30 Cdo 5246/2017-366
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Bohumila Dvořáka v
právní věci žalobců a) P. K., narozeného dne XY, bytem v XY, a b) M. V. K.,
narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupenými Mgr. Ladislavem Bártou, advokátem
se sídlem v Ostravě, Purkyňova 6, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 750 000
Kč s příslušenstvím a omluvu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn.
31 C 97/2014, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
23. 5. 2017, č. j. 30 Co 104/2017-296, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2017, č. j. 30 Co
104/2017-296, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. 12. 2016, č. j.
31 C 97/2014-231, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupě k dalšímu
řízení.
1. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne
12. 11. 2014, č. j. 31 C 97/2014-92 (dále jen „první rozhodnutí“), zamítl
žalobu v části, prostřednictvím níž se každý z žalobců domáhal zaplacení částky
300 000 Kč (výrok I), dále výrokem II zamítl žalobu v části, jíž se žalobci
domáhali poskytnutí omluvy za nemajetkovou újmu, která jim měla být způsobena
nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 16
C 16/2008 (dále jen „posuzované řízení“), nepřiznal žádnému z účastníků řízení
náhradu nákladů řízení (výrok III) a uložil účastníkům řízení nahradit náklady
řízení státu (výrok IV).
2. Městský soud v Praze potvrdil rozsudkem ze dne 17. 3. 2015, č. j. 30
Co 18/2015-163, rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a nepřiznal žádnému z
účastníků řízení náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
3. K dovolání žalobců Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů
rozsudkem ze dne 18. 10. 2016, č. j. 30 Cdo 3466/2015-201 (dále jen „předchozí
rozsudek“), a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
4. Žalobci podáním ze dne 4. 11. 2016 rozšířili žalobu o požadavek na
zaplacení dalšího zadostiučinění pro každého z nich ve výši 75 000 Kč a
konkretizovali požadovanou omluvu.
5. Obvodní soud pro Prahu 2 dalším rozsudkem ze dne 16. 12. 2016, č. j.
31 C 97/2014-231, zamítl žalobu v části, jíž se každý z žalobců domáhal
zaplacení částky 375 000 Kč (výrok I), a uložil žalované povinnost zaslat
každému žalobci doporučený dopis, v němž uvede: Česká republika – Ministerstvo
spravedlnosti se Vám omlouvá za nemajetkovou újmu, která Vám byla způsobena
nepřiměřenou délkou řízení, jež bylo vedeno v I. stupni u Okresního soudu v
Ostravě pod sp. zn. 16 C 16/2008 a v II. stupni u Krajského soudu v Ostravě
(výrok II). Dále zamítl žalobu v části, jíž se žalobci domáhali zveřejnění
omluvy v deníku Právo (výrok III), žádnému z účastníků řízení nepřiznal náhradu
nákladů řízení (výrok IV), uložil žalobcům povinnost zaplatit státu na náhradě
nákladů řízení částku 295 Kč (výrok V) a tutéž částku uložil k úhradě žalované
(výrok VI).
6. Dovoláním napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé pod bodem I, ve
výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky řízení navzájem pod bodem IV
a ve výrocích o nákladech státu pod body V a VI (výrok I) a nepřiznal žádnému z
účastníků řízení náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
7. Soud prvního stupně v prvním rozhodnutí vyšel z následujících
skutkových zjištění. Posuzované řízení bylo zahájeno dne 10. 7. 2007, kdy A. K.
podala žalobu o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, kterou jí dali
žalobci dne 9. 5. 2007, a skončilo dne 13. 11. 2014, kdy bylo vydáno poslední
rozhodnutí (usnesení Ústavního soudu o odmítnutí ústavní stížnosti). Posuzované
řízení tak trvalo 7 let a 4 měsíce. Soud prvního stupně v odůvodnění svého
rozhodnutí důkladně popsal průběh posuzovaného řízení. Po skutkové stránce bylo
řízení středně obtížné. Procesně věc komplikovala nutnost vyčkání na konec
řízení vedeného pod sp. zn. 64 C 21/2007, jehož předmětem byla žaloba A. K. o
určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, kterou jí dali žalobci dne 10. 11.
2006. Řízení prodloužila nutnost schvalování právních úkonů v opatrovnickém
řízení, což vyvolalo potřebu přerušit řízení od 21. 10. 2009 do 15. 11. 2010.
Samo opatrovnické řízení neprobíhalo nepřiměřeně dlouho, neboť návrh na
zahájení řízení byl podán dne 14. 10. 2009 a rozsudek nabyl právní moci dne 17.
7. 2010. Posuzované řízení bylo vedeno na třech stupních soudní soustavy. O
věci samé rozhodl okresní soud rozsudkem dne 30. 11. 2011 tak, že výpověď je
neplatná, což Krajský soud v Ostravě rozsudkem dne 6. 2. 2013 potvrdil.
Usnesením ze dne 2. 10. 2013 odmítl Nejvyšší soud dovolání pro vady a usnesením
ze dne 13. 11. 2014 odmítl Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně
neopodstatněnou. Význam řízení byl pro žalobce relativně nízký, přičemž je jeho
význam snižován tím, že vedli větší množství soudních řízení. Postup soudu
nebyl zcela plynulý, neboť byl poznamenán nečinností od července 2007 do ledna
2008, od srpna 2008 do února 2009 a od března 2012 do srpna 2012. Vzhledem k
nízkému věku žalobců (narozených v roce 1995 a v roce 2000) soud prvního stupně
dále zjišťoval vznik újmy na straně žalobců, a to jednak účastnickým výslechem
žalobců, jednak výslechem jejich rodičů. Uzavřel, že žalobci nedokázali správně
identifikovat, v jakém procesním postavení se v posuzovaném řízení nalézali a
co bylo jeho předmětem. Žalobce b) nevěděl, u jakého soudu řízení probíhá.
Žalobce a) se mylně domníval, že řízení již skončilo. Po právní stránce soud
prvního stupně uvedl, že žalobci neměli takovou povědomost o posuzovaném
řízení, aby jim mohla z jeho průběhu vznikat nemajetková újma.
8. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Po
právní stránce se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, dle
nějž význam řízení pro žalobce je snižován tím, že žalobci vedli větší množství
sporů. Dále uvedl, že přerušení řízení kvůli opatrovnickému řízení nelze
přičítat k tíži žalované. Bylo věcí žalobců, aby se včas postarali o schválení
právních úkonů. Mohli tak učinit ještě před zahájením řízení. V tom, že tak
neučinili a dne 21. 10. 2009 navrhli přerušení řízení, je třeba spatřovat podíl
žalobců na délce posuzovaného řízení. Dále odvolací soud poukázal na procesní
aktivitu žalobců, kdy tito podávali opravné prostředky, přičemž ve dvou
případech šlo o opravné prostředky zjevně nedůvodné (dovolání, ústavní
stížnost). Ve vztahu k závěru ohledně vzniku újmy na straně žalobců odvolací
soud uvedl, že od doby, kdy byli seznámeni s podstatou předmětného řízení, tj.
v roce 2010 žalobce a) a v roce 2011 žalobce b), i přes dětský věk (15 a 11
let) žalobci pociťovali morální újmu spojenou s nepřiměřenou délkou řízení, a
to jak v souvislosti s hádkami rodičů, při nichž padalo jméno „K.“, tak v
souvislosti s tím, že rodiče nemohli hradit jejich zájmy, což odůvodňovali
finanční náročností vedení posuzovaného řízení a neplacením nájemného nájemkyní
A. K.. Lze mít tedy důvodně za to, že u žalobců nastal stav nejistoty ohledně
výsledku předmětného řízení, za což jim náleží přiměřená kompenzace. Přiměřeným
zadostiučiněním odvolací soud shledal konstatování porušení práva, které již
žalobcům poskytla žalovaná.
9. Dovolací soud v předchozím rozsudku shledal dovolání žalobců
přípustným pro řešení právní otázky v judikatuře dovolacího soudu dosud
neřešené, zda nemajetková újma způsobená nepřiměřenou délkou řízení vzniká
nezletilým osobám, které v důsledku svého nízkého věku nemohou mít dostatečnou
povědomost o průběhu řízení. Odkázal na ustálenou judikaturu Evropského soudu
pro lidská práva (dále jen „ESLP“), z níž plyne, že tento soud, aniž by se
výslovně zabýval danou otázkou, přiznává náhradu nemajetkové újmy způsobené
nepřiměřeně dlouhým soudním řízením také nezletilým, a to bez ohledu na
skutečnost, zda stěžovatelé mohli mít o probíhajícím řízení povědomí či nikoli
(viz např. rozsudek ESLP ve věci M. proti Chorvatsku ze dne 7. 2. 2002,
stížnost č. 53176/99, kde stěžovatelce v řízení o určení otcovství bylo v době
podání stížnosti pouhých 5 let, přičemž řízení stále probíhalo; dále např.
rozsudek ESLP ve věci O. a ostatní proti Chorvatsku ze dne 17. 7. 2008,
stížnost č. 15766/03, kde stěžovatelům, narozeným mezi léty 1988 až 1994, byla
přiznána náhrada nemajetkové újmy za řízení, které trvalo mezi léty 2002 až
2007; dále např. rozsudek ESLP ve věci V. proti Chorvatsku ze dne 7. 1. 2016,
stížnost č. 39380/13). Z výše uvedeného tudíž plyne, že na nyní posuzovaný
případ nelze aplikovat závěr dovozený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 1.
2012, sp. zn. 30 Cdo 4336/2010, dle nějž „[n]evěděl-li žalovaný o řízení proti
němu vedeném, nemohla mu za dobu od jeho zahájení do doby, kdy se o existenci
řízení dozvěděl, vzniknout nemajetková újma, a to ani v případě, kdy by již ke
dni zjištění existence řízení ze strany žalovaného bylo dané řízení nepřiměřeně
dlouhé.“ Je tak nutné odlišovat situaci, kdy účastník řízení o jeho existenci
vůbec neví a kdy účastník řízení vzhledem ke své rozumové a volní vyspělosti si
průběh řízení neuvědomuje. V druhém případě v souladu s výše citovanou
judikaturou ESLP je nutné vycházet z toho, že i tomuto účastníku nemajetková
újma vzniká, a to taková újma, která by vznikla každé jiné osobě v obdobném
postavení.
10. Ve vztahu k námitkám dovolatelů vztahujícím se k přiznané formě
zadostiučinění dovolací soud zopakoval, že stanovení formy nebo výše
přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum
úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše či
formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem
podmínek a kritérií obsažených v § 31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou
(formou) se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení
na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Dovolací soud tedy posuzuje jen
správnost základních úvah soudu ohledně aplikace toho kterého kriteria, jež
jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (srovnej např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, nebo
rozsudek téhož soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2933/2009). Dále
dovolací soud odkázal na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp.
zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek (dále jen „Stanovisko“), v němž uvedl, že je „na místě přistupovat k
případnému zadostiučinění ve formě konstatace porušení práva jen za zcela
výjimečných okolností (např. tehdy, byl-li význam předmětu řízení pro
poškozeného nepatrný).“ Dovolací soud se v tomto ohledu ztotožnil s námitkou
dovolatelů, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí není zřejmé, v čem odvolací
soud shledal okolnosti nyní posuzované věci natolik výjimečnými, že považoval
za přiměřené zadostiučinění konstatování porušení práva, což činilo rozhodnutí
odvolacího soudu v této části nepřezkoumatelným. 11. V druhém rozhodnutí ve věci soud prvního stupně opětovně důkladně
popsal průběh posuzovaného řízení. Po zhodnocení skutkové složitosti řízení,
postupu soudů, významu řízení pro žalobce a jejich podílu na délce řízení soud
prvního stupně uzavřel, že posuzované řízení trvající 7 let a 4 měsíce bylo
nepřiměřeně dlouhým. K námitce žalované, dle níž nepřiměřenou délkou řízení
nemohla žalobcům vzniknout taková újma, aby jí bylo nezbytné nahradit
zadostiučiněním v penězích, soud prvního stupně prováděl již při prvním
rozhodování ve věci dokazování účastnickým výslech žalobců a dále výslechem
jejich otce a matky, na které opětovně odkázal. Rovněž však poukázal na závěry
odvolacího i dovolacího soudu v této věci, z nichž plyne, že žalobcům
nemajetková újma v důsledku nepřiměřené délky řízení vznikla. Zabýval se tudíž
již pouze formou zadostiučinění způsobilou vzniklou nemajetkovou újmu odčinit. Při tomto posuzování zohlednil, že žalobci a) bylo na počátku řízení necelých
12 let, žalobci b) 7 let. O řízení se dozvěděli od svého otce, žalobce a) v 15
letech, žalobce b) v 11 letech. Žalobci nedokázali správně identifikovat, co
bylo předmětem namítaného řízení, žalobce b) nevěděl, u jakého soudu řízení
probíhá, žalobce a) se navíc mylně domníval, že řízení již skončilo. Jestliže
žalobci nevěděli, co je předmětem posuzovaného řízení, a to i ve spojení s tím,
že ani neznali obsah rozhodnutí v jeho rámci vydaných, jak uvedl žalobce a) při
svém účastnickém výslechu, a o stav řízení a jeho průběh se nezajímali, což
vyplynulo nejen z výslechu matky žalobců, ale právě i z toho, že žalobci
nedokázali vymezit jeho předmět, žádného jednání se neúčastnili, nelze přijmout
tezi, že by jim v důsledku takového řízení mohla vznikat nemajetková újma,
kterou by bylo třeba nahradit v penězích. Dle přesvědčení soudu prvního stupně
se žalobci neorientovali a neorientují v množství sporů vedených, mnohdy
souběžně, s nájemníky a zejména s paní K., jinak by nemohli zaměňovat
posuzované řízení s jiným sporem, kde vystupovali jako žalobci a domáhali se po
paní K. zaplacení finanční částky, resp. i přivolení k výpovědi z nájmu bytu. Navíc žalobce a) byl dle svého tvrzení s podstatou řízení seznámen ve svých 15
letech, žalobce b) ve svých 11 letech, tedy v letech 2010-2011. Žalobce b)
nemohl pro svůj nízký věk význam a dopady tohoto soudního řízení pochopit, což
muselo nutně významně snižovat jeho nejistotu ohledně výsledku řízení. Pokud
pak jde o žalobce a), ten při svém účastnickém výslechu jednak uvedl, že na
předmětné řízení moc nemyslel, činil tak jen vzhledem k hádkám rodičů, a
nemajetkovou újmu na své straně charakterizoval skutečností, že si domů nemohl
přivést přítelkyni či kamaráda, jelikož je nechtěl vystavit hádkám svých
rodičů.
Jak svědci, tak sami účastníci shodně vypovídali o existenci četných
hádek a diskusí rodičů žalobců. Oba žalobci shodně vypověděli, že se rodiče
hádali kvůli posuzovanému řízení, protože slyšeli padnout jméno paní K.. Sporů
s paní K. však žalobci vedli více. Z výpovědi žalobce a) vyplynulo, že všechny
hádky rodičů se týkaly soudních sporů. Soud prvního stupně tudíž dospěl k
závěru, že rodiče žalobců se hádali nejen kvůli jednomu z mnoha řízení, jež
žalobci vedli, ale kvůli rozdílným pohledům na více řízení, a to jak vedených s
paní K., tak s jinými osobami, když dle shodného tvrzení žalobců hádky jejich
rodičů přetrvávají i v současné době, tedy po smrti paní K. a dlouho poté, co
je řízení pravomocně ukončeno. Z výpovědi otce žalobců vyplynulo, že spor mezi
ním a jeho ženou byl v zásadě o to, že on se soudit s paní K. chtěl a jeho
manželka nikoli. Sami žalobci i jejich matka vypověděli, že na předmětné řízení
mysleli pouze ve vztahu k hádkám rodičů. Obdobně jestliže v domácnosti scházely
peníze na zájmy a koníčky žalobců, jistě to bylo nejen v důsledku předmětného
řízení, ale v důsledku celé řady soudních sporů, které žalobci souběžně
vedli. 12. Z uvedených skutečností soud prvního stupně dovodil, že žalobcům
vznikla v důsledku nepřiměřené délky posuzovaného řízení nemajetková újma
menšího rozsahu a že újma tohoto charakteru by vznikla každé jiné osobě v
obdobném postavení. Kromě specifických okolností spojených s nízkým věkem
žalobců nemajetkovou újmu umenšuje, že ji žalobci jako bratři nepochybně
sdíleli a že vedli v témže období větší množství obdobných řízení s nájemníky
(nejen s A. K., ale např. s J. a J. P., s D. B. apod.). Ostatně jen u soudu
prvního stupně figurují v 15 věcech proti žalované. Z toho důvodu soud prvního
stupně dospěl k závěru, že dostatečnou satisfakcí, jíž se žalobcům má dostat,
je vedle konstatování porušení práva, které již poskytla žalovaná, omluva, jíž
se žalobci domáhají, nikoli již finanční zadostiučinění.
13. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky soud prvního stupně rozhodl
dle § 142 odst. 2 o. s. ř., jelikož žalobci byli v zásadě úspěšní, co se týká
požadavku na omluvu, a žalovaná byla úspěšná ohledně požadavku žalobců na
finanční zadostiučinění. O náhradě nákladů státu rozhodl soud dle § 148 odst. 1
o. s. ř., tyto jsou tvořeny svědečným vyplaceným P. K.. Vzhledem k tomu, že
žalobci i žalovaná byli ve věci úspěšní každý z jedné poloviny, stíhá je i v
tomto rozsahu povinnost nahradit státu náklady řízení.
14. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně.
Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, dle nějž posuzované řízení bylo
nepřiměřeně dlouhým. Rovněž souhlasil s tím, že posuzované řízení bylo
prodlužováno také délkou jiných řízení. Muselo být vyčkáno závěru soudu ve věci
sp. zn. 64 C 21/2007, neboť bylo třeba postavit najisto, zda při podání
výpovědi z nájmu bytu ze dne 9. 5. 2007 svědčilo A. K. i nadále k bytu nájemní
právo. Dále bylo třeba vyčkat rozhodnutí v opatrovnickém řízení vedeném pod sp.
zn. 41P a NC 242/2009, v němž byl za žalobce coby nezletilé schvalován mj.
hmotněprávní úkon spočívající v podání výpovědi A. K.. Sami žalobci přerušení
řízení z tohoto důvodu navrhli. Odvolací soud tak neshledal důvodnou námitku
žalobců, že řízení nebylo třeba z tohoto důvodu přerušovat. Opatrovnické řízení
netrvalo nepřiměřeně dlouhou dobu, tudíž prodloužení posuzovaného řízení o toto
řízení nelze přičítat v neprospěch státu. Řízení tak bylo do určité míry
procesně složitým. Rovněž po skutkové stránce nelze posuzované řízení považovat
za jednoduché. Řízení probíhalo na třech stupních soudní soustavy a též před
soudem Ústavním.
15. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně plyne, že soud vycházel
ze závěru, že žalobcům v důsledku nepřiměřené délky řízení nemajetková újma
vznikla. Soud prvního stupně se tudíž neodchýlil od závěru Nejvyššího soudu
vyjádřeného v předchozím rozsudku, dle nějž nemajetková újma vzniká též
účastníku, který si v důsledku svého nízkého věku průběh řízení neuvědomuje.
Při stanovení přiměřené formy zadostiučinění soud prvního stupně postupoval v
souladu s ustálenou judikaturou. Posuzované řízení nespadá mezi řízení, u nichž
se předpokládá zvýšený význam pro účastníky. Sama okolnost, že žalobci byli v
době, kdy se posuzovaného řízení účastnili, nezletilí, presumpci zvýšeného
významu řízení pro ně nezakládá. Předmětem řízení byla otázka platnosti, resp.
neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, která žádný zvýšený význam posuzovaného
řízení nezakládá. Správný byl rovněž závěr soudu prvního stupně, že nemajetková
újma byla snižována sdílením této újmy mezi žalobci jakožto procesními
společníky. Význam řízení rovněž snižuje okolnost, že žalobci byli účastníky
několika dalších sporů, přičemž šlo o spory obdobné, plynoucí z nájemních
vztahů k nemovitosti ve spoluvlastnictví žalobců. Není významné, zda v těchto
sporech žalobci vystupovali v postavení žalobců či žalovaných.
16. Poskytované zadostiučinění má kompenzovat stav nejistoty, ve které
byl poškozený nepřiměřeně dlouhým řízením udržován. Odvolací soud tak považoval
za správný postup soudu prvního stupně, jenž zjišťoval, jak intenzívně byla v
případě žalobců tato nejistota jejich právního postavení vnímána, aby pak mohl
stanovit tomu odpovídající zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Soud prvního
stupně tak zcela správně provedl dokazování výslechem žalobců i jejich rodičů a
správně uzavřel, že v daném případě žalobci posuzované řízení v zásadě nikterak
úkorně nevnímali a význam tohoto řízení pro žalobce byl tudíž podstatnou měrou
snížen. Odvolací soud se tak ztotožnil s hodnocením veškerých okolností
projednávaného případu soudem prvního stupně, a tudíž rovněž se závěrem, že
přiměřeným zadostiučiněním nad rámec již učiněného konstatování porušení práva
žalobců je omluva ze strany žalované.
17. Ve vztahu k nákladovému výroku odvolací soud poukázal na ustálenou
judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, dle níž výsledek řízení
projevující se tím, že poškozený žalobce dosáhne satisfakce uložením povinnosti
škůdci nahradit mu imateriální újmu anebo poskytnout mu morální satisfakci,
popř. dosáhne konstatování porušení práva, lze hodnotit ve smyslu zásad úspěchu
ve věci obdobně jako plný úspěch, byť žalobci výrokově nebylo přiznáno jím
požadované plnění nebo jeho výše. Odvolací soud však zdůraznil, že uvedená
judikatura tento závěr nestanoví kategoricky, přičemž poukázal na obrat „lze
hodnotit“. Je tudíž nutné v každém konkrétním případě zvažovat, zda je namístě
tento judikatorní závěr aplikovat. V daném případě odvolací soud považoval za
vhodné aplikovat ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. Poukázal na okolnost známou
odvolacímu soudu z jeho úřední činnosti, že tento spor žalobců vůči žalované
není ojedinělý. Žalobci se v nedávné době domáhali proti žalované přiměřeného
zadostiučinění za nemajetkovou újmu z důvodu nepřiměřené délky rozličných
soudních řízení opakovaně, přičemž tato řízení probíhala též před odvolacím
soudem (např. sp. zn. 23 Co 468/2016, 54 Co 368/2015, 62 Co 141/2017, 15 Co
481/2016, 69 Co 27/2016, 69 Co 414/2016 a další). Ve většině těchto věcí
žalobci nebyli úspěšní, případně byli úspěšní jen částečně. Odvolací soud tak
dospěl k závěru, že účelem podávání návrhů proti žalované není prioritně
dosažení nápravy újmy, ale využívání zákona č. 82/1998 Sb. k realizaci
litigiózního jednání.
II. Dovolání a vyjádření k němu
18. Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadli žalobci
obsáhlým dovoláním, jehož přípustnost spatřují v tom, že napadený rozsudek
závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Konkrétně dovolatelé formulují tyto otázky:
a. Přiznání přiměřeného zadostiučinění nemajetkové újmy v penězích dle
OdpŠk při zohlednění věku dovolatelů, jejich postavení v řízení, množství
soudních sporů, kterých se (často proti své vůli) účastní a významu řízení pro
dovolatele.
b. Povinnosti soudu při vyhodnocení vhodné formy zadostiučinění u
nezletilých účastníků řízení provádět dokazování jejich výslechem k prokázání
samotného vzniku a existence a intenzity vnímání nemajetkové újmy.
c. Povinnosti soudu při vyhodnocení vhodné formy zadostiučinění u
nezletilých účastníků řízení přihlížet k meritornímu rozhodnutí ve věci.
d. Povinnosti soudu při vyhodnocení vhodné formy zadostiučinění u
nezletilých účastníků řízení provádět dokazování jejich výslechem ke zjištění
intenzity prožívání nemajetkové újmy a intenzity vnímání nejistoty jejich
právního postavení.
e. Povinnosti soudu při vyhodnocení formy zadostiučinění u nezletilých
účastníků řízení provádět dokazování jejich výslechem ke zjištění, jak
negativně zasáhlo posuzované řízení psychickou sféru žalobců a jak předmětné
řízení vnímali.
f. Zda forma odškodnění spočívající ve finančním zadostiučinění nenáleží
těm nezletilým účastníkům řízení, kteří měli snížené povědomí o probíhajícím
řízení, neboť toto nemohli vnímat úkorně.
g. Zda řízení, jehož účastníkem je nezletilý, nepatří mezi řízení se
zvýšeným významem.
h. Zda za situace, kdy se na účastníka řízení nahlíží, jako by měl ve
věci plný úspěch, tomuto nelze přiznat náklady řízení, neboť vede více soudních
sporů.
i. Zda vedení více sporů nezletilým účastníkem vylučuje nejen přiznání
finančního zadostiučinění, ale i náhrady nákladů řízení, byť je v předmětném
řízení úspěšný.
j. Zda řádné uplatnění práva v soudních řízeních a následné vedení více
soudních řízení je nutno přičítat k tíži účastníka v tom směru, že nejen
snižuje význam předmětného soudního řízení, a tím i nárok na zadostiučinění v
případě existence nemajetkové újmy, ale rovněž vylučuje právo na náhradu
nákladů řízení, byť byl účastník řízení se svým nárokem úspěšný.
19. Jako dovolací důvod dovolatelé uvádí nesprávné právní posouzení
věci. Namítají, že soud prvního stupně i odvolací soud nerespektovaly závazný
právní závěr vyjádřený v předchozím rozsudku Nejvyššího soudu, neboť se neměly
zabývat otázkou vzniku a prožívání intenzity nemajetkové újmy, když tato se
presumuje. K výslechu dovolatelů provedeném v původním řízení neměly soudy
přihlížet. Soud prvního stupně však z těchto výslechů, jimiž v původním řízení
prokazoval vznik nemajetkové újmy a intenzitu psychické újmy, nově dovozoval,
jaká forma zadostiučinění dovolatelům náleží. Vzhledem k věku účastníků řízení
pak na základě provedených výpovědí dospěl k závěru, že dovolatelům vznikla
újma nižšího rozsahu, čímž dovolatelům nepřísluší finanční zadostiučinění.
Soudy nižších stupňů opětovně neuvedly, v čem spočívají výjimečné okolnosti
případu, na jejichž základě nepřiznaly dovolatelům zadostiučinění v penězích.
Pokud tyto okolnosti soudy nižších stupňů dovozovaly z dokazování provedeného
původně za účelem zjištění vzniku a intenzity nemajetkové újmy na straně
dovolatelů, je tento postup v rozporu s předchozím rozsudkem Nejvyššího soudu a
rovněž s ustálenou judikaturou Ústavního soudu a ESLP.
20. Dále dovolatelé namítají, že se odvolací soud odchýlil od rozsudku
Nejvyššího sodu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3887/2016, dle nějž délka
řízení před opatrovnickým soudem nemůže být přičítána k tíži dovolatelů, nýbrž
je nutné ji zohlednit v rámci kritéria složitosti věci.
21. Ve vztahu k významu řízení dovolatelé namítají, že nezletilý věk
účastníků řízení zakládá zvýšený význam pro tyto účastníky. Poukazují na nálezy
Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 3598/14, a ze dne 1. 8. 2016,
sp. zn. II. ÚS 19/16. Poukazují rovněž na věk žalobkyně, která v době zahájení
řízení měla 80 let, tudíž zvýšený význam byl dán i na straně druhého účastníka
řízení.
22. Ve vztahu k vedení většího počtu řízení dovolatelé poukazují na
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3466/2015, z
nějž dovozují, že daná řízení musí spolu souviset. Pokud řízení spolu nesouvisí
a contrario se újma nesnižuje, ale násobí. Dovolatelé pak vedli řízení, která
spolu nesouvisela.
23. Odvolací soud se odchýlil od Stanoviska v tom, že přihlédl rovněž k
výsledku posuzovaného řízení.
24. Ve vztahu k nákladovým výrokům dovolatelé namítají, že tyto jsou v
rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, např. rozhodnutím ze dne 5.
2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2707/2013. Odvolací soud dovodil, že ačkoli dovolatelé
dosáhli částečného úspěchu ve věci (poskytnutí omluvy) a přestože je třeba na
ně nahlížet jako na účastníky zcela úspěšné ve věci, nepřizná dovolatelům
náhradu nákladů řízení pravděpodobně s cílem odradit dovolatele od řádného
postupu práva a uplatnění jednotlivých nároků vůči žalované. Dovolatelé tento
postup považují za soudní šikanu. Dále podotýkají, že pokud jim soud nepřiznal
náhradu nákladů řízení pro údajný rozpor s dobrými mravy, pak na věc nelze
aplikovat ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., ale bylo by na věc nutno aplikovat
ustanovení § 150 o. s. ř., přičemž soud by musel v takovém případě zcela
jednoznačně vylíčit, v čem spatřuje důvody zvláštního zřetele hodné pro
nepřiznání náhrady nákladů řízení.
25. V odvolacím soudem odkazovaném rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 27.
10. 2011, sp. zn. III. ÚS 2791/2008, Ústavní soud jako obiter dictum
konstatoval politování nad stěžovatelem neustálým vyvoláváním mnoha desítek
sporů (přibližně 60) z malicherných důvodů. Citované usnesení se nezabývalo
otázkou nepřiznání náhrady nákladů řízení. Dovolatelé uvádějí, že vedou či
vedli u Obvodního soudu pro Prahu 2 celkem 15 sporů, přičemž předmětem přezkumu
v těchto věcech jsou různorodé spory, které vyplynuly z povahy vlastnictví
nemovité věci (šestipatrové budovy umístěné v centru Ostravy). Okresnímu soudu
v Ostravě v daných věcech vždy trvalo značně dlouhou dobu, než rozhodl.
Dovolatelé nemohou za to, že Okresní soud v Ostravě svým pomalým a nerozhodným
přístupem zavdal příčinu k podání žalob na náhradu nemajetkové a majetkové
újmy. Dovolatelé zdůrazňují, že v dané době byli nezletilí, přičemž jejich
zákonní zástupci v případech, kdy bylo možné se domnívat, že Okresní soud v
Ostravě ve svém postupu pochybil, museli jednat s péčí řádného hospodáře a
případné nároky uplatnit řádným postupem práva. Takovýto postup nelze označit
za litigiózní jednání. Nadto, skutečnost, že zákonní zástupci dovolatelů
jednali po právu, plyne i z toho, že dovolatelé již ve třech z uvedených
patnácti věcí byli úspěšní, u dalších dvou věcí nebylo nařízeno první jednání a
u zbývajících deseti věcí jde o dosud neskončená řízení nacházející se v
různých stádiích přezkumu. Odvolací soud nadto okolnost vedení více řízení
přičetl dovolatelům k tíži hned dvakrát, a to nejprve, když jim nepřiznal právo
na zadostiučinění v penězích, a následně, když dovolatelům nepřiznal náhradu
nákladů řízení. Takový postup dovolatelé považují za odporující ochraně
nejlepšího zájmu dítěte. I kdyby byl závěr odvolacího soudu o litigiózním
jednání dovolatelů správný, z ustálené judikatury Nejvyššího soudu plyne, že
tento závěr se projeví ve formě přiznaného zadostiučinění, nikoliv v rozhodnutí
o náhradě nákladů řízení.
26. Dovolatelé navrhují, aby dovolací soud napadený rozsudek společně s
rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
27. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
28. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1.
2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2
zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
29. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně
zastoupenou podle
§ 241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
30. Přípustnost dovolaní nemůže být založena ve vztahu k posouzení
okolnosti vedení většího množství sporů z hlediska významu posuzovaného řízení
pro dovolatele. Soudy nižších stupňů tuto otázku vyřešily v souladu s ustálenou
judikaturou Nejvyššího soudu, což Nejvyšší soud konstatoval již v předchozím
rozsudku (dále srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2013, sp. zn. 30
Cdo 1042/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30
Cdo 1661/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 30
Cdo 3725/2013).
31. Ve vztahu k významu řízení Nejvyšší soud ve Stanovisku uvedl: „Je
možné určitým zobecňujícím postupem kvalifikovat jednotlivé skupiny (druhy)
případů, a to podle předmětu řízení, čili podle práva či oprávněného zájmu,
jichž se řízení dotýká. Typicky se jedná o trestní řízení (zejména je-li
omezena osobní svoboda účastníka), dále řízení, jejichž předmětem je právo na
ochranu osobnosti, rodinněprávní vztahy (zde zejména řízení ve věcech péče o
nezletilé a věci výživného), řízení ve věcech osobního stavu, pracovněprávní
spory či řízení o poskytnutí různých plnění ze strany státu (sociální dávky,
dávky důchodového pojištění, dávky zdravotního pojištění, podpora v
nezaměstnanosti atd.). Při této úvaze hraje tedy roli to, o jaká práva či
povinnosti se dané řízení vede a do jaké míry jsou tato práva či povinnosti
zpravidla důležitou součástí života jednotlivce. Jedná se o hledisko obecné,
typové, k němuž není třeba vést dokazování, neboť plyne ze samotné podstaty
zkoumaných řízení. Dalším typovým hlediskem je věk a zdravotní stav účastníka
řízení. Nejvyšší soud se ztotožňuje s názorem Evropského soudu, že soudy i jiné
orgány veřejné moci by při vyřizování jim napadlých případů měly s větší péčí
přistupovat k těm řízením, jejichž účastníky jsou osoby vážně nemocné či osoby
vyššího věku (srov. např. rozsudek senátu Druhé sekce ESLP ze dne 10. 7. 2003,
ve věci H. proti České republice, stížnost č. 53341/99, odst. 75-76). Takový
postup připustil ESLP v citovaném rozhodnutí Z. a S. proti Švýcarsku, v
odstavci 29. V případě dočasné přetíženosti je možné přednostně vyřizovat
případy podle stupně naléhavosti a důležitosti a zvláště pak podle důležitosti
předmětu řízení pro dotčenou osobu Negativní důsledky nepřiměřeně dlouhého
řízení jsou osobami v pokročilejším věku či osobami těžce nemocnými vnímány
zpravidla intenzivněji, a jedná se tak objektivně o výraznější zásah do jejich
práva na spravedlivý proces u každé z takových osob; byly-li takové jejich
poměry soudu známy, lze dovodit předpoklad přednostního a bezprůtahového (ve
smyslu činnosti rozhodujícího orgánu) postupu v jejich věcech.“
32. Nejvyšší soud tak ve Stanovisku uvedl, z jakých důvodů je z hlediska
významu řízení pro poškozeného důležité zohlednit jeho případný vyšší věk.
Naopak v případě nezletilců ze Stanoviska, ani z další judikatury Nejvyššího
soudu, neplyne, že by nízký věk účastníka řízení obecně zakládal zvýšený význam
daného řízení. Tato okolnost může mít význam pouze z hlediska konkrétního
předmětu řízení, např. pokud jde o řízení ve věcech péče soudu o nezletilé či o
řízení o určení a popření rodičovství (krom Stanoviska dále srov. rozsudek ESLP
ve věci L. proti Itálii, stížnost č. 33158/96, ze dne 18. února 1999, či
rozsudek ESLP ve věci E. a T. E. Ç. proti Turecku, stížnost č. 60176/00, ze dne
30. května 2006).
33. Jiný závěr neplyne ani z dovolateli odkazované nálezové judikatury
Ústavního soudu. Nález Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS
3598/14, se nikterak netýkal problematiky nepřiměřené délky řízní. V nálezu ze
dne 1. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 19/16, se Ústavní soud délkou řízení zabýval,
avšak řešil otázku, zda čtyřleté účastníci řízení vůbec mohla vzniknout
nemajetková újma. Dospěl k následujícímu závěru: „Nepřiměřená délka řízení a
nejistota, do které jsou uvrženy děti a jejich rodina, má v jejich případě
minimálně stejné, ne-li horší důsledky, než v případech dospělých osob. Ústavní
soud se ztotožňuje s jinak nezávaznými Pokyny Výboru ministrů (viz odst. 26 -
27 výše), ze kterých plyne zásada, aby prvky spravedlivého procesu (tedy i
práva na přiměřenou délku řízení a za škodu způsobenou nesprávným úředním
postupem) byly pro děti zaručeny na minimálně stejné úrovni, jako jsou zaručeny
pro dospělé. Nedostatečně zdůvodněná snaha o rozlišení věci dospělého a
nezletilého člověka v právě projednávané věci nemůže obstát.“ Ústavní soud tak
v otázce vzniku nemajetkové újmy nezletilcům dospěl k totožnému řešení jako
Nejvyšší soud v předchozím rozsudku v této věci. Významem řízení se však
Ústavní soud v uvedeném nálezu nezabýval, pouze podotkl, že v případě
nezletilců může mít nepřiměřená délka řízení horší důsledky než v případě
dospělých, z čehož však nelze dovodit obecný závěr ohledně zvýšeného významu
všech řízení, jichž se účastní nezletilí účastníci. Naopak, zda tomu tak v
konkrétní věci skutečně je, je třeba dle výše citované judikatury hodnotit z
hlediska předmětu řízení. V nyní posuzované věci pak šlo o spor ohledně
relativního majetkového práva dovolatelů (konkrétně otázka platnosti výpovědi z
nájmu bytu). Závěr soudů nižších stupňů ohledně standardního významu řízení pro
dovolatele z hlediska jeho předmětu tak byla vyřešena v souladu s ustálenou
judikaturou Nejvyššího soudu, tudíž tato otázka přípustnost dovolání nezakládá.
34. Jinak tomu není ani ohledně námitky, jíž dovolatelé poukazovali na
vyšší věk protistrany. Soudy nižších stupňů shledaly řízení nepřiměřeně dlouhým
a dále se zabývaly otázkou přiměřeného zadostiučinění. Při řešení této otázky
se již soudy zabývaly významem řízení pouze z hlediska účastníků, kteří se
odčinění újmy domáhali, neboť již posuzovaly konkrétní újmu, jež byla těmto
účastníkům nepřiměřenou délkou způsobena. Z judikatury Nejvyššího soudy plyne
závěr, že řízení může mít pro každého účastníka jiný význam (srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4502/2011). Soudy
nižších stupňů tak nepochybily, pokud nepřihlédly k vyššímu věku protistrany.
35. Ohledně námitky dovolatelů, že soudy nižších stupňů při svojí
rozhodovací činnosti přihlížely k meritornímu rozhodnutí v posuzovaném řízení,
je třeba uvést, že soud první stupně sice uvedl v rámci skutkových zjištění
výsledek posuzovaného řízení, nicméně v rámci právního posouzení z výsledku
posuzovaného řízení nečinil žádné závěry. Ani soud prvního stupně, ani odvolací
soud, jenž na závěry soudu prvního stupně odkázal, se tudíž v tomto ohledu od
ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neodchýlily.
36. Totéž platí ohledně zohlednění okolnosti, že v průběhu posuzovaného
řízení probíhalo rovněž opatrovnické řízení o schválení úkonu nezletilých. Z
odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že odvolací soud tuto okolnost
posuzoval z hlediska procesní složitosti posuzovaného řízení. Daný závěr je
tudíž v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2011, sp. zn. 30
Cdo 3887/2016, nikoliv v rozporu, jak namítají dovolatelé.
37. Dovolací soud však shledal dovolání přípustným pro řešení otázky,
zda se lze při posuzování přiměřené formy zadostiučinění zabývat intenzitou
vzniklé újmy účastníku, jenž pro svůj nízký věk nemůže mít dostatečnou
povědomost o probíhajícím řízení, neboť při řešení této otázky se soudy nižších
stupňů odchýlily od předchozího rozsudku Nejvyššího soudu v této věci. Dále
dovolací soud shledal dovolání přípustným rovněž pro řešení otázky, zda lze
počínání dovolatelů s ohledem na množství vedených sporů považovat za
obstrukční a litigiózní (sudičské) a zda z toho důvodu dovolatelům nepřísluší
náhrada nákladů řízení. Při řešení této otázky se soudy nižších stupňů
odchýlily od ustálené judikatury Nejvyššího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
38. Dovolání je důvodné.
39. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3
o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Dovolací soud však v posuzovaném řízení žádné vady
neshledal.
40. V první řadě je třeba přisvědčit odvolacímu soudu, že Nejvyšší soud
se v předchozím rozsudku ve věci zabýval pouze otázkou vzniku nemajetkové újmy
dovolatelům. Naopak se již nezabýval přiměřenou formou zadostiučinění, nýbrž
zopakoval závěr, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je
především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu
odvolacího. Dovolací soud se onou formou či výslednou výši přisouzeného
zadostiučinění zabývá až tehdy, byla-li by pro konkrétní případ zcela zjevně
nepřiměřená (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 30 Cdo
2495/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 460/2013
nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012).
Dovolatelé se tudíž mýlí, pokud namítají, že Nejvyšší soud soudy nižších stupňů
zavázal k tomu, aby dovolatelům bylo poskytnuto zadostiučinění v penězích.
41. Dovolací soud se v předchozím rozsudku obecně zabýval otázkou
postavení nezletilých v kompenzačním řízení o nesprávný úřední postup a jejich
nárokem na náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem
spočívajícím v nepřiměřené délce řízení za situace, kdy si v důsledku svého
nízkého věku neuvědomují průběh řízení. Dospěl k závěru, že není na posuzovaný
případ aplikovatelný závěr Nejvyššího soudu, podle kterého nemůže vzniknout
nemajetková újma tomu účastníkovi, který nevěděl o existenci řízení, jež se
proti němu vede či vedlo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012,
sp. zn. 30 Cdo 4336/2010). Situace, kdy účastník řízení o existenci řízení
vůbec neví a kdy si účastník řízení vzhledem ke své rozumové a volní vyspělosti
jeho průběh neuvědomuje je zcela odlišná. V druhém případě je nutné v souladu
judikaturou ESLP, jenž přiznává právo na zadostiučinění rovněž dětem, vycházet
z toho, že i tomuto účastníku nemajetková újma vzniká, a to taková újma, která
by vznikla každé jiné osobě v obdobném postavení.
42. Z odůvodnění rozsudků soudů nižších stupňů plyne, že tento závěr
Nejvyššího soudu zřejmě nebyl soudy plně pochopen. Při novém posouzení věci
soudy nižších stupňů sice již správně vycházely z toho, že je třeba posuzovat
celkovou délku řízení, neboť dovolatelům újma v důsledku této délky vznikla,
následně však soud prvního stupně při posuzování přiměřené formy zadostiučinění
v převážné části odůvodnění (a odvolací soud toto odůvodnění přijímá za své)
opírá o postavení dovolatelů, ve kterém si neuvědomují průběh řízení, pročež
soud považuje za dostačující poskytnutí omluvy jako náležité odčinění
nemajetkové újmy, která je právě nevědomostí dovolatelů nutně umenšena. Takový
závěr je však zcela v rozporu s právním názorem Nejvyššího soudu vyjádřeným v
předchozím rozsudku. Má-li mít totiž nezletilý účastník obdobné postavení, jako
by měla každá jiná osoba na jeho místě, je nutné se vyvarovat hodnocení jeho
posuzovací schopnosti nikoliv pouze v souvislosti se vznikem nemajetkové újmy,
nýbrž i v souvislosti s intenzitou dané újmy. Nemůže tak obstát takto
odůvodněný právní názor soudů nižších stupňů o tom, že nemajetková újma je pro
dovolatele minimální, protože si v důsledku nízkého věku částečně neuvědomovali
průběh posuzovaného řízení. Tentýž závěr plyne z dovolateli odkazovanáho nálezu
Ústavního soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 19/16, kde účastnici
posuzovaného řízení byly v průběhu daného řízení čtyři roky. Závěr ohledně
přiměřené formy zadostiučinění je tudíž z výše uvedeného důvodu nesprávný.
43. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo
2707/2013, uveřejněném pod číslem 40/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, dospěl k tomuto závěru: „Výsledek řízení projevující se tím, že
poškozený žalobce dosáhne satisfakce uložením povinnosti škůdce nahradit mu
nemateriální újmu anebo poskytnout mu morální satisfakci, popř. dosáhne
konstatování porušení práva, lze s přihlédnutím k přiměřenosti žalované formy
náhrady hodnotit ve smyslu zásad úspěchu ve věci obdobně jako plný úspěch (§
142 odst. 1 o. s. ř.), byť žalobci nebylo přiznáno jím požadované plnění nebo
jeho výše.“
44. Odvolací soud v napadeném rozhodnutí z užitých slov „lze hodnotit“
dovodil, že Nejvyšší soud tento závěr nestanoví kategoricky, tudíž v každém
případě je třeba se zabývat tím, zda je namístě tento závěr aplikovat. Citované
rozhodnutí navázalo na nálezovou judikaturu Ústavního soudu, přičemž mělo vést
ke sjednocení rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech, kdy soud
posuzuje výši přiměřeného zadostiučinění. Výklad zastávaný odvolacím soudem,
dle nějž na základě užité formulace zůstává v diskreci soudů, zda tento závěr
budou dle okolností konkrétního případu aplikovat, a podle toho rozhodovat o
náhradě nákladů řízení dle § 142 odst. 1 o. s. ř., či dle § 142 odst. 2 o. s.
ř., je tudíž nutně nesprávný. Má-li být judikatura v tomto ohledu sjednocena,
pak v daných případech je nezbytné uvedený závěr aplikovat vždy, tudíž náhradu
nákladů řízení posoudit dle § 142 odst. 1 o. s. ř. Daný závěr samozřejmě
nebrání tomu, že mohou nastat v řízení takové okolnosti hodné zvláštního
zřetele, pro něž nebude možné úspěšnému účastníku řízení náhradu nákladů řízení
přiznat. Ani tyto okolnosti však nemohou vést k tomu, že nebude aplikován výše
uvedený závěr a o náhradě nákladů řízení bude rozhodováno dle § 142 odst. 2 o.
s. ř., nýbrž pouze k tomu, že úspěšnému účastníku řízení nebude náhrada nákladů
řízení přiznána dle § 150 o. s. ř.
45. K problému litigiózního (sudičského) přístupu některých žalobců se
ve své judikatuře již několikrát vyjádřil Ústavní soud, a to například v
usnesení ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. III. ÚS 2791/08, kde uvedl, že pouze jako
obiter dictum považuje Ústavní soud za případné vyjádřit v dané věci politování
nad skutečností, že právní zástupkyně stěžovatele, respektive stěžovatel
samotný považuje za profesionálně a odborně únosné, aby neustálým vyvoláváním
mnoha desítek soudních sporů z malicherných důvodů nad únosnou míru zatěžovali
kapacitu obecných soudů a Ústavního soudu. Ke dni 21. 10. 2011 stěžovatel podal
k Ústavnímu soudu 60 návrhů ve věcech nejrůznějšího druhu, z nichž rovných 52
bylo již odmítnuto pro nedostatek zákonných náležitostí, pro neoprávněnost
navrhovatele nebo pro zjevnou neopodstatněnost. Již v usnesení ze dne 12. 2.
2009, sp. zn. III. ÚS 480/06, Ústavní soud konstatoval, že takové počínání lze
pokládat za obstrukční a litigiózní (sudičské). Takový výkon práva lze hodnotit
jako příčící se dobrým mravům. Uváží-li Ústavní soud i značné soudní náklady a
náklady spojené s podáváním ústavních stížností, nezbývá než vyslovit podiv nad
tím, že stěžovatel očekává, že podáváním žádostí o osvobození od soudních
poplatků přenese veškeré náklady takto vznikající na stát (tedy na daňové
poplatníky) nebo na jiné účastníky jím vyvolaných sporů.
46. Ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny upravující právo na přístup k
soudu rovněž vymezuje základní funkci soudního řízení, jíž je ochrana práva,
zvláště práva subjektivního. To však nelze vykládat tak, že právo na přístup k
soudu má pouze ten, jemuž subjektivní právo svědčí, neboť právě to má být v
soudním řízení zjištěno. Právo na přístup k soudu má tudíž i takový subjekt
práva, jemuž subjektivní právo nesvědčí, ač se domnívá opak. Jiný výklad by
znamenal protiústavní odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae). Rovněž
práva na přístup k soudu však lze zneužít. Zneužít právo znamená vykonat je k
právem neodůvodněné újmě někoho jiného nebo k újmě společnosti. Specifickým
případem zneužití práva je chování šikanózní (říká se též šikanózní výkon
práva), které spočívá v tom, že někdo vykoná své právo se záměrem způsobit
jinému nepřiměřenou újmu. Ve vztahu k právu na přístup k soudu lze za zneužití
tohoto práva považovat situaci, kdy žalobce nezahajuje soudní řízení pro
ochranu svého, byť domnělého, subjektivního práva, ale zahajuje je pouze pro
soudní řízení samo. Neúměrným množstvím takto zahájených řízení účastník
přetěžuje již tak přetíženou justici, z čehož následně těží zahajováním dalších
řízení ohledně náhrady újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení. Úspěch v
těchto řízeních, byť přiznáním odškodnění ve formě konstatování porušení práva,
pak žalobce zcela proti smyslu zákona č. 82/1998 Sb. a existence soudního
řízení podněcuje k zahajování dalších soudních řízení. Justice tak trváním na
bezmezné ochraně práva na přístup k soudu bez dalšího dostává sama sebe do
bludného kruhu.
47. V demokratickém právním státě nelze ani takovýmto šikanózním žalobám
bránit, neboť existence subjektivního práva, tedy věcná legitimace žalobce má
být v řízení zkoumána, jak bylo řečeno výše. Soud je tak povinen se každou
žalobou důsledně zabývat, přičemž ani litigiózní přístup žalobce jej nezbavuje
povinnosti věc rozhodnout v přiměřeném čase. Pokud však soud poruší tuto svou
povinnost a žalobci vznikne nemajetková újma (byť nepatrná vzhledem k významu
takových řízení pro žalobce), nelze odhlédnout od toho, že žalobce opakovaně
zneužívá svého práva na přístup k soudu a že rovněž v daném případě lze podání
žaloby takto posoudit. I v tomto případě však došlo ze strany státu k porušení
práva, respektive k nesprávnému úřednímu postupu, v jehož důsledku žalobci
vznikla újma, přičemž vznik újmy nebyl vyvrácen. Podle ustanovení § 2 OdpŠk se
odpovědnosti za tuto újmu nelze zprostit. Spodní hranici možného odškodnění
představuje konstatování porušení práva podle § 31a odst. 2 OdpŠk (k tomu srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2681/2014).
48. Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že závěry v citovaném rozsudku sp.
zn. 30 Cdo 2681/2014 byly vystavěny na zjištění, že žalobce od roku 2008 podal
více než 50 dovolání, z nichž 23 bylo odmítnuto, 3 zamítnuty, 7 řízení bylo
zastaveno a 14 dovolání je doposud nevyřízeno. S ohledem na tuto bilanci pak
dovolací soud dospěl k závěru, že dovolatel zcela zjevně opakovaně zneužívá
svého práva na přístup k soudu.
49. Z výše řečeného je možné dovodit, že aby šlo o litigiózní (sudičské)
jednání žalobce, musejí být splněny 2 podmínky. Zaprvé musí být počet žalob
podávaných jednou osobou mimořádně vysoký (v řádu desítek či stovek za
relevantní časové období). Zadruhé, většina těchto žalob musí být neúspěšná.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí odkázal pouze na šest řízení
vedených před odvolacím soudem, přičemž doplnil, že ve většině těchto věcí
žalobci nebyli úspěšní, případně byli úspěšní jen částečně (došlo jen ke
konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě). Tato
kvantita řízení však dalece nedosahuje počtu řízení, u nichž Nejvyšší soud i
Ústavní soud litigiózní přístup žalobců dovodily. Právní posouzení náhrady
nákladů řízení je tak v tomto ohledu nesprávné.
50. Z výše vyložených důvodů považoval dovolací soud rozsudek odvolacího
soudu za nesprávný, a proto jej podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože
důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí také na rozsudek
soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle § 243e odst. 2 o. s. ř. také
tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
51. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1, části první věty za středníkem,
o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v
tomto rozhodnutí vyslovenými.
52. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 11. 2018
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu