22 Cdo 5232/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc.,
ve věci žalobkyně K. K., zastoupené JUDr. Alexandrem Kociánem, advokátem se
sídlem v Karlových Varech, Na Vyhlídce 53, proti žalovanému V. K., zastoupenému
JUDr. Věslavem Nemethem, advokátem se sídlem v Praze 1, Senovážné náměstí 5, o
vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Karlových
Varech pod sp. zn. 17 C 35/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského
soudu v Plzni ze dne 3. září 2008, č. j. 61 Co 398/2008–168, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši
3 060,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce
žalovaného.
Podle § 243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v usnesení,
jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací
soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné,
zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení,
nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Karlových Varech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 14. července 2008, č. j. 17 C 35/2008–144, vypořádal zaniklé společné
jmění účastníků tak, že žalobkyni „připadají práva a povinnosti spojené s
členstvím žalobkyně ve Sdružení nájemníků domu Moskevská 46 Karl. Vary, IČ:
63553708 sídlem Moskevská 46, 360 01 K.“, žalovanému připadají stejná práva a
povinnosti v uvedeném sdružení nájemníků (výrok I.), žádnému z účastníků
nepřiznal právo na úhradu vypořádacího podílu na vypořádávaném majetku
spadajícím do společného jmění manželů (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů
řízení (výrok III.).
Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně
rozsudkem ze dne 3. září 2008, č. j. 61 Co 398/2008-168, rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož
přípustnost spatřuje v § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. s uplatněním dovolacího
důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Navrhla, aby byl napadený
rozsudek spolu s rozsudkem soudu prvního stupně zrušen a věc vrácena soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl odmítnutí dovolání.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i dovolání je účastníkům znám, spolu s
vyjádřením žalovaného tvoří součást procesního spisu a dovolací soud proto na
ně odkazuje.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, účinného od 1. července 2009 (vyjma ustanovení čl. I
bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která
nabývají účinnosti 23. ledna 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu
vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a
rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c
odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského
soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb.
Dovolání by mohlo být přípustné jen podle § 237 odst. 1 písm. c) ve
spojení s § 237 odst. 3 o. s. ř.
Dovolání může být přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen
tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení
správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají)
a současně se musí jednat o otázku zásadního právního významu.
Dovolání není přípustné.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního
významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou
dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v
časopise Soudní judikatura č. 7/2004, č. 132, usnesení Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise
Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řada dalších, implicite též nález
Ústavního soudu České republiky ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01,
uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29,
2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání
určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím
soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se
ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména
ustanovením § 242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné
na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz).
Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani
polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry
odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam
napadeného rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru
civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck,
pod pořadovým č. C 4666).
Dovolání nevymezuje žádnou relevantní právní otázku, kterou by
dovolací soud měl přezkoumat jakožto otázku zásadního významu. Dovolací soud v
dovolání neshledal nic, co by z rozsudku odvolacího soudu činilo rozhodnutí po
právní stránce zásadního významu.
Spatřuje-li dovolatelka otázku zásadního právního významu „ve
vypořádání členství každého z účastníků ve sdružení nájemníků“ tato otázka
nemůže přípustnost dovolání založit již proto, že z obsahu dovolání je zřejmé,
že žalobkyně proti posouzení otázky vypořádání členství účastníků ve sdružení
nájemníků nevznáší žádné výhrady a naopak souhlasí se závěry, které v daném
směru vyslovil odvolací soud.
Otázka vypořádání případných finančních příjmů, které měl žalovaný jako
člen výboru pobírat za trvání manželství, a jež tak měly tvořit součást
společného jmění manželů, taktéž nemůže založit přípustnost dovolání pro otázku
zásadního právního významu, neboť na řešení této otázky není rozhodnutí
odvolacího soudu založeno. Dovolatelka v daném směru odvolacímu soudu nevytýká
nesprávnost jakéhokoliv právního posouzení věci, ale toliko okolnost, že se
soudy tímto jejím tvrzením nezabývaly a nevypořádaly se s ním, čímž vystihuje
tvrzenou vadu řízení projevující se nepřezkoumatelností rozhodnutí odvolacího
soudu, čímž uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. K
okolnostem uplatněným tímto dovolacím důvodem však může být při posouzení, zda
je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.,
přihlédnuto pouze za předpokladu, že jde o řešení procesní otázky zásadního
významu (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne
19. února 2008, sp. zn. 22 Cdo 3574/2006, uveřejněné v Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 5780 nebo nález Ústavního
soudu České republiky ze dne 4. března 2009, sp. zn. II. ÚS 3005/2007,
uveřejněný na internetových stránkách Ústavního soudu České republiky –
http://nalus.usoud.cz a tam uvedenou judikaturu). Dovolatelka však žádnou
procesní otázku zásadního významu nevymezila a tato se nepodává ani z obsahu
dovolání.
Dovolací soud doplňuje, že z obsahu spisu vyplývá, že dovolatelka návrh na
zahrnutí majetkového prospěchu žalovaného získaného za trvání manželství z
titulu členství ve výboru do vypořádání zaniklého společného jmění účastníků
neuplatnila včas, neboť jej vznesla až v závěrečné řeči v řízení před soudem
prvního stupně dne 14. července 2008, tj. po uplynutí zákonné tříleté lhůty pro
vypořádání zaniklého společného jmění rozvedených manželů soudem ve smyslu §
150 odst. 4 obč. zák., která s ohledem na to, že manželství účastníků zaniklo
rozvodem dne 28. února 2005, uplynula dne 28. února 2008. Podle ustálené
judikatury Nejvyššího soudu České republiky v řízení o vypořádání společného
jmění manželů může soud vypořádat jen ten majetek či hodnoty tvořící společné
jmění manželů, které účastníci řízení navrhli k vypořádání soudním rozhodnutím
do tří let od jeho zániku (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 26. listopadu 2009, sp. zn. 22 Cdo 1192/2007 a usnesení ze dne
27. dubna 2010, sp. zn. 22 Cdo 2881/2008, uveřejněné na internetových stránkách
Nejvyššího soudu České republiky - www.nsoud.cz). Ani případná okolnost, že by
se soudy touto otázkou nezabývaly tak nemůže mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci.
Dovolatelka projevila nesouhlas i se skutkovým závěrem nalézacích
soudů, že žalovaný prokázal, že obchodní podíl, který žalobkyně rovněž
požadovala učinit předmětem vypořádání zaniklého společného jmění účastníků,
získal koupí ze svých výlučných prostředků, a tudíž se nejednalo o součást
zaniklého společného jmění manželů. Ačkoliv tuto námitku dovolatelka výslovně
pojí s dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst.
2 písm. b) o. s. ř., svojí povahou jde o výhradu vůči skutkovým zjištěním a
závěrům odvolacího soudu, a tedy uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst.
3 o. s. ř., kterým však přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s.
ř. založit rovněž nelze (srovnej též právní názor vyjádřený v usnesení
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo
541/2004, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H.
Beck, 2005, pod pořadovým č. C 3078 nebo nález Ústavního soudu České republiky
ze dne 4. března 2009, sp. zn. II. ÚS 3005/2007, uveřejněný na internetových
stránkách Ústavního soudu České republiky – http://nalus.usoud.cz). Dovolatelka
totiž soudům vytýká, že nesprávně zhodnotily provedené důkazy, pokud dospěly k
závěru, že obchodní podíl žalovaného byl pořízen výlučně za prostředky v jeho
vlastnictví, ačkoliv měly dospět k závěru, že obchodní podíl z výlučných
prostředků pořízen nebyl.
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně proto podle § 243b odst. 5
věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobkyně
bylo odmítnuto a žalovanému vznikly náklady (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a §
146 odst. 3 o. s. ř.). Náklady vzniklé žalovanému představují odměnu za jeho
zastoupení v dovolacím řízení advokátem, která činí podle § 4 odst. 3 ve
spojení s § 8, § 10 odst. 3, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve
znění pozdějších předpisů částku 2 550,- Kč, a dále paušální náhradu hotových
výdajů 300,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) -
celkem 2 550,- Kč, a dále náhradu za daň z přidané hodnoty ve výši 20 % -
510,- Kč, tj. celkem částku ve výši 3 060,- Kč. Dovolací soud proto
uložil žalobkyni povinnost, aby žalovanému nahradila náklady dovolacího řízení
ve výši 3 060,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupce
žalovaného (§ 149 odst. 1, § 160 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nebude-li ve stanovené lhůtě splněna povinnosti usnesením uložená, může
se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 9. prosince 2010
Mgr. Michal Králík, Ph. D., v. r.
předseda senátu