USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a
soudců Mgr. Víta Bičáka a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce Z. P.,
zastoupeného Mgr. Jakubem Čechem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Politických
vězňů 912/10, proti žalované České republice - Ministerstvu práce a sociálních
věcí, se sídlem v Praze 2, Na Poříčním právu 376/1, o zadostiučinění za
nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C
58/2024, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27.
2. 2025, č. j. 17 Co 502/2024-48, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 300 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Žalobce se podanou žalobou domáhal toho, aby mu žalovaná zaplatila
zadostiučinění v celkové výši 146 520 Kč s příslušenstvím, a to za nemajetkovou
újmu způsobenou mu nepřiměřenou délkou řízení o poskytnutí informace, o níž
požádal Ministerstvo práce a sociálních věcí dne 19. 10. 2021, které věc
projednávalo pod sp. zn. MPSV-2021/168929 (dále jen „posuzované řízení“).
2. Žalobce konkrétně požadoval informace o rozhodnutí Ministerstva práce
a sociálních věcí ze dne 10. 5. 2018, č. j. MPSV-2018/90408-911, sp. zn.
SZ/MPSV-2018/83407-911 a č. j. MPSV-2018/91924-911, sp. zn.
MPSV-2018/88676-911, a dále o vyjádření Ministerstva práce a sociálních věcí ke
kasační stížnosti projednávané před Nejvyšším správním soudem pod sp. zn. 4 Ads
77/2021 [žalobce přitom nebyl účastníkem správního řízení a ani navazujícího
řízení před správním soudem]. Žalovaná v rámci předběžného projednání nároku,
jehož základ uznala, uhradila žalobci částku 11 517,25 Kč v souvislosti se
zjištěnou nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení.
3. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem
ze dne 2. 10. 2024, č. j. 20 C 58/2024-32, zastavil řízení co do částky 11
517,25 Kč (výrok I), konstatoval, že nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení
vedeného u Ministerstva práce a sociálních věcí došlo k porušení práva žalobce
na projednání věci bez zbytečných průtahů (výrok II), zamítl žalobu o zaplacení
částky 135 002,75 Kč s příslušenstvím (výrok III) a žalované uložil povinnost
zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení 2 900 Kč (výrok IV).
4. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k žalobcem podanému
odvolání v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil
5. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání žalobce
rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od
1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, když
je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl dílem jako objektivně nepřípustné a
zčásti pro jeho nepřípustnost ve smyslu § 237 o. s. ř.
6. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu
oprávněnou – účastníkem řízení, za splnění podmínky § 241 o. s. ř.
7. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v (zřejmě) celém
rozsahu, není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné, pokud
jím bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku
odvolacího soudu) a pokud jím byl /částí výroku I/ potvrzen rozsudek soudu
prvního stupně v nákladovém výroku IV.
10. Otázka „prokazování významu řízení o poskytnutí informací pro
poškozeného“ nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť
při jejím posouzení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v
judikatuře Nejvyššího soudu. Odvolací soud vycházel z učiněných skutkových
zjištění (jež potud nepodléhají dovolacímu přezkumu, jak plyne z § 241a odst. 1
o. s. ř) a dovodil, že se listiny, jichž se žalobce po žalované domáhal,
netýkaly bezprostředně osoby žalobce, aby následně usoudil [mimo jiné i s
ohledem na značné množství žalobcem vedených sporů a obdobně podaných žádostí o
poskytnutí rozličných informací] na nepatrný význam posuzovaného řízení pro
dovolatele. V souladu s judikaturou dovolacího soudu vzal též na zřetel, že
význam požadované informace pro žadatele je třeba hodnotit objektivně, tj.
nikoli podle očekávání jedné či druhé strany. Význam předmětu řízení o
poskytnutí informací se totiž bude lišit v okamžiku, kdy žadatel potřebuje
konkrétní informaci pro realizaci svého práva, a v okamžiku, kdy žádostí o
poskytnutí informace realizuje spíše svůj zájem bez toho, aby bylo zjevné, k
čemu konkrétně žadatel informaci potřebuje. Právě zjevnost reálné potřeby
informaci získat by měla vést příslušný orgán k tomu, aby ji poskytl plně a bez
prodlení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2023, sp. zn. 30 Cdo
760/2022). O standardním či dokonce zvýšeném významu předmětu posuzovaného
řízení, a tím i případném poskytnutí zadostiučinění v penězích, lze proto
uvažovat pouze v případě, kdy žadatel potřebuje naléhavě a nutně informace
získat pro následnou (nikoli časově vzdálenou) realizaci konkrétních práv,
přičemž i zde se význam předmětu posuzovaného řízení může lišit v čase (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011, body 31
až 33, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2024, sp. zn. 30 Cdo
2110/2023, bod 9). Rozsudek odvolacího soudu je se závěry uvedených rozhodnutí
zcela v souladu. Námitka dovolatele, že závěry výše uvedeného rozsudku
Nejvyššího soudu (sp. zn. 30 Cdo 760/2022) nelze v poměrech projednávané věci
aplikovat pro jeho skutkovou odlišnost, neobstojí již proto, že v tehdy
projednávané věci z účasti tamního žalobce na sdružení (spolku) Nejvyšší soud
rovněž nevyvozoval pro tehdejšího dovolatele ve vztahu k informacím s jeho
osobou nesouvisejícím žádné příznivé závěry. Navíc nyní přezkoumávané
rozhodnutí odvolacího soudu bylo evidentně poplatné rovněž tomu, že se
dovolatel k odvolacímu jednání nedostavil a nemohl být proto vyzván, aby
chybějící tvrzení a důkazy o něm případně doplnil (§ 211 a § 118a odst. 1 a 3
o. s. ř.). Neprokázání významu požadované informace pro žalobce tak bylo
především důsledkem jeho procesní pasivity, a nikoliv otázkou nesprávného
právního posouzení ze strany odvolacího soudu.
11. Související námitka, že nebylo prokázáno, že by vyžadované listiny
neměly pro dovolatele osobní nebo jinak naléhavý význam, ve skutečnosti
představuje kritiku skutkových závěrů odvolacího soudu (převzatých od soudu
prvního stupně), jejich správnosti či úplnosti, přitom nevystihuje (od 1. 1.
2013 jediný) způsobilý dovolací důvod v podobě nesprávného právního posouzení
věci [podle § 241a odst. 1 o. s. ř.] a současně ani nezakládá žádnou
kvalifikovanou otázku hmotného či procesního práva, způsobilou odůvodnit
přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1663/2009; shodně též
usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 710/09). Dovolatel
nadto tuto otázku spojuje s tím, že se odvolací soud odchýlil od ustálené
judikatury, aniž by onu judikaturu také náležitě specifikoval. Proto ani pouhý
odlišný názor dovolatele na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených
důkazů za prokázané, popřípadě zda provedené důkazy stačí k prokázání
relevantních skutečností, není s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů (§
132 o. s. ř.) způsobilý zpochybnit zjištěný skutkový stav ani právní posouzení
odvolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2012, sp. zn.
25 Cdo 617/2012). K případně (posuzováno podle obsahu dovolání) předestřené
otázce možného pochybení při rozvržení důkazního břemene potom žalobce
nevymezil žádný důvod přípustnosti dovolání, které je tak v uvedeném rozsahu
vadné, a proto i neprojednatelné.
12. Otázka principu proporcionality a otázka, kdy je postačujícím
zadostiučiněním konstatování porušení práva přípustnost dovolání podle § 237 o.
s. ř., rovněž přípustnost nezakládají, neboť odvolací soud zcela převzal závěry
soudu prvního stupně, které na odpovídající formu zadostiučinění (obecně) v
podobě zvažovaného konstatování porušení práva usuzovaly primárně na základě
hodnocení kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného. Význam
posuzovaného řízení pro žalobce soudy hodnotily, s ohledem na obsah žádaných
informací a se zřetelem ke značnému množství obdobně dovolatelem podaných
žádostí (včetně navazujících soudních sporů), jako nepatrný. Hodnocení
ostatních kritérií naopak nehrálo určující roli pro závěr, že dovolateli
nenáleží satisfakce v relutární podobě. Uvedená námitka dovolatele se tak ve
skutečnosti míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č.
27/2001 ve Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nadto soudy obou stupňů v
rovině právního posouzení uzavřely, že postup žalované byl prima facie vadný, a
proto dospěly k závěru o existenci tzv. odpovědnostního titulu (a již proto
jejich posouzení nekoliduje se závěry obsaženými v nálezu Ústavního soudu, ze
dne 1. 7. 2021, sp. zn. III. ÚS 3339/20, ani s úvahami vtělenými do rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2025, sp. zn. 30 Cdo 3404/2024, který nižším
soudům vytýkal, že zcela pominuly vadný postup orgánu veřejné moci). Tedy ani v
otázce hodnocení postupu orgánů veřejné moci není žalobcem podané dovolání
podle § 237 o. s. ř. přípustné.
13. Dovolatel rovněž nebere náležitě na zřetel, že žalovaná v rámci
předběžného projednání uznala důvodnost základu uplatněného nároku a na
zadostiučinění nemajetkové újmy mu vyplatila částku celkem 11 517,25 Kč.
Nejvyšší soud setrvale judikuje, že vedle zadostiučinění formou konstatování
porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě nelze současně přiznat
zadostiučinění v penězích (a naopak). Právní úprava § 31a odst. 2 OdpŠk stanoví
určitá pravidla, podle kterých musí soud (případně již příslušný orgán v rámci
předběžného projednání nároku) při stanovení formy zadostiučinění postupovat, a
to s ohledem na přiměřenost zadostiučinění vzniklé nemajetkové újmě. Forma
peněžité satisfakce přichází do úvahy jako prostředek odškodnění závažné
nemajetkové újmy za současného splnění dvou podmínek, a sice že nemajetkovou
újmu nebylo možno nahradit jiným způsobem a konstatování porušení práva se samo
o sobě nejevilo jako dostatečné. Přiznání (či dobrovolné poskytnutí) peněžité
částky proto zpravidla v případě nepřiměřených délek řízení konzumuje požadavek
na konstatování porušení práva. Konstatování porušení práva v tom smyslu, že
došlo k nezákonnému rozhodnutí nebo k nesprávnému úřednímu postupu, je nutným
předpokladem pro možnost přiznat poškozenému finanční náhradu, a proto je v
odůvodnění rozhodnutí vždy, ať už explicitně či implicitně, obsaženo.
Konstatování porušení práva ve výroku rozhodnutí je namístě jen v případě, že
se jiná forma náhrady poškozenému nepřiznává, neboť je tím zároveň zdůrazněna
hodnota této formy morálního zadostiučinění jako dostatečné a plnohodnotné
náhrady za vzniklou nemajetkovou újmu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
10. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2742/2009). Pokud je poškozené osobě přiznána
finanční kompenzace náhrady nemajetkové újmy, jedná se z pohledu ustanovení §
31a odst. 2 OdpŠk o maximální možnou satisfakci, kterou lze poškozenému
přiznat, a nutně takové rozhodnutí obsahuje ve svém odůvodnění i konstatování
zásahu do jeho práv výkonem státní moci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010, proti němuž podaná ústavní stížnost byla
odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 10. 11. 2011, sp. zn. III. ÚS
3013/11). Vzhledem k tomu, že v nynější věci žalobce považoval zadostiučinění
toliko za nepřiměřenou délku jediného posuzovaného řízení, nemůže být
pochybností o tom, že právě vyplacením peněžité částky žalovaná uznala
nepřiměřenou délku posuzovaného řízení a s tím související porušení práva
žalobce.
14. V poměrech projednávané věci se uvedené závěry prosadí tím způsobem,
že dobrovolné poskytnutí peněžité satisfakce v částce 11 517,25 Kč ze strany
žalované, a to navíc spolu s omluvou vylučuje v téže věci přiznat zadostučinění
ve formě konstatování porušení práva. Soudy nižších stupňů však přesto toto
zadostiučinění přiznaly, když konstatovaly, že v posuzovaném řízení došlo k
porušení práva žalobce na projednání věci bez zbytečných průtahů zaručeného v
čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Jedná se sice o dílčí
pochybení v neprospěch žalované, které však nemohl Nejvyšší soud, vázán
rozsahem i důvody podaného dovolání k mimořádnému opravnému prostředku podanému
toliko žalobcem, nijak napravit.
15. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s.
ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 8. 2025
JUDr. David Vláčil
předseda senátu