ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a
soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci
žalobce D. P., zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v
Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zadostiučinění za
nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 4 C
156/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22.
3. 2023, č. j. 12 Co 387/2019-583, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobce se podanou žalobou domáhal po žalované zaplacení nejprve
částky 462 750 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z této
částky od 17. 4. 2012 do zaplacení, sestávající z částky ve výši 191 250 Kč s
příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu
nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 5
T 3/2010 (dále jen „posuzované trestní řízení“) a dále z částky ve výši 271 500
Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu
nezákonným výkonem vazby v posuzovaném trestním řízení. V průběhu řízení
podáním ze dne 24. 3. 2018 rozšířil žalobce žalobu o částku 120 000 Kč, která
představovala navýšení požadovaného zadostiučinění za nepřiměřenou délku
posuzovaného trestního řízení z důvodu, že i kompenzační řízení je nepřiměřeně
dlouhé a zadostiučinění mu tak nebylo poskytnuto včas. V této souvislosti
žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 30 Cdo
5189/2016, ze kterého citoval pasáž o možnosti navýšit z takového důvodu
původně požadované zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení. V tomto podání
žalobce současně vznesl námitku podjatosti soudců projednávajících věc před
Obvodním soudem pro Prahu 5 i před Městským soudem v Praze, neboť tito nemohou
posuzovat vlastní nesprávný úřední postup v tomto řízení. Usnesením ze dne 29. 6. 2018, č. j. Nco 52/2018-249, rozhodl Vrchní soud v Praze, že soudci
Městského soudu v Praze vyloučeni nejsou, neboť k tomu nejsou důvody, navíc
rozšíření žaloby o 120 000 Kč dosud nebylo ani připuštěno. Následně v souladu s
pokynem Městského soudu v Praze uvedeným v usnesení, kterým byl zrušen první
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5, tento soud usnesením ze dne 1. 3. 2019,
č. j. 4 C 156/2012-277, změnu žaloby učiněnou podáním ze dne 24. 3. 2018
připustil, ale současně tento nárok vyloučil k samostatnému řízení, které bylo
u Obvodního soudu pro Prahu 5 vedeno pod sp. zn. 4 C 151/2019. V rámci tohoto
(vyloučeného) řízení pak Městský soud v Praze usnesením ze dne 27. 5. 2019, č. j. 1 Nc 2294/2019-9, rozhodl o námitce podjatosti soudkyně Obvodního soudu pro
Prahu 5, projednávající jak vyloučenou věc, tak původní kompenzační žalobu a
uzavřel, že tato z projednání věci vyloučena není, neboť rozšířením žaloby o
120 000 Kč došlo pouze k navýšení původně požadovaného zadostiučinění za
nepřiměřenou délku posuzovaného trestního řízení z důvodu neposkytnutí
zadostiučinění včas, nikoliv k uplatnění samostatného nového nároku na
zadostiučinění za nepřiměřenou délku kompenzačního řízení. Městský soud v Praze
tedy v tomto usnesení uvedl, že podmínky pro vyloučení požadavku na zaplacení
částky 120 000 Kč k samostatnému řízení nenastaly. Na to reagoval Obvodní soud
pro Prahu 5 usnesením ze dne 13. 6. 2019, č. j. 4 C 151/2019-12, kterým obě
řízení opět spojil s tím, že budou nadále projednávána pod sp. zn. 4 C
156/2012. Z tohoto postupu žalobce i soudů je tudíž zřejmé, že částka 120 000
Kč nepředstavovala nový samostatný nárok na zadostiučinění za nepřiměřenou
délku řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn.
4 C 156/2012
(dále jen „kompenzační řízení“), ale o navýšení zadostiučinění za nepřiměřenou
délku posuzovaného trestního řízení z důvodu, že toto nemělo být žalobci
poskytnuto včas. O tomto závěru pak svědčí i skutečnost, že ačkoliv od 30. 9. 2017 podléhá podání žaloby o zadostiučinění za nemajetkovou újmu vůči státu
soudnímu poplatku, tento Obvodní soud pro Prahu 5 žalobci v řízení nevyměřil a
žalobce jej sám neuhradil, ačkoliv v případě uplatnění odlišného nároku od
původně žalovaného by se tak stát mělo. Jako k navýšení původně požadovaného
zadostiučinění, nikoliv jako k samostatnému nároku, k částce 120 000 Kč
přistupoval i Nejvyšší soud ve svém třetím rozsudku v této věci ze dne 26. 5. 2021, č. j. 30 Cdo 2948/2020-453, neboť odmítl přípustnost dovolání žalobce
ohledně otázky možnosti uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy
vyplývající z nepřiměřené délky samotného kompenzačního řízení v rámci tohoto
řízení z důvodu podjatosti rozhodujících soudců, a to z důvodu souladného
postupu odvolacího soudu mimo jiné s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5189/2016. Ačkoliv žalobce podáním ze dne 3. 9. 2019
požadoval, aby o částce 120 000 Kč bylo rozhodnuto samostatným výrokem, „neboť
se jedná o odlišný nárok od nároku na kompenzaci za nepřiměřenou délku
trestního řízení“, o připuštění takové změny žaloby soudy rozhodnuto nebylo. Navíc ohledně požadavku na zaplacení částky 120 000 Kč se žalobce v řízení i
nadále odkazoval na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 30
Cdo 5189/2016, který pojednává o možnosti požadovat navýšení původně žalovaného
zadostiučinění z důvodu neposkytnutí zadostiučinění včas (viz např. odvolání ze
dne 29. 11. 2019). Z tohoto postupu žalobce tedy nevyplývá, že by hodlal svoji
žalobu změnit tak, že by (kromě požadavku na zadostiučinění za nemajetkovou
újmu způsobenou výkonem vazby ve výši 271 500 Kč s příslušenstvím) nadále
požadoval místo navýšeného zadostiučinění za nepřiměřenou délku posuzovaného
trestního řízení dva odlišné nároky, a to zadostiučinění ve výši 191 250 Kč s
příslušenstvím za nepřiměřenou délku posuzovaného trestního řízení a ve výši
120 000 Kč za nepřiměřenou délku kompenzačního řízení jako takového. Podáním ze
dne 27. 8. 2021, upřesněným podáním ze dne 21. 9. 2022, žalobce rozšířil žalobu
o další částku 200 000 Kč a zákonný úrok z prodlení z celkové částky 320 000 Kč
od 15. 5. 2022 do zaplacení, neboť kompenzační řízení stále skončeno není. V
podání ze dne 21. 9. 2022 pak v souvislosti s požadavkem na zaplacení částky
celkem 320 000 Kč s příslušenstvím žalobce opět odkázal (včetně citace
příslušné části odůvodnění) na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017,
sp. zn. 30 Cdo 5189/2016. I z těchto podání žalobce tudíž vyplývá, že celková
částka 320 000 Kč s příslušenstvím nepředstavuje samostatný nárok na
zadostiučinění za nepřiměřenou délku kompenzačního řízením, ale jde o navýšení
původně žalovaného zadostiučinění za nepřiměřenou délku posuzovaného trestního
řízení, které žalobce požaduje navýšit z důvodu, že mu toto zadostiučinění
nebylo poskytnuto včas.
Tuto další změnu žaloby připustil Městský soud v Praze
usnesením ze dne 22. 2. 2023, č. j. 12 Co 387/2019-569, doplněným usnesením
stejného soudu ze dne 2. 3. 2023, č. j. 12 Co 387/2019-575. K tomu Nejvyšší
soud zdůrazňuje, že v souladu s § 216 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, by k takovému kroku nemohl Městský soud v Praze jako soud odvolací
přistoupit, pokud by se nejednalo pouze o další navýšení původně požadovaného
nároku, ale o uplatnění nároku jiného (zadostiučinění za nepřiměřenou délku
kompenzačního řízení). S ohledem na výše uvedené tedy Nejvyšší soud uzavírá, že
předmětem řízení byl (kromě požadavku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu
způsobenou výkonem vazby ve výši 271 500 Kč s příslušenstvím) pouze nárok na
zadostiučinění na nepřiměřenou délku posuzovaného trestního řízení v celkové
výši 511 250 Kč s příslušenstvím, v rámci kterého žalobce požadoval mimo jiné i
navýšení z důvodu neposkytnutí požadovaného zadostiučinění včas, nikoliv dva
samostatné nároky na zadostiučinění ve výši 191 250 Kč s příslušenstvím za
nepřiměřenou délku posuzovaného trestního řízení a ve výši 320 000 Kč za
nepřiměřenou délku kompenzačního řízení jako takového.
2. Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem
ze dne 4. 9. 2019, č. j. 4 C 156/2012-322, 4 C 151/2019, zamítl žalobu o
zaplacení částky 462 750 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně od 17. 4.
2012 do zaplacení (výrok I), i žalobu o zaplacení částky 120 000 Kč jako
zadostiučinění za délku řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp.
zn. 4 C 156/2012 (výrok II), konstatoval, že délkou řízení vedeného u Obvodního
soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 4 C 156/2012 byla porušena žalobcova základní
práva na projednání věci v přiměřené lhůtě (výrok III), a rozhodl, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV).
3. Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění.
Posuzované trestní řízení bylo zahájeno dne 17. 6. 2003 sdělením obvinění
žalobci a skončilo dne 7. 12. 2011 vyhlášením rozsudku ve věci sp. zn. 5 T
3/2010 Obvodním soudem pro Prahu 4; trvalo tedy 8 let a 6 měsíců. V průběhu
hlavního líčení dne 17. 12. 2010 bylo konstatováno, že rozsudek Krajského soudu
v Ústí nad Labem ze dne 16. 4. 2010, sp. zn. 50 T 10/2008, kterým byl žalobce
odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody a k trestu vyhoštění, dosud nenabyl
právní moci a trestní věc žalobce byla vyloučena k samostatnému projednání a
rozhodnutí, neboť v případě uznání viny měl být žalobci uložen souhrnný trest.
Následně Obvodní soud pro Prahu 4 vyčkával na právní moc rozsudku Krajského
soudu v Ústí nad Labem. V tomto období postupoval Krajský soud v Ústí nad Labem
a následně Vrchní soud v Praze plynule a nedocházelo k žádným průtahům ve věci.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 12. 2011, sp. zn. 5 T 3/2010,
byl žalobce odsouzen za závažnou trestnou činnost, s ohledem na trest uložený
rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 4. 2010, sp. zn. 50 T
10/2008, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 9. 2011, sp.
zn. 1 To 23/2011, který nabyl právní moci dne 21. 9. 2011, však bylo upuštěno
od uložení souhrnného trestu. Po vyhlášení tohoto rozsudku se žalobce vzdal
práva na odvolání proti němu, a to i za osoby k tomu oprávněné. Řízení u
Obvodního soudu pro Prahu 4 bylo vedeno proti 17 obviněným, z nichž 9 bylo
občany Číny, 4 občany Vietnamu a 4 byli občany České republiky. Řízení u
Krajského soudu v Ústí nad Labem bylo vedeno proti 14 obviněným. Obě řízení
byla mimořádně složitá, co do objasnění skutků páchaných ve zločinném spolčení
s organizovanou strukturou a rozdělením funkcí, působícím na území minimálně
čtyř států. Pro objasnění trestné činnosti bylo prováděno rozsáhlé dokazování.
Žalobce požádal dopisem ze dne 8. 2. 2012 o poskytnutí zadostiučinění za
nepřiměřenou délku posuzovaného trestního řízení, této žádosti však žalovaná
nevyhověla. Kompenzační řízení bylo zahájeno dne 25. 7. 2012 a nebylo dosud
pravomocně skončeno s tím, že v době rozhodování soudu prvního stupně trvalo
přes 7 let. V řízení došlo k několika významnějším průtahům, a to od podání
žaloby do 19. 12. 2013, kdy byl spis po JUDr. Voráčkové předán JUDr. Dvořákové,
dále od převzetí spisu Nejvyšším soudem dne 4. 1. 2016 do vyhlášení rozsudku
dne 8. 11. 2016 a od převzetí spisu Nejvyšším soudem dne 22. 5. 2017 do vydání
rozsudku dne 6. 2. 2018. Ve věci byla z iniciativy soudu prvního stupně řešena
otázka místní příslušnosti soudu, a to i před odvolacím soudem, který rozhodl,
že soud prvního stupně místně příslušný je. Soud prvního stupně rozhodoval ve
věci dvakrát, soud druhého stupně třikrát a dovolací soud dvakrát, vše z důvodu
podaných opravných prostředků ze strany žalobce. V průběhu řízení se řešila
dvakrát námitka podjatosti vznesená žalobcem. Ke zbytečnému prodloužení řízení
došlo v důsledku problémů s předložením vyžádaného obsáhlého spisu od Krajského
soudu v Ústí nad Labem o 43 svazcích.
4. Po právní stránce vyšel soud prvního stupně ze zákona č. 82/1998 Sb.,
o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992
Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „OdpŠk“ nebo „zákon č. 82/1998 Sb.“), a uzavřel, že délka obou
trestních řízení (u Obvodního soudu pro Prahu 4 i u Krajského soudu v Ústí nad
Labem) nebyla nepřiměřená a odpovídá složitosti projednávané věci, jejímž
předmětem byla organizovaná sofistikovaná trestná činnost na nadnárodní úrovni,
vysoce společensky nebezpečná a rozsáhlá co do počtu zapojených a převáděných
osob, tak co do rozsahu potřebného dokazování. Bylo prováděno rozsáhlé
dokazování, v řízení bylo potřeba zajišťovat tlumočníky a byla využívána
mezinárodní právní pomoc. Jednalo se tedy o věc skutkově mimořádně rozsáhlou a
složitou i s ohledem na národnost a jazyk obžalovaných. Soud prvního stupně
rovněž zohlednil to, že Obvodního soud pro Prahu 4 nemohl rozhodnout o trestu
dříve, neboť žalobce se projednávané trestné činnosti dopustil předtím, než byl
vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho obdobný trestný čin; musel tudíž
vyčkat právní moci rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem. Navíc proti
odsuzujícímu rozsudku v posuzované trestní věci se žalobce vzdal odvolání,
takže s trestem byl srozuměn a nemůže se z důvodu nepřiměřené délky trestního
řízení domáhat ještě zadostiučinění v penězích. Současně soud prvního stupně
zdůraznil, že žalobce byl uznán vinným ze spáchání trestného činu, proto by
přiznání zadostiučinění v penězích bylo v rozporu s hlediskem obecné slušnosti,
obecně sdílenou představou spravedlnosti a se základními zásadami soukromého
práva, i pokud by délka posuzovaného trestního řízení skutečně nepřiměřená
byla. Žalobu ohledně odškodnění posuzovaného trestního řízení tudíž zamítl.
5. Ve vztahu k nároku žalobce na navýšení odškodnění, resp. nároku na
zadostiučinění nemajetkové újmy vzniklé v důsledku nepřiměřené délky tohoto
odškodňovacího řízení, soud prvního stupně uzavřel, že při hodnocení dopadů
délky tohoto řízení do žalobcova osobního života lze konstatovat, že žádné
konkrétní a závažné zásahy žalobce netvrdil, ačkoliv zadostiučinění se
poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím
větší, čím je pro něj větší význam předmětu řízení, tj. to, co je pro
poškozeného v sázce. V tomto řízení sice došlo k jeho zbytečnému prodloužení v
důsledku potíží s vyžádáním obsáhlého spisu z Krajského soudu v Ústí nad Labem
a byly shledány tři větší průtahy, avšak vzhledem k trestní minulosti žalobce
nelze vnímat délku tohoto odškodňovacího řízení jako mimořádný zážitek
negativního významu, který by na jeho osobní život měl stresující dopad a mohl
nějakým způsobem zasáhnout psychickou sféru žalobce jako je tomu například u
osob, které jsou účastníky soudního řízení ojediněle, nebyly nikdy trestně
stíhány a takové řízení je proto pro ně více či méně úzkostným zážitkem, není-
li skončeno v přiměřené lhůtě. Význam předmětu řízení pro žalobce snižuje i
fakt, že nešlo o věc samu, ale o kompenzační řízení. Újmu způsobenou žalobci
délkou tohoto řízení tedy posoudil soud prvního stupně jako zanedbatelnou a
význam předmětu tohoto kompenzačního řízení pro něj jako nepatrný. Za
dostatečnou kompenzaci tudíž považoval soud prvního stupně konstatování
porušení žalobcova základního práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a
žalobu ohledně finančního odškodnění zamítl.
6. Ohledně nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou
výkonem vazby soud prvního stupně odkázal na předchozí rozhodnutí Nejvyššího
soudu v této věci, která (ne)oprávněnost tohoto nároku dle něj pravomocně
vyřešila, a shrnul, že doba výkonu vazby byla započítána do trestu uloženého
rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 4. 2010, sp. zn. 50 T
10/2008, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 9. 2011, sp.
zn. 1 To 23/2011. Žalobu tudíž soud prvního stupně zamítl i ohledně tohoto
nároku.
7. Takto rozhodl soud prvního stupně v pořadí již druhým rozsudkem,
neboť jeho první rozsudek ze dne 9. 2. 2015, č. j. 4 C 156/2012-119, kterým
žalobu o zaplacení částky 462 750 Kč s příslušenstvím zamítl, byl zrušen
usnesením Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2018, č. j. 64 Co 152/2014-268
(poté, co jeho dva předchozí potvrzující rozsudky byly zrušeny dovolacím
soudem, a to rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2015, č. j. 64 Co
152/2015-139, rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2016, č. j. 30 Cdo
3/200196-153, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2017, č. j. 64
Co 152/2015-200, rozsudkem Nejvyšší soud ze dne 6. 2. 2018, č. j. 30 Cdo
2505/2017-221), a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení s tím, aby se zabýval
posouzením, zda v řízení vedeném před Krajským soudem v Ústí nad Labem, sp. zn.
50 T 10/2008, ve spojení s řízením vedeným u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn.
1 To 23/2011, nedošlo po dobu přerušení posuzovaného řízení k nepřiměřené délce
řízení.
8. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce
nejprve rozsudkem ze dne 26. 5. 2020, č. j. 12 Co 387/2019-417, rozsudek soudu
prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. K dovolání žalobce
jej však Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 26. 5. 2021, č. j. 30 Cdo
2948/2020-453, v rozsahu potvrzení rozsudku soudu prvního stupně ve výroku II
ohledně zamítnutí žaloby co do částky 120 000 Kč a ve výroku III ohledně
poskytnutí konstatování porušení práva a dále v souvisejících nákladových
výrocích zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, ve zbytku pak
dovolání odmítl. Na to odvolací soud rozsudkem ze dne 12. 10. 2021, č. j. 12 Co
387/2019-491, rozsudek soudu prvního stupně v Nejvyšším soudem zrušeném rozsahu
opět potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. K dalšímu dovolání žalobce
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 13. 9. 2022, č. j. 30 Cdo 497/2022-531, rozsudek
odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení s tím,
že nařídil, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný senát Městského
soudu v Praze.
9. Nakonec odvolací soud rozsudkem ze dne 22. 3. 2023, č. j. 12 Co
387/2019-583, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II a III změnil tak, že
žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 91 452 Kč spolu se zákonným
úrokem z prodlení od 15. 5. 2022 do zaplacení a ve zbytku (tj. co do částky 228
548 Kč s příslušenstvím) žalobu zamítl (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a
uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení před soudy
všech stupňů částku 44 436,50 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
10. Odvolací soud ve svém posledním rozsudku vyšel ze skutkových
zjištění soudu prvního stupně a uzavřel, že předmětem řízení zůstal pouze nárok
týkající se nepřiměřené délky kompenzačního řízení, neboť dle něj další (mimo
rovněž pravomocně vypořádaného nároku na zadostiučinění za vykonanou vazbu;
poznámka Nejvyššího soudu) v řízení uplatněný nárok na zadostiučinění za
nepřiměřenou délku posuzovaného trestního řízení byl pravomocně vypořádán dne
18. 11. 2021, kdy bylo žalobci doručeno usnesení Ústavního soudu o odmítnutí
jeho ústavní stížnosti proti třetímu rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 5.
2021, č. j. 30 Cdo 2948/2020-453, kterým bylo dovolání ohledně tohoto nároku
odmítnuto. Odvolací soud uzavřel, že toto řízení probíhalo od 25. 7. 2012 do
18. 11. 2021, tedy 9 let, 3 měsíce a 23 dnů. Základní částku tudíž vypočetl na
124 708 Kč (tj. 15 000 Kč za rok, první dva ve výši poloviny). Takto vypočtenou
základní částku odvolací soud za dobu do uplatnění nároku finančním vyčíslením,
tj. od 25. 7. 2012 do 24. 3. 2018 (uplatnění nároku na odškodnění ve výši 120
000 Kč), snížil o 25 %, neboť k námitce žalované uzavřel, že v tomto období
mělo řízení pro žalobce snížený význam, poněvadž žalobce svým chováním prokázal
nezájem o probíhající řízení v tom smyslu, aby bylo skončeno v přiměřené době
(uplatnění nároku až po šesti letech, neuplatnění nároku u organizační složky
státu, což učinil až v roce 2022 po cca 10 letech trvání řízení, vznesení
námitky podjatosti soudců, ačkoliv složení senátu žalobce znal a mohl tak
uplatnit nárok samostatnou žalobou). Za tento časový úsek, za který by žalobci
příslušeno 83 139 Kč, tedy odvolací soud přiznal pouze částku 62 354 Kč. Za
další období již snížený význam řízení shledán nebyl, odvolací soud však
celkový zbývající nárok ve výši 41 569 Kč snížil o 30 % a přiznal tak žalobci
jen částku 29 098 Kč, a to z důvodu podávání námitek podjatosti a neplnění
poplatkové povinnosti. Námitka podjatosti podaná žalobcem nejen proti soudcům
odvolacího soudu, ale i proti soudkyni soudu prvního stupně, byla vyřizována
několik měsíců a musely o ní rozhodovat dva příslušné soudy (odvolací soud a
Vrchní soud v Praze), což sice odvolací soud hodnotil jako využití práv
žalobce, které však nelze přičítat státu. Současně v této souvislosti přihlédl
i k tomu, že žalobce neplatil soudní poplatky, musel být k této povinnosti
vyzýván soudem, a to i Nejvyšším soudem, který mu vyměřil nedoplatek na soudním
poplatku, což rovněž nelze přičítat k tíži soudu, neboť poplatková povinnost
účastníka vzniká současně s podáním žaloby. Jiné důvody pro navýšení či snížení
základní částky odvolací soud neshledal. Odvolací soud tudíž z celkové žalobcem
uplatněné částky 320 000 Kč s příslušenstvím mu přiznal zadostiučinění ve výši
91 452 Kč (tj. 62 354 Kč a 29 098 Kč) se zákonným úrokem z prodlení od 15. 5.
2022 do zaplacení, neboť žalovanou následně poskytnutou omluvu nepovažoval za
dostatečnou.
II. Dovolání a vyjádření k němu
11. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce, a to v části výroku I,
kterou byla žaloba (co do částky 228 548 Kč s příslušenstvím) zamítnuta,
dovoláním, ve kterém uplatnil následující dovolací důvody.
12. V úvodu dovolání žalobce obecně konstatoval, že dovolání je
přípustné, neboť se odvolací soud při řešení hmotněprávní otázky poskytnutí
přiměřené výše zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení odchýlil od (zde
blíže nespecifikované) ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jedná se o
otázku dovolacím soudem dosud neřešenou a mělo by být rozhodnuto jinak, než
jaká je rozhodovací praxe dovolacího soudu, s tím, že dovolací důvody (včetně
předpokladů přípustnosti dovolání) žalobce rozvedl v následujících částech
dovolání. Současně žalobce uváděl, že dovolání je přípustné i z důvodu zcela
extrémního rozporu napadeného rozhodnutí se základními principy právního státu,
tedy z důvodu protiústavnosti, a v této souvislosti poukázal na nález Ústavního
soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15.
13. V první řadě žalobce namítal chybné určení počátku a konce
kompenzačního řízení, které odvolací soud vymezil od 25. 7. 2012 (podání
žaloby) do 18. 11. 2021, ačkoliv za počátek kompenzačního řízení je třeba
považovat okamžik uplatnění nároku u příslušného orgánu, k čemž došlo již dne
8. 2. 2012, a toto řízení dosud není skončeno, odvolací soud tedy měl
rozhodovat o období do 22. 3. 2023 (otázka 1). Při určení počátku kompenzačního
řízení se tak odvolací soud odchýlil od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 31. 3.
2014, sp. zn. 30 Cdo 2921/2013, a ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1084/2017,
a rovněž od rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 26. 5. 2011 ve
věci Golha proti České republice, stížnost č. 7051/06, a při posouzení celkové
délky řízení (tj. okamžiku, ke kterému měl probíhající řízení posuzovat) pak od
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3971/2013, ze dne
14. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3340/2011, ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 30 Cdo
3909/2018, a ze dne 14. 9. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3706/2020, a usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 249/2014, a ze dne 7. 1.
2015, sp. zn. 30 Cdo 4346/2013.
14. Dále žalobce nesouhlasil s určením základní částky odškodnění za rok
řízení ve výši 15 000 Kč, neboť je kompenzační řízení extrémně dlouhé, jeho
délka přesahuje 10 let (ke dni podání dovolání trvá 11 let a 2 měsíce) a
základní částka tak měla být stanovena vyšší (otázka 2). Ohledně přiměřené
délky kompenzačního řízení poukázal žalobce na závěry vyslovené v rozsudku
Evropského soudu pro lidská práva ze dne 8. 2. 2018 ve věci Žirovnický proti
České republice, stížnost č. 10092/13, nebo v rozhodnutí Evropského soudu pro
lidská práva ze dne 21. 8. 2015 ve věci Hajrudinović proti Slovinsku, stížnost
č. 69319/12, nebo ze dne 21. 12. 2010 ve věci Belperio a Ciarmoli proti Itálii,
stížnost č. 7932/04, a namítl, že se odvolací soud při posouzení této otázky
odchýlil od stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu
ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikovaného pod č. 58/2011 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), od rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4540/2009, nebo od nálezu
Ústavního soudu ze dne 5. 10. 2011, sp. zn. I. ÚS 1531/11.
15. Další námitka žalobce spočívala v posouzení kritéria postupu orgánů
veřejné moci [§ 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk], při jehož hodnocení odvolací soud
nepřihlédl k tomu, že ve věci bylo Nejvyšším soudem nakonec z důvodu
zmatečnosti postupu rozhodujícího senátu odvolacího soudu nařízeno, aby věc
rozhodl jiný senát, čímž se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 13. 9. 2022, sp. zn. 30 Cdo 497/2022, a ze dne 29. 10. 2020, sp. zn. 30
Cdo 2632/2020, a zformuloval dle jeho názoru dosud dovolacím soudem neřešenou
otázku, zda má být situace, kdy nadřízený soud nařídí projednání věci jiným
soudcem či senátem z důvodu opakovaného nesplnění závazného právního pokynu
nadřízeného soudu, hodnocena v rámci posouzení kritéria postupu orgánů veřejné
moci [§ 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk] a má být hodnocena jako zmatečnost (otázka
3). Dále žalobce namítal, že odvolací soud zcela přehlédl, že ve věci došlo k
soudnímu ping pongu, tedy že jednotlivé soudy rozhodovaly opakovaně a většina
opravných prostředků byla úspěšná, čímž se odchýlil od nálezu Ústavního soudu
ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1303/21, a rozsudků Nejvyššího soudu ze dne
20. 10. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1433/2020, a ze dne 29. 10. 2020, sp. zn. 30 Cdo
2632/2020. Dále pak odvolací soud nepřihlédl k průtahům v řízení, čímž se
odchýlil od Stanoviska a rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn.
30 Cdo 4584/2010, a ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5440/2014. V této
souvislosti žalobce rovněž namítal, že nezohledněním kritéria postupu orgánů
veřejné moci se stalo napadené rozhodnutí neproporcionálním, čímž se odvolací
soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo
2476/2015.
16. Žalobce rovněž nesouhlasil s modifikací základní částky odvolacím
soudem, a to s jejím snížením o 25 % za dobu od 25. 7. 2012 do 24. 3. 2018
(tedy za dobu do finančního vyčíslení nároku a jeho uplatnění) z důvodu
posouzení kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného [§ 31a odst. 3 písm.
e) OdpŠk] a o 30 % za zbylé období z důvodu podání námitek podjatosti a
neplnění poplatkové povinnosti žalobcem, které nelze přičítat k tíži státu
(otázka 4), a namítal, že je tímto způsobem „nestoudně“ penalizován za výkon
práva, který ale není jeho zneužíváním, neboť uplatněním nároku na
zadostiučinění za kompenzační řízení přímo v jeho rámci se naopak snažil
předejít zatěžování justice novým kompenzačním řízením. Takové úvahy považoval
žalobce za naprosto nelogické a činící napadený rozsudek protiústavním a v
rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05.
Dále žalobce namítal, že napadené rozhodnutí je při použití výkladového
pravidla a simile v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2021,
sp. zn. 30 Cdo 1166/2020, a ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3628/2010, podle
kterých okolnosti přičitatelné výlučně k tíži státu z důvodu nesprávného
postupu orgánů veřejné moci, nemohou být současně zohledněny v neprospěch
poškozeného v rámci posuzování kritéria složitosti řízení. Současně žalobce
namítl i rozpor s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 30 Cdo
5189/2016, upravujícím možnost navýšení odškodnění za nepřiměřenou délku řízení
z důvodu neposkytnutí kompenzace včas, a opětovně zdůraznil, že čtvrtým
kasačním rozsudkem Nejvyššího soudu v této věci bylo nařízeno, aby v dalším
řízení věc projednal a rozhodl jiný senát odvolacího soudu, a to z důvodu
opakovaného nerespektování závazného právního názoru dovolacího soudu. V této
souvislosti žalobce formuloval dvě dle něj dovolacím soudem dosud neřešené
otázky, a to, zda mohou být okolnosti přičitatelné výlučně k tíži státu z
důvodu nesprávného postupu orgánů veřejné moci současně zohledněny v neprospěch
poškozeného v rámci posuzování kritéria jeho postupu v řízení, a zda může být
žalobci kladeno k tíži zjevně oprávněné využití práva, které je následně
popřeno postupem rozhodujícího orgánu.
17. Žalobce dále namítal, že by dovolací soud měl rozhodnout jinak, než
jak rozhoduje ve své dosavadní rozhodovací praxi (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 622/2021, nebo ze dne 25.
5. 2021, sp. zn. 30 Cdo 901/2021, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 6.
2021, sp. zn. 30 Cdo 1388/2021, nebo ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo
1181/2021), a přistoupit k navýšení (valorizaci) základní částky, resp. jejího
doporučeného rozmezí 15 000 Kč až 20 000 Kč za rok řízení, a to z důvodu jednak
uplynutí více jak 12 let od stanovení takového rozmezí v rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, a jednak turbulentní doby
posledního roku, extrémní inflaci a její vliv na reálnou hodnotu peněz (otázka
5). V této souvislosti žalobce poukázal na nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 1.
2021, sp. zn. I. ÚS 4293/18, ze dne 13. 7. 2006, sp. zn. I. ÚS 85/04, ze dne
21. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 1536/11, a ze dne 29. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS
350/03, a na to, že valorizace jako prostředek dorovnávání životní úrovně je
běžně užívána v rozhodnutích Nejvyššího soudu např. rozsudek ze dne 23. 11.
2005, sp. zn. 21 Cdo 2608/2004, a ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 25 Cdo 279/2004.
18. Nakonec žalobce v souvislosti s počátkem prodlení žalované namítl,
že lhůta pro předběžné projednání nároku (6 měsíců) neodpovídá úrovni
společnosti, techniky atd. a dle žalobce je tedy protiústavní a rozporná se
závěry vyslovenými v nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2010, sp. zn. II. ÚS
1612/09, a měla by tak být podstatně kratší (otázka 6).
19. Závěrem žalobce navrhl napadený rozsudek odvolacího soudu zrušit a
věc vrátit odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
20. Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
21. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1.
2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
22. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění
podmínky § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř. a § 241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se
proto dále zabýval tím, zda se jedná o dovolání přípustné.
23. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
24. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
25. Pokud žalobce v úvodu dovolání uváděl, že dovolání je přípustné z
důvodu zcela extrémního rozporu napadeného rozhodnutí se základními principy
právního státu, tedy z důvodu protiústavnosti, tak zcela opomíjí, že i dle jím
odkazované judikatury Ústavního soudu sice může zásah do základních práv
dovolatele představovat dovolací důvod (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne
28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, nález Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016,
sp. zn. I. ÚS 3324/15, nebo stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11.
2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.), i u něj je
však třeba řádně vymezit předpoklady přípustnosti dovolání (včetně rozporu s
konkrétní judikaturou Ústavního soudu), neboť se nejedná o samostatný
předpoklad přípustnosti dovolání nad rámec těch, které jsou uvedeny v § 237 o.
s. ř., jak se žalobce mylně domnívá. Vzhledem k tomu, že však kromě tvrzené
protiústavnosti žalobce u každého výše uvedeného dovolacího důvodu rovněž
dostatečně vymezil i předpoklady přípustnosti v souladu s § 237 o. s. ř.,
Nejvyšší soud jeho dovolání neposoudil v této části jako vadné.
26. Přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá námitka, že
základní částky za rok trvání řízení dovozené judikaturou Nejvyššího soudu by
měly být valorizovány s ohledem na dobu, která od jejich stanovení uplynula a
na extrémní inflaci v poslední době (otázka 5), neboť při jejím řešení se
odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, pokud vyšel z rozmezí
základních částek dovozeného judikaturou Nejvyššího soudu a při stanovení
základní částky přihlédl k individuálním okolnostem daného případu (srov. např.
část. VI Stanoviska nebo rozsudek Nejvyššího soudu rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo
1964/2012, ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1388/2021, a ze dne 23. 6. 2021,
sp. zn. 30 Cdo 1181/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2013,
sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, ze dne 24. 3. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1362/2020, ze dne
5. 10. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2599/2021, ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. 30 Cdo
2481/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením
Ústavního soudu ze dne 3. 12. 2020, sp. zn. III. ÚS 3385/20). Kromě toho z
části VI Stanoviska vyplývá, že základní částka 15 000 Kč až 20 000 Kč za první
dva a dále za každý následující rok trvání nepřiměřeně dlouho vedeného řízení
je obecně nastavena výrazně výše než 45 % toho, co za porušení předmětného
práva přiznal ve věcech proti České republice Evropský soud pro lidská práva,
což považuje Evropský soud pro lidská práva za dostačující výši (srov. též
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012, nebo
nález Ústavního soudu ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 1536/11,), judikaturou
dovozené rozmezí základní částky je tak stále odpovídající. Nejvyšší soud tudíž
nevyhověl požadavku žalobce, aby uvedenou otázku vyřešil jinak, neboť neshledal
žádný důvod se od své dosavadní judikatury odchýlit, a to ani s ohledem na
žalobcem předestřenou argumentaci. Stejně jako Nejvyšší soud pak tuto otázku
řeší ve své judikatuře i Ústavní soud (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17.
8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1303/21, nebo navazující usnesení Ústavního soudu ze
dne 8. 8. 2023, sp. zn. IV. ÚS 1204/23). Naopak žalobcem zmiňované nálezy
Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2021, sp. zn. I. ÚS 4293/18, ze dne 13. 7. 2006,
sp. zn. I. ÚS 85/04, a ze dne 29. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 350/03, a rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2608/2004, a ze dne 27.
10. 2005, sp. zn. 25 Cdo 279/2004, se věnují zcela odlišnému typu nároků
(odškodnění za nezákonné trestní stíhání, náhrada ušlého zisku za dobu výkonu
trestu, nároky z titulu škody na zdraví a náhrada za ztrátu na výdělku po
skončení pracovní neschopnosti) a nelze je tak na danou věc aplikovat.
27. Pokud jde o námitku nepřihlédnutí k extrémní délce řízení při
stanovení výše základní částky za rok řízení (otázka 2), Nejvyšší soud
opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění
je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem
soudu odvolacího. Přípustnost dovolání tak nemůže založit pouhý nesouhlas s
výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého
konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve
smyslu § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě
posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §
31a odst. 3 OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by
vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně
nepřiměřená, což v případě žalobce není. Jinými slovy, Nejvyšší soud posuzuje v
rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen
správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše
přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zda byly splněny podmínky pro
snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka,
nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené
zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 % - srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009).
28. Uvedené platí i ve vztahu k volbě výchozí částky pro určení výše
přiměřeného zadostiučinění, která by se měla podle výše zmíněné judikatury
Nejvyššího soudu pohybovat v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva a
dále za každý další rok nepřiměřeně dlouhého řízení. Částka 15 000 Kč je přitom
částkou základní a úvaha o jejím případném zvýšení se odvíjí od posouzení všech
okolností daného případu. Ani v případě extrémní délky řízení, která by mohla
vést dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. např. část VI Stanoviska,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, a ze
dne 13. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4540/2009) k použití základní částky na horní
hranici stanoveného rozmezí, tak ale nemusí být postupováno vždy a lze vyjít ze
základní částky 15 000 Kč, pokud pro to svědčí jiné okolnosti případu (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 806/2012). Tato
námitka žalobce tudíž přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá. Na
tomto závěru pak nic nezmění ani žalobcem citovaná rozhodnutí Evropského soudu
pro lidská práva, která se věnují přiměřené délce a složitosti kompenzačního
řízení, tedy zcela jiným otázkám.
29. Ani námitka neústavnosti délky lhůty pro předběžné projednání nároku
ve vazbě na počátek prodlení (otázka 6) nemůže přípustnost dovolání dle § 237
o. s. ř. založit, neboť na takovém závěru napadené rozhodnutí nezávisí a
odvolací soud na řešení této otázky své rozhodnutí v napadené části nezaložil
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97,
uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), poněvadž k
zamítnutí příslušenství ze zamítnuté částky došlo z důvodu závěru odvolacího
soudu o nedůvodnosti žaloby v rozsahu zamítnuté části jistiny, k níž toto
příslušenství náleží, nikoliv s ohledem na posuzování otázky prodlení žalované
s takto zamítnutou jistinou. Pokud pak jde o přiznanou částku 91 452 Kč (v této
části nebyl rozsudek odvolacího soudu dovoláním napaden), přiznal k ní odvolací
soud úrok z prodlení ve výši a rozsahu (od 15. 5. 2022 do zaplacení), jak jej
žalobce v řízení požadoval. Tato námitka žalobce se tedy s právními závěry
odvolacího soudu zcela míjí.
30. Dovolání žalobce je však přípustné pro řešení otázky určení počátku
a konce řízení (otázka 1), zohlednění skutečnosti, že žalobce v kompenzačním
řízení navýšil požadovanou částku z důvodu nepřiměřeně dlouhého kompenzačního
řízení, ve vztahu k posouzení kritérií významu předmětu řízení pro poškozeného
a chování poškozeného (otázka 4) a posouzení kritéria postupu orgánů veřejné
moci (otázka 3), neboť při jejich řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
31. Dovolání není důvodné.
32. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou
nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení
povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě.
Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu,
považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon
nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
33. Podle § 14 OdpŠk se nárok na náhradu škody uplatňuje u úřadu
uvedeného v § 6 (odstavec 1). Uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto
zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu
(odstavec 3).
34. Podle § 15 OdpŠk přizná-li příslušný úřad náhradu škody, je třeba
nahradit škodu do šesti měsíců od uplatnění nároku (odstavec 1). Domáhat se
náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne
uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen (odstavec 2).
35. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se
podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.
Podle odstavce 2 téhož ustanovení se zadostiučinění poskytne v penězích,
jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování
porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného
zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž
k nemajetkové újmě došlo. Podle odstavce 3 téhož ustanovení v případech, kdy
nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty
druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení
výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu,
zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání
poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil
dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů
veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.
36. Za situace, kdy bylo dovolání shledáno přípustným, se Nejvyšší soud
s ohledem na průběh řízení a obsah dovolacích námitek ve smyslu § 242 odst. 3
věty druhé o. s. ř. nejprve zabýval tím, zda ve věci ve vztahu k posuzovanému
nároku existují zmatečnostní vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm.
a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., případně jiné vady řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existenci takových vad sice žalobce
netvrdil, z obsahu spisu se však podává, že řízení takovou vadou řízení, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, trpělo, neboť požadavek na
zaplacení částky 320 000 Kč s příslušenstvím neposoudil odvolací soud jako
navýšení nároku na zadostiučinění za nepřiměřenou délku posuzovaného trestního
řízení z důvodu neposkytnutí požadovaného zadostiučinění včas, který byl
předmětem řízení, jak je podrobně rozebráno výše (viz odstavec 1). K částce 511
250 Kč s příslušenstvím tedy odvolací soud nepřistoupil jako k jedinému nároku
na zadostiučinění na nepřiměřenou délku posuzovaného trestního řízení, ale
uzavřel, že předmětem řízení byly (kromě nároku na zadostiučinění za vykonanou
vazbu) dva samostatné nároky, a to na zadostiučinění ve výši 191 250 Kč s
příslušenstvím za nepřiměřenou délku posuzovaného trestního řízení a ve výši
320 000 Kč s příslušenstvím za nepřiměřenou délku kompenzačního řízení jako
takového. Ohledně částky 320 000 Kč s příslušenstvím tudíž odvolací soud
rozhodl o jiném nároku, než byl předmětem řízení, čímž řízení zatížil vadou,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1793/99, publikované pod
č. 74/2002 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
37. Ohledně možnosti navýšení nároku na zadostiučinění na nepřiměřenou
délku řízení z důvodu neposkytnutí požadovaného zadostiučinění včas dospěl
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5189/2016, k
závěru, že žalobce může požadovat promítnutí délky kompenzačního řízení do
stanovení výše zadostiučinění, které jinak ve vztahu k původnímu řízení žádá, v
již probíhajícím kompenzačním řízení. V takovém případě není vyloučeno, aby
poškozený svůj nárok uplatnil v průběhu odvolacího řízení a aby o tomto nároku
rozhodl odvolací soud. Přitom je třeba mít na paměti, že zadostiučinění, které
je navyšováno z důvodu nepřiměřené délky kompenzačního řízení, je stále
zadostiučiněním ve vztahu k původnímu posuzovanému řízení (nejde o uplatnění
nového, dalšího nároku). Není proto zadostiučiněním nově poskytovaným za
samotnou nepřiměřenou délku kompenzačního řízení, a proto není namístě navýšení
vázat na úvahu o tom, jaká výše zadostiučinění by náležela poškozenému v
případě, kdy by se domáhal odškodnění nepřiměřené délky kompenzačního řízení
samostatně. Z toho také vyplývá, že dané navýšení nepředstavuje překážku věci
pravomocně rozhodnuté ve vztahu k případnému odškodnění porušení práva na
přiměřenou délku kompenzačního řízení, byť by v něm přirozeně mělo být dřívější
zohlednění nepřiměřené délky kompenzačního řízení a navýšení zadostiučinění ve
vztahu k původnímu posuzovanému řízení zohledněno (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 4. 6. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3532/2018, proti němuž podaná ústavní
stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2020, sp. zn.
III. ÚS 2217/20, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2020, sp. zn. 30
Cdo 1039/2020, či ze dne 10. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2730/2020).
38. V rozsudku ze dne 27. 12. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3324/2022, Nejvyšší
soud v této souvislosti uzavřel, že „v požadavku na navýšení zadostiučinění za
nepřiměřeně dlouhé posuzované řízení se jedná ‚pouze‘ o nástroj, kterým se
vnitrostátní soudní orgány snaží dosáhnout toho, aby byl poškozený řádně
kompenzován ve světle kritérií obsažených v judikatuře ESLP (neboť nebylo-li
odškodnění za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení poskytnuto včas, nejedná
se o účinný prostředek nápravy a poškozený tak stále je, až do doby poskytnutí
adekvátního zadostiučinění, obětí porušení čl. 6 Úmluvy – viz rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1673/2010). Soudy v tomto
vztahu vždy posuzují toliko to, zda navýšit odškodnění za nepřiměřenou délku
posuzovaného řízení, nikoliv to, zda a jak odškodnit nepřiměřenou délku
vlastního kompenzačního řízení. Bylo-li poškozenému přiznáno přiměřené
(adekvátní) zadostiučinění za posuzované řízení již v průběhu ještě
neukončeného kompenzačního řízení, a to v přiměřené době (jako tomu bylo v
přítomné věci), pak již není důvodu pro jeho další navyšování, i když je
kompenzační řízení i nadále vedeno.“ S ohledem na přetrvávající nejednotnosti v
rozhodování soudů nižších stupňů ohledně způsobu uplatňování požadavku
poškozených na „navýšení“ zadostiučinění, Nejvyšší soud pro větší přehlednost
shrnul, že „jednak může poškozený 1) bez dalšího zohlednit pozdní poskytnutí
kompenzace neformálním poukazem na to, že daná skutečnost umocňuje jeho již
dříve uplatněný požadavek na poskytnutí zadostiučinění, jednak může 2)
požadovat v průběhu kompenzačního řízení vedle dříve uplatněného zadostiučinění
též jeho navýšení (např. o konkrétní nově určenou částku). V posledně uvedeném
případě platí, že 2a) bylo-li v rámci kompenzačního řízení (včítaje v to i dobu
předběžného uplatnění nároku) poškozenému přiznáno přiměřené zadostiučinění za
posuzované řízení, ať už dobrovolným uspokojením nároku ze strany státu nebo na
základě rozhodnutí soudu vydaném v přiměřeně dlouho trvajícím kompenzačním
řízení, nemá poškozený na navýšení zadostiučinění za posuzované řízení nárok, a
to bez ohledu na případnou nepřiměřenou délku kompenzačního řízení; 2b)
jestliže bylo v průběhu kompenzačního řízení poskytnuto zadostiučinění v
nedostatečné formě nebo výši, je možno k návrhu poškozeného zadostiučinění
navýšit i s ohledem na navazující dobu, než bude poskytnuto adekvátní (‚plné‘)
zadostiučinění. V takovém případě je však možno částečné plnění zohlednit při
zvažování v čase proměnlivého kritéria významu řízení pro poškozeného [§ 31a
odst. 3 písm. e) OdpŠk]; 2c) dojde-li naopak k přiznání odpovídajícího
zadostiučinění za posuzované řízení v nikoliv přiměřené době trvajícího
kompenzačního řízení, a kompenzace tak není poskytnuta včas, je namístě k
návrhu poškozeného navýšení zadostiučinění poskytnout (zpravidla procentuálním
navýšením zjištěné základní částky vážící se k původnímu posuzovanému řízení).“
39. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo
980/2022, vyplývá, že jakkoliv se v případě posouzení důvodnosti požadovaného
navýšení bude zpravidla jako postačující jevit stručné shrnutí dosavadního
průběhu řízení na základě obsahu spisu se závěrem o tom, zda je adekvátní
zadostiučinění poskytováno ještě v přiměřené lhůtě či nikoliv, a jakkoliv je
stále nutno mít na zřeteli, že se nejedná o odškodnění nemajetkové újmy
způsobené žalobci nepřiměřenou délkou samotného odškodňovacího řízení, závěr o
přiměřenosti či nepřiměřenosti posuzované doby bude zpravidla namístě hodnotit
přiměřeně podle kritérií uvedených v § 31a odst. 3 OdpŠk, byť pro účely
stanovení tohoto navýšení se již nebude provádět součin základní částky a délky
řízení v měsících či letech, nýbrž bude na místě procentuální navýšení jinak
stanoveného zadostiučinění (event. i poskytnutí zadostiučinění v penězích,
ačkoliv při jeho včasném poskytnutí by se jako adekvátní jevily i jiné formy
zadostiučinění), neboť je třeba mít na mysli, že prodleva v poskytnutí
přiměřeného zadostiučinění je jen dalším hlediskem pro stanovení jeho výše
(formy) a takto stanovená částka je stále součástí zadostiučinění za
nepřiměřenou délku posuzovaného (nikoliv kompenzačního) řízení.
40. Ve vztahu k otázce hodnocení přiměřenosti délky probíhajícího
kompenzačního řízení se tedy judikatura Nejvyššího soudu (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3095/2021, nebo ze dne 13.
12. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2507/2022) ustálila na závěru, že ani u kompenzačních
řízení není možné vycházet z abstraktní, předem dané, doby řízení, která by
mohla být pokládána za nepřiměřenou, nýbrž i v tomto případě je třeba
přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu a přiměřenost délky kompenzačního
řízení posoudit za užití všech kritérií uvedených v § 31a odst. 3 OdpŠk,
jakkoliv se u toho soud musí vyvarovat jejich aplikace stejným způsobem, než
jak byla zjištěna a jak se podepsala na modifikaci základní částky přiznané v
původním nepřiměřeně dlouhém řízení. Má-li se tedy i z tohoto pohledu jednat o
úplné právní posouzení otázky přiměřenosti délky kompenzačního řízení, je
nezbytné vyjít nejen z vlastní délky tohoto řízení, ale též ze zhodnocení
dalších kritérií, jež jsou v § 31a odst. 3 OdpŠk upravena.
41. Pokud jde o jednotlivé dovolací námitky, zabýval se Nejvyšší soud
nejprve otázkou určení délky kompenzačního řízení.
42. V rozsudku ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1084/2017, dospěl
Nejvyšší soud k závěru, že do celkové délky řízení se u řízení, jehož předmětem
byl nárok proti státu podle zákona č. 82/1998 Sb., který bylo třeba předběžně
uplatnit podle § 14 a 15 OdpŠk, zahrnuje i doba předběžného projednání nároku
podle § 14 OdpŠk, maximálně však v délce 6 měsíců (§ 15 odst. 2 OdpŠk).
43. Ohledně celkové délky řízení, z níž je třeba podle § 31a odst. 3
písm. a) OdpŠk při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění vycházet, Nejvyšší
soud již v části V Stanoviska uzavřel, že důvodnou může být i žaloba na
kompenzaci porušení práva na přiměřenou délku řízení, které dosud nebylo
skončeno (nejde-li o stav neskončeného vedlejšího řízení), je-li zjevné, že již
jeho dosavadní délka je nepřiměřená, a k porušení práva tak došlo. V takovém
případě pak musí soud prvního i druhého stupně vyjít ze stavu řízení ke dni
svého rozhodování (154 odst. 1 o. s. ř.). K obdobnému závěru dospěl Nejvyšší
soud např. v rozsudku ze dne 14. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3340/2011, nebo ze
dne 14. 9. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3706/2020).
44. Výše uvedené judikatorní závěry však odvolací soud nerespektoval a
ohledně délky kompenzačního řízení vyšel z toho, že toto bylo zahájeno dne 25.
7. 2012, kdy byla podána žaloba u soudu, ačkoliv ze skutkových zjištění soudu
prvního stupně, které odvolací soud následně převzal, vyplývá, že před samotným
řízením proběhlo předběžné projednání nároku žalobce na zadostiučinění za
nepřiměřenou délku posuzovaného trestního řízení, které bylo zahájeno dopisem
žalobce ze dne 8. 2. 2012. Ohledně celkové délky kompenzačního řízení pak
odvolací soud vyšel ze závěru, že toto skočilo dne 18. 11. 2021, kdy byl
pravomocně vypořádán dle jeho závěrů samostatný nárok na zadostiučinění za
nepřiměřenou délku posuzovaného trestního řízení, ačkoliv samotné kompenzační
řízení pokračovalo dál a žalobce na tuto skutečnost upozorňoval (např. v
podáním ze dne 27. 8. 2021, upřesněném podáním ze dne 21. 9. 2022, kterým
rozšířil žalobu o další částku 200 000 Kč a zákonný úrok z prodlení z celkové
částky 320 000 Kč od 15. 5. 2022 do zaplacení a uvedl, že s ohledem na
neukončenost kompenzačního řízení požaduje kompenzaci za celou délku řízení).
Právní posouzení této otázky odvolacím soudem je tudíž nesprávné.
45. Dále se Nejvyšší soud zabýval otázkou posouzení kritérií postupu
orgánů veřejné moci [§ 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk], významu předmětu řízení pro
poškozeného [§ 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk] a jednání poškozeného [§ 31a odst. 3
písm. c) OdpŠk] odvolacím soudem.
46. Ohledně kritéria postupu orgánů veřejné moci Nejvyšší soud v části
IV Stanoviska uvedl, že postup orgánu veřejné moci během řízení může být
kvalifikován buď jako snaha rozhodnout ve věci v co nejkratším možném čase, a
to při zachování zákonem předepsaných procesních postupů, nebo na druhé straně
jako bezdůvodná nečinnost, svévole či neschopnost vedoucí ke zbytečným
prodlevám ve vyřizování případu (tzv. průtahy v řízení). Porušení práva
účastníka na přiměřenou délku řízení bude shledáno zejména tam, kde nevydání
dřívějšího rozhodnutí bylo zapříčiněno nedodržením procesních pravidel či tam,
kde došlo k jinému pochybení ze strany orgánů veřejné moci (jedná se například
o delší dobu, která uplynula mezi jednotlivými jednáními, či o prodlevy při
předávání spisu mezi jednotlivými institucemi).
47. Nejvyšší soud ve své judikatuře rovněž uzavřel, že ne každé
pochybení orgánu veřejné moci představované průtahem, jehož se v posuzovaném
řízení dopustil, či jinou procesní nesprávností musí nutně vést k navýšení
přiznaného odškodnění, neboť důvod pro navýšení základního odškodnění
nemajetkové újmy zakládají pouze taková procesní pochybení orgánu veřejné moci,
která lze hodnotit jako zvlášť závažná, když ostatní nedostatky v postupu
tohoto orgánu se již projevily v závěru o porušení práva žalobce na projednání
jeho věci v přiměřené lhůtě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 11.
2017, sp. zn. 30 Cdo 679/2017).
48. Dále dospěl Nejvyšší soud ve své konstantní judikatuře (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009, ze dne
25. 6. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3379/2018, nebo ze dne 3. 6. 2020, sp. zn. 30 Cdo
295/2019) k závěru, že z hlediska kritéria postupu orgánu veřejné moci [§ 31a
odst. 3 písm. d) OdpŠk] je třeba zejména zkoumat, zda postup soudu v řízení
odpovídá procesním pravidlům. Dojde-li v řízení ke zrušení rozhodnutí z důvodu
jeho závažné vady, spočívající především v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí nebo
nerespektování závazného právního názoru, popř. v rozporu postupu orgánu
veřejné moci, který vydání rozhodnutí předcházel, s procesními předpisy, je
třeba takovou skutečnost při posuzování celkové délky řízení zohlednit, a to
zejména tehdy, dojde-li v důsledku uvedeného pochybení orgánu veřejné moci ke
zjevnému prodloužení řízení oproti stavu, pokud by orgán veřejné moci
postupoval z procesního hlediska bezvadně.
49. Ohledně zohlednění tzv. instančního ping-pongu v rámci posouzení
kritéria postupu orgánů veřejné moci pak Nejvyšší soud dospěl k závěru, že z
tohoto hlediska je třeba zohlednit, pokud počet zrušujících rozhodnutí s
přihlédnutím k důvodům jejich vydání zjevně neodpovídá složitosti věci a
očekávané snaze orgánů veřejné moci projednat a rozhodnout věc v přiměřené
lhůtě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2022, sp. zn. 30 Cdo
3673/2021).
50. Judikatura Nejvyššího soudu je dále ustálena v závěru, že při úvaze
o nepřiměřenosti délky řízení a v návaznosti na ní o případné výši
zadostiučinění se jednotlivá kritéria projevují ve stejném poměru, v jakém se
podílela na celkové délce řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012, ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. 30 Cdo
3509/2018, ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1980/2019, ze dne 25. 6. 2019,
sp. zn. 30 Cdo 3379/2018, ze dne 22. 1. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1437/2019, nebo ze
dne 12. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3002/2018).
51. Soud prvního stupně (a následně i odvolací soud, který pouze
vycházel i z dalšího průběhu řízení po vydání jím přezkoumávaného rozsudku
soudu prvního stupně) vyšel v dané věci ze zjištění, že v kompenzačním řízení
došlo k průtahům (a to od podání žaloby do 19. 12. 2013, kdy byl spis předán
jiné soudkyni a dále od převzetí spisu Nejvyšším soudem dne 4. 1. 2016 do
vyhlášení rozsudku dne 8. 11. 2016 a od převzetí spisu Nejvyšším soudem dne 22.
5. 2017 do vydání rozsudku dne 6. 2. 2018), že řízení opakovaně probíhalo na
více stupních soudní soustavy včetně opakovaného řízení u Nejvyššího soudu a že
ke zbytečnému prodloužení řízení došlo i v důsledku problémů s předložením
vyžádaného obsáhlého spisu od Krajského soudu v Ústí nad Labem. Přes tato
zjištění však odvolací soud tyto skutečnosti v rámci posouzení kritéria postupu
orgánů veřejné moci nijak nehodnotil a nezabýval se tím, z jakého důvodu došlo
k opakovanému rušení rozsudků soudů nižších stupňů dovolacím soudem, o jak
závažná procesní pochybení šlo a jakou měrou se ve vztahu k ostatním
posuzovaným kritériím tato pochybení podílela na celkové délce řízení. Právní
posouzení tohoto kritéria tak není úplné, a tudíž ani správné.
52. Ve vztahu k posouzení kritéria významu předmětu řízení pro
poškozeného [§ 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk] dospěl Nejvyšší soud ve své
judikatuře (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo
1313/2010) k závěru, že toto kritérium představuje posouzení toho, co je pro
poškozeného v sázce, a je nejdůležitějším kritériem pro stanovení formy a
případné výše odškodnění, neboť odškodnění za nepřiměřenou délku řízení se
poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím
větší, čím větší je význam předmětu řízení pro poškozeného.
53. Ačkoliv judikatura Nejvyššího soudu připouští, aby se význam
předmětu řízení pro poškozeného v průběhu řízení měnil (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011), skutečnosti,
pro které dospěl odvolací soud k závěru o sníženém významu předmětu řízení pro
žalobce v době od podání žaloby v dané věci (25. 7. 2012) do 24. 3. 2018, tedy
za dobu od začátku kompenzačního řízení do vyčíslení a uplatnění nároku na
navýšení odškodnění za nepřiměřenou délku kompenzačního řízení, a pro něž v
tomto období snížil základní částku o 25 %, o sníženém významu předmětu řízení
pro žalobce nijak nesvědčí. Podle odvolacího soudu měl v tomto období žalobce
svým chováním prokázat nezájem o probíhající řízení v tom smyslu, aby bylo
skončeno v přiměřené době tím, že nárok na zadostiučinění za nepřiměřenou délku
kompenzačního řízení uplatnil až po šesti letech řízení, neuplatnil jej u
organizační složky státu (toto učinil až po cca 10 letech trvání řízení) a
vznesl námitky podjatosti soudců, ačkoliv složení senátu žalobce znal a mohl
tak místo změny žaloby uplatnit nárok samostatnou žalobou. V první řadě
Nejvyšší soud zdůrazňuje, že aby vůbec mohl být nárok na odškodnění za
nepřiměřenou délku kompenzačního řízení (jak nesprávně posuzoval tento nárok
odvolací soud) nebo nárok na navýšení odškodnění za posuzované trestní řízení z
důvodu neposkytnutí zadostiučinění včas (jak byla částka v celkové výši 320 000
Kč s příslušenstvím uplatněna) poškozeným požadován, je nezbytné, aby
kompenzační řízení po nějakou dobu, kterou bude poškozený jako nepřiměřenou
vnímat, trvalo. Na snížený význam předmětu kompenzačního řízení za dobu do
uplatnění takového nároku tudíž nelze usuzovat z toho, že žalobce nárok na
zadostiučinění vážící se k nepřiměřené délce kompenzačního řízení uplatnil až
poté, co kompenzační řízení již cca 6 let trvalo a kdy proto dospěl k závěru,
že již nepřiměřeně dlouhé je, nikoliv na jeho počátku, kdy ještě o nepřiměřené
délce kompenzačního řízení nemohlo být vůbec uvažováno. Stejně tak nelze
dovozovat nezájem žalobce ani z toho, že nárok na zaplacení částky 320 000 Kč s
příslušenstvím samostatně předběžně neuplatil u žalované před změnou žaloby,
nebo že nepodal samostatnou žalobu, neboť žalobce v řízení neuplatnil
samostatný nárok na zadostiučinění za nepřiměřenou délku kompenzačního řízení
(jak se odvolací soud mylně domníval), ale pouze navýšil původně zažalovaný (a
žalovanou předběžně projednaný) nárok na zadostiučinění za nepřiměřenou délku
posuzovaného trestního řízení. Žalobce tudíž postupoval v souladu s výše
uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu k této otázce (viz odstavce 37 až 39) a
jeho postup o nezájmu o kompenzační řízení nijak nesvědčí. Právní posouzení
kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného odvolacím soudem je tudíž
nesprávné.
54. Co se pak týče kritéria jednání poškozeného [§ 31a odst. 3 písm. c)
OdpŠk], již v části VI Stanoviska uzavřel Nejvyšší soud, že z pohledu tohoto
subjektivního kritéria může poškozený na délku řízení působit jak negativně,
tak i pozitivně. Na jednu stranu může poškozený jako účastník řízení přispět k
nárůstu jeho délky svou nečinností (např. nereagováním na výzvy soudu) nebo
naopak svou aktivitou ryze obstrukčního charakteru (např. opakované činění
nejasných podání, navrhování provedení mnoha důkazů, četné změny žalobních
návrhů atd.), a to jak úmyslným, tak i nedbalostním jednáním. Na druhou stranu
může vyvíjet i činnost alespoň teoreticky směřující ke zkrácení délky řízení
(např. využití dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení
způsobené nečinností rozhodujícího orgánu). Skutečnost, že účastník využívá
svých procesních práv (podávání opravných prostředků, námitek atd.), nemůže jít
k jeho tíži z hlediska prodloužení délky řízení. K tíži státu však nelze
přičítat nutnost reagovat na návrhy, opravné prostředky nebo námitky účastníků
řízení, zvláště jde-li o návrhy, opravné prostředky či námitky zjevně nedůvodné.
55. V návaznosti na výše uvedené závěry Nejvyšší soud uzavřel, že k
délce řízení může poškozený přispět rovněž tím, že využívá žádostí (např. o
osvobození od soudních poplatků či ustanovení zástupce), námitek (například
podjatosti, místní či věcné nepříslušnosti soudu) a opravných prostředků
(řádných či mimořádných), které mu právní řád poskytuje, i tím, že podá žalobu
u nepříslušného soudu. Tyto skutečnosti však nelze účastníkovi přičítat k tíži,
pokud se nejedná o aktivitu ryze obstrukčního charakteru (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009, nebo ze dne 31.
8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4067/2010).
56. Při posouzení kritéria jednání poškozeného se odvolací soud od výše
uvedené judikatury odchýlil, pokud snížil přiznané zadostiučinění vzhledem k
hodnocení tohoto kritéria o 30 % za dobu po 24. 3. 2018 z důvodu podání námitek
podjatosti žalobcem proti soudcům odvolacího soudu, ale i proti soudkyni soudu
prvního stupně, které byly vyřizovány několik měsíců a musely o nich rozhodovat
dva příslušné soudy, a dále z důvodu nesplnění poplatkové povinnosti z
vlastního podnětu žalobce, ale až na výzvy soudu. Odvolací soud sice uvedl, že
žalobce využil svých práv, ale současně uzavřel, že toto nelze přičítat k tíži
státu. Využití těchto práv žalobcem tudíž v rozporu s výše uvedenou judikaturou
hodnotil k tíži žalobce, ačkoliv se ze skutkových zjištění učiněných soudy obou
stupňů (ani z výše uvedeného závěru odvolacího soudu) nijak nepodává, že by se
jednalo o jednání ryze obstrukční. I právní posouzení kritéria jednání
poškozené je tudíž nesprávné.
57. Nejvyšší soud přesto nepřistoupil ke zrušení napadeného rozhodnutí,
neboť předmětem daného řízení nebyly dva samostatné nároky na zadostiučinění za
nepřiměřenou délku dvou řízení, a to posuzovaného trestního řízení a dále
tohoto kompenzačního řízení, ale (kromě již vypořádaného nároku na odškodnění
za vykonanou vazbu) pouze jeden nárok na zadostiučinění za nepřiměřenou délku
posuzovaného trestního řízení, které žalobce požadoval v souladu s výše
zmíněnou judikaturou Nejvyššího soudu (viz odstavec 37) navýšit z důvodu, že mu
požadované zadostiučinění nebylo poskytnuto včas, jak je blíže rozebráno v
odstavci 1 tohoto rozsudku. S ohledem na výše uvedené závěry Nejvyššího soudu
ohledně možnosti navýšení zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení z důvodu
neposkytnutí požadovaného zadostiučinění včas (viz odstavec 38) a to, že
posuzované trestní řízení nebylo soudy shledáno nepřiměřeně dlouhým, zde není
žádný nárok, který by mohl být dále navyšován, neboť takový nárok žalobci vůbec
nevznikl. Za této situace tak žalobce nárok na navýšení (nenáležejícího)
zadostiučinění za posuzované trestní řízení nemá, a to bez ohledu na případnou
nepřiměřenou délku kompenzačního řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
27. 12.2022, sp. zn. 30 Cdo 3324/2022). Zrušením napadeného rozhodnutí a řádným
posouzením přiměřenosti délky kompenzačního řízení by proto nebylo možno
dosáhnout pro žalobce příznivějšího výsledku řízení (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5752/2016).
58. Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dovolání žalobce podle
ustanovení § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
59. Závěrem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že s ohledem na vymezení rozsahu
dovolání, resp. nepodání dovolání ze strany žalované, nebylo možno zrušit
rozsudek odvolacího soudu v části výroku I, kterou byly změněny výroky II a III
rozsudku soudu prvního stupně a žalobě bylo ohledně částky 91 452 Kč s
příslušenstvím vyhověno, byť zde nárok na navýšení (nenáležejícího)
zadostiučinění za posuzované trestní řízení nebyl (viz výše). Tento závěr však
nic nemění na tom, že taková částka byla žalobci pravomocně přiznána a pokud
tedy žalobce u soudu uplatní nárok na odškodnění za nepřiměřenou délku
kompenzačního řízení, bude třeba k tomuto pravomocně přiznanému plnění vážícímu
se k nepřiměřené délce tohoto kompenzačního řízení přihlédnout (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3532/2018, proti němuž
podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 1. 9.
2020, sp. zn. III. ÚS 2217/20, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10.
2020, sp. zn. 30 Cdo 1039/2020, či ze dne 10. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo
2730/2020).
60. O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle §
243c odst. 3 věty první o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.
s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení, neboť povinnost k jejich náhradě by měl mít žalobce, jehož dovolání
bylo zamítnuto, žalované však dle obsahu spisu žádné náklady dovolacího řízení
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 9. 2023
JUDr. David Vláčil
předseda senátu