22 Cdo 3620/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc.,
ve věci žalobkyně MUDr. A. Z., zastoupené Mgr. Evou Tykalovou, advokátkou se
sídlem v Praze 1, Vodičkova 28, proti žalovanému MUDr. P. Ž., zastoupenému
JUDr. Vlastimilem Staňkem, advokátem se sídlem v Jablonci nad Nisou, Komenského
21a, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Jablonci
nad Nisou pod sp. zn. 5 C 374/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 14. dubna 2009, č.
j. 35 Co 73/2008-282, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši
12 360,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupce žalovaného
JUDr. Vlastimila Staňka.
Podle § 243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v usnesení,
jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací
soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné,
zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení,
nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Jablonci nad Nisou (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 19. září 2007, č. j. 5 C 374/2001-247, vypořádal zaniklé společné jmění
účastníků tak, že do vlastnictví každého z účastníků přikázal movité věci
specifikované ve výrokové části rozsudku (do vlastnictví žalobkyně věci ve
výroku I. bod a), do vlastnictví žalovaného věci ve výroku I. bod b)), ohledně
věcí uvedených ve výroku II. rozsudku byla žaloba zamítnuta, žalovanému byla
uložena povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání jejího podílu 8 532,- Kč do
jednoho měsíce od právní moci rozsudku (výrok III. rozsudku) a rozhodl o
náhradě nákladů řízení (výroky IV. a V. rozsudku).
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen „odvolací soud“)
rozsudkem ze dne 14. dubna 2009, č. j. 35 Co 73//2008-282, rozsudek soudu
prvního stupně ve výroku II. zrušil (výrok I. rozsudku), ve výrocích I. a III.
jej částečně změnil a částečně potvrdil tak, že do vlastnictví žalobkyně
přikázal věci pod bodem a) a do vlastnictví žalovaného pod bodem b) výroku II.
rozsudku; tímto výrokem současně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni
na vyrovnání jejího podílu 49 507,50,- Kč do jednoho měsíce od právní moci
rozsudku (výrok II. rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.,
IV. a V. rozsudku).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání bez odkazu na
příslušná zákonná ustanovení upravující přípustnost dovolání.
Žalovaný navrhl odmítnutí dovolání.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání je účastníkům znám,
společně s vyjádřením žalovaného k dovolání tvoří obsah spisu, a dovolací soud
proto na ně odkazuje.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů
69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají
účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným
(vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou
podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím
není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského
soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším
rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který
dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. V řízení o vypořádání společného jmění manželů dovolací soud zkoumá přípustnost
dovolání ohledně každé vypořádávané položky zvlášť. Skutečnost, že odvolací
soud např. změní rozsudek soudu prvního stupně ohledně jedné či několika
položek neznamená, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. i proti těm částem rozsudku odvolacího soudu, které se týkají jiných
položek, a že dovolací soud je již v důsledku částečné změny rozsudku soudu
prvního stupně odvolacím soudem oprávněn přezkoumat celé rozhodnutí (k tomu
srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. listopadu 2009,
sp. zn. 22 Cdo 425/2008, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu
České republiky – www.nsoud.cz). Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu je založena na
rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu
prvního stupně. O nesouhlasné rozsudky jde tehdy, jestliže okolnosti významné
pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a
povinnosti stanovená účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišná. Odlišností se myslí závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a
povinnosti v právních vztazích účastníků. Pro posouzení, zda jde o měnící
rozsudek odvolacího soudu, není samo o sobě významné, jak odvolací soud
formuloval výrok svého rozsudku, rozhodující je obsahový vztah rozsudků soudů
obou stupňů v tom, zda a jak rozdílně posoudily práva a povinnosti v právních
vztazích účastníků řízení. Dovolatelka v rámci podaného dovolání navrhla, aby do vypořádání společného
jmění byl „zahrnut rovněž vypořádací podíl žalobkyně na úložkách provedených v
záložně Nemocnice Jablonec nad Nisou“. Z obsahu dovolání je pak zřejmé, že
podle názoru dovolatelky měly být předmětem vypořádání i částky, které žalovaný
na účet v uvedené záložně uložil, když podle dovolatelky na účet v záložně
vedený zaměstnavatele žalovaného byla od ledna 1999 do 1. listopadu 2000
uložena částka 403 229,- Kč. Při posouzení tohoto požadavku žalobkyně postupovaly soudy obou stupňů zcela
shodně a práva a povinnosti účastníků k tomu nároku žalobkyně posoudily stejným
způsobem tak, že žalobkyní uvedenou částky nevypořádaly. Dovolání by proto mohlo být přípustné jen podle § 237 odst. 1 písm. c) ve
spojení s § 237 odst. 3 o. s. ř., dovolání však není přípustné. Dovolání může být přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
jen tehdy,
jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo
úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se
musí jednat o právní otázku zásadního významu. Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního
významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou
dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v
Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C
3080, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a
řadu dalších, implicite též nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení
Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže
taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností
vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal
bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity
dovolacího řízení, danými zejména ustanovením § 242 o. s. ř. (k tomu srovnej
např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu
České republiky – www.nsoud.cz nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky
ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 1762/2007, uveřejněné tamtéž). Pokud
dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani
polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry
odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam
napadeného rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru
civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666). Dovolání nevymezuje relevantní právní otázku, kterou by dovolací soud měl
přezkoumat jakožto otázku zásadního významu. Dovolací soud v dovolání neshledal
nic, co by z rozsudku odvolacího soudu činilo rozhodnutí po právní stránce
zásadního významu. Rozhodnutí odvolacího soudu není ostatně ani v rozporu s hmotným právem. Praxe dovolacího soudu je jednotná potud, že v řízení o vypořádání i společného
jmění manželů může soud vypořádat jen ten majetek či hodnoty tvořící společné
jmění manželů, které účastníci řízení navrhli k vypořádání soudním rozhodnutím
do tří let od jeho zániku. Tento závěr učinil Nejvyšší soud České republiky za
využití předchozí judikatury (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky
ze dne 23. května 2007, sp. zn. 22 Cdo 1112/2006, uveřejněný v Souboru
civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým
č.
C 5061), kdy v návaznosti na to současně dovodil nepřípustnost uplatnění
společné pohledávky v režimu bezpodílového spoluvlastnictví manželů („BSM“),
pokud nebyla uplatněna v tříleté zákonné lhůtě podle § 150 odst. 4 obč. zák. Nejvyšší soud v této souvislosti rovněž poznamenal, že předchozí praxe, která
umožňovala kdykoliv během řízení o vypořádání BSM navrhnout nové položky k
vypořádání, vycházela ze starší úpravy, která předpokládala, že soud z úřední
povinnosti „pátrá“ po majetku v BSM a že je povinen vypořádat jeho celou masu. Tento názor, který v praxi mimo jiné vedl k neúměrnému prodlužování sporů,
neboť umožňoval neomezené rozšiřování vypořádávaného majetku, je však
neudržitelný vzhledem k novější hmotněprávní úpravě vycházející zejména z
posílení dispozitivního charakteru norem upravujících vypořádání BSM a také k
vzhledem k uplatnění zásad projednací a dispoziční v občanském soudním řízení
(k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky z 26. listopadu 2009,
sp. zn. 22 Cdo 1192/2007, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího
soudu – www.nsoud.cz). Závěr o nepřípustnosti dodatečného zahrnutí majetkových hodnot coby předmětu
vypořádání společného jmění manželů prostřednictvím soudu po uplynutí zákonné
tříleté lhůty v rámci jeho vypořádání soudem, od něhož se Nejvyšší soud nehodlá
odchýlit, je plně použitelný i v souzené věci (k tomu dále srovnej usnesení
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. dubna 2010, sp. zn. 22 Cdo
2881/2008, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího
soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 8310 nebo rozsudek Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 26. ledna 2011, sp. zn. 22 Cdo 1068/2008, uveřejněný na
internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz). Z obsahu spisu se podává, že společné jmění manželů v daném případě zaniklo 1. listopadu 2000. Pro možnost vypořádat jednotlivé složky společného jmění
manželů proto platí, že musely být některým z účastníků učiněny předmětem
řízení o vypořádání společného jmění manželů do 1. listopadu 2003. Ve vztahu k
majetkové hodnotě, jejíž vypořádání dovolatelka uplatňuje v dovolání, tato
podmínka splněna není, neboť vypořádání těchto finančních prostředků žádný z
účastníků ve lhůtě tří let od zániku společného jmění manželů předmětem řízení
neučinil. První zmínka o finančních prostředcích na osobním účtu žalovaného u tzv. nemocniční záložny je datována až dne 29. ledna 2007 v podání, které bylo soudu
prvního stupně doručeno dne 30. ledna 2007, tj. zjevně po uplynutí tří let od
zániku společného jmění manželů. Za této situace se pak již dovolací soud
nemusel zabývat posouzením, zda poté některý z účastníků procesně odpovídajícím
způsobem vůbec učinit tuto hodnotu předmětem řízení o vypořádání společného
jmění manželů, neboť i kdyby tak učinil, stalo by se tak po uplynutí zákonné
lhůty, ve které by mohla být uvedená hodnota učiněna předmětem vypořádání. Jestliže tedy odvolací soud finanční prostředky uložené žalovanému na jeho účet
u nemocniční záložny od ledna 1999 do 1.
listopadu 2000 v rámci řízení o
vypořádání společného jmění manželů nevypořádal, nespočívá jeho rozhodnutí na
nesprávném právním posouzení věci, byť vzhledem k výše uvedenému se odvolací
soud (a shodně i soud prvního stupně) vůbec neměl uvedenou hodnotou zabývat. Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně proto podle § 243b odst. 5
věty první a § 218 písm. b), c) o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. neboť žalovaný má právo na náhradu
účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za
zastoupení advokátem v částce 10 000,- Kč [odměna z částky určené podle § 1
odst. 1, § 2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění po novele provedené
vyhláškou č. 277/2006 Sb., vyčíslená podle § 3 odst. 1 bod 5, § 4 odst. 3
vyhlášky (po snížení ve smyslu § 14 odst. 1, § 15 ve spojení s § 10 odst. 3
vyhlášky o 50 % a o dalších 50 % podle § 18 odst. 1 vyhlášky), přičemž
žalovanému dále náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon
právní služby (vyjádření žalovaného k dovolání žalobkyně) podle § 13 odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 10 300,- Kč. Žalovanému dále náleží náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 2 060,- Kč (§
137 odst. 3 o. s. ř.), a celkové náklady dovolacího řízení tak činí 12 360,-
Kč. Dovolací soud proto uložil žalobkyni povinnost nahradit žalovanému náklady
dovolacího řízení ve výši 12 360,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k
rukám zástupce žalovaného (§ 149 odst. 1, § 160 odst. 1, § 167 odst. 2 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaný
domáhat výkonu rozhodnutí.