30 Cdo 760/2022-389
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců
Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce M. Š., nar. XY,
bytem XY, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, se sídlem v Praze 1,
Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se
sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 26 C 1/2015, o dovolání
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2021, č. j. 68 Co
126/2021-352, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Žalobce se žalobou podanou soudu prvního stupně dne 2. 1. 2015
domáhal po České republice – Ministerstvu financí [dále také jako „žalovaná
1)“] poskytnutí zadostiučinění ve formě konstatování porušení jeho práv, omluvy
a částky 100 000 Kč s příslušenstvím, to vše za nemajetkovou újmu způsobenou
žalobci nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení o
žádosti žalobce o poskytnutí informace, které bylo vedeno u veřejného ochránce
práv, a to od 19. 10. 2009 do 7. 4. 2015 (tedy v celkové délce více než 5 let).
Žalobce svůj nárok původně předběžně uplatnil u České republiky – Ministerstva
spravedlnosti [dále také jako „žalovaná 2)“]. V rozsahu té části řízení, které
probíhalo u Kanceláře veřejného ochránce práv, a nikoli před soudy, žalovaná 2)
věc postoupila věcně příslušné žalované 1).
2. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne
14. 12. 2020, č. j. 26 C 1/2015-320, rozhodl, že žalovaná 1) je povinna se
žalobci písemně omluvit do 15 dnů od právní moci rozsudku doporučeným,
datovaným, oprávněnou úřední osobou podepsaným a otiskem úředního razítka
opatřeným dopisem tohoto znění: „Omluva M. Š., nar. XY: Česká republika –
Ministerstvo financí se Vám omlouvá za nesprávný úřední postup Kanceláře
veřejného ochránce práv a také veřejného ochránce práv při vyřizování Vaší
žádosti o informace ze dne 19. 10. 2009, ohledně které řízení z důvodu
opakovaného vydání nezákonných rozhodnutí veřejným ochráncem práv a jeho
kanceláří o odmítnutí žádosti probíhalo po nepřiměřenou dobu, ačkoliv jste měl
právo obdržet požadované informace do 15 dnů, a kterým bylo porušeno Vaše právo
na včasné poskytnutí informace.“ (výrok I), dále soud prvního stupně zamítl
žalobu v části, v níž se žalobce vedle písemné omluvy domáhal zadostiučinění za
nemajetkovou újmu i ve formě peněžitého plnění ve výši 100 000 Kč se zákonným
úrokem z prodlení od 23. 12. 2014 do zaplacení, eventuálně konstatování
porušení práva (výrok II), ve vztahu mezi žalobcem a Českou republikou –
Ministerstvem spravedlnosti jako žalovanou 2) řízení zastavil (výrok III), a
žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem změnil
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že se omluva vyslovuje M. Š.,
jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II (výrok II rozsudku odvolacího
soudu), změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zastavení řízení mezi
žalobcem a žalovanou 2) tak, že se rozhodnutí nevydává (výrok II rozsudku
odvolacího soudu), stanovil povinnost České republice – Ministerstvu financí
zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 66
124 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho advokáta (výrok IV
rozsudku odvolacího soudu), a dále uložil žalobci povinnost zaplatit České
republice – Ministerstvu financí na náhradě nákladů odvolacího řízení 600 Kč do
tří dnů od právní moci rozsudku (výrok V rozsudku odvolacího soudu).
4. Soud prvního stupně učinil následující skutková zjištění. Žalobce je
dlouholetým členem spolku Š. a od roku 2015 i jeho prvním místopředsedou. Jeho
zájem o informace ohledně případů protiprávních jednání policie je ve dvou
rovinách – zájem osobní (sám žalobce byl v minulosti několikrát terčem
protiprávního až násilného jednání příslušníků policie) a zájem profesní či
společenský. Od roku 1988 se žalobce bezplatně věnuje ochraně lidských práv a
svobod a v rámci činnosti spolku pravidelně řeší otázku zneužívání pravomoci
policie a orgánů činných v trestním řízení. O případu H. S. a T. S. se žalobce
dozvěděl z internetu, případ jej zaujal, neboť bylo zjevně zahlazeno
protiprávní jednání policie vůči nim. Nejprve se žalobce obrátil se žádostí o
informaci na Městský soud v Praze, který mu poskytl rozhodnutí, z nichž
vyplynulo, že policejní zákrok byl předmětem šetření i ze strany veřejného
ochránce práv. Žalobce se tedy obrátil na veřejného ochránce práv a tomuto
podal dne 19. 10. 2009 žádost o poskytnutí informace, a totiž „o obsahu Zprávy
veřejného ochránce práv ze dne 29. 8. 2007 o šetření ve věci postupu Policie ČR
při odběru biologických vzorků odsouzeným a obviněným, která byla uveřejněna a
je dostupná na webových stránkách veřejného ochránce práv www.ochrance.cz“. Žalobce požádal o zaslání kopie této zprávy, z níž bude zřejmá její
autentičnost. Téhož dne žalobce požádal o poskytnutí informací „o obsahu zprávy
o průběhu šetření veřejného ochránce práv ze dne 30. 3. 2004 a o obsahu
závěrečného stanoviska veřejného ochránce práv ze dne 20. 12. 2004 ve věci sp. zn. 81/2003/VOP/DU, týkající se šetření postupu příslušníků Policie ČR, k němuž
došlo ve dnech 15. – 16. 12. 2002 nejprve v Praze 1, na rohu ulic Vodičkova a
Lazarská, a poté na Místním oddělení Policie ČR v Praze 1, Krakovské ulici“. Požádal o zaslání kopie této zprávy a tohoto stanoviska, z nichž bude zřejmá
jejich autentičnost. Na tuto žádost reagoval dopisem ze dne 20. 10. 2009
vedoucí Kanceláře veřejného ochránce práv tak, že poskytnutí obsahu zprávy o
průběhu šetření a závěrečného stanoviska ve věci vedené pod sp. zn. 81/2003/VOP/DU není s ohledem na povinnost mlčenlivosti možné. Zpráva ze dne
29. 8. 2007, stejně tak i závěrečné stanovisko z 31. 1. 2008 jsou uveřejněny na
www.ochrance.cz/stanoviska.php a je možno je považovat za autentické. Žalobce
podal dne 5. 11. 2009 odvolání proti sdělení Kanceláře veřejného ochránce práv
ze dne 20. 10. 2009. Rozhodnutím Kanceláře veřejného ochránce práv ze dne 19. 11. 2009, č. j. PDCJ 3154/2009, bylo napadené sdělení potvrzeno. Současně s
rozhodnutím o odvolání byly žalobci doručeny i dva z materiálů, o které si
žádal, a sice zpráva veřejného ochránce práv z 29. 8. 2007 a závěrečné
stanovisko veřejného ochránce práv z 31. 1. 2008. Proti rozhodnutí o odvolání z
19. 11. 2009 podal žalobce dne 4. 1. 2010 správní žalobu ke Krajskému soudu v
Brně, která byla projednávána pod sp. zn. 31 A 2/2010. Krajský soud v Brně svým
rozsudkem ze dne 8. 8. 2011, č. j. 31 A 2/2010-130, rozhodnutí Kanceláře
veřejného ochránce práv ze dne 19. 11. 2009, č. j.
PDCJ 3154/2009, zrušil a věc
jí vrátil k dalšímu řízení. V dalším řízení vedoucí Kanceláře veřejného
ochránce práv rozhodnutím ze dne 19. 8. 2011, č. j. PDCJ 1761/2011, zrušil
rozhodnutí (sdělení) Kanceláře veřejného ochránce práv ze dne 20. 10. 2009, č. j. PDCJ 2830/2009, kterým byla žalobcova žádost o informaci odmítnuta, a věc
vrátil k novému projednání Kanceláři veřejného ochránce práv. Dne 9. 9. 2011
vydala Kancelář veřejného ochránce práv rozhodnutí, č. j. PDCJ 1906/2011,
kterým žalobcovu žádost „o informaci poskytnutím obsahu zprávy o průběhu
šetření a obsahu závěrečného stanoviska veřejného ochránce práv ve věci sp. zn. 81/2003/VOP/DU“ opět odmítla s tím, že poskytnutí informace bez vědomí či
souhlasu stěžovatelů, kteří se na veřejného ochránce práv obrátili, by bylo v
rozporu s jejich oprávněnými zájmy. Žalobce se proti tomuto rozhodnutí dne 10. 10. 2011 odvolal. O jeho odvolání rozhodl veřejný ochránce práv rozhodnutím ze
dne 19. 10. 2011, č. j. PDCJ 2209/2011, tak, že odvolání zamítl a napadené
rozhodnutí potvrdil. Žalobce napadl rozhodnutí veřejného ochránce práv ze dne
19. 10. 2011 správní žalobou, která byla projednána Krajským soudem v Brně pod
sp. zn. 31 A 1/2012. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 1. 8. 2013, č. j. 31
A 1/2012-69, rozhodnutí veřejného ochránce práv ze dne 19. 10. 2011, č. j. PDCJ
2209/2011, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dne 9. 9. 2013 vedoucí
Kanceláře veřejného ochránce práv zrušil rozhodnutí ze dne 9. 9. 2011, č. j. PDCJ 1906/2011, a věc vrátil Kanceláři veřejného ochránce práv k dalšímu
řízení. Kancelář veřejného ochránce práv vydala dne 10. 9. 2013 rozhodnutí, č. j. PDCJ 2335/2013, kterým žalobcovu žádost o informaci poskytnutím obsahu
zprávy o průběhu šetření veřejného ochránce práv ze dne 30. 3. 2004 a obsahu
závěrečného stanoviska veřejného ochránce práv ze dne 20. 12. 2004 ve věci
vedené pod sp. zn. 81/2003/VOP/DU částečně odmítla, a to tak, že v kopii
požadovaných písemností nebudou poskytnuty informace o bydlišti stěžovatelů, H. S. a T. S., a dále informace o osobnosti, projevech osobní povahy a soukromí
stěžovatelky, H. S. V připojené kopii zprávy ze dne 30. 3. 2004, která čítá 19
stran, pak byly některé údaje začerněny. Žalobce se proti rozhodnutí Kanceláře
veřejného ochránce práv ze dne 10. 9. 2013 odvolal (napadl pouze jeho odmítavou
část). O jeho odvolání rozhodl vedoucí Kanceláře veřejného ochránce práv
rozhodnutím ze dne 4. 11. 2013, č. j. PDCJ 2798/2013, kterým bylo žalobcovo
odvolání zamítnuto a napadené rozhodnutí potvrzeno. Dne 1. 1. 2014 žalobce
zahájil u Krajského soudu v Brně v pořadí již třetí řízení o žalobě proti
rozhodnutí Kanceláře veřejného ochránce práv ve věci jeho žádosti o informaci
ze dne 19. 10. 2009. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 31. 10. 2014, č. j. 31 A 1/2014-93, žalobu směřující proti rozhodnutí vedoucího Kanceláře veřejného
ochránce práv ze dne 4. 11. 2013, č. j. PDCJ 2798/2013, zamítl, neboť shledal,
že byly naplněny všechny formální i materiální podmínky pro omezení přístupu k
informacím dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím.
Žalobce napadl zamítavý rozsudek Krajského soudu v Brně kasační stížností,
kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 11. 3. 2015, č. j. 1 As
229/2014-48, zamítl. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 8. 4. 2015. Žalobce
podal dne 20. 5. 2014 Ministerstvu spravedlnosti žádost o zadostiučinění za
nemajetkovou újmu. Dožadoval se, aby bylo konstatováno porušení jeho práva na
projednání věci v přiměřené lhůtě, stát se mu písemně omluvil a aby mu bylo
poskytnuto peněžité zadostiučinění ve výši 100 000 Kč. Ministerstvo
spravedlnosti konstatovalo dopisem ze dne 24. 11. 2014 nesprávný úřední postup
spočívající v nepřiměřené délce řízení na straně správních soudů (v řízeních
vedených u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 31 A 2/2010, sp. zn. 31 A 1/2012
a sp. zn. 31 A 1/2014) a jménem státu se žalobci omluvilo s tím, že tato forma
zadostiučinění se v daném případě jeví jako postačující a zadostiučinění v
penězích poskytnuto žalobci nebude. Ministerstvo financí vyrozumělo žalobce o
tom, že dne 7. 10. 2014 mu byla z důvodu věcné příslušnosti postoupena
Ministerstvem spravedlnosti žádost týkající se odškodnění za nesprávný úřední
postup veřejného ochránce práv a jeho kanceláře při vyřizování žalobcovy
žádosti o informace. K důvodnosti nároku se žalovaná v tomto dopise zatím
nevyjádřila, neboť v uvedené době neměla k dispozici potřebné podklady.
5. Soud prvního stupně posoudil věc po právní stránce a uzavřel, že
řízení jak před správními orgány, tak před správními soudy, trvalo od 19. 10. 2009 do 8. 4. 2015, tedy 5 let a cca 6 měsíců. Postup povinného subjektu při
vyřizování žádosti o informace a lhůty, v nichž musí být tato žádost vyřízena,
upravuje § 14 zákona č. 106/1999 Sb.. Z právní úpravy vyplývá, že požadovaná
informace má být žadateli poskytnuta v relativně krátkém časovém horizontu. Pokud se v daném případě žalobce poskytnutí této informace domohl až za 5 let a
cca 6 měsíců, jedná se o dobu, která byla zcela zjevně nepřiměřeně dlouhá. S
ohledem na judikaturní vývoj uvedený v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. II. ÚS 570/20, soud prvního stupně posuzoval správní řízení a na
ně navazující soudní řízení správní jako jeden celek. Předmětem správních
řízení a navazujících soudních řízení správních bylo poskytnutí informace podle
zákona č. 106/1999 Sb., jednalo se tedy o rozhodování ve věci základního práva
na informace dle čl. 17 Listiny. Žadatel má právo na projednání věci bez
zbytečných průtahů dle čl. 38 odst. 2 Listiny, které zahrnuje i právo na
projednání věci v přiměřené lhůtě. Toto právo se vztahuje jak na správní
řízení, tak navazující soudní řízení správní, přičemž z ústavněprávního pohledu
je navíc třeba na řízení od okamžiku podání žádosti o informace až do konečného
rozhodnutí o ní nahlížet jako na jeden celek. Porušení práva na projednání věci
bez zbytečných průtahů (v přiměřené lhůtě) představuje nesprávný úřední postup
ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny. Domáhá-li se jednotlivec nároku na náhradu
nemajetkové újmy způsobené tímto nesprávným úředním postupem při rozhodování ve
věci týkající se některého ze základních práv, jako je i právo na informace,
uplatní se dle soudu prvního stupně domněnka, že nepřiměřená délka řízení
způsobuje nemajetkovou újmu. Žalobce byl účastníkem jak správního, tak soudního
řízení správního a má tedy dle soudu prvního stupně právo na náhradu
nemajetkové újmy. Lze uzavřít, že pokud zákon č. 106/1999 Sb. ukládá
požadovanou informaci poskytnout ve lhůtě 15 dnů, je celková doba trvání řízení
5 let a cca 6 měsíců zcela nepřiměřená a neodpovídá době, kterou by bylo možno
u tohoto typu řízení rozumně očekávat. Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně
vzal za prokázaný nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce
řízení i jím vyvolanou nemajetkovou újmu, shledal, že je namístě poškozenému
žalobci poskytnout zadostiučinění, kdy v tomto případě bude dostatečnou formou
morální zadostiučinění. Soud prvního stupně přihlédl k významu požadované
informace pro žalobce a tedy i k míře negativního dopadu do žalobcovy psychické
sféry, který lze spojovat s tím, že informace byla žalobci nesprávně odepírána. Informace se týkala policejního zásahu vůči třetím osobám, které žalobce
neznal, nikdy se s nimi nesetkal a informace měla význam v jejím případném
využití při činnosti spolku, jehož je žalobce členem; informace měla pro
žalobce následně hodnotu akademickou nebo historickou.
Současně tento význam
ležel i v osobní rovině zájmu žalobce, neboť měl obdobnou osobní zkušenost z
minulosti, nicméně nejednalo se o informaci, která by mohla mít důležitý dopad
na žalobcovy záležitosti. Soud prvního stupně přisvědčil i tomu, že žalobce
ztratil důvěru v instituci veřejného ochránce práv, jehož postup pro něj byl
zklamáním, a že byl žalobce připraven o spoustu svého času a energie, které
celé této záležitosti věnoval. Nicméně ani tato skutečnost dle soudu prvního
stupně neodůvodňuje poskytnutí jiné formy zadostiučinění, než v rovině morální,
a to omluvou, kterou sám žalobce požaduje na prvním místě. Zde soud přihlédl i
k tomu, že žalovaná 2) za část řízení, jež probíhalo před správními soudy, toto
morální zadostiučinění již žalobci poskytla, když konstatovala nesprávný úřední
postup spočívající v nepřiměřené délce řízení na straně správních soudů (v
řízeních vedených u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 31 A 2/2010, 31 A 1/2012
a 31 A 1/2014) a jménem státu se žalobci omluvila. Z tohoto důvodu tedy žalobci
přiznal omluvu a zbývající nároky žalobce ve vztahu k peněžitému plnění, event. konstatování porušení práva, jako nedůvodné zamítl. S ohledem na procesní
jistotu soud prvního stupně dále zastavil řízení ve vztahu mezi žalobcem a
žalovanou 2), neboť příslušnou organizační složkou, která má jednat za stát, je
Ministerstvo financí.
6. Odvolací soud vyšel po doplnění dokazování ohledně průběhu řízení
spisy Krajského soudu v Brně sp. zn. 31 A 2/2010, sp. zn. 31 A 1/2012, a sp.
zn. 31 A 1/2014, ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, neboť
tento dle odvolacího soudu zjistil skutkový stav správně a v rozsahu
dostačujícím pro rozhodnutí ve věci.
7. Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního
stupně. Soud prvního stupně podle něj správně vymezil počátek rozhodné doby
řízení, a to od podání žádosti žalobce o poskytnutí informace dne 19. 10. 2009. Rozhodná doba skončila právní mocí konečného rozhodnutí dne 8. 4. 2015 a činila
tak cca 5 let a 5 a půl měsíce. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně
shledal délku řízení nepřiměřenou, přičemž tato nepřiměřenost byla dána nejen
celkovou dobou trvání řízení jako takovou, ale i při posouzení ostatních, byť
demonstrativně uvedených kritérií v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o
odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992
Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „OdpŠk“). V této souvislosti po doplnění dokazování stran průběhu
řízení odvolací soud zdůraznil, že v řízení došlo i k obdobím nečinnosti
postupně v trvání cca 9 měsíců, v trvání cca 13 měsíců a v trvání cca 6 měsíců,
ale i z důvodu dvojího, tedy opakovaného zrušení rozhodnutí správního orgánu
Krajským soudem v Brně pro nastalé procesní vady. Stran ostatních kritérií
odvolací soud uvedl, že ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně
a po doplnění dokazování odvolacím soudem je zřejmé, že řízení bylo do jisté
míry procesně složitější, neboť rozhodovaly jak správní orgány dvou stupňů, tak
i krajský soud a Nejvyšší správní soud, věcně bylo složité standardně, žalobce
se na délce řízení nijak negativně nepodílel. Dle odvolacího soudu tak došlo k
porušení odpovídajícího práva žalobce na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě a
v daném případě se má uplatnit i vyvratitelná domněnka o vzniku nemajetkové
újmy žalobci. Soud prvního stupně rovněž dle soudu odvolacího správně posoudil
adekvátní formu zadostiučinění, pokud dospěl k závěru, že omluva je
odpovídajícím zadostiučiněním. Soud prvního stupně zároveň nepochybil, jestliže
se od znění omluvy do jisté míry odchýlil a vyjádřil v ní i porušení
konkrétního práva žalobce, přičemž dále nepřistoupil k souběžnému poskytnutí
zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva. Tento závěr správně
podložil předmětem posuzovaného řízení, kdy vyžadovaná informace (předmět
řízení) se přímo netýkala soukromého práva žalobce, tento význam byl již
zprostředkovaný (žalobce hodlal požadovanou informaci využít pro činnost
spolku, osoby, jichž se mělo šetření veřejného ochránce práv týkat, vůbec
neznal, případ, stran něhož byla informace vyžadována, se žalobce osobně nijak
netýkal). V této souvislosti odvolací soud uvedl, že zásadním kritériem nejen
pro určení výše přiměřeného zadostiučinění v penězích, ale i pro stanovení
formy zadostiučinění je význam namítaného řízení pro jeho účastníka. Odvolací
soud tak uzavřel, že újma vzniklá žalobci nesprávným úředním postupem
spočívajícím v nepřiměřené délce řízení o poskytnutí informace byla
zanedbatelná a byla tak dostatečně reparována soudem prvního stupně přisouzenou
omluvou.
Odvolací soud se ztotožnil i se závěrem soudu prvního stupně, že není
důvodné poskytnout žalobci za jemu vzniklou újmu zadostiučinění v penězích. V
této souvislosti odvolací soud uvedl, že kritéria demonstrativně stanovená v §
31a odst. 3 OdpŠk slouží nejen pro posouzení vlastní (ne)přiměřenosti délky
posuzovaného řízení, ale dle dikce uvedeného ustanovení i pro stanovení formy
přiměřeného zadostiučinění a teprve až v případě závěru o peněžním
zadostiučinění i pro stanovení jeho výše.
8. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce (dále také jako „dovolatel“)
včasně podaným dovoláním, a to v rozsahu té části potvrzujícího výroku I, pokud
jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v části, ve které byla zamítnuta
žaloba o zaplacení náhrady nemajetkové újmy ve výši 100 000 Kč s
příslušenstvím. Žalobce ve svém dovolání uplatnil následující dovolací důvody.
9. Odvolací soud se dle dovolatele ve svém rozhodnutí odchýlil od
ustálené judikatury dovolacího soudu, jakožto i soudu Ústavního, pokud v
rozporu s rozhodnutími Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 862/10, sp. zn. IV. ÚS
2058/20, sp. zn. III. ÚS 899/17, sp. zn. III. ÚS 1263/17, a sp. zn. III. ÚS
197/15, a dále rozhodnutími Nejvyššího soudu, sp. zn. 30 Cdo 1337/2010, sp. zn.
30 Cdo 763/2009, a sp. zn. Cpjn 206/2010, rozhodl o nepřiznání peněžité náhrady
újmy vzniklé žalobci, aniž by pro to byly splněny výjimečné okolnosti uvedené v
citované judikatuře.
10. Přípustnost dovolání spočívá dle dovolatele také v tom, že napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v
rozhodovací praxi Nejvyššího soudu jakožto dovolacího soudu doposud nebyla
vyřešena, a totiž otázky „podmínek a kritérií pro stanovení vzniku a závažnosti
újmy a navazující formy zadostiučinění podle § 31a odst. 2 OdpŠk, a podmínek a
kritérií pro stanovení formy a výše zadostiučinění podle § 31a odst. 3 písm. a)
až e) OdpŠk, zejména kritéria ‚významu předmětu řízení pro poškozeného‘ v
případě průtahů a nepřiměřené délky řízení o žádosti o informace podle zákona
č. 106/1999 Sb.“.
11. Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že se soudy
neodchýlily od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ani Ústavního soudu.
Naopak rozhodovaly podle v té době vyvíjející se judikatury, která se vztahuje
k předmětu sporu. Při stanovení formy oba soudy dle žalované správně posoudily
adekvátní formu zadostiučinění, pokud dospěly k závěru, že omluva je
odpovídajícím zadostiučiněním. Tento závěr dle žalované správně podložily
předmětem posuzovaného řízení s tím, že se vyžadovaná informace (předmět
řízení) přímo netýkala soukromého práva žalobce, tento význam byl již
zprostředkovaný (žalobce hodlal požadovanou informaci využít pro činnost
spolku, osoby, jichž se mělo šetření veřejného ochránce práv týkat, vůbec
neznal, případ, stran něhož byla informace vyžadována, se žalobce osobně nijak
netýkal). Oba soudy se zabývaly významem namítaného řízení pro jeho účastníka a
správně dospěly k závěru, že újma vzniklá žalobci nesprávným úředním postupem
spočívajícím v nepřiměřené délce řízení o poskytnutí informace byla
zanedbatelná a je tak dostatečně reparována přisouzenou omluvou.
III. Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1.
2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
13. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu
oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř.
14. Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle
obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí
směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem
dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o.
s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
15. Dovolání je vadné v otázce „nepřiznání peněžité náhrady žalobci“,
neboť touto námitkou dovolatel neformuluje žádnou právní otázku ve smyslu §
241a odst. 3 o. s. ř., pokud nevysvětluje, v čem konkrétně má být rozhodnutí
odvolacího soudu nesprávné.
16. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
17. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
18. Dovolání je přípustné pro posouzení otázky významu předmětu řízení o
poskytnutí informace podle zákona č. 106/1999 Sb., neboť jde o otázku v
judikatuře Nejvyššího soudu dosud neřešenou.
IV. Důvodnost dovolání
19. Dovolání není důvodné.
20. Podle čl. 17 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též
„Listina“) svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny.
21. Podle 17 odst. 5 Listiny státní orgány a orgány územní samosprávy
jsou povinny přiměřeným způsobem poskytovat informace o své činnosti. Podmínky
a provedení stanoví zákon.
22. Podle § 4 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb. povinné subjekty poskytují
informace na základě žádosti nebo zveřejněním.
23. Právo na informace je dle názoru Nejvyššího správního soudu
vyjádřeného v jeho judikatuře jednou z právních záruk ve veřejné správě, které
jsou co do své podstaty a významu především zárukami zákonnosti ve veřejné
správě (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 6. 2008, č. j. 5
As 53/2007-85). Právo na přístup k informacím o činnosti veřejné správy a
povinnost orgánů veřejné správy poskytovat přístup k těmto informacím jsou
explicitně vyjádřeny v rezoluci a Doporučení Poradního shromáždění Rady Evropy
č. 428/1970 ze dne 23. 1. 1970 o masmédiích a lidských právech. Doporučení
Výboru ministrů Rady Evropy č. R/81/19 ze dne 25. 11. 1981 o přístupu k
informacím veřejných orgánů obsahuje následující principy: každá osoba má právo
obdržet informace uschovávané státními orgány, informace nemají být odmítnuty,
i když žadatel nemůže prokázat oprávněný zájem, přístup k informacím má být
uplatňován na principu rovnosti, informace mají být poskytnuty v přiměřené
lhůtě, příslušný orgán musí sdělit důvody odmítnutí žádosti, zamítnutí žádosti
musí být přezkoumatelné, přístup k informacím se nevztahuje na zákonodárné a
soudní orgány.
24. Ústavní soud ve své judikatuře uvádí, že svoboda projevu – včetně v
ní podle čl. 10 odst. 1 Úmluvy obsažené svobody přijímat informace –
představuje jeden z nejdůležitějších základů demokratické společnosti; jsou
proto její záruky zvlášť důležité. Nelze nevidět, že právo na informace jako
sběr informací je zásadním přípravným krokem (mj.) v prvé řadě v novinářské
činnosti a je inherentní, chráněnou částí svobody tisku. Realizace této funkce
však není omezena jen na média a na profesionální žurnalisty. V tom kterém
případě vytváří prostor pro veřejnou diskusi kupř. ve vztahu k nevládním
organizacím, ale i k jednotlivcům. Důležitou roli hraje občanská společnost v
diskusi o veřejných otázkách. Je nepochybné, že nepravomocný rozsudek může
řešit záležitosti veřejného zájmu; žadatelé o informace totiž jsou či alespoň
mohou být zainteresováni na legitimním sběru informací o těchto záležitostech.
Jejich cílem může být takové informace sdělit veřejnosti, a tím přispět k
veřejné diskusi, jež je v demokratickém právním státě nejen legitimní, nýbrž i
nezbytná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 2/10).
25. Listina základních práv a svobod zaručuje v čl. 17 odst. 1 svobodu
projevu a právo na informace; konkrétní obsah této záruky je pak vyjádřen v
navazujících ustanoveních tak, že je v čl. 17 odst. 2 zaručen prostor autonomie
jednotlivce ke svobodnému vyhledávání, přijímání a rozšiřování informací bez
ohledu na hranice státu, do něhož nepřísluší veřejné moci zasahovat (status
negativus), a v čl. 17 odst. 5 je stanovena povinnost státních orgánů a orgánů
územní samosprávy přiměřeným způsobem poskytovat informace o jejich činnosti.
Tím je svoboda jednotlivce vyhledávat informace ze zdrojů dle vlastní volby
doplněna o povinnost některých subjektů veřejného práva poskytnout informace,
které by jinak při svobodném, tj. veřejnou mocí nerušeném vyhledávání nebyly
dostupné. Podmínky a provedení práva na přístup k informacím podle čl. 17 odst.
5 Listiny stanoví zákon; v souzeném případě je jím zákon č. 106/1999 Sb., který
na podústavní úrovni jednak zakládá právo na přístup k informacím o činnosti
větší množiny subjektů, než který je ústavní úpravou zaručen (srov. nález
Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. IV. ÚS 1146/16), jednak celkově
upravuje postup a podmínky uplatnění veřejného subjektivního práva na přístup k
informacím (srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. I. ÚS
1083/16).
26. Jakožto pozitivní nárok pak právo na informace představuje právo
(nárok) informace požadovat, jemuž koresponduje pozitivní závazek veřejné moci
konat. Jde tak o právo na přístup k informacím. Ústavním obsahem lidskoprávního
vztahu je potom povinnost orgánů veřejné moci informace aktivně poskytovat a
subjektivní ústavní právo jednotlivců tyto informace nejen požadovat, ale i
obdržet. Takto formulované právo na přístup k informacím však není vždy
explicitně v lidskoprávních dokumentech uvedeno a bývá v různé míře dovozováno
výkladem z obecné garance svobody projevu. Naše ústavní úprava zvolila v čl. 17
odst. 5 výslovnou formulaci tohoto pozitivního závazku veřejné moci (BARTOŇ,
Michal, HEJČ, David. Čl. 17 [Svoboda projevu a právo na informace]. In:
HUSSEINI, Faisal, BARTOŇ, Michal, KOKEŠ, Marian, KOPA, Martin a kol. Listina
základních práv a svobod. 1. vydání (1. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2021,
marg. č. 64).
27. Podle § 31a odst. 3 OdpŠk v případech, kdy nemajetková újma vznikla
nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22
odst. 1 věty druhé a třetí OdpŠk, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného
zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové
délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k
průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých
odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení, a e)
významu předmětu řízení pro poškozeného.
28. Nejvyšší soud ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem
58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“)
konstatoval, že význam řízení pro poškozeného je velmi důležitým objektivním
kritériem, jemuž je třeba věnovat obzvláště velkou pozornost. Ve svém rozsudku
ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1313/2010, potom Nejvyšší soud uvedl, že
kritérium významu předmětu řízení pro účastníka (§ 31a odst. 3 písm. e/ OdpŠk),
tj. to, co je pro něj v sázce, je nejdůležitějším kritériem pro stanovení formy
a případné výše odškodnění. Odškodnění za nepřiměřenou délku řízení se totiž
poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím
větší, čím větší je význam předmětu řízení pro poškozeného.
29. Je možné určitým zobecňujícím postupem kvalifikovat jednotlivé
skupiny (druhy) případů, a to podle předmětu řízení, čili podle práva či
oprávněného zájmu, jichž se řízení dotýká. Typicky se jedná o trestní řízení
(zejména je-li omezena osobní svoboda účastníka), dále o řízení, jejichž
předmětem je právo na ochranu osobnosti, rodinněprávní vztahy (zde zejména
řízení ve věcech péče o nezletilé a věci výživného), řízení ve věcech osobního
stavu, pracovněprávní spory či řízení o poskytnutí různých plnění ze strany
státu (sociální dávky, dávky důchodového pojištění, dávky zdravotního
pojištění, podpora v nezaměstnanosti atd.). Při této úvaze tedy hraje roli to,
o jaká práva či povinnosti se dané řízení vede a do jaké míry jsou tato práva a
povinnosti zpravidla důležitou součástí života jednotlivce [srov. část IV písm.
d) Stanoviska].
30. V rozsudku ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009, Nejvyšší
soud vyslovil, že zvýšený význam předmětu řízení pro svou osobu tvrdí a
prokazuje při uplatnění nároku z odpovědnosti za neprojednání věci v přiměřené
lhůtě poškozený. Výjimku z uvedeného pravidla představují taková řízení, která
již povahou svého předmětu mají pro jejich účastníky zvýšený význam, jako jsou
například věci trestní, opatrovnické, pracovně-právní spory, věci osobního
stavu, sociálního zabezpečení a věci týkající se zdraví nebo života nebo taková
řízení, která s přihlédnutím k vysokému věku účastníka nebo jeho zdravotnímu
stavu je třeba vyřídit přednostně. U těch se zvýšený význam předmětu řízení pro
účastníka ve smyslu § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk presumuje.
31. V řízení o poskytnutí informace se význam jeho předmětu pro
poškozeného ve smyslu § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk odvíjí od toho, jak významná
je požadovaná informace v době podání žádosti o její poskytnutí (popřípadě v
průběhu řízení o její poskytnutí) pro žadatele. Z výše citované judikatury je
zřejmé, že žadatel není povinen vysvětlovat v žádosti o poskytnutí informace
skutečnosti, na kterých staví svůj zájem na jejich poskytnutí. To však nemůže
vést k úvaze o tom, že poskytnutí informací pro žadatele má ve všech případech
shodný význam, odvozený od toho, že svou žádostí realizuje jedno z důležitých
základních práv. Význam předmětu řízení o poskytnutí informací se totiž bude
lišit v okamžiku, kdy žadatel potřebuje konkrétní informaci pro realizaci svého
práva (např. žalobce v řízení o náhradu nemajetkové újmy způsobené trestním
stíháním, jež neskončilo odsouzením, se domáhá u konkrétního soudu poskytnutí
soudních rozhodnutí vydaných ohledně téhož nároku v jiných věcech, aby mohl
odůvodnit jím požadovanou výši přiměřeného zadostiučinění) a v okamžiku, kdy
žádostí o poskytnutí informace realizuje spíše svůj zájem bez toho, aby bylo
zjevné, k čemu konkrétně žadatel informaci potřebuje. Právě zjevnost reálné
potřeby informaci získat by měla vést příslušný orgán k tomu, aby ji poskytl
plně a bez prodlení.
32. O standardním či dokonce zvýšeném významu předmětu posuzovaného
řízení, a tím i případném poskytnutí zadostiučinění v penězích, lze proto
uvažovat pouze v případě, kdy žadatel potřebuje naléhavě a nutně informace
získat pro následnou (nikoli časově vzdálenou) realizaci konkrétních práv
(přičemž i zde se význam předmětu posuzovaného řízení může lišit v čase – srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011). Jde-li
o situaci, kdy žalobce informaci k realizaci konkrétního subjektivního práva
bezprostředně nepotřebuje, bude možné uvažovat o tom, že význam posuzovaného
řízení bude snížený, případně nepatrný.
33. Pro úplnost je třeba dodat, že není možné a priori konstatovat
zvýšený význam předmětu řízení o poskytnutí informace pro žadatele, a to kvůli
tomu, že význam posuzovaného řízení se zásadně odvíjí od významu informace pro
žadatele, jak je výše vysvětleno, a ten může být velmi vysoký, ale také
nepatrný.
34. V projednávané věci vyšly soudy ze skutkových zjištění, podle
kterých byl význam požadovaných informací pro žalobce zprostředkovaný (žalobce
hodlal požadovanou informaci využít pro činnost spolku, osoby, jichž se mělo
šetření veřejného ochránce práv týkat, vůbec neznal, případ, stran něhož byla
informace vyžadována, se žalobce osobně nijak netýkal). Žalobce tedy nemohl
využít požadovanou informaci pro bezprostřední realizaci svého subjektivního
práva, což vede Nejvyšší soud k závěru, že právní posouzení otázky významu
předmětu řízení pro dovolatele odvolacím soudem je správné.
35. Z toho pak plyne, že dovolací námitka stran poskytnuté formy
zadostiučinění nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť
ji odvolací soud posoudil v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1209/2009) v
situaci, kdy dospěl k závěru o nepatrném významu předmětu posuzovaného řízení
pro žalobce.
36. Jelikož dovolací soud neshledal dovolání důvodným, postupoval podle
ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. a dovolání zamítl.
37. O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §
243b, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 142 odst. 1 o. s. ř. a
zavázal žalobce, jehož dovolání bylo zamítnuto, k náhradě nákladů dovolacího
řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které
nebylo sepsáno advokátem, neboť žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena
advokátem a nedoložila výši svých hotových výdajů. Žalované tedy byla přiznána
paušální náhrada hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř. za jeden úkon ve
výši 300 Kč [§ 1 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 254/2015 Sb. ve spojení s § 2
odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.].
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může
se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 20. 4. 2023
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu