USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a
soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci
žalobce M. Š., zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v
Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zadostiučinění za
nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 42 C
331/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13.
7. 2022, č. j. 21 Co 82/2022-519, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem
ze dne 2. 11. 2021, č. j. 42 C 331/2014-480, rozhodl, že zpětvzetí žaloby co do
požadované omluvy je neúčinné (výrok I), zamítl žalobu, kterou se žalobce
domáhal konstatování, že postupem Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1
a Městského státního zastupitelství v Praze 1 při vyřizování jeho žádosti o
informace ze dne 26. 1. 2007 ovlivněným nečinností a vydáváním nezákonných
rozhodnutí bylo porušeno jeho základní právo na projednání věci v přiměřené
lhůtě a bez zbytečných průtahů zaručené čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských
práv a základních svobod a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a
základní právo na informaci v jeho časové dimenzi zaručené čl. 10 odst. 1
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 17 Listiny základních
práv a svobod, dále písemné omluvy v uvedeném znění a zaplacení částky 100 000
Kč se zákonným úrokem z prodlení od 29. 8. 2014 do zaplacení (výrok II), a
uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 58
526 Kč (výrok III).
2. K odvolání žalobce i žalované Městský soud v Praze (dále jen
„odvolací soud“) rozsudkem ze dne 13. 7. 2022, č. j. 21 Co 82/2022-519,
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II potvrdil (výrok I rozsudku
odvolacího soudu), výrok III rozsudku soudu prvního stupně změnil tak, že výše
nákladů řízení činí 58 226 Kč, jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok II
rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu
nákladů odvolacího řízení ve výši 300 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
3. Částky 100 000 Kč s příslušenstvím, omluvy a pro případ neposkytnutí
peněžitého zadostiučinění i konstatování porušení práva se žalobce (po
připuštění změny žaloby u jednání soudu prvního stupně dne 15. 3. 2016) domáhal
jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku
nečinnosti Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 při vyřizování jeho
žádosti ze dne 26. 1. 2007 o poskytnutí informací dle zákona č. 106/1999 Sb., o
svobodném přístupu k informacím (dále jen „posuzované řízení“).
4. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, a to v
části výroku I, kterou byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně
ohledně zamítnutí žaloby co do částky 100 000 Kč s příslušenstvím. Toto
dovolání však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II bod 1
zákona č. 296/2017 Sb. a čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s.
ř.“, odmítl pro nepřípustnost.
5. Pokud žalobce v úvodu dovolání obecně uváděl, že jeho dovolání je
přípustné, neboť odvolací soud se při řešení otázek hmotného a procesního práva
odchýlil od dále uvedené rozhodovací praxe Nejvyššího a Ústavního soudu,
případně tyto otázky nebyly v rozhodování Nejvyššího soudu dosud vyřešeny, a
demonstrativně vymezil i některé otázky výkladu podmínek a kritérií podle § 31a
odst. 2 a 3 OdpŠk pro účely stanovení formy zadostiučinění za nemajetkovou
újmu, tak v další části dovolání jednotlivé otázky i předpoklady přípustnosti
dovolání ohledně nich již uvedl řádně; Nejvyšší soud tudíž nepovažoval dovolání
ve výše uvedené části za vadné.
6. V první řadě Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy
nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a
přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání tak
nemůže založit pouhý nesouhlas s formou přisouzeného zadostiučinění, neboť ta
se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě
představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud při
přezkumu formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s
výkladem podmínek obsažených v § 31a odst. 2 a 3 zákona č. 82/1998 Sb., o
odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992
Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „OdpŠk“), přičemž zvolenou formou se zabývá až tehdy, byla-li by
vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně
nepřiměřená, což v případě žalobce není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v
rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen
správnost úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení formy přiměřeného
zadostiučinění (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010,
sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp.
zn. 30 Cdo 5483/2015).
7. Pokud žalobce v souvislosti s námitkami směřujícími vůči formě
poskytnutého zadostiučinění citoval judikaturu Ústavního a Nejvyššího soudu
zabývající se existencí vyvratitelné domněnky vzniku nemajetkové újmy v případě
nepřiměřené délky řízení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 19. 5. 2010, sp.
zn. II. ÚS 862/10, nebo stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikované pod č.
58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Stanovisko“), zcela
opomenul, že odvolací soud (a před ním i soud prvního stupně, s jehož závěry se
odvolací soud ztotožnil) dospěl k závěru, že z nepřiměřené délky řízení žalobci
nemajetková újma (jejíž vznik žalovaná nevyvrátila) vznikla (viz odstavec 24
odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a odstavec 18 odůvodnění rozsudku soudu
prvního stupně), neboť jinak by nemohl uvažovat ani o poskytnutí zadostiučinění
ve formě konstatování porušení práva, ani omluvy s tím, že závěr o zvolené
formě zadostiučinění soudy obou stupňů opřely o hodnocení jednotlivých kritérií
dle § 31a odst. 3 OdpŠk. Od žalobcem výše uvedené judikatury Ústavního a
Nejvyššího soudu se tudíž odvolací soud neodchýlil a vzhledem k tomu, že dospěl
k závěru o nepatrném významu předmětu řízení pro žalobce, neodchýlil se při
stanovení formy zadostiučinění ani od žalobcem namítaného rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 4. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 763/2009, ze dne 20. 10. 2010, sp. zn.
30 Cdo 1337/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 30
Cdo 40/2009, či nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2015, sp. zn. III. ÚS
197/15, ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 899/17, nebo ze dne 20. 6. 2017, sp.
zn. III. ÚS 1263/17, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn.
30 Cdo 3269/2009, který se navíc věnoval stanovení výše peněžitého
zadostiučinění, nikoliv určení jeho formy.
8. Rozhodnutím o formě přiměřeného zadostiučinění (konstatování porušení
práva a omluvy) se pak odvolací soud neodchýlil ani od rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, publikovaného pod č.
67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, neboť toto rozhodnutí se týká
zcela odlišného typu nároku, a to nároku na přiměřené zadostiučinění za
nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončilo pravomocným
odsuzujícím rozsudkem, u níž se pak forma a výše přiměřeného zadostiučinění
stanovuje dle zcela odlišných kritérií zahrnujících srovnávání s případy, které
se v podstatných znacích shodují, na rozdíl od zadostiučinění za nemajetkovou
újmu z nepřiměřené délky řízení, které se stanovuje v souladu se Stanoviskem
podle kritérií uvedených v § 31a odst. 3 OdpŠk. Ve vztahu k žalobcem namítanému
případu odškodnění za nepřiměřenou délku řízení o poskytnutí informací jiného
žalobce pak odvolací soud uvedl, že tento žádal o poskytnutí informací jiného
charakteru než žalobce, proto nebyl v jeho případě shledán nepatrný význam
předmětu řízení jako v předmětné věci a zdůraznil, že ke každému případu je
třeba přistupovat individuálně s ohledem na konkrétní okolnosti, čímž se
judikatuře Nejvyššího soudu opět nevzepřel (srov. například část IV a V
Stanoviska nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2863/2020).
9. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá otázka posouzení
kritéria významu předmětu řízení pro žalobce [§ 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk],
neboť při jejím řešení se odvolací soud od řešení přijatého v judikatuře
Nejvyššího soudu neodchýlil, přičemž není významné, že se tato judikatura
ustálila až poté, co ve věci rozhodl odvolací soud (vychází se zde z incidentní
retrospektivy nových právních názorů). Odvolací soud dospěl k závěru, že s
ohledem na to, že na získání požadovaných informací neměl žalobce žádný osobní
zájem ve smyslu skutečného dopadu do jeho osobní sféry, chtěl je získat z
důvodu své občanské angažovanosti v oblasti podpory a ochrany základních
lidských práv a svobod a protože byl v minulosti obětí policejního násilí, byť
se ho požadované informace osobně nijak nedotýkaly, navíc mu byly v průběhu
řízení postupně poskytnuty, byl význam předmětu posuzovaného řízení pro něj
nepatrný (viz odstavce 26 a 27 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Tímto
závěrem se odvolací soud neodchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, která
uzavřela, že pro posouzení významu předmětu řízení o poskytnutí informace dle
zákona o svobodném přístupu k informacím je rozhodné, jak významná je pro
žadatele požadovaná informace v době podání žádosti o její poskytnutí, popř. v
průběhu řízení o její poskytnutí s tím, že o standardním či dokonce zvýšeném
významu předmětu takového řízení a tím i případném poskytnutí zadostiučinění v
penězích, lze uvažovat pouze v případě, že žadatel potřebuje naléhavě a nutně
informace získat pro následnou (nikoli časově vzdálenou) realizaci svých
konkrétních práv s tím, že není vyloučeno, že se význam předmětu posuzovaného
řízení může v čase měnit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2023,
sp. zn. 30 Cdo 760/2022).
10. Pokud v této souvislosti žalobce namítal, že nepřiměřenou délkou
řízení a průtahy v něm se význam požadované informace pro něj fakticky
znehodnotil, což vedlo ke zvýšení jeho nemajetkové újmy, tak toto ze skutkových
zjištění soudů obou stupňů nijak neplyne; právě naopak žalobce žádný osobní
zájem (potřebu informací pro realizaci svých konkrétních subjektivních práv) od
počátku řízení neměl. Žalobce tudíž v tomto směru konstruuje své odlišné právní
posouzení věci na jiném skutkovém zjištění než odvolací soud, a ani tato
námitka proto přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. založit nemůže, neboť jde
ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, která není
způsobilým dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario), nikoli
proti jím učiněnému právnímu posouzení.
11. Namítal-li žalobce ve vztahu k posouzení kritéria významu předmětu
řízení pro žalobce rovněž to, že odvolací soud nepřípustně hodnotil, že je
účastníkem více řízení, tak ani tato otázka přípustnost dovolání dle § 237 o.
s. ř. nezakládá, neboť se týká otázky, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí
ve vztahu k posouzení kritéria významu předmětu řízení (výlučně) nezávisí a
odvolací soud (který stejně jako soud prvního stupně postavil svůj závěr o
nepatrném významu na tom, jak významná pro žalobce požadovaná informace byla;
viz odstavec 24 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a odstavec 26 a 27
odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) na jejím řešení své rozhodnutí nezaložil
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97,
uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), ale uvedl
ji jen nad rámec výše uvedených závěrů, které nepatrný význam předmětu řízení
samy o sobě dostatečně odůvodnily, jak je uvedeno výše. Z těchto důvodů se
tudíž odvolací soud nemohl odchýlit ani od žalobcem citovaného nálezu Ústavního
soudu ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 1536/11, jenž se navíc věnuje zcela
odlišné otázce, a to jaké skutečnosti jsou schopny vyvrátit domněnku vzniku
nemajetkové újmy z důvodu nepřiměřené délky řízení, odvolací soud však vznik
nemajetkové újmy na straně žalobce dovodil, jak je uvedeno výše. Nepřípadná je
rovněž námitka žalobce, že závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013,
sp. zn. 30 Cdo 1661/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp.
zn. 30 Cdo 3725/2013, na danou věc nedopadají, neboť žalobce „není odsouzeným
vrahem“, poněvadž na takových závěrech tato rozhodnutí založena nejsou, pouze z
nich vyplývá závěr (jenž v napadeném rozsudku odvolací soud parafrázoval), že
při rozhodování o zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou
délkou řízení nelze zcela odhlédnout od skutečnosti, že poškozený iniciuje
velké množství soudních sporů, což jej ve vztahu k prožívání intenzity újmy
způsobené případnou nepřiměřenou délkou jednoho z nich staví do jiné pozice,
než v jaké by se nacházela osoba účastná jediného či několika mála soudních
řízení. Ve vztahu k posouzení kritéria významu předmětu řízení se pak odvolací
soud nemohl odchýlit ani od žalobcem citované judikatury Nejvyššího soudu
vztahující se k závěru o litigiózním (sudičském) chování poškozeného, které
představuje zneužívání práva (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 5.
2018, sp. zn. 30 Cdo 2531/2016, ze dne 24. 4. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2865/2017,
ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4910/2017, ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 30
Cdo 5246/2017, ze dne 30. 9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3011/2018, a ze dne 28. 1.
2021, sp. zn. 30 Cdo 1166/2020), neboť takový závěr ve vztahu k žalobci
odvolací soud neučinil a v tomto směru se tedy dovolací námitky míjí s jeho
právním posouzením.
12. Z výše uvedených důvodů nemohou přípustnost dovolání založit ani
procesní námitky ve vztahu k závěru o „vedení řady sporů“, tedy, že v tomto
směru bylo rozhodnutí odvolacího soudu pro žalobce překvapivé, poněvadž
odvolací soud k tomu neprovedl dokazování, ani žalobce neupozornil na to, že z
této skutečnosti hodlá vycházet jako ze skutečnosti známé mu z úřední činnosti,
neboť na tomto závěru posouzení kritéria významu předmětu řízení, a tedy i
rozhodnutí odvolacího soudu (výlučně) nezáviselo, navíc na vedení obdobných
řízení žalobcem poukazovala žalovaná již ve svém vyjádření k žalobě. Případné
vady řízení pak nemohou samy o sobě založit přípustnost dovolání, neboť k vadám
řízení dovolací soud přihlíží podle § 242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li
dovolání přípustné, což v daném případě splněno není.
13. Přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. není založena ani námitkou,
že odvolací soud nepřihlédl k tomu, že se žalobci dostalo omluvy až po letech a
že postup orgánů veřejné moci byl licoměrný, až zcela arogantní, nevyhodnotil
tudíž všechna (v zákoně jen příkladmo uvedená) kritéria. Ve vztahu k námitce
nezohlednění licoměrného, až zcela arogantního postupu orgánů veřejné moci je
třeba uvést, že takový skutkový závěr se ze skutkových zjištění soudů obou
stupňů nepodává, naopak odvolací soud výslovně uzavřel, že z obsahu spisu
neplyne, že by postup orgánů veřejné moci byl vůči žalobci zlovolný (viz
odstavec 28 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Žalobce tudíž v tomto směru
konstruuje své odlišné právní posouzení věci na jiném skutkovém zjištění než
odvolací soud, a jeho námitka proto přípustnost dovolání založit nemůže, neboť
jde ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, která
není způsobilým dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario), nikoli
proti jím učiněnému právnímu posouzení.
14. Stran námitky, že odvolací soud nepřihlédl ke skutečnosti, že se
žalobci dostalo omluvy až po letech, pak napadené rozhodnutí odvolacího soudu
na řešení této otázky nespočívá. Žalobce totiž uvedenou námitku v odvolacím
řízení neuplatnil, ačkoliv bezpochyby mohl, pročež se jí odvolací soud
nezabýval. Jeho rozhodnutí tak z pohledu předmětné otázky nemůže spočívat na
nesprávném právním posouzení věci, přichází-li žalobce s námitkou, která z této
otázky vychází, až v dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne
25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3766/2012, nebo ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo
1480/2014, a dále usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2022, sp. zn. III. ÚS
2458/22). Kromě toho nelze nezmínit, že žalobcem odkazované nálezy Ústavního
soudu ze dne 31. 5. 2001, sp. zn. IV. ÚS 581/99, a ze dne 18. 2. 2004, sp. zn.
III. ÚS 281/03, se týkají zcela odlišného typu nároku (nároku z titulu zásahu
do ochrany osobnosti) a zcela odlišných skutkových okolností (nemožnost
dostatečné omluvy za zásah do práva na ochranu osobnosti publikováním
nepravdivých údajů v tiskovině, jejíž vydávání bylo v průběhu soudního řízení
ukončeno); na řešení žalobcem (v dovolání nově) vznesené otázky by tudíž jejich
závěry nebyly aplikovatelné.
15. Nákladový výrok není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o.
s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 2. 2024
JUDr. David Vláčil
předseda senátu