U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Františka Baláka
ve věci žalobce V. K., zastoupeného Mgr. Janem Olšiakem, advokátem se sídlem v
Rakovníku, Vysoká 267/I, proti žalované M. K., zastoupené Mgr. Zdeňkem
Honzíkem, advokátem se sídlem v Plzni, Rooseveltova 16, o vypořádání společného
jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 7 C 356/2004, o
dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. listopadu
2007, č. j. 20 Co 549/2007-212, takto:
I. Řízení o dovolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne
26. června 2007, č. j. 7 C 356/2004-175, se zastavuje.
II. Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21.
listopadu 2007, č. j. 20 Co 549/2007-212, se odmítá.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení
12.360,- Kč k rukám zástupce žalobce Mgr. Jana Olšiaka do tří dnů od právní
moci tohoto usnesení.
Podle § 243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v usnesení,
jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací
soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné,
zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení,
nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Rakovníku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26.
června 2007, č. j. 7 C 356/2004-175, rozhodl, že „do výlučného vlastnictví
žalobce se přikazuje osobní automobil S. C. 1,6 CL, že „žalovaná je povinna
žalobci na vypořádání podílu zaplatit 552.500,- Kč ve lhůtě 3 měsíců od právní
moci rozsudku“, a dále rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 21. listopadu
2007, č. j. 20 Co 549/2007–212, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu a výslovně též proti rozsudku soudu prvního
stupně podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost spatřuje v § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř. a uplatnila dovolací důvod podle § 241 a odst. 2 písm. b) o.
s. ř.
Žalobce navrhl odmítnutí dovolání.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání je účastníkům znám,
společně s vyjádřením k dovolání tvoří obsah procesního spisu, a dovolací soud
proto na ně odkazuje.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů
69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají
účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným
(vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou
podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím
není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle
občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009
Sb.
Dovolatelka v dovolání kromě rozsudku odvolacího soudu napadla výslovně
i rozsudek soudu prvního stupně. Funkční příslušnost soudu k projednání
dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně není dána; řízení o takovém
podání Nejvyšší soud zastaví podle § 104 odst. 1 o. s. ř. (k tomu srovnej
usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo
265/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 2006, pod
pořadovým č. 47). Dovolací soud proto řízení o dovolání žalované proti rozsudku
soudu prvního stupně podle § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil.
Dovolání žalované v části, v níž směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu,
není přípustné.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo
potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné
podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní právní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné jen
tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení
správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají)
a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu; způsobilým
dovolacím důvodem je tedy důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož
prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci.
Dovolatelka spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v rozporu s
hmotným právem potud, že soudy při vypořádání členského podílu nezohlednily
skutečnost, že vyklizení žalobce z bytu bylo soudním rozhodnutím podmíněno
zajištěním přiměřeného náhradního bytu a tuto skutečnost nepromítly do ocenění
členského podílu, resp. do výše částky, kterou je žalovaná povinna žalobci
zaplatit na vypořádání zaniklého společného jmění manželů.
Soudy v této souvislosti vyšly ze skutkového zjištění – opírající se o shodnou
výpověď účastníků – že žalobce v předmětném bytě po odstěhování se fakticky
nebydlí, byt užívá pouze žalovaná, přičemž v průběhu řízení nebylo zjištěno, že
by žalovaná přiměřený náhradní byt žalobci zajistila, resp. že by se žalobce
domáhal např. soudní cestou, aby mu bylo užívání bytu umožněno, případně bytová
náhrada zajištěna. To ostatně potvrzuje i sám žalobce v dovolání výslovným
poukazem na skutečnost, že nevyužil svého práva požadovat přiměřený náhradní
byt a z bytu se dobrovolně odstěhoval do bytu, který si zajistil sám. Ostatně
ani žalovaná v dovolání netvrdí opak, pouze má za to, že i v současné době
existuje „zatížení jejího členského podílu“ právem bydlení žalobce.
Dovolací soud vychází ze závěrů ustálené judikatury potud, že jestliže se ten,
jemuž bylo rozhodnutím soudu uloženo byt vyklidit, dobrovolně z bytu vystěhuje,
splnil tím svou povinnost; nemůže tu už dojít k obnovení závazku ani k
navrácení lhůty k jeho splnění a tím méně k opětovnému oprávnění byt užívat do
doby, než bude přidělen náhradní byt nebo poskytnuto náhradní ubytování (k tomu
srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. dubna 2006, sp.
zn. 26 Cdo 1397/2005, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H.
Beck, pod C 4294 a tam uvedenou judikaturu).
V usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 2. února 2010, sp. zn. 22
Cdo 5231/2008, uveřejněném na internetových stránkách Nejvyššího soudu České
republiky – www.nsoud.cz vyslovil dovolací soud názor, podle kterého soudy při
vypořádání společného jmění manželů k tzv. právu bydlení osoby, které svědčilo
právo bydlení do zajištění bytové náhrady, správně nepřihlédly v situaci, kdy
oprávněná osoba byt po jejím svémocném vyklizení osobou povinnou neužívala a
povinná oprávněnému rozhodnutím stanovenou formu bytové náhrady nezajistila.
Závěry uvedené judikatury jsou v dané věci aplikovatelné potud, že pokud došlo
žalobcem k odstěhování se z bytu, v němž v důsledku toho nebydlí, přičemž
žalovaná žalobci soudním rozhodnutí stanovenou bytovou náhradu nezajistila, pak
postup odvolacího soudu, který při zjišťování obvyklé ceny členského podílu v
bytovém družstvu v rámci vypořádání společného jmění manželů vycházel ze
skutečnosti, že hodnota tohoto členského podílu není zatížena tzv. právem
bydlení žalobce, je třeba považovat za správný.
Žalovaná dále v dovolání namítala, že „se jí zdá v rozporu s dobrými mravy“,
jestliže v důsledku délky trvajícího řízení došlo na straně jedné „k
podstatnému zvýšení obecné ceny bytu“ a na straně druhé k podstatnému snížení
ceny vypořádávaného osobního automobilu. Přestože v této souvislosti
neformuluje otázku zásadního právního významu, je zřejmé, že fakticky soudům
vytýká, že v případě v kratší doby, v níž by bylo řízení skončeno, by nedošlo k
cenovým disproporcím u vypořádávaných hodnot, jako je tomu při v daném případě
při delší době řízení.
Uvedenou problematikou se dovolací soud již opakovaně zabýval (k tomu srovnej
např. rozsudek ze dne 8. září 2008, sp. zn. 22 Cdo 1701/2008 nebo rozsudek ze
dne 22. června 2009, sp. zn. 22 Cdo 1341/2009, uveřejněné na internetových
stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz) se závěrem, že pokud
v důsledku délky řízení dojde k nárůstu ceny vypořádávané věci (mutatis
mutandis stejný závěr platí i pro snížení ceny), nelze tuto skutečnost při
rozhodování o vypořádání zohlednit změnou kritérií, podle kterých se tato cena
určuje, ale případné nároky vyplývající z průtahů v řízení lze uplatnit podle
zvláštního předpisu – zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou
při výkon veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, v platném
znění.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce
zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., a dovolání proti němu není
tudíž přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle § 243b odst. 5
věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalované
bylo odmítnuto a žalobci vznikly náklady (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151
odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.). Náklady vzniklé žalobci představují odměnu
advokáta za jeho zastoupení v dovolacím řízení, která činí podle § 4 odst. 1, 3
a § 3 odst. 1 bod 5. vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění – (dále jen
„vyhláška“), 10.000,- Kč (po snížení ve smyslu § 14 odst. 1, § 15 ve spojení s
§ 10 odst. 3 vyhlášky o 50 % a o dalších 50 % podle § 18 odst. 1 vyhlášky),
přičemž žalobci dále náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden
úkon právní služby (vyjádření žalobce k dovolání žalované) podle § 13 odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 10.300,- Kč.
Žalobci dále náleží náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 2.060,- Kč (§ 137
odst. 3 o. s. ř.), a celkové náklady dovolacího řízení tak činí 12.360,- Kč.
Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1, §
167 odst. 2 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nebude-li ve stanovené lhůtě splněna povinnost tímto usnesením uložená,
může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 27. dubna 2010
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu