22 Cdo 3941/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka,
Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka,
Ph.D., ve věci žalobce Z. M., zastoupeného JUDr. Rudolfem Blažkem, advokátem se
sídlem v Praze 5, Trojdílná 13/440, proti žalované J. N., zastoupené JUDr.
Tomášem Chlostem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Zámecké 7, o vypořádání
bezpodílového spoluvlastnictví manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6
pod sp. zn. 10 C 36/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 18. května 2011, č. j. 39 Co 418/2010-778, a usnesení Městského
soudu v Praze ze dne 18. května 2011, č. j. 39 Co 419/2010-785, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. května 2011, č. j. 39 Co
418/2010-778, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. května 2011, č. j.
39 Co 419/2010-785, se ruší a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu
řízení.
Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen „soud prvního stupně“) ve věci
vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů rozhodoval nejprve rozsudkem
ze dne 16. května 2003, č. j. 10 C 36/98-298. Tento rozsudek byl zrušen a věc
byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení usnesením Městského soudu v
Praze (dále jen ,,odvolací soud“) ze dne 21. ledna 2004, č. j. 19 Co
517/2003-338, s pokynem, aby soud prvního stupně doplnil dokazování revizním
znaleckým posudkem ke zjištění tržní ceny vypořádávaných nemovitostí. Soud
prvního stupně, vázán právním názorem odvolacího soudu, posléze rozsudkem ze
dne 4. dubna 2005, č. j. 10 C 36/98-542, přikázal do vlastnictví žalobce
nemovitosti a movité věci uvedené ve výroku I. tohoto rozsudku, do výlučného
vlastnictví žalované přikázal movité věci uvedené ve výroku II. tohoto
rozsudku. Žalobci uložil povinnost uhradit zůstatek dluhu vůči České
spořitelně, a. s. ve výši 235.040,- Kč a ve výši 880.650,- Kč a vůči V. M. ve
výši 200.000,- Kč a vůči M. K. ve výši 250.000,- Kč. Žalované pak byla uložena
povinnost (výrokem IV. rozsudku) uhradit půjčku poskytnutou manželi J. a V. V.
ve výši 240.000,- Kč. Žalobce měl žalované na vyrovnání podílu uhradit částku
ve výši 2,528.605,-Kč. V tomto řízení soud prvního stupně ustanovil znalce,
který podal revizní znalecký posudek a ocenil předmětné nemovitosti na
5,200.000,- Kč. Námitky žalobce proti reviznímu posudku považoval soud prvního
stupně za neopodstatněné, neboť považoval revizní znalecký posudek za věcně
správný. Při stanovení vypořádacího podílu soud prvního stupně přihlédl ke
vnosům účastníků (u žalobce 140.000,- Kč a u žalované 80.000,- Kč).
K odvolání žalobce byl rozsudek soudu prvního stupně ze dne 4. dubna 2005, č.
j. 10 C 36/98-542, zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně usnesením ze
dne 12. ledna 2006, č. j. 64 Co 347/2005-456.
Soud prvního stupně pak rozsudkem ze dne 1. července 2010, č. j. 10 C
36/98-723, vypořádal bezpodílové spoluvlastnictví účastníků tak, že výrokem I.
rozsudku přikázal do výlučného vlastnictví žalobce věci movité a rozestavěný
dům v H. u P., nacházející se na stavební parcele č. 470, dále pozemek -
stavební parcelu č. 470 a pozemek parc. č. 594/54, zahrada, to vše v
katastrálním území H. (dále jen ,,předmětné nemovitosti“). Žalobci ve výroku
II. rozsudku uložil povinnost uhradit závazek vůči České spořitelně, a. s. ve
výši 90.661,- Kč, půjčku poskytnutou V. M. ve výši 200.000,- Kč a půjčku od
Ing. M. K. ve výši 250.000,- Kč. Žalovanou zavázal ve výroku III. rozsudku
uhradit půjčku poskytnutou J. a V. V. ve výši 240.000,- Kč. Na vyrovnání podílu
žalované uložil žalobci povinnost zaplatit částku ve výši 1,825.624,50 Kč
(výrok IV. rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky V. a VI.
rozsudku).
Soud prvního stupně vzal v řízení za prokázané, že manželství účastníků
zaniklo dne 28. dubna 1997. Provedl důkaz revizním znaleckým posudkem, v němž
byla hodnota předmětných nemovitostí stanovena na 5,500.000,- Kč. Dále bylo
zjištěno, že po zániku společného jmění manželů žalobce uhradil na úvěry
poskytnuté Českou spořitelnou, a. s. částku ve výši 1,327.190,- Kč a účastníci
částku ve výši 267.950,- Kč (z toho uhradil žalobce 221.950,- Kč a žalovaná
46.000,- Kč). K požadavku na vypořádání dalších položek, které navrhl žalobce
podáním ze dne 27. října 2005, soud nemohl přihlížet, neboť prekluzivní lhůta k
vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů již uplynula. Žalobce opět
namítal nesprávnost revizního znaleckého posudku, jeho námitky však soud
prvního stupně nepovažoval za důvodné. Ve věci již byly vypracovány 3 znalecké
posudky, které si nechali vypracovat účastníci. S námitkami se znalec vypořádal
a vysvětlil, jakým způsobem byl posudek zpracován a z jakých pokladů čerpal.
Pokud žalobce navrhoval vypořádat budoucí úroky z nesplaceného úvěru, soud tuto
položku nemohl zahrnout do vypořádání, neboť se jedná o platby do budoucna,
není tedy jisté, kdy žalobce úvěr doplatí a úroky z úvěru nelze ani vyčíslit.
K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem ze dne 18. května 2011, č. j. 39 Co
418/2010-778, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., III. a V. potvrdil
(výrok I. rozsudku odvolacího soudu) a ve výroku II. rozsudek soudu prvního
stupně změnil tak, že zůstatek půjčky u České spořitelny, a. s., činí ke dni
12. května 2011 včetně příslušenství částku ve výši 69.790,30 Kč; v ostatním
výrok II. rozsudku soudu prvního stupně potvrdil (výrok II. rozsudku odvolacího
soudu). Dále změnil výrok IV. rozsudku soudu prvního stupně tak, že změnil výši
vyrovnacího podílu, který je žalobce povinen žalované zaplatit, a to na
1,877.405,-Kč (výrok III. rozsudku odvolacího soudu). O náhradě nákladů řízení
odvolací soud rozhodl ve výroku IV. svého rozsudku.
K opakovaným námitkám žalobce ohledně znaleckého posudku ohledně ceny
předmětných nemovitostí se odvolací soud ztotožnil se závěry soudu prvního
stupně, neboť je přesvědčen, že znalec vypracoval velmi obsáhlý a vyčerpávající
znalecký posudek. Znalec měl podle zadání soudu prvního stupně určit obecnou
cenu nemovitostí, tedy cenu tržní obvyklou v místě a době vypořádání, avšak ke
stavu ke dni právní moci rozsudku o rozvodu manželství. Znalec s ohledem na
předpokládaný vývoj ekonomiky dospěl k ceně předmětných nemovitostí ve výši
5,500.000,-Kč. Konstatoval, že náklady vložené do nemovitosti v období od
právní moci rozsudku o rozvodu manželství ve znaleckém posudku nezohlednil.
Tento jeho závěr považoval odvolací soud za správný. Podle názoru odvolacího
soudu se znalec dostatečně vypořádal i se závěry dalších znaleckých posudků,
které byly v řízení vypracovány.
Soudu prvního stupně odvolací soud vytknul pouze to, že se ne zcela důsledně
řídil jeho právním názorem vysloveným v předchozím řízení týkajícím se
zohlednění plateb provedených jedním z manželů v období mezi zánikem a
vypořádáním bezpodílového spoluvlastnictví manželů na úhradu závazků vzniklých
za trvání manželství. Soud prvního stupně tak nesprávně vycházel, pokud jde o
úvěry poskytnuté za trvání manželství Českou spořitelnou, a. s., z částek,
které byly uhrazeny za trvání manželství. Odvolací soud doplnil dokazování
zprávou od České spořitelny, a. s. a zjistil, že žalobce uhradil na první (již
splacený) úvěr v období od 1. května 1997 do 18. ledna 2001 částku ve výši
1,279.190,-Kč a na druhý (zatím nesplacený) úvěr uhradil 187.450,- Kč a
žalovaná 46.000,- Kč. Zůstatek nesplaceného úvěru ke dni 12. května 2011 pak
činí částku 69.790,30 Kč. Soud prvního stupně pak vycházel správně ze zásad
vyplývajících z konstantní judikatury Nejvyššího soudu (zejména z rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2010, sp. zn. 22 Cdo 5386/2008), nicméně ve
prospěch žalobce nezahrnul některé splátky, které poukázal České spořitelně, a.
s. ještě za trvání manželství.
Pokud jde o povinnost k úhradě dalších půjček (V. M., Ing. M. K. a J. a V. V.)
a vypořádání vnosů obou účastníků, odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu
prvního stupně jako správné.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný v plném rozsahu dovoláním.
Přípustnost dovolání je podle něj dána na základě ustanovení § 237 odst. 1
písm. a) a c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Dovolání pak má
být důvodné podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) a dle § 241a odst. 3 o. s. ř.
Dovolatel nesouhlasil se stanovením výše vypořádacího podílu, který má uhradit
žalované.
Hodnotu předmětných nemovitostí, stanovenou znaleckým posudkem, považoval za
nadhodnocenou. Vytýká odvolacímu soudu, že se nevypořádal s jeho námitkami
ohledně vlastnického omezení předmětných nemovitostí, námitkami týkajícími se
zohlednění provedených investic do předmětných nemovitostí a námitkami
týkajícími se vypořádávaných úvěrů.
Pokud jde o obecnou cenu předmětných nemovitostí, stanovenou ve znaleckém
posudku, dovolatel uvedl velmi podrobně, v čem spatřuje pochybení znalce.
Domnívá se zejména, že znalec použil chybné koeficienty a nevyšel z pravdivého
stavu nemovitostí a dále nezohlednil omezení vlastnického práva k předmětným
nemovitostem, ba dokonce konstatoval, že nemovitosti zatíženy nejsou. Dovolatel
vytkl znalci, že předmětné nemovitosti oceňoval podle neplatné vyhlášky a
kritizoval volbu způsobu ocenění předmětných nemovitostí s tím, že nezahrnuje
vliv lokality a trhu, a nevyjadřuje tak obvyklou cenu těchto nemovitostí. Dále
vytkl znalci, že nedostavěný dům, který patří mezi vypořádávané nemovitosti,
ocenil podle již neplatných pravidel pro dokončené domy a nestanovil cenu
porovnáním s dostupnými zrealizovanými prodeji v dané obci. Dovolatel má rovněž
za to, že kdyby znalec neprovedl 4 způsoby ocenění, které považuje dovolatel za
chybné, bylo by možné dospět k asi o milion nižší ceně předmětných nemovitostí.
Znalecký posudek podle jeho názoru zjevně nezohledňuje poptávku a nabídku v
daném místě a čase a porušuje zásadu, že při oceňování věcí, které náležejí do
vypořádávaného bezpodílového spoluvlastnictví manželů, se vychází ze stavu věci
ke dni jeho zániku, ale z její ceny v době, kdy se provádí vypořádání, a
nerespektuje běžná kritéria pro stanovování cen. Odvolací soud podle jeho
názoru pochybil, když neprovedl žalobcem navrhovaný revizní posudek, popřípadě
znalce nevyzval ohledně uvedených pochybení k doplnění jeho znaleckého posudku.
Má za to, že nalézací soudy měly znalecký posudek zkoumat tak, aby obecná cena
nemovitostí odrážela cenu na obstarání obdobné věci a byla přiměřenou náhradou
započítávanou na dorovnání podílů.
Pochybení nalézacích soudů dále dovolatel spatřoval v tom, že přikázaly do jeho
výlučného vlastnictví nemovitosti, které jsou v katastru nemovitostí omezeny
právní závadou bez specifikace, zda jsou přikazovány s touto závadou či
nikoliv. Přitom skutečnost, že na předmětných nemovitostech váznou různá
omezení vlastnického práva, musela být soudu v řízení známa. Žalobce dále
nesouhlasil s postupem nalézacích soudů, které nevypořádaly „omezení
vlastnického práva ohledně částky ve výši 60.000,- Kč včetně úroku z prodlení“,
představující omezení převodu nemovitostí pro zajištění státního příspěvku na
výstavbu rodinného domu, z toho důvodu, že prekluzivní doba pro vypořádání
bezpodílového spoluvlastnictví manželů již uplynula, a nelze tak rozšiřovat
žalobou uplatněný nárok. Má za to, že se v daném případě nejedná o nový
samostatný nárok, ale naopak o nárok uplatněný žalobou a soud byl povinen si
sám opatřit důkazy z úřední povinnosti při zjišťování, v jakém rozsahu jsou
předmětné nemovitosti zatíženy.
Domníval se dále, že tímto zatížením došlo k takovému poškození nemovitosti,
které odůvodňuje postup soudu odchylující se od zásady, že se při vypořádání
bezpodílového spoluvlastnictví manželů vychází ze stavu věci ke dni zániku, ale
z ceny ke dni vypořádání. Nalézací soudy podle něj nezohlednily při stanovení
ceny předmětných nemovitostí ani skutečnost, že stavba ještě není zkolaudována,
není ji možné užívat, je poškozena a bude muset dojít k jejímu dobudování.
Rovněž vytkl nalézacím soudům, že měly vypořádat investice, které dovolatel v
řízení doložil a vyčíslil, čímž měl žalované vzniknout majetkový prospěch,
protože se jedná o nutný náklad na údržbu společného domu ve smyslu § 145 odst.
1 obč. zák.
Dovolatel brojil i proti vypořádání obou úvěrů. Má za to, že soudy pochybily,
pokud do závazku ke dni rozvodu nezahrnuly kromě již kapitalizovaných úroků i
ty úroky, které do budoucna vzniknou.
Dovolatel brojil také vůči dle jeho názoru nesprávnému rozdělení náhrady
nákladů řízení za situace, kdy nalézací soudy přiznaly znalcům znalečné v plné
výši, ačkoliv bylo zjevné, že tyto znalecké posudky jsou v rozporu se zákonem.
Dovolatel ve lhůtě stanovené k podání dovolání své podání doplnil. Otázkou
zásadního právního významu má být posouzení, zda „je možné přikázat nemovitosti
v případě, že nelze v katastru nemovitostí zapsat výhradní vlastnictví k
nemovitostem tehdy, pokud napadený rozsudek nespecifikuje, že jsou přikazovány
včetně majetkového zatížení“ V doplnění dovolání dovolatel podal návrh na
odklad vykonatelnosti.
Žalovaná se k dovolání vyjádřila tak, že dovolání nepovažuje za důvodné. Znalec
podle jejího názoru cenu nemovitostí stanovil zcela správně. Má za to, že
investice či náklady na rekonstrukci a údržbu nemovitosti nemohou být předmětem
vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, neboť nemovitost je třeba
vypořádat ve stavu ke dni zániku bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Totéž
platí o pohledávce za státem ve výši 60.000,-Kč. V dalším žalovaná souhlasila s
rozhodnutím odvolacího soudu. Navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, řádně zastoupenou
oprávněnou osobou – účastníkem řízení, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu
podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. v rozsahu dovolatelem uplatněných dovolacích
důvodů a shledal, že dovolání je důvodné.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším
rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který
dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam.
V řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů dovolací soud
zkoumá přípustnost dovolání ohledně každé vypořádávané položky zvlášť.
Skutečnost, že odvolací soud např. změní rozsudek soudu prvního stupně ohledně
jedné či několika položek neznamená, že dovolání je přípustné podle § 237 odst.
1 písm. a) o. s. ř. i proti těm částem rozsudku odvolacího soudu, které se
týkají jiných položek, a že dovolací soud je již v důsledku částečné změny
rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem oprávněn přezkoumat celé
rozhodnutí (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. listopadu 2009,
sp. zn. 22 Cdo 425/2008, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu
– www.nsoud.cz).
Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu je založena na
rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu
prvního stupně. O nesouhlasné rozsudky jde tehdy, jestliže okolnosti významné
pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a
povinnosti stanovená účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišná.
Odlišností se myslí závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a
povinnosti v právních vztazích účastníků. Pro posouzení, zda jde o měnící
rozsudek odvolacího soudu, není samo o sobě významné, jak odvolací soud
formuloval výrok svého rozsudku, rozhodující je obsahový vztah rozsudků soudů
obou stupňů v tom, zda a jak rozdílně posoudily práva a povinnosti v právních
vztazích účastníků řízení.
Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z
důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Dovolatel v dovolání napadl mimo jiné způsob, jakým soudy vypořádaly
příslušenství úvěrového závazku, z hlediska, nakolik je třeba přihlédnout při
vypořádání k příslušenství, které se váže k období po rozhodnutí soudu o
vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví.
Soud prvního stupně zaujal názor, že k budoucím úrokům z nesplaceného úvěru
přihlédnout nelze.
Odvolací soud naproti tomu při právním posouzení této otázky vyšel z toho, že
pokud je předmětem vypořádání neuhrazený úročený dluh, který ke dni rozhodnutí
soudu existuje, vypořádá soud nejenom splatnou část dluhu, včetně úroků ode dne
zániku zákonného majetkového společenství do dne rozhodnutí soudu, ale i jeho
příslušenství – úroky, které k dluhu „přirostou“ teprve v budoucnu.
V této části odvolací soud posoudil práva a povinností účastníků odlišně oproti
soudu prvního stupně, a dovolání je proto v této části přípustné podle § 237
odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Dovolatel soudům vytkl, že při vypořádání příslušenství za období od rozhodnutí
soudu nezohlednily.
Řešením uvedené otázky se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku ze dne 3. října
2006, sp. zn. 22 Cdo 14/2006, uveřejněném v časopise Právní rozhledy, 2007, č.
3, str. 113, v němž vyložil, že stal-li se předmětem vypořádání společného
jmění manželů ke dni, kdy o něm rozhoduje soud, dosud neuhrazený úročený dluh
účastníků, vypořádá soud nejen splatnou část dluhu (včetně úroků ode dne zániku
bezpodílového spoluvlastnictví (společného jmění manželů) do dne rozhodnutí),
ale i jeho příslušenství – úroky, které k dluhu přirostou teprve v budoucnu.
Uvedený závěr byl odrazem argumentace, podle které nelze vypořádat jen splatnou
část dluhu, aniž by bylo vypořádáno i příslušenství, byť se splatným ještě
nestalo, jestliže i toto dosud nesplatné příslušenství dluhu tvoří součást
nevypořádaného společného jmění účastníků.
Dovolací soud je nucen konstatovat, že v daném směru je rozhodnutí odvolacího
soudu vnitřně rozporné. Odvolací soud vyjádřil názor souladný s argumentací
dovolacího soudu a uzavřel, že soud prvního stupně z uvedených zásad vycházel,
ačkoliv soud prvního stupně výslovně uvedl, že „budoucí úroky z nesplaceného
úvěru“ zahrnout do vypořádání nelze. Odvolací soud nadto podle obsahu
odůvodnění jeho rozhodnutí vypořádal dluh z nesplaceného úvěru č. 618227115 ve
výši zůstatku ke dni 12. května 2011 v částce 69 790,30 Kč, aniž by bylo
zřejmé, zda svou úvahu o potřebě vypořádání i dalšího příslušenství do
rozhodnutí jakkoliv promítl, tj. zda do vypořádání promítl i úroky, jejichž
splatnost nastane v budoucnu. Smlouva o úvěru je (§ 497 a násl. obchodního
zákoníku) smlouvou, kterou se zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka
poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se
zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Z rozhodnutí
odvolacího soudu však ani nevyplývá, že by se mělo jednat o úvěr, u kterého by
např. již nezůstávaly k úhradě žádné úroky, ale toliko jistina. Ačkoliv tedy
odvolací soud vychází z nutnosti vypořádat i příslušenství úvěru, jehož
splatnost nastane po rozhodnutí soudu, takové příslušenství nevypořádal a ani
nevysvětlil, z jakého důvodu k jeho vypořádání nepřistoupil. Za této situace
dovolatel dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř.) uplatnil právem.
Dovolatel v dovolání dále napadl i způsob vypořádání úvěru, který ke
dni rozhodování soudu již byl uhrazen. Nalézacím soudům vytkl, že u již
splaceného úvěru č. 518073178 „nevypořádal splacenou část dluhu a splacených
úroků bez toho, aby přičetl i jeho příslušenství – úroky, které by k dluhu
přirostly teprve v budoucnu, kdyby nebyla půjčka předčasně splacena“. Zjevně
touto úvahou směřuje k závěru, že soudy měly do vypořádání promítnout
příslušenství, které by účastníci byli povinni poskytovateli úvěru zaplatit,
pokud by nedošlo k dřívější úhradě tohoto úvěru.
V již výše citovaném rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 14/2006 Nejvyšší soud
uvedl, že byl-li společný dluh účastníků splacen až po zániku jejich
majetkového společenství, pak v případě, že byl splacen před rozhodnutím soudu
o vypořádání, žádnému z účastníků se k zaplacení nepřikazuje. To je v souladu
se zásadou, že lze přikázat jen existující majetek; nelze tedy rozhodnutím
soudu (výrokem jeho rozhodnutí) přikazovat již uhrazený dluh či zaniklou
pohledávku stejně jako zničenou věc. Pokud se však některý z manželů po rozvodu
manželství podílel na zaplacení společného dluhu již ze svých výlučných
prostředků, má právo na jejich náhradu. Tato eventuální skutečnost se pak
promítne do výroku o povinnosti jednoho z manželů zaplatit určitou částku
druhému na vyrovnání jejich podílů.
Do vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví se pak může jako smluvní
závazek promítnout pouze neuhrazený dluh v jeho skutečné výši, nikoliv možné
příslušenství, které by byly osoby zavázané z úvěrové smlouvy povinny zaplatit,
pokud by nedošlo k dřívější (předčasné) úhradě úvěrových povinností. Jestliže
totiž došlo v souladu se smluvními úvěrovými podmínkami k dřívějšímu splnění
smluvních povinností, není dán dluh, který by existoval, a nemůže se proto
projevit ve vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Dovolatel zjevně
směřuje k závěru, že pokud by k předčasnému (oproti původním smluvním
podmínkám) splacení úvěru nedošlo, byla by výše úroků vyšší, než jaká byla
vzhledem k předčasné úhradě, a tuto výši chce zohlednit při vypořádání.
Jestliže se však nejedná o existující dluh ze závazkového právního vztahu,
který nejenže neexistoval ke dni rozhodování soudu, ale jako splatný dluh
neexistoval vůbec, odvolací soud postupoval správně, jestliže do vypořádání
nepromítl příslušenství – úroky, které by k dluhu přirostly teprve v budoucnu,
kdyby nebyla půjčka řádně splacena. Dovolací důvod nesprávného právního
posouzení věci tudíž není dán.
Dovolatel v dovolání rozsáhlou argumentací zpochybňuje závěry
znaleckého dokazování, pokud se jedná o obecnou (obvyklou) cenu, kterou soudy
vzaly za základ pro úvahu o výši vypořádacího podílu. Podle jeho názoru měly
soudy dospět k nižší ceně předmětných nemovitostí, protože závěry znaleckého
dokazování nejsou správné.
V daném směru práva a povinnosti účastníků ve vztahu k vypořádání
nemovitostí soudy posoudily shodně, a dovolání by proto bylo přípustné pouze
podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž u dovolání přípustného podle
uvedeného zákonného ustanovení nelze uplatnit dovolací důvod podle § 241a odst.
3 o. s. ř.
V rámci vymezení otázky zásadního právního významu dovolatel dále
zpochybnil závěry podávající se ze znaleckého posudku určujícího cenu
nemovitostí.
Zjištění ceny nemovité věci v řízení o vypořádání bezpodílového
spoluvlastnictví manželů (společného jmění manželů) je otázkou skutkovou,
nikoliv právní. Námitka, že soud při stanovení hodnoty nemovitosti chybně
akceptoval „nesprávné“ závěry podávající se ze znaleckého posudku, představuje
tvrzené pochybení při zjišťování skutkového stavu věci, které nemůže založit
přípustnost dovolání opírající se o řešení otázky zásadního právního významu (k
tomu srovnej závěry podávající se z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14.
prosince 2011, sp. zn. 22 Cdo 4053/2011, uveřejněného na internetových
stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz). V dovolání žalovaný zpochybňuje
skutková zjištění podávající se ze znaleckého dokazování, ze kterého nalézací
soudy vycházely při stanovení hodnoty nemovitostí, a předkládá vlastní verzi
hodnocení důkazů (založenou na nutnosti doplnění dokazování revizním znaleckým
posudkem), podle které lze dospět k závěru o jiné hodnotě nemovitostí. Tím, že
dovolatel na odlišných skutkových závěrech buduje jiný názor na stanovení
hodnoty vypořádávané věci, nezpochybňuje ve skutečnosti právní posouzení věci
odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci
odvolacím soudem rozhodující a uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.
s. ř. Tímto důvodem však přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. založit nelze (§ 237 odst. 3 část věty za středníkem o. s. ř.).
Vzhledem ke skutečnosti, že řízení ve věci se rozhodnutím dovolacího soudu
nekončí, považuje dovolací soud za vhodné poukázat na skutečnost, že pokud
účastník nesouhlasí se závěry znaleckého posudku, nezbývá mu než jeho závěry
relevantně zpochybnit (není dostačující tvrzení, že posudek není správný, ale
je třeba uplatnit konkrétní námitky). V případě zpochybnění metodiky znaleckého
posouzení vychází dovolací soud z toho, že je výhradně na znalci, aby v souladu
s poznatky dosaženými v jeho oboru zvolil, jakou metodu ocenění použije. Soud,
který nemá příslušné odborné znalosti, nemůže metodiku ocenění stanovit. Pokud
se účastníkovi řízení podaří použitou metodiku relevantně zpochybnit, přichází
do úvahy vypracování revizního znaleckého posudku. Zákon nestanoví předpoklady,
za kterých přichází do úvahy vypracování revizního znaleckého posudku, a
ponechává je na úvaze soudu. Vypracování revizního posudku přichází do úvahy
zejména tam, kde soud bude mít pochybnosti o správnosti již vypracovaného
znaleckého posudku; vždy bude záviset na konkrétní situaci a na úvaze soudu,
zda bude mít pochybnosti (zpravidla po slyšení ustanoveného znalce) za
odstraněné či nikoliv (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.
března 2012, sp. zn. 22 Cdo 4452/2010, uveřejněný na internetových stránkách
Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz).
S přihlédnutím k tomu, že znalecký posudek byl v řízení vypracován již v roce
2009, bude v dalším řízení nezbytná aktualizace znaleckého dokazování k obecné
ceně předmětných nemovitostí, přičemž se odvolací soud (případně soud prvního
stupně) bude muset vypořádat i s dovolacími námitkami vztahujícími se k již
vypracovanému znaleckému posudku.
V souvislosti s vypořádáním nemovitostí však dovolatel vedle výhrad vůči
zjištění obecné ceny zpochybnil i právní aspekty vypořádání.
Nalézací soudy při vypořádání nemovitostí vyšly z pravidla, podle kterého se
při oceňování věcí, které náležejí do vypořádávaného bezpodílového
spoluvlastnictví, vychází ze stavu věci ke dni zániku bezpodílového
spoluvlastnictví, ale z její ceny ke dni vypořádání, přičemž tento postup je v
souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (k tomu srovnej např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 17. května 2001, sp. zn. 22 Cdo 629/2000, uveřejněný v
Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č.
496).
Soudní praxe nicméně připustila, že uvedené pravidlo neplatí bezvýjimečně;
precizovala ho závěrem, podle kterého zásada, že při oceňování věcí, které
náležejí do vypořádávaného bezpodílového spoluvlastnictví, se vychází ze stavu
věci ke dni zániku bezpodílového spoluvlastnictví, ale její ceny v době, kdy se
provádí vypořádání, platí v případě, že jde o věc, kterou užíval na základě
dohody ten účastník, kterému je přikazována, nebo ji užívali oba a nedošlo k
jejímu nadměrnému, mimořádnému opotřebení či poškození (k tomu srovnej rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 14. února 2008, sp. zn. 22 Cdo 3285/2007, uveřejněný v
časopise Právní rozhledy, 2008, č. 11, str. 418).
Dovolatel v dovolání namítal, že jsou dány podmínky pro uplatnění výjimky z
uvedeného oceňovacího pravidla, a to ze tří důvodů :
a) v daném případě se jedná o vypořádání rozestavěného domu, který nebylo možné
v době podání dovolání užívat, dům bude nezbytné pro úspěšnou kolaudaci
dobudovat nemalými finančními prostředky, bude muset mimo jiné dojít k podání
žádosti o změnu stavby a vypracování nové dokumentace. Tyto okolnosti
představují pro dovolatele předpoklady pro odklon od výše uvedeného oceňovacího
pravidla.
Podle názoru dovolatele soudy postupovaly v rozporu s judikaturou
dovolacího soudu, když nepokládaly za rozhodný jiný stav společné věci, než z
jakého vychází judikatura, pokud nebylo pokračováno ve stavbě nedokončeného
objektu a nemovitost je přikázána některému z účastníků jako stavba v podstatně
horším stavu, než tomu bylo v době zániku bezpodílového spoluvlastnictví.
S touto námitkou a argumentací se odvolací soud v odůvodnění svého
rozhodnutí nevypořádal a žádnou argumentaci k němu nezaujal. Bude proto nutné,
aby své stanovisko k uvedené námitce v rámci přezkoumatelnosti jeho rozhodnutí
vyjádřil v odůvodnění svého následného rozhodnutí (§ 157 odst. 2 o. s. ř.).
b) soudy nezohlednily stav opotřebení nemovitostí za dobu trvání soudního
řízení tím, že by při vypořádání postupovaly odchylně od obecného oceňovacího
pravidla. Dovolatel v dovolání namítal, že soudy měly přistoupit k ocenění
nemovitostí podle stavu a ceny v době vypořádání, protože věc užívali oba
účastníci, společně se podíleli na majetkových výhodách z takového užívání
plynoucích, a proto „se jeví spravedlivé, aby se též podíleli na zmenšení
hodnoty, ke kterému v důsledku užívání došlo“.
Ani s touto námitkou a argumentací se odvolací soud v odůvodnění svého
rozhodnutí nevypořádal a žádnou argumentaci k nim nezaujal. Bude proto nutné,
aby své stanovisko k uvedené námitce vyjádřil v odůvodnění svého následného
rozhodnutí (§ 157 odst. 2 o. s. ř.).
c) soudy měly přihlédnout k ocenění nemovitostí podle stavu a ceny v době
vypořádání také z toho důvodu, že ke dni rozhodování soudů byly předmětné
nemovitosti zatíženy právní závadou, ke které soudy nepřihlédly; zohlednění
této skutečnosti bylo namístě z toho důvodu, že podle názoru dovolatele bylo
dáno okolností, že neprovedení kolaudace objektu bylo způsobeno „vinou
žalované“, což zavinilo „omezení a trvalost a neodstranitelnost z důvodu
uplynutí lhůty“.
V poměrech konkrétního případu dovolatel soudům vytýkal, že při
rozhodování nezohlednily omezení převodu nemovitostí, jež se váže k pohledávce
státu ve výši 60 000,- Kč s příslušenstvím. Dovolatel v této souvislosti
vyjadřoval názor, podle kterého uvedené omezení a majetkové právo státu má vliv
na určení výše ceny obecné a zejména pak na určení výše přiměřené náhrady
započítávané do povinnosti úhrady na vyrovnání podílů.
Jestliže by dovolatel uvedenou námitkou soudům vytýkal, že nevypořádaly
závazek účastníků vůči státu ve výši 60 000,- Kč s příslušenstvím, bylo by
namístě se zabývat posouzením, zda takto uplatněný nárok je v souladu s
ustálenými závěry judikatury dovolacího soudu, podle kterých soud může
vypořádat pouze ty hodnoty tvořící součást zákonného majetkového společenství,
které učiní účastníci předmětem řízení ve lhůtě do tří let od zániku
bezpodílového spoluvlastnictví manželů (společného jmění manželů) – (k tomu
srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. Listopadu 2009, sp. zn. 22
Cdo 1192/2007, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek
Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 8045, nebo usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 27. dubna 2010, sp. zn. 22 Cdo 2881/2008, uveřejněné tamtéž pod
pořadovým č. C 8310).
Pokud by však jeho výhrada směřovala pouze k tomu, že v rámci stanovení
pravidel pro oceňování a pro vypořádání soudy nepřihlédly k tvrzené právní
závadě na nemovitosti, ačkoliv k takové závadě přihlédnout měly, jednalo se o
námitku nesprávného právního posouzení věci a nikoliv o uplatnění nového
nároku.
Ani s touto námitkou a argumentací se odvolací soud v odůvodnění svého
rozhodnutí nevypořádal a žádnou argumentaci k němu nezaujal. Bude proto nutné,
aby své stanovisko k uvedené námitce vyjádřil v odůvodnění svého následného
rozhodnutí (§ 157 odst. 2 o. s. ř.).
V souvislosti s tvrzenou právní závadou dovolatel považoval za otázku zásadního
právního významu posouzení, „zda je možné přikázat nemovitosti tak, že nelze do
katastru nemovitostí zapsat výhradní vlastnictví k nemovitostem, které byly
přikázány do výlučného vlastnictví (dovolatele), jelikož napadený rozsudek
nespecifikuje, že jsou přikazovány včetně majetkového zatížení. Katastrální
úřad nemůže zapsat vlastnictví přikázané bez majetkového zatížení a svévolně
tím zapsat vlastnictví zatížené majetkovým oprávněním bez zákonného důvodu“.
Uvedená otázka nemůže zakládat zásadní právní význam napadeného rozhodnutí již
proto, že na jejím řešení není rozhodnutí odvolacího soudu založeno.
Dovolatel touto námitkou vystihl argumentaci, podle níž nelze přikazovat do
výlučného vlastnictví nemovitosti, které jsou zatíženy v katastru nemovitostí
vyznačeným právem, z něhož vyplývá povinnost, bez specifikace, že jsou
přikazovány s tímto právem nebo bez něj. V dalším řízení tak bude na odvolacím
soudu, aby se i s touto námitkou ve svém rozhodnutí vypořádal.
Ve vztahu k věci samé dovolatel konečně nalézacím soudům vytkl, že nevypořádaly
investice, které dovolatel vložil do předmětných nemovitostí v průběhu soudního
řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví, tj. po zániku bezpodílového
spoluvlastnictví.
Dovolatel, byť bez bližší konkretizace, namítal, že soudy při vypořádání
nepřihlédly k investicím, které v průběhu soudního řízení do předmětných
nemovitostí učinil, a „neprovedly zápočet v částce skutečně vynaložených
nákladů v rozhodnutí o výši povinnosti na úplné dorovnání podílů“.
Tyto investice v dovolání nijak blíže nekonkretizoval a ani z
rozhodnutí odvolacího soudu není zřejmé, jaké stanovisko k otázce žalobcem
tvrzených vnosů zaujal odvolací soud. Ten ve svém rozhodnutí pouze souhrnně –
taktéž bez jakékoliv bližší konkretizace – operuje s tzv. vnosy žalobce, z
rozhodnutí se však nepodává, že by mělo jít o vypořádání částek, které žalobce
– podle svého tvrzení – investoval do nemovitosti v průběhu řízení o vypořádání
bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Bude proto v dalším řízení nutné, aby
žalobce konkretizoval, o jaké investice do nemovitosti mělo z tohoto pohledu
jít.
Z hlediska možného právního posouzení uvedené otázky odkazuje dovolací
soud na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. prosince 1999, sp. zn. 2 Cdon
2060/97, uveřejněný pod č. 11/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v
němž vyložil, že zhodnocení společné věci účastníky v době po zániku jejich
bezpodílového spoluvlastnictví manželů ze zdrojů, jež netvořily toto
spoluvlastnictví, nemá vliv na cenu, kterou soud pro účely řízení o vypořádání
bezpodílového spoluvlastnictví manželů stanoví. Zhodnocení společné věci ze
zdrojů nikoliv společných, jež netvořily bezpodílové spoluvlastnictví, nemůže
mít vliv na cenu, kterou soud pro účely řízení o vypořádání stanoví pravidlem,
podle kterého při stanovení ceny věci pro účely vypořádání bezpodílového
spoluvlastnictví manželů se vychází z ceny věci v době vypořádání, avšak z
jejího stavu v době zániku bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Je tomu tak
především proto, že takové investice z odděleného majetku jednoho z účastníků
do společného majetku soud ve smyslu § 150, věty druhé, obč. zák. posuzuje
odděleně od ceny věci, na níž byly vynaloženy. Podle tohoto ustanovení „každý z
manželů je oprávněn požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na
společný majetek, a je povinen nahradit. co ze společného majetku bylo
vynaloženo na jeho ostatní majetek“. Je-li aplikace tohoto ustanovení soudem
opodstatněná, promítne se to nikoli ve výši ceny věci, na niž účastník svůj
náklad vynaložil, ale do výroku, jímž se vyrovnávají podíly účastníků na
vypořádávaném majetku.
Pokud žalobce v dovolání uplatňoval výhrady vůči výrokům o náhradě
nákladů řízení, poukazuje dovolací soud na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.
ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4/2003 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, podle kterého dovolání proti výrokům odvolacího soudu
o nákladech řízení není přípustné. Protože však výroky o náhradě nákladů řízení
jsou závislé na rozhodnutí ve věci samé, sdílí také právní režim rozhodnutí ve
věci samé.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud
proto napadený rozsudek podle ustanovení § 243b odst. 2 část věty za středníkem
o. s. ř. společně s napadeným usnesením o náhradě nákladů řízení státu zrušil a
věc podle ustanovení § 243b odst. 3 věty první o. s. ř. vrátil Městskému soudu
v Praze k dalšímu řízení. Propojení zkoumané části výroku rozhodnutí odvolacího
soudu s částí výroku, která přezkoumání nepodléhá, se při rozhodnutí o dovolání
projevuje v tom, že shledá-li dovolací soud důvody pro zrušení přezkoumávaného
výroku, zruší současně i výrok, který přezkoumávat nelze (k tomu srovnej např.
rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 5. února 2008, sp. zn. 22 Cdo
3307/2006, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího
soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 5768).
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. června 2012
Mgr. Michal Králík, Ph.D., v.
r.
předseda senátu