30 Cdo 3404/2024-191
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Davida Vláčila
a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci
žalobkyně Janiga Labs, s.r.o., identifikační číslo osoby 63990148, se sídlem v
Praze 6, Jinočanská 251/4, zastoupené Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem, se
sídlem v Praze 5, Sluneční náměstí 2588/14, proti žalované České republice -
Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, za níž
jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2 -
Nové Město, Rašínovo nábřeží 390/42, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 25 C 3/2023, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2024, č. j. 36
Co 79/2024-171, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2024, č. j. 36 Co 79/2024-171, a
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. 11. 2023, č. j. 25 C
3/2023-147, ve výrocích II, III a V, se zrušují a věc se v uvedeném rozsahu
vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
1. Žalobkyně se žalobou podanou 7. 1. 2023 domáhala přiznání
zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 95 289 Kč s příslušenstvím a dále
částky 13 554 Kč rovněž s příslušenstvím (o niž žalobu posléze rozšířila) z
důvodu nesprávného úředního postupu státu spočívajícího v nepřiměřené délce
řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 26 C 55/2015 (dále
jen „posuzované řízení“).
2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem
ze dne 14. 11. 2023, č. j. 25 C 3/2023-147, uložil žalované povinnost zaplatit
žalobkyni 1 500 Kč s příslušenstvím a vedle toho též úrok ve výši 15 % ročně z
částky 59 250 Kč od 8. 1. 2023 do 26. 1. 2023 (výroky I a IV), zamítl žalobu co
do částek 80 235 Kč a 13 554 Kč s příslušenstvím (výroky II a III) a konečně
rozhodl o nákladech řízení tak, že uložil žalované povinnost k jejich náhradě
žalobkyni ve výši 26 684 Kč (výrok V).
3. Soud prvního stupně učinil následující skutková zjištění. Mezi
účastníky bylo nesporné, že žalobkyně uplatnila dne 7. 7. 2022 u žalované nárok
na přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 140 985 Kč způsobenou
nesprávným úředním postupem v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod
sp. zn. 26 C 55/2015, spočívajícím v nepřiměřené délce daného řízení (šlo
rovněž o řízení kompenzační – poznámka Nejvyššího soudu). Sporu nebylo ani o
tom, že žalovaná dne 24. 1. 2023 zaslala žalobkyni stanovisko, ve kterém
žádosti vyhověla co do částky 59 250 Kč, kterou žalobkyni dne 26. 1. 2023
vyplatila, a ve zbylé části nárok neuznala. Z provedeného dokazování podstatným
obsahem spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 26 C 55/2015 (týkající se
posuzovaného řízení) bylo prokázáno, že žalobkyně se v něm domáhala původně
zadostiučinění ve výši 62 500 Kč s příslušenstvím, a to za nemajetkovou újmu,
která jí měla vzniknout v důsledku nepřiměřeně dlouhého daňového řízení
zahájeného dne 9. 9. 2009 Finančním úřadem pro hlavní město Prahu, Územní
pracoviště pro Prahu 6 pod č. j. 250676/09/006934108951 daňovou kontrolou u
žalobkyně, v rámci kterého bylo dne 25. 7. 2012 vydáno 24 dodatečných daňových
výměrů, které byly následně k odvolání žalobkyně dne 25. 11. 2014 správcem daně
zrušeny (dále jen „posuzované daňové řízení“). V rámci posuzovaného řízení bylo
Obvodním soudem pro Prahu 1 nejprve rozhodnuto rozsudkem ze dne 12. 5. 2016, č. j. 26 C 55/2015-49, kterým bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni částku 39
720 Kč s příslušenstvím, co do částky 22 780 Kč s příslušenstvím byla žaloba
zamítnuta, a bylo rozhodnuto o nákladech řízení. K odvolání obou účastníků
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 11. 2016, č. j. 35 Co 375/2016-85,
první rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl i co do částky
39 720 Kč s příslušenstvím, konstatoval porušení práva žalobkyně na rozhodnutí
v přiměřené lhůtě, v zamítavém výroku první rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil a rozhodl o nákladech řízení. K dovolání žalované ale Nejvyšší soud
rozsudkem ze dne 17. 7. 2018, č. j. 30 Cdo 4561/2017-116, oba rozsudky zrušil a
věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Poté soud prvního stupně
opětovně rozhodl rozsudkem ze dne 5. 9. 2019, č. j. 26 C 55/2015-169, kterým
žalobu co do částky 58 150 Kč s příslušenstvím zamítl, a co do částky 4 350 Kč
s příslušenstvím řízení zastavil pro částečné zpětvzetí žaloby a rovněž rozhodl
o nákladech řízení. K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem ze dne 12. 5. 2020, č. j. 35 Co 47/2020-218, druhý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil,
ale k dovolání žalobkyně Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 31. 8. 2021, č. j. 30
Cdo 3118/2020-250, oba rozsudky opět zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení, v rámci kterého po vydání třetího rozsudku soudu prvního stupně
ze dne 20. 1. 2022, č. j. 26 C 55/2015-328 (jímž bylo žalobě ohledně částky 58
150 Kč s příslušenstvím vyhověno a žalované byla uložena povinnost nahradit
žalobkyni náklady řízení ve výši 99 508 Kč), rozhodl odvolací soud rozsudkem ze
dne 26. 4. 2022, č. j.
35 Co 113/2022-368, tak, že rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil a žalobkyni přiznal náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 8
228 Kč. Dovolání následně podané žalovanou bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího
soudu ze dne 29. 3. 2023, č.j. 30 Cdo 2954/2022-409, jímž byla žalobkyni
přiznána náhrada nákladů řízení ve výši 4 114 Kč. Soud prvního stupně k
posuzovanému řízení (s podrobnějším popisem jeho průběhu) shrnul, že trvalo 7
let a 9 měsíců. Průběh tohoto řízení zhodnotil, co do jeho délky, jako řízení
zjevně nepřiměřené a dospěl k závěru, že zde byl dán odpovědnostní titul dle
zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné
moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České
národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve
znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“ nebo „zák. č. 82/1998 Sb.“). Základní částku určil ve výši 15 000 Kč za rok trvání daného řízení a za prvé
dva roky v částce poloviční, celkem ve výši 101 250 Kč, kterou následně
modifikoval kritérii uvedenými v § 31a odst. 3 OdpŠk. Přisvědčil žalované, že
je třeba základní částku snížit z důvodu skutkové i právní složitosti o 20 % a
o dalších 20 % protože řízení probíhalo opakovaně ve 3 stupních soudní
soustavy. Žádné další důvody pro modifikaci základní částky již soud neshledal. Význam řízení pro poškozenou zhodnotil jako standardní a neměl za prokázanou
potřebu korigovat částku z důvodu podílu stěžovatele na délce řízení či v
důsledku postupu jednotlivých soudů. V otázce formy, resp. výše zadostiučinění,
soud prvního stupně uvedl, že zásadním kritériem je právě význam namítaného
řízení pro účastníka – tomuto kritériu musí odpovídat jak forma, tak i výše
odškodnění. Není možné ji stanovit mechanickým vynásobením určité částky počtem
roků, po které řízení trvalo. V souladu s judikaturou Nejvyššího soudu a
Ústavního soudu (kdy odkázal např. na usnesení Nejvyššího soudu, sp. zn. 30 Cdo
1743/2011, nebo na nález Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 1320/10), shrnul že
ve sporu o určitou částku bude vždy záležet na osobě účastníka řízení a na tom,
nakolik je sporná částka důležitou součástí jeho života. Jinak řečeno, zda tato
částka s ohledem na osobní a majetkové poměry účastníka pro něj představovala
zcela zásadní položku či nikoli. Zdůraznil také, že zadostiučinění za
nemajetkovou újmu lze dle OdpŠk přiznat v penězích pouze do částky, která byla
tzv. „v sázce“ v řízení, jehož nepřiměřená délka měla nemajetkovou újmu
poškozenému způsobit. Na základě výše uvedeného soud prvního stupně základní
částku 101 250 Kč snížil o 40 % na částku 60 750 Kč, kterou označil za
přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou
posuzovaného řízení žalobkyni. Vzhledem k tomu, že žalovaná dobrovolně po
podání žaloby plnila co do částky 59 250 Kč, soud prvního stupně přiznal
žalobkyni částku odpovídající rozdílu mezi jím stanovenou částkou a částkou již
vyplacenou částkou a dále žalobkyni přisoudil úroky z dobrovolně poskytnutého
(leč opožděného) plnění. Ve zbylé části soud prvního stupně žalobu zamítl.
III a V potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud v
zásadě vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která považoval za
správná a úplná a rovněž bez výhrad přisvědčil všem právním závěrům soudu
prvního stupně (včetně hodnocení jednotlivých modifikačních kritérií jinak
správně zjištěné základní částky). Doplnil, že vady v postupu orgánu veřejné
moci se projevily již v samotném závěru o nepřiměřenosti celkové délky řízení,
k dalšímu navýšení odškodnění pro postup orgánu veřejné moci by musel být dán
zvláštní důvod, spočívající v mimořádném, závažnějším či excesivním pochybení v
postupu státního orgánu. V uvedené věci však nebyl takový důvod dán. Odvolací
soud zhodnotil, že posuzované řízení bylo z hlediska významu běžným
občanskoprávním sporem a nepatřilo mezi řízení, která svojí povahou mají pro
jejich účastníky zvýšený význam. S odkazem na to, co bylo v rámci posuzovaného
řízení „v sázce“. zdůraznil odvolací soud, že výsledné odškodnění nemajetkové
újmy spojené s účastí v řízení zatíženém nepřiměřenou délkou nemá přesáhnout
hodnotu předmětu posuzovaného řízení. Až na výjimky totiž není důvodu, aby se v
odškodňovacím řízení poškozený domohl z titulu náhrady nemajetkové újmy vyššího
plnění, než o které šlo v řízení zatíženém nesprávným úředním postupem.
5. Odvolací soud neshledal (s podrobným odkazem na judikaturu Nejvyššího
soudu) ani důvod pro navýšení částky odškodného v žalobkyní namítaném nárůstu
inflace v České republice. Odkázal přitom na judikaturu Nejvyššího soudu v této
otázce (např. rozhodnutí ze dne 31. 10. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2860/2023). Stejně
tak neshledal důvodnou námitku, že soud prvního stupně nezdůvodnil zamítnutí
částky 13 554 Kč s příslušenstvím, o niž byla žaloba rozšířena z důvodu
„dožalování“ náhrady za část posuzovaného řízení, a to za dobu do jeho
pravomocného skončení, když původně bylo žalováno odškodnění posuzovaného
řízení ještě jako neskončeného. Odvolací soud poukázal na to, že právě tím, že
soud prvního stupně svým rozsudkem stanovil výši přiměřeného zadostiučinění za
celkovou délku posuzovaného řízení, tedy od jeho zahájení až do jeho
pravomocného skončení, byl žalobní nárok zcela vyčerpán. Uzavřel, že výše
přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou žalobkyni byla soudem
prvního stupně stanovena správně.
II. Dovolání a vyjádření k němu
6. Rozsudek odvolacího soudu žalobkyně napadla (patrně) v celém jeho
rozsahu dovoláním s tím, že rozsudek je vybudován na nesprávném právním
posouzení věci. Dovolatelka přípustnost svého dovolaní spatřovala v tom, že se
odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, a to hned v několika
případech. Namítala, že na závěru o nepřiměřenosti délky řízení, a v návaznosti
na něm i o případné výši zadostiučinění, se projeví kritéria uvedená v § 31a
odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk ve stejném poměru, v jakém se na celkové délce
řízení podílela, kteroužto zásadu soudy nižších stupňů v dané věci nedodržely.
Tento nedostatek se nejvíce dotýká kritéria podle § 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk.
Soud aproboval snížení celkové výše odškodnění provedené soudem prvního stupně
o 80 % a odchýlil se tak od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp.
zn. 30 Cdo 35/2012, a rozsudku ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2476/2015.
Dále dovolatelka namítala, že pokud soud prvního stupně „zastropoval“
odškodnění částkou 60 750 Kč, která byla podle jeho názoru v posuzovaném řízení
tzv. v sázce, učinil tak nesprávně, neboť nepřihlédl k nákladům řízení vzniklým
žalobkyni v posuzovaném řízení, čímž se odchýlil od rozsudků Nejvyššího soudu
„sp. zn. 30 Cdo 3412/2011 a 30 Cdo 5413/2014“. V otázce toho, jak vysoká částka
byla v sázce, nebylo dle dovolatelky postupováno správně i z toho důvodu, že
nebyl vzat v potaz zásadní vliv kritéria § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk. Nejvyšší
soud ve své dřívější judikatuře sice uváděl, že odškodnění má být
„zastropováno“, od čehož ale (dle mínění dovolatelky) upustil, a ve svém
rozhodnutí „sp. zn. 30 Cdo 497/2022“ dospěl, s důrazem na aplikaci ustanovení §
31 odst. 3 písm. e) OdpŠk, k závěru opačnému.
7. Dovolatelka rovněž odvolacímu soudu vytýkala, že bylo nedostatečně
zhodnoceno kritérium významu předmětu průtažného řízení, když nebylo vzato v
potaz, že výsledkem průtažného řízení bylo, že jí Ministerstvo financí uhradilo
celkem 198 679,17 Kč, odpovídající 29,2 % celkovému tehdejšího majetku
dovolatelky, z čehož plyne zásadní význam posuzovaného řízení. Pro dovolatelku
tak byla v sázce podstatná majetková hodnota. Daná skutečnost měla zásadně
ovlivnit výši odškodnění ve prospěch dovolatelky, což se však nestalo a výše
základní částky zadostiučinění byla snížena o 80 %. Tím se odvolací soud
odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, konkrétně od rozsudku ze dne 31. 8.
2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012, nebo rozsudku ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo
2476/2015. Odvolací soud dle žalobkyně nesprávně posoudil též otázku vlivu tzv.
„soudního ping-pongu“ na výši odškodnění a odchýlil se tak tentokrát od nálezu
Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1303/21 a rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3673/2021. Všechny tyto
výše uvedené judikatorní odchylky zakládají dle dovolatelky přípustnost jejího
dovolání. Závěrem proto dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil
rozhodnutí Městského soudu v Praze a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
8. K podanému dovolání se vyjádřila žalovaná, která jej nepovažovala za
opodstatněné. Dle žalované dovolatelka zaměnila v rámci svého dovolání
posouzení toho, co pro ni bylo v podkladovém řízení v sázce, což je rozhodné
pro určení limitace případné výše relutárního zadostiučinění, a význam
podkladového řízení. Žalovaná poukázala na to, že pro vymezení limitace výše
zadostiučinění je rozhodný samotný předmět podkladového řízení bez
příslušenství, ale pro posuzování významu řízení judikatura Nejvyššího soudu
připouští, že by k příslušenství přihlíženo být mělo. Rozhodnutí, na které
dovolatelka poukazuje a od kterého se měly soudy odchýlit, nebylo navíc
přiléhavé, neboť neřešilo otázku, kterou dovolatelka vznáší. K namítanému
nesprávnému právnímu posouzení otázky významu podkladového řízení pro
dovolatelku žalovaná poukázala na to, že sama dovolatelka vystupovala „na
aktivní straně podkladového řízení a sama na základě svého volního uvážení
rozhodovala o vedení daného řízení“; případný neúspěch ve věci pro ni byl
spojen s naprosto marginální finanční zátěží v podobě náhrady nákladů řízení.
Dle žalované nedošlo ani k nesprávnému právnímu posouzení ze strany odvolacího
soudu, byť odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí explicitně neuvedl svou
reakci na odvolací námitku týkající se nepřípustného soudního ping- pongu v
podkladovém řízení, když konstatoval, že tyto vady a jejich zjištění se
projevily už v samotném závěru o důvodnosti žaloby, tedy co do posouzení jejího
základu, pročež neshledal důvod pro duplicitní zohlednění daného zjištění i do
samotného určení přiznávané výše relutárního zadostiučinění. Žalovaná tak měla
dovoláním napadený rozsudek za věcně správný, tak i přezkoumatelný a dovolání
žalobkyně nepovažovala za opodstatněné.
III. Přípustnost dovolání
9. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1.
2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
10. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu
oprávněnou – účastníkem řízení, za splnění podmínky § 241 o. s. ř.
11. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
12. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
13. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání podle § 237 o. s. ř.
není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Podané dovolání tak není objektivně přípustné v rozsahu, v němž směřuje proti
výroku II odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto v otázce náhrady nákladů
odvolacího řízení, stejně jako proti výroku I, v té jeho části, jíž byl
potvrzen (nákladový) výrok V rozsudku soudu prvního stupně.
14. Dovolání (viz jeho bod II/7) je zčásti vadné, pokud jde o výtku, že
v posuzovaném řízení došlo (oproti mínění odvolacího soudu) k tzv.
kvalifikované kasaci, neboť soud prvního stupně dle mínění dovolatelky
nerespektoval závěry tzv. rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
vyjádřené v usnesení ze dne 24. 11. 2015, č. j. 4 Afs 210/2014-57, které bylo
publikováno ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Posuzované
dovolání totiž v tomto rozsahu neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §
241a odst. 2 o. s. ř. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s.
ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou
otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe
se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. shodně usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod
číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Takové údaje se – ve
vztahu k právě diskutované otázce - ovšem z dovolání (posuzovaného potud z
obsahového hlediska) nepodávají, když dovolatelka v něm blíže neoznačuje
judikaturu dovolacího soudu, od níž se měl odvolací soud odchýlit, a to ani
odkazem na spisovou značku konkrétních rozhodnutí Nejvyššího soudu, ani
dostatečně určitým slovním popisem této rozhodovací praxe (srovnej např. nález
Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1256/14, , a usnesení
Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. IV. ÚS 3530/14, dostupné na
webových stránkách Ústavního soudu).
15. Ve vztahu k této otázce žalobkyně náležitě nevymezila důvod
přípustnosti dovolání, neboť ve smyslu § 237 o. s. ř. a navazující judikatury
Nejvyššího soudu a Ústavního soudu je přípustnost dovolání spojena jen s
odchýlením se od rozhodnutí Nejvyššího soudu, Ústavního soudu, popř. Evropského
soudu pro lidská práva nebo Soudního dvora Evropské unie, naopak rozpor s
rozhodnutími Nejvyššího správního soudu zákonný důvod dovolání nepředstavuje.
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích vysvětluje, že rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu nejsou (slovy zákona) „ustálenou rozhodovací praxí dovolacího
soudu“ v intencích § 237 o. s. ř. (srovnej např. usnesení ze dne 7. 6. 2017,
sp. zn. 32 Cdo 162/2017, ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3713/2017, či ze
dne 21. 1. 2019, sp. zn. 26 Cdo 4256/2018) a pouhým odkazem na jeho rozhodnutí
nelze kvalifikovaně přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit.
16. Navazující dovolací výtka, že odvolací soud (respektive soud prvního
stupně) snížil základní částku o 80 %, se zcela rozchází s obsahem napadeného
rozsudku odvolacího soudu (potažmo rozsudku soudu prvního stupně), jenž onu
základní částku vypočtenou ve výši 101 250 Kč (odstavec 20 rozsudku soudu
prvního stupně) snížil pro skutkovou složitost o 20 % a pro instančnost o
dalších 20 %, tedy celkem o 40 % na konečnou částku 60 750 Kč, z níž žalobkyni
přiznal 1 500 Kč s příslušenstvím, protože žalovaná ji předtím dobrovolně
uspokojila v rozsahu částky 59 250 Kč (odstavec 24 a 25 téhož rozhodnutí, resp.
odst. 17 napadeného rozsudku odvolacího soudu). Uvedená námitka se tak ve
skutečnosti míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č.
27/2001 ve Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Soudy obou stupňů se sice
zabývaly určením toho, co bylo pro žalobkyni v posuzovaném řízení tzv. v sázce,
avšak jimi takto určenou hodnotou 62 500 Kč nijak „nezastropovávaly“ výši nyní
přiznávaného plnění, toliko toutéž částkou poměřovaly výši jimi určeného
zadostiučinění. To je zřejmé ze vzájemného porovnání odstavců 21 a 24 rozsudku
soudu prvního stupně, který by částku 60 750 Kč byl býval žalobkyni přiznal i
bez jí tvrzeného „zastropování“. V tomto směru nejsou jakkoliv odlišné ani
úvahy soudu odvolacího, který význam předmětu posuzovaného řízení (jenž rovněž
spojoval s jistinou vymáhané částky) sice porovnával s nyní přiznanou částkou,
nicméně ji ani on z toho důvodu ve výsledku nijak nemodifikoval (jejím
snížením, slovy dovolatelky „zastropováním“). Lze tedy k této dílčí otázce
shrnout, že argumentace dovolatelky je v této části mimoběžná s nosnými důvody,
na nichž bylo vystavěno napadené rozhodnutí, a již proto není zapotřebí čelit
zjevně nesprávnému argumentu o nepřiměřeném snížení základní částky o 80 %, tím
méně se zabývat navazujícími úvahami o tvrzeně nesprávném určení toho, co bylo
pro žalobkyni v posuzovaném řízení v sázce (zejm. bod III/15 a 16 dovolání),
když – jak právě vyloženo – ve skutečnosti k žádnému „zastropování“ základní
částky nedošlo.
17. Námitka, podle níž soudy nižších stupňů v rámci hodnocení kritéria
významu posuzovaného řízení pro žalobkyni pominuly, že hodnota vymáhané jistiny
spolu s přiznanými náklady řízení činila částku 198 679,17 Kč, což mělo
odpovídat zhruba 30 % „celkového majetku“ žalobkyně, přípustnost dovolání ve
smyslu § 237 o. s. ř. založit nemůže. Dovolatelkou předestíraný skutkový závěr
(o hodnotě jmění žalobkyně v průběhu posuzovaného řízení) soudy nižších stupňů
neučinily. Žalobkyně tak ve skutečnosti nezpochybňuje správnost právního
posouzení, nýbrž správnost skutkových závěrů, na nichž odvolací soud své právní
posouzení založil. Přípustnost dovolání nemůže být pojmově založena na
vlastních skutkových závěrech dovolatelky odlišných od skutkových závěrů
odvolacího soudu, respektive na zpochybňování skutkového stavu (srovnej
opětovně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo
4566/2014). Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem
správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího
soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých
právních argumentů zformuluje sám dovolatel (srovnej dále např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, či ze dne 24. 1.
2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016, popř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10.
2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014). Žalobkyně pomíjí, že její nejistota ohledně
toho, jaké bude v případě svého neúspěchu v posuzovaném řízení hradit náklady
řízení byla podstatně nižší (resp. zcela minimální), než nejistota žalované
(státu). Je tomu tak proto, že nemohla být zatížena obavou o plnění pro ni
významné náhradové povinnosti vůči žalované, která nadto nebyla zastoupena
advokátem, a které by i v případě úspěchu nenáležely náklady řízení, jestliže
podstatnou část požadovaného zadostiučinění za nemajetkovou újmu poskytla
žalovaná žalobkyni až v průběhu řízení (bezprostředně po jeho zahájení).
Žalobkyně si naopak po částečném zpětvzetí žaloby mohla být prakticky jista, že
jí budou veškeré vynaložené náklady řízení přiznány (k tomu za mnohé možno
odkázat na nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2024, sp. zn. II. ÚS 2608/23, a
prejudikaturu tam uvedenou, existující již v průběhu posuzovaného řízení).
18. Dovolání je však přípustné pro otázku spojenou s řešením kritéria
postupu orgánů veřejné moci a v důsledku toho i pro námitku spojovanou s
nesprávným promítnutím jednotlivých kritérií do výše přiznaného peněžitého
odškodnění, když ve vztahu k nim se odvolací soud (soud prvního stupně)
odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
19. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242
o. s. ř., které Nejvyšší soud provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.
s. ř.), striktně vázán důvody v dovolání vymezenými (§ 242 odst. 3 věta první
o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání je ve výše specifikovaném rozsahu nejen
přípustné, ale též opodstatněné.
20. O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle §
241a odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li
odvolací soud věc podle právního předpisu, jenž na zjištěný skutkový stav
nedopadá, nebo právní předpis, sice správně vybraný, nesprávně vyložil,
případně jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
21. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou
nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení
povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě.
Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu,
považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon
nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
22. Podle § 31a odst. 3 OdpŠk v případech, kdy nemajetková újma vznikla
nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22
odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného
zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové
délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k
průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých
odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e)
významu předmětu řízení pro poškozeného.
23. Ve vztahu k otázce postupu orgánů veřejné moci Nejvyšší soud v části
IV. písm. c) stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu
ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Stanovisko“, uvedl, že tento postup
„může být kvalifikován buď jako snaha rozhodnout ve věci v co nejkratším možném
čase, a to i při zachování předepsaných procesních postupů, nebo na druhé
straně jako bezdůvodná nečinnost, svévole či neschopnost vedoucí ke zbytečným
prodlevám ve vyřizování případu (tzv. průtahy řízení).“ Podle dovolacího soudu
bude „porušení práva účastníka na přiměřenou délku řízení shledáno zejména tam,
kde nevydání dřívějšího rozhodnutí bylo zapříčiněno nedodržením procesních
pravidel či tam, kde došlo k jinému pochybení ze strany orgánů veřejné moci
(jedná se například o delší dobu, která uplynula mezi jednotlivými jednáními,
či o prodlevy při předávání spisu mezi jednotlivými institucemi).“
24. Z napadeného rozhodnutí je přitom implicitně patrné, že odvolací
soud si byl při hodnocení přiměřenosti délky posuzovaného řízení i následné
úvaze o výši odpovídajícího zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu
uvedených skutečností vědom, jeho závěr o absenci důvodu, pro který by se
hledisko postupu orgánu veřejné moci mělo odrazit v úpravě výše vyčísleného
základního finančního zadostiučinění, však neodpovídá skutkovým zjištěním,
která převzal od soudu prvního stupně.
25. Soud prvního stupně na straně jedné poměrně podrobně popsal vlastní
průběh posuzovaného řízení (zejm. odst. 7 odůvodnění jeho rozsudku), na straně
druhé však učiněná skutková zjištění na škodu věci vůbec nehodnotil, když si
vystačil s více než kusým závěrem, že „nemá za prokázané, že je nutné /
základní/ částku korigovat … z důvodu postupu jednotlivých soudů“ (odst. 22
téhož rozsudku).
26. Odvolací soud své rozhodnutí doplnil o úvahu, podle níž „vady v
postupu orgánu veřejné moci se projevily již v samotném závěru o nepřiměřenosti
celkové délky řízení, k dalšímu navýšení odškodnění pro postup orgánu veřejné
moci by musel být zvláštní důvod (spočívající v mimořádném, závažnějším či
excesivním pochybení v postupu státního orgánu), nic takového v projednávané
věci shledáno nebylo“. Nejvyšší soud však v napadeném rozsudku (a jemu
předcházejícímu rozsudku soudu prvního stupně) postrádá alespoň stručné
hodnocení toho, zda soudy v posuzovaném řízení postupovaly plynule či naopak
projednávání věci bylo zatíženo průtahy (jinými vadami), přičemž sama okolnost,
že v řízení podle (opět ničím neodůvodněných) zjištění soudů nižších stupňů
nedošlo k tzv. kvalifikované kasaci, nebyla sama o sobě způsobilá vyvrátit
námitku žalobkyně (uplatněnou i v odvolání), že v rámci posuzovaného řízení
došlo k tzv. nepřípustnému justičnímu „ping-pongu“, kdy i opakované
„nekvalifikované kasace“ mohou ve smyslu ustálené judikatury rovněž
představovat okolnost přičitatelnou k tíži státu (srov. rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 31. 8. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3673/2021, který navázal na nález
Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1303/21). Ačkoliv z výše
podaného popisu průběhu posuzovaného řízení vyplývá, že došlo k opakovanému
rušení vydaných rozhodnutí odvolacího soudu, není z odůvodnění napadeného
rozsudku odvolacího soudu (ani z rozsudku soudu prvního stupně) seznatelné,
proč se tak stalo a jakým způsobem byla tato (žalobní, resp. odvolací) námitka
žalobkyně vypořádána.
27. Zmínil-li odvolací soud, že je třeba zohlednit i to, že (blíže
nespecifikované) „vady v postupu orgánu veřejné moci se projevily již v
samotném závěru o nepřiměřené délce řízení“, pak z vydaných rozhodnutí nižších
stupňů není zřejmé, o jaké vady šlo a jak intenzivně se projevily na celkové
nepřiměřené délce posuzovaného řízení.
28. Ve sledovaných souvislostech je třeba poukázat i na závěry rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1290/2014, publikovaného ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 54/2016, v němž dovolací soud
odmítl závěr, podle kterého by při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění
bylo možné nezhodnotit zjištěné průtahy (či jiné vady) v řízení s odůvodněním,
že další navýšení základního odškodnění pro tuto nečinnost by představovalo
„duplicitní odškodnění“, neboť je to právě a jen tato nečinnost, která činí
řízení odškodnitelným. Nejvyšší soud konkrétně uvedl: „Podle Stanoviska (část
IV. a V.) po ohraničení doby trvání řízení (určením počátku a konce) posuzuje
soud přiměřenost doby řízení. Přitom není možné vycházet z nějaké abstraktní,
předem dané doby řízení, která by mohla být pokládána za přiměřenou, ale je
třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem případu. Vychází se z kritérií, která
jsou obdobným způsobem hodnocena i při stanovení výše přiměřeného
zadostiučinění. Těmi jsou složitost případu, chování poškozeného, postup orgánů
veřejné moci během řízení a význam předmětu řízení pro poškozeného. Ze shodných
modifikačních kritérií se pak spolu s celkovou délkou řízení vychází i při
určování výše přiměřeného zadostiučinění. Ve smyslu Stanoviska tedy nejde o
duplicitní hodnocení kritérií demonstrativně uvedených v § 31a odst. 3 OdpŠk,
ale o posouzení stejného kritéria ve vztahu ke dvěma různým závěrům. Nelze tak
bez dalšího odmítnout hodnocení zjištěné skutečnosti s odkazem na závěry
týkající se posuzování přiměřenosti celkové délky řízení, aniž by soud
vysvětlil, proč zjištěná skutečnost týkající se postupu soudu neměla zásadní
vliv na zvýšení nemajetkové újmy“.
29. Nejvyšší soud souhlasí s (implicitním) konstatováním odvolacího
soudu, že ne každé pochybení orgánu veřejné moci představované (ojedinělým)
průtahem či jinou vadou řízení, jehož se v posuzovaném řízení dopustil, musí
nutně vést k navýšení přiznaného odškodnění. Z ustálené judikatury dovolacího
soudu totiž plyne, že důvod pro navýšení základního odškodnění nemajetkové újmy
zakládají pouze taková procesní pochybení orgánu veřejné moci, která lze
hodnotit jako závažná, neboť ostatní nedostatky v postupu tohoto orgánu se již
projevily v závěru o porušení práva žalobce na projednání jeho věci v přiměřené
lhůtě (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo
679/2017, a ze dne 2. 12. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2182/2020, nebo usnesení ze dne
19. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3411/2011), rovněž kumulace většího množství méně
závažných vad však může představovat okolnost umocňující význam kritéria v
podobě postupu orgánu veřejné moci (viz již zmiňovaný justiční „ping-pong“).
30. Pakliže tedy soud prvního stupně podrobněji neidentifikoval jím
zmiňované „vady” posuzovaného řízení (např. možný justiční ping-pong,
nekoncentrovanost postupu soudu, důvody, pro které byla opakovaně rušena
rozhodnutí odvolacího soudu, případně průtahy – ačkoliv např. jen výzva k
vyjádření o žalobě byla zaslána až 6 měsíců po zahájení řízení apod.) a
uplatněný nárok z uvedeného pohledu prakticky nijak nezhodnotil, bylo jeho
právní posouzení věci v tomto směru nesprávné a potřebnou nápravu se nezdařilo
zjednat ani odvolacímu soudu, který se sice k dané materii vyjadřoval
podrobněji, avšak stále jen v obecné rovině, bez nezbytné souvztažnosti k
hodnocení konkrétního postupu soudu právě v posuzovaném řízení.
31. Z konstantní judikatury dovolacího soudu dále plyne, že pro závěr,
zda byla či nebyla konkrétní věc projednána v přiměřené lhůtě, je třeba
celkovou délku jejího projednávání poměřit kritérii uvedenými v § 31a odst. 3
písm. b) až e) OdpŠk (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp.
zn. 30 Cdo 4761/2009). Jak patrno z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 9.
2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011, proti němuž podaná ústavní stížnost byla
odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. I. ÚS 186/13, z
hlediska závěru o přiměřenosti délky řízení je třeba hodnotit všechna takto
jmenovaná kritéria, ať již v neprospěch žalobce (složitost věci), nebo v jeho
prospěch (postup orgánů veřejné moci). Platí totiž, že na závěru o
nepřiměřenosti délky řízení a v návaznosti na něm i o případné výši
zadostiučinění, se projeví kritéria uvedená v § 31a odst. 3 písm. b) až e)
OdpŠk ve stejném poměru, v jakém se na celkové délce řízení podílela (viz
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012). Jinak
řečeno, přispěl-li k celkové délce řízení postup orgánů veřejné moci výrazně
vyšší měrou než složitost věci, není možné, aby při hodnocení přiměřenosti
délky řízení a poskytovaného zadostiučinění došlo pouze ke zhodnocení kritéria
složitosti věci, nikoli již ke zhodnocení kritéria postupu orgánů veřejné moci.
S ohledem na to, že prozatím nebylo v úplnosti posouzeno kritérium postupu
orgánů veřejné moci (které v rozsahu, v němž jde jeho užití k tíži státu nemůže
být v tomu odpovídající míře zahrnuto v jeho prospěch do kritéria složitosti
věci) a danou otázkou se budou muset soudy nižších stupňů znovu zabývat, bylo
by předčasné, aby se Nejvyšší soud vyjadřoval k tomu, zda aplikace jednotlivých
kritérií při zvažování výše relutárního zadostiučinění v této věci byla
napadeným rozsudkem odvolacího soudu provedena proporcionálním způsobem.
32. Lze proto shrnout, že dovolání založené na zpochybnění kritéria
postupu orgánu veřejné moci bylo podáno oprávněně a právní posouzení, byť jen
této dílčí otázky, odvolacím soudem (soudem prvního stupně) je neúplné, a tedy
ve výsledku i nesprávné.
33. Nejvyšší soud proto z ukázaných důvodů rozsudek odvolacího soudu
podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože se důvody pro zrušení rozsudku
odvolacího soudu vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně (v jeho žalobu
zamítajících výrocích II a III a ve výroku V o náhradě nákladů nalézacího
řízení), zrušil Nejvyšší soud podle ustanovení § 243e odst. 2 o. s. ř. v tomu
odpovídajícím rozsahu i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
34. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem
o. s. ř., ve spojení s § 226 o. s. ř., vázány právním názorem dovolacího soudu,
jenž byl v tomto rozsudku vysloven.
35. V dalším řízení proto při své úvaze o přiměřené výši zadostiučinění
přihlédnou též k dosud opomenutým skutečnostem vztahujícím se k postupu orgánu
veřejné moci v průběhu posuzovaného řízení, načež zváží, zda a případně jak se
tato okolnost do výsledného zadostiučinění promítne. Soud prvního stupně se
současně vyvaruje četných nepřesností při popisu posuzovaného řízení, jak k nim
došlo v odstavci 27 odůvodnění jeho rozsudku, kdy některé úkony soudu a
účastníků na sebe opakovaně z hlediska nezbytné chronologie časově nenavazují.
36. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání již jinak (ve smyslu §
237 nebo § 238a o. s. ř.) přípustné, dovolací soud z úřední povinnosti
přihlédne též k tzv. zmatečnostním vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2
písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud existenci
zmatečnostních vad nebo jiných vad řízení, jež by mohly mít vliv na věcnou
správnost napadeného rozsudku (vyjma částečné nepřezkoumatelnosti skutkových
závěrů týkajících se postupu soudu v posuzovaném řízení) neshledal.
37. O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne
odvolací soud (eventuelně soud prvního stupně) v novém rozhodnutí o věci (§
243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 1. 2025
JUDr. David Vláčil
předseda senátu