22 Cdo 2742/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D.,
a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., ve věci
žalobce J. V., bytem v D., zastoupeného JUDr. Norou Štrajtovou, advokátkou se
sídlem v Ostravě – Porubě, Hlavní třída č. 1023/55, proti žalované MUDr. K. V.
bytem v O., zastoupené JUDr. Igorem Honusem, advokátem se sídlem v Ostravě-
Moravské Ostravě, Sokolská třída 21, o vypořádání společného jmění manželů,
vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 82 C 171/2002, o dovolání
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. dubna 2012, č. j.
57 Co 467/2011-742, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Podle § 243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v
odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno
dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je
dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání
pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení
zastaveno.
Okresní soud v Ostravě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 22. února 2011, č. j. 82 C 171/2002-668, vypořádal společné jmění účastníků
způsobem uvedeným ve výrokové části rozsudku (výroky I. – VI. rozsudku) a
rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky VII. – IX. rozsudku).
Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce
rozsudkem ze dne 19. dubna 2012, č. j. 57 Co 467/2011-742, rozsudek soudu
prvního stupně potvrdil (výrok I. rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení (výrok II. rozsudku).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, které považuje za přípustné
podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a za důvodné podle § 241a odst. 2 písm.
b) o. s. ř.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Dovolání není přípustné.
Závěr, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní
význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem
pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k
tomu, že v době podání dovolání měl dovolatel právo legitimně očekávat, že
splnění podmínek formulovaných ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání (k tomu srovnej též nález
Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Dovolatel zásadní právní význam napadeného rozhodnutí odvolacího soudu spatřuje
v „nejednotnosti právního názoru na možnost rozšiřování rozsahu souboru věcí
spadajících do masy již zaniklého společného jmění manželů v rámci žaloby o
vypořádání společného jmění manželů po uplynutí zákonné tříleté lhůty“. Tato otázka zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nezakládá, neboť její
řešení je v judikatuře dovolacího soudu ustálené. Praxe dovolacího soudu je jednotná v tom, že v řízení o vypořádání společného
jmění manželů může soud vypořádat jen ten majetek či hodnoty tvořící společné
jmění manželů, které účastníci řízení navrhli k vypořádání soudním rozhodnutím
do tří let od jeho zániku. Tento závěr učinil Nejvyšší soud za využití
předchozí judikatury v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. května 2007, sp. zn. 22 Cdo 1112/2006, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek
Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 5061, kde zdůraznil, že
dřívější praxe, která umožňovala kdykoliv během řízení o vypořádání
bezpodílového spoluvlastnictví manželů (dále jen „BSM“) navrhnout nové položky
k vypořádání, vycházela ze starší úpravy, která předpokládala, že soud z úřední
povinnosti „pátrá“ po majetku v BSM a že je povinen vypořádat jeho celou masu. Tento názor, který v praxi mimo jiné vedl k neúměrnému prodlužování sporů,
neboť umožňoval neomezené rozšiřování vypořádávaného majetku, je však
neudržitelný vzhledem k novější hmotněprávní úpravě vycházející zejména z
posílení dispozitivního charakteru norem upravujících vypořádání BSM a také k
vzhledem k uplatnění zásad projednací a dispoziční v občanském soudním řízení
(k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky z 26. listopadu 2009,
sp. zn. 22 Cdo 1192/2007, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího
soudu – www.nsoud.cz). Závěr o nepřípustnosti dodatečného zahrnutí majetkových hodnot coby předmětu
vypořádání společného jmění manželů prostřednictvím soudu po uplynutí zákonné
tříleté lhůty, od něhož se Nejvyšší soud nehodlá odchýlit, je plně použitelný i
v souzené věci (k tomu dále srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna
2010, sp. zn. 22 Cdo 2881/2008, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a
stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 8310, rozsudek
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. ledna 2011, sp. zn. 22 Cdo
1068/2008 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2010, sp. zn. 22
Cdo 5232/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České
republiky – www.nsoud.cz). Proti závěrům vyplývajícím z uvedené judikatury dovolatel namítá, že kdyby
nedošlo v řízení k průtahům, soudy by rozhodly v období, kdy uvedené názory
dovolacího soudu ještě nebyly prezentovány, a vypořádaly by také věci a
hodnoty, které žalobce do řízení zařadil po uplynutí tří let od zániku
společného jmění manželů. Jinými slovy dovolatel namítá, že v důsledku délky
trvání řízení by měly soudy zaujmout jiný právní názor, než který zaujaly. Tato námitka není důvodná. Uvedenou problematikou se dovolací soud již opakovaně zabýval (k tomu srovnej
např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. září 2008, sp. zn. 22 Cdo 1701/2008,
nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. června 2009, sp. zn. 22 Cdo
1341/2009, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu –
www.nsoud.cz) se závěrem, že důsledkem délky řízení nemůže být změna právních
pravidel oproti těm, které by byly aplikovány, kdyby k průtahům v řízení
nedošlo, ale případné nároky vyplývající z průtahů v řízení lze uplatnit podle
zvláštního předpisu – zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou
při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, v platném
znění (dále srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2010, sp. zn. 22 Cdo 1183/2008, uveřejněné tamtéž; proti uvedenému rozhodnutí dovolacího
soudu byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne
18. listopadu 2010, sp. zn. I. ÚS 2213/10 – http://nalus.usoud.cz; dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2012, sp. zn. 22 Cdo 2190/2010 –
www.nsoud.cz). Dovolací soud dodává, že stejné právní názory opakovaně vyjádřil v řízeních o
vypořádání zákonného majetkového společenství manželů, která byla zahájena v
době, kdy podle názoru dovolatele nebyly ještě právní názory zastávané
dovolacím soudem výslovně v jeho judikatuře zdůrazněny. V poměrech vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů zahájeného v roce
1998 stejný názor dovolací soud zaujal v rozsudku ze dne 19. června 2012, sp. zn. 22 Cdo 3941/2011 (www.nsoud.cz) a v poměrech společného jmění manželů
zahájeného v roce 2001 v usnesení ze dne 26. dubna 2011, sp. zn. 22 Cdo
3620/2009 (www.nsoud.cz). Dovolací soud neshledal důvod se od těchto závěrů
odchýlit ani v souzené věci. V této souvislosti je nepřiléhavý odkaz dovolatele na nutnost aplikace
ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., jež by měla opodstatnit postup, kdy by soudy
měly vypořádat i hodnoty, které žalobce učinil předmětem vypořádání po uplynutí
tří let. Prostřednictvím ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. lze korigovat výkon
práv a povinností účastníků občanskoprávních vztahů, jeho případná aplikace
však nemůže mít za následek neuplatnění právního názoru, který vyplývá ze
zákonných ustanovení o společném jmění manželů a jeho vypořádání. Dovolatel v dovolání poukazoval též na „změnu právního názoru v průběhu
soudního řízení“. Dovolací soud pro úplnost dodává, že v daném případě o změnu
právního názoru dovolacího soudu nejde. Skutečnost, že předmětem soudního vypořádání mohou být jenom věci, které
účastníci učiní předmětem řízení, neboť je přípustná kombinace způsobů
vypořádání zákonného majetkového společenství manželů (důsledkem čehož je i
nutnost uplatnit hodnoty k vypořádání soudní cestou do tří let od zániku tohoto
majetkového společenství), je důsledkem změn vyjádřených v zákonné úpravě
bezpodílového spoluvlastnictví manželů nejpozději s účinností od 1. dubna 1983
zákonem č. 131/1982 Sb., kterým se mění a doplňuje občanský zákoník a upravují
některé další majetkové vztahy (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 23. května 2007, sp. zn.
22 Cdo 1112/2006, uveřejněný v
Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod
pořadovým č. C 5061), aniž by se dovolací soud musel zabývat otázkou, zda
takový postup přicházel do úvahy již před 1. dubnem 1983. Dovolací soud v
žádném svém rozhodnutí nevyslovil závazný právní názor, podle kterého by bylo
možno zahrnout do vypořádání zákonného majetkového společenství manželů v
soudním řízení i hodnoty navržené k vypořádání po uplynutí tří let od zániku
majetkového společenství. Není to ostatně možné již z toho důvodu, že po
uplynutí tří let od zániku zákonného majetkového společenství nastupují k
věcem, které nejsou předmětem dohody o vypořádání ani předmětem soudního řízení
o vypořádání majetkového společenství, účinky nevyvratitelné domněnky
vypořádání (§ 150 odst. 4 obč. zák. v poměrech společného jmění manželů a § 149
odst. 4 obč. zák., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb., v
poměrech bezpodílového spoluvlastnictví) a tyto hodnoty jsou vypořádány
způsobem výslovně zákonem upraveným. Nejde tak o stav, kdy by takové hodnoty
neměly zřejmý právní režim. V současné judikatuře dovolací soud toliko výslovně
zdůraznil, že tříletá lhůta od zániku zákonného majetkového společenství je
hmotněprávní časovou hranicí, ve které mohou účastníci činit předmětem řízení o
vypořádání majetkového společenství jednotlivé věci a hodnoty. Byť by i soudní praxe soudů nižších stupňů v dřívějším období případně
nesprávně vycházela z toho, že předmětem soudního vypořádání majetkového
společenství mohou být i věci a hodnoty učiněné předmětem řízení po uplynutí
tří let od zániku majetkového společenství, není to v žádném případě důvod, pro
který by měl dovolací soud takový postup aprobovat, a již vůbec ne s odkazem na
délku trvání řízení. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle § 243b odst. 5 věty
první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a skutečnosti, že procesně úspěšné
žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.