22 Cdo 1341/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Marie Rezkové a Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., ve věci žalobce K. Š., zastoupeného advokátkou, proti žalované
A. Š., zastoupené advokátkou, o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví
manželů, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 48 C 38/96, o dovolání
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. listopadu 2008, č. j.
37 Co 362/2008-228, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 25. listopadu 2008, č. j. 37 Co
362/2008-228, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Městský soud v Brně („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22.
července 2008, č. j. 48 C 38/96-201, rozhodl výrokem pod bodem I., že „z
předmětů v bezpodílovém spoluvlastnictví bývalých manželů – účastníků zaniklého
dnem právní moci rozsudku o rozvodu manželství účastníků 30. 9. 1993 se do
výlučného vlastnictví žalobce přikazují položky č. 10 – jedna rohová kuchyňská
lavice, č. 11 – 1 barevný televizor O., č. 12 – sada malovaných hrnků 6 ks a 1
talířek, č. 13 – 1 předsíňová stěna potažená koženkou, č. 25 – obecná hodnota
členských práv k družstevnímu bytu č. 18 v B., F., dvoupokojovému s kuchyní a
příslušenstvím u Stavebního bytového družstva P.“, výrokem pod bodem II., že
„do výlučného vlastnictví žalované se přikazují položky č. 1 – čalouněná sedací
souprava zn. T. (1 pohovka a 2 křesla), č. 2 – 1 čalouněné křeslo (ušák), č. 3
– 1 koberec M., č. 4 – 1 koberec K. žlutý, č. 5 – 1 stolek na časopisy, č. 6 –
1 stojací lampa se stínidlem, č. 7 – 2 ks peřináče hnědé, č. 8 – 125 ks
glazovaných keramických obkladaček, č. 9 – 1 barevný televizor Elektron 738 D“,
výrokem pod bodem III., že „na vyrovnání podílů obou účastníků je povinen
žalobce vyplatit žalované částku 200.000,- Kč do jednoho měsíce od právní moci
rozsudku o vypořádání B., a výrokem pod body IV, V. a VI. rozhodl o nákladech
řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že návrh na vypořádání zaniklého
bezpodílového spoluvlastnictví manželů („BSM“) rozvodem byl podán v tříleté
lhůtě od právní moci rozsudku o rozvodu manželství ve smyslu § 149 odst. 4
občanského zákoníku („ObčZ“). Hodnotu práv a povinností k družstevnímu bytu
(„DB“) přikázal žalobci v souladu s obsahem dohody o dalším užívání bytu po
rozvodu manželství; po rozvodu manželství zůstal členem družstva a nájemcem
žalobce na základě dohody z 28. 2. 1994. Při stanovení mezi účastníky sporné
hodnoty členského podílu v bytovém družstvu vyšel z ceny obvyklé, tj. ceny,
kterou by bylo možno za převod těchto členských práv a povinností v rozhodné
době a místě dosáhnout. Konstatoval, že při řešení otázky k jakému datu má být
tato cena stanovena, vzal v úvahu, že účastníci nepřestali být členy družstva
právní mocí rozsudku o rozvodu manželství, nýbrž uzavřením dohody o dalším
užívání bytu; „do doby vypořádání majetku v BSM po rozvodu manželství patří
právo ke společnému majetku oběma manželům, tato situace však neplatí pro
předmětný byt, kde právo žalované k tomuto bytu zaniklo uzavřením dohody podle
§ 705 odst. 2 ObčZ v platném znění dne 23. 2. 1994. Od té doby byl žalobce
výlučným vlastníkem práva k tomuto bytu a toto je rozhodný den pro zánik
společného členství manželů v družstvu a k tomuto dni vzniklo žalované právo na
vypořádání majetkové hodnoty vážící se k bytu“. V souladu se znaleckým posudkem
a s přihlédnutím k výpovědi znalce před soudem uzavřel, že „hodnota práva k
bytu byla stanovena určitým rozpětím“, a „pro vypořádání mezi účastníky vzal v
úvahu střední hodnotu vyjádřenou částkou 400.000,- Kč“.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze
dne 25. listopadu 2008, č. j. 37 Co 362/2008-228, potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně ve výroku pod body I., II., IV. a VI., změnil jej ve výroku pod
bodem III. tak, „že žalobce je povinen zaplatit žalované na vyrovnání podílu
částku 925.000,- Kč do tří měsíců od právní moci rozsudku“ a pod bodem V. tak,
že žalobce a žalovaná jsou povinni zaplatit soudní poplatek, „každý v částce
27.795,- Kč“. Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud po doplnění dokazování konstatoval, že pokud jde o
hodnotu členských práv a povinností k družstevnímu bytu, soud prvního stupně
rozhodl v rozporu s konstantní judikaturou (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.
zn. 22 Cdo 900/2004), když vyšel z obecné ceny ke dni zániku společného
členství bývalých manželů v družstvu v únoru 1994, „zatímco judikatorně je
dovozováno, že není důvod, aby při oceňování členského podílu družstevního bytu
bylo postupováno odlišně od oceňování věci a je třeba při oceňování členského
podílu vycházet z toho, jaká je hodnota vypořádávaného členského podílu v době
rozhodování soudu (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2160/2004, 31 Cdo
2428/2000)“. Z výpovědi znalce zjistil, že tržní hodnota členských práv k
družstevnímu bytu, potažmo obecná cena družstevního bytu v dané lokalitě podle
stavu k únoru 1994, představuje aktuálně ke dni 25. 11. 2008 částku 1.850.000,-
Kč. Proto výrok soudu prvního stupně ohledně vypořádací částky změnil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož
přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu („OSŘ“) a
uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ. Připomíná čl. IV. dohody o zrušení společného nájmu bytu uzavřené 28. 2. 1994, tedy před 15
lety, kdy se účastníci dohodli, že otázku vypořádání členského podílu v SBD
Průkopník dohodnou poté, co jim bude výše podílu oznámena družstvem, a takto
byla vyjádřena vůle, z čeho bude vypořádání vycházet, přičemž nikdo
nepředpokládal, že věc nebude ještě za 15 let vyřešena. Soud prvního stupně
poprvé, a to 29. 1. 1998, uložil žalobci povinnost zaplatit žalobkyni polovinu
zůstatkové hodnoty členského podílu vyčísleného SBD Průkopník částkou 14.055,-
Kč. O prvním odvolání žalované proti výroku soudu prvního stupně bylo
rozhodováno až po 3 letech; odvolací soud věc vrátil soudu prvního stupně k
novému projednání až v dubnu 2001. Poté, po 13 letech, odvolací soud uložil
žalobci povinnost zaplatit žalované obnos 925.000,- Kč, takže po uvedených
letech „stoupla částka 66krát“. Dovolatel se domnívá, že hodnota nemovitosti
obecně ani míra inflace o takovou výši nevzrostla. Odvolací soud změnil
rozhodnutí soudu prvního stupně z 22. 7. 2008 „z částky 200.000,- Kč na částku
925.000,- Kč“ s tím, že je judikatorně dovozováno, že není důvod, aby při
oceňování členského podílu družstevního bytu (dovolatel uvádí: „DB“) bylo
postupováno odlišně od oceňování věci a při oceňování členského podílu je třeba
vycházet z toho, jaká je hodnota vypořádávaného členského podílu v době
rozhodování soudu. Doplněním dokazování odvolacím soudem bylo zjištěno, že
tržní hodnota členských práv k DB podle stavu k únoru 1994 představuje aktuálně
k 25. 11. 2008 částku 1.850.000,- Kč. V této souvislosti dovolatel odkazuje na
protokol z odvolacího jednání, z něhož vyplývá, že znalec u soudu uvedl, že
obecná cena za byt 2+1 by činila 1.850.000,- Kč a k dotazu soudu uvedl, že
rozdíl oproti cenám za převod DB je cca 20% ve prospěch bytu v OV. Podle toho
by tedy polovina za DB činila 740.000,- Kč, nikoliv 925.000,- Kč, jak je
uvedeno v rozsudku. Znalec však soudu nepředložil jedinou listinu, která by
jeho ústní tvrzení podepřela. V jeho znaleckém posudku ze dne 27. března 2007
je uvedena porovnávací hodnota 2+1 DB ve výši 1.464.571,- Kč. Dovolatel „na
tomto místě poukazuje na to, že judikatura při oceňování členského podílu
vychází z hodnoty v době rozhodování soudu. Neexistuje však judikát řešící, jak
má být postupováno u případů, které soudy projednávají 13 let, či jaká je z
hlediska spravedlnosti vazba ke kauzám, které byly rozhodovány v době před
judikáty, avšak spory byly ukončeny v rozumné době“. Dále poznamenává, že
judikatura dnes neřeší ani vývoj situace družstevních bytů, a to v tom smyslu,
že např. v době rozvodu manželství účastníků oficiálně úplatný převod
družstevních bytů neexistoval, a až postupný vývoj na trhu nemovitostí posunul
DB do dnešní úrovně, včetně cenové.
Rovněž je třeba mít na paměti rozdíl v
přidělování DB oproti dnešní době, kdy DB jsou zcela oficiálně úplatným
předmětem převodů na trhu realit (hodnota členských práv). Dovolatel navíc
namítá, že odvolací soud nezohlednil, že žalovaná se od roku 1992 nepodílela na
úhradě nájemného ani služeb, takže to byl pouze žalobce, kdo má podíl na trvání
a hodnotě členských práv, neboť jedině on splácel anuitu družstvu. Odvolací
soud naopak žalované po 13 letech přisoudil celou polovinu obecné ceny
členských práv, dokonce práv vlastnických, přestože žalobce sám zhodnocoval byt
trvalými platbami včetně podílu na renovaci domu – zateplování, fasáda, výměna
rozvodů, výměna oken, balkonů – a nyní, po 15 letech, má bez dalšího zaplatit
bývalé manželce polovinu tržní ceny bytu. Tvrdí, že soud nepostupoval ve smyslu
§ 150 věta druhá ObčZ ve znění před novelou z roku 1998 (nyní § 149 odst. 2
věta druhá), ač nutnost aplikace tohoto ustanovení vyslovil odvolací soud již v
roce 2001. V této souvislosti dovolatel uvádí, že soud upozorňoval na to, že
účastníci řízení sice právo na uzavření smlouvy k předmětnému DB 2+1 získali za
trvání manželství, to však bylo podmíněno tím, že žalobce musel svému
zaměstnavateli vrátit DB 1+1 ze stabilizační výstavby, jehož výlučným nájemcem
a členem družstva byl ještě před trváním manželství. Výlučný členský podíl
žalobce, který byl použit k získání jiného bytu pro oba manžele rovněž
představuje majetek, který byl vložen z odděleného majetku žalobce na společný
majetek účastníků řízení; byt 2+1 nebyl „přidělen z ničeho“, ale za žalobcův
byt 1+1. Soud však žalobcovy podíly vnesené do společného majetku nezohlednil. Dále nevzal v úvahu, že se žalovaná z předmětného bytu odstěhovala ještě za
trvání manželství a po rozvodu manželství vzala zpět svůj původní návrh na
zrušení společného nájmu bytu. Dovolatel konečně poukazuje na to, že se ve
spise nenalézá žádná listina, z níž by vyplývalo, že k odvolacímu řízení na den
25. 11. 2008 byl předvolán soudní znalec doc. Hela, takže jde o to, zda byl
dodržen procesní postup. Uzavírá, že soud v konečné fázi řízení, po 13 letech,
pouze rozdělil tržní hodnotu dvoupokojového bytu mezi účastníky, aniž by se
náležitě zabýval zmíněnými argumenty a důkazy. Sama neúměrná délka řízení
zakládá porušení Listiny základních práv a svobod (čl. 38 odst. 2) a Úmluvy o
ochraně lidských práv a svobod (čl. 6). Navrhuje, aby dovolací soud zrušil
rozhodnutí odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje se závěry odvolacího
soudu. V jednotlivostech polemizuje s argumentací dovolatele. K výtce ohledně
délce řízení uvádí, že „má žalobce jiné zákonné možnosti, na základě kterých se
může domáhat poskytnutí zadostiučinění“. Navrhuje, aby dovolací soud žalobcovo
dovolání zamítl.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm.
a) OSŘ, že je uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ a
že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení
(zejména § 240 odst. 1, § 241 odst. 1 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a
zjistil, že dovolání je částečně důvodné.
Zanikne-li bezpodílové spoluvlastnictví, provede se vypořádání podle
zásad uvedených v § 150. Neprovede-li se vypořádání dohodou, provede je na
návrh některého z manželů soud (§ 149 odst. 1 a 3 ObčZ ve znění před novelou
provedenou zákonem č. 91/1998 Sb.). Při vypořádání se vychází z toho, že podíly
obou manželů jsou stejné. Každý z manželů je oprávněn požadovat, aby mu bylo
uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek, a je povinen nahradit, co
ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho ostatní majetek. Dále se
přihlédne především k potřebám nezletilých dětí, k tomu, jak se každý z manželů
staral o rodinu, a k tomu, jak se zasloužil o nabytí a udržení společných věcí.
Při určení míry přičinění je třeba vzít též zřetel k péči o děti a k
obstarávání společné domácnosti (§ 150 ObčZ ve znění před novelou provedenou
zákonem č. 91/1998 Sb.).
Otázkou, zda při stanovení hodnoty, které se dostává účastníkům řízení
o vypořádání společného jmění manželů, je třeba vycházet z tzv. účetní
zůstatkové hodnoty členského podílu v bytovém družstvu nebo z tzv. tržní
hodnoty členského podílu, se zabýval velký senát občanskoprávního kolegia
Nejvyššího soudu v rozsudku ze 14. 11. 2002, sp. zn. 31 Cdo 2428/2000, kterým
vyslovil, že v případě zániku společného nájmu družstevního bytu manžely a
jejich společného členství v bytovém družstvu v rámci vypořádání BSM, je třeba
hodnotu členského podílu vyjádřit obvyklou (tržní) cenou a nikoliv zůstatkovou
hodnotou členského podílu nebo hodnotou vypořádacího podílu.
Při určení hodnoty členského podílu v bytovém družstvu vycházel
odvolací soud z konstantní judikatury dovolacího soudu. Tak v rozsudku ze dne
30. 11. 2004, sp. zn. 22 Cdo 900/2004, publikovaném v Souboru civilních
rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 2945, se uvádí: „Také při oceňování
členského podílu v bytovém družstvu v rámci vypořádání bezpodílového
spoluvlastnictví manželů - bývalých společných nájemců družstevního bytu a
společných členů bytového družstva - se vychází ze stavu tohoto podílu v době
zániku společného členství rozvedených manželů v družstvu, avšak z ceny
odpovídající době, kdy se vypořádává“. Pokud v důsledku délky řízení dojde k
nárůstu ceny bytu, nelze tuto skutečnost při rozhodování o vypořádání zohlednit
tak, že by se cena určovala podle jiného kritéria; případné nároky vyplývající
z průtahů v řízení lze uplatnit podle zvláštního předpisu, zákona č. 82/1998
Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím
nebo nesprávným úředním postupem (stejně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8.
září 2008, sp. zn. 22 Cdo 1701/2008, publikovaný na www.nsoud.cz).
Investice vynaložené žalobcem po zániku společného členství v bytovém
družstvu nelze zohlednit, neboť při vypořádání se vychází ze stavu, v jakém byl
členský podíl (tedy byt a dům, ve kterém se nachází) v době zániku, tedy v době
uzavření dohody o zrušení společného nájmu bytu.
Pokud žalovaná v době trvání společného členství, avšak již po zániku
manželství (po dobu trvání manželství šlo o případ upravený v § 146 ObčZ ve
znění před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb.) po nějakou dobu na platby
spojené s užíváním bytu nepřispívala, mohl vzniknout žalobci samostatný nárok
vůči ní, ten však nelze vypořádávat v řízení o vypořádání BSM jako vnos
žalobce. Lze podotknout, že žalovaná přestala byt užívat již před rozvodem
manželství.
Za vnos nelze považovat ani skutečnost, že žalobce se před přidělením
družstevního bytu musel v 80. letech 20. století vzdát jednopokojového
družstevního bytu; to vyplývalo z tehdy platných předpisů o hospodaření z byty,
podle kterých bylo v zásadě vyloučeno užívání dvou bytů. Vzdání se práva tu
bylo podmínkou pro přidělení jiného bytu, nikoliv vnosem. Nešlo tu tedy o to,
že by žalobce použil hodnotu členského podílu ve stavebním bytovém družstvu,
který náležel výlučně jemu, na získání jiného a manželům již společného
členského podílu u stavebního bytového družstva
Konečně závazek setrvat 10 let v pracovním poměru nelze kvalifikovat jako něco,
co ze svého majetku vynaložil na společný majetek; šlo opět jen o podmínku pro
přidělení bytu. K takovému závazku lze přihlédnout jen v případném řízení o
tom, kdo jako člen družstva zůstane výlučným uživatelem bytu, o to však v dané
věci nešlo.
Tvrzení dovolatele, že se ve spise nenalézá žádná listina, z níž by vyplývalo,
že k odvolacímu řízení na den 25. 11. 2008 byl předvolán soudní znalec doc.
Hela, je v rozporu s obsahem spisu (viz pokyn kanceláři na č. l. 218 a
doručenka na č. l. 218v.).
Odvolací soud vyslechl znalce za účelem aktualizace hodnoty členského podílu ke
dni vypořádání. Podle protokolu (č. l. 226v) znalec uvedl, že „byl již slyšen i
u soudu I. stupně a zdůrazňoval, že je schopen ocenit obecnou cenou předmětný
byt, nikoliv částku za převod členských práv a povinností. Tato cena by k
dnešnímu dni činila 1.850.000,- Kč“. K dotazu pak uvedl, že rozdíl mezi cenami
bytů ve vlastnictví a bytů družstevních je asi 20% ve prospěch bytů „v osobním
vlastnictví“. V odůvodnění rozsudku však odvolací soud uvedl, že obecná cena za
předmětný družstevní byt (resp. tržní hodnota členských práv a povinností –
str. 4 rozsudku) by činila 1.850.000,- Kč. Takový závěr však z vyjádření znalce
nevyplývá; pokud znalec uvedl, že „je schopen ocenit obecnou cenou předmětný
byt, nikoliv částku za převod členských práv a povinností“, není zřejmé, zda
oceňoval předmětný byt tak, jako by byl ve vlastnictví žalobce, nebo zda ocenil
hodnotu členského podílu (k tomu je třeba podotknout, že praxe užívá někdy
obratu „převod členských práv a povinností“ ve stejném smyslu jako „převod
členského podílu“). Proto je vyjádření znalce, který uvedl, že není schopen
ocenit „částku za převod členských práv a povinností“ nejasné a zejména není
zřejmé, zda následující vyjádření o 20% rozdílu mezi byty družstevními a byty
ve vlastnictví již bylo promítnuto do takto stanovené ceny. Za této situace je
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud jde o určení hodnoty členského podílu,
nepřezkoumatelné, a je tak dán dovolací důvod, uvedený v § 241a odst. 2 písm.
a) OSŘ.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je částečně důvodné. Proto nezbylo, než
rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení
(243b odst. 2, 3 OSŘ)
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. června 2009
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu