rozhodnutí tam uvedená); v kladném případě pak

žalobce vyzve, aby sdělil, co má být předmětem důkazu, a jeho případné

neprovedení řádně odůvodní. Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí

odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno

rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně,

zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k

dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.). Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.