Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti nezletilého stěžovatele J. H., bez právního zastoupení, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 10. 2018 č. j. 96 Co 115/2018-217, takto: Nezletilému J. H. se opatrovníkem pro řízení o ústavní stížnosti sp. zn. II. ÚS 383/19 jmenuje statutární město Most, se sídlem Radniční 1, Most.
1. Ústavnímu soudu byl dne 30. 1. 2019 doručen návrh nezletilého stěžovatele na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel ústavní stížností brojí proti v záhlaví citovanému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 10. 4. 2018 č. j. 20 P 31/2012-185 byl zamítnut návrh navrhovatelky Ž. B. (babičky nezletilého stěžovatele) na svěření nezletilého stěžovatele do její péče (výrok I) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl o odvolání navrhovatelky proti rozhodnutí prvostupňového soudu v záhlaví citovaným rozsudkem tak, že rozsudek prvostupňového soudu potvrdil (výrok I) a žádnému z účastníků řízení nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). Stěžovatel byl v řízení před obecnými soudy zastoupen statutárním městem Most.
3. Podle § 469 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "z. ř. s."), ve spojení s § 892 odst. 3 a § 943 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a § 63 zákona o Ústavním soudu nemůže-li dítě z důvodů kolize zájmů v řízení zastoupit žádný z rodičů [srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1629/16 ze dne 2. 8. 2016; usnesení sp. zn. II. ÚS 1534/15 ze dne 6. 12. 2016; usnesení sp. zn. III. ÚS 2955/18 ze dne 2. 10. 2018; usnesení sp. zn. IV. ÚS 1444/17 ze dne 18. 7. 2017], jmenuje soud dítěti opatrovníka, který bude dítě v řízení nebo při určitém právním úkonu zastupovat. Tímto opatrovníkem zpravidla jmenuje orgán vykonávající sociálněprávní ochranu dětí [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1002/19 ze dne 2. 4. 2019].
4. Stěžovatel podal ústavní stížnost sám, přičemž při podání ústavní stížnosti nebyl právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jelikož je nezletilý stěžovatel ve věku blízkém zletilosti (v současnosti 17 let), Ústavní soud má za to, že jeho ústavní stížnost nemůže být odmítnuta pro zjevnou neoprávněnost navrhovatele ve smyslu § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu [v podrobnostech viz např. nález sp. zn. III. ÚS 3206/16 ze dne 25. 4. 2017 (N 66/85 SbNU 165); nález sp. zn. III.
ÚS 3055/16 ze dne 20. 12. 2016 (N 250/83 SbNU 895); nález sp. zn. I. ÚS 3598/14 ze dne 21. 4. 2016 (N 74/81 SbNU 285)]. Současně však nelze opomenout, že stěžovatel je stále nezletilou osobou, existuje hrozba kolize mezi jeho zájmy a zájmy jeho zákonných zástupců a navíc v řízení před Ústavním soudem není právně zastoupen. Z toho důvodu považuje Ústavní soud za nezbytné ustanovit nezletilému stěžovateli pro účely řízení o ústavní stížnosti sp. zn. II. ÚS 383/19 procesního opatrovníka.
5. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že úkolem procesního opatrovníka bude účinně hájit oprávněné zájmy nezletilého v řízení před Ústavním soudem, a to zejména prostřednictvím sepsání doplnění ústavní stížnosti nezletilého stěžovatele, příp. také prostřednictvím podávání vyjádření k procesním podáním jiných účastníků nebo vedlejších účastníků řízení anebo činěním jiných nezbytných procesních úkonů.
6. S ohledem na povahu věci a obsah ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že jako nejvhodnější procesní opatrovník se jeví příslušný orgán vykonávající sociálněprávní ochranu dětí (v tomto případě statutární město Most), který nezletilého zastupoval již v řízení před obecnými soudy. Na tomto závěru nic nemění ani skutečnost, že nezletilý ve svém podání uvedl, že s činností orgánu sociálně-právní ochrany dětí není spokojen. Jeho námitka totiž není blíže rozvedena a z listin, které má Ústavní soud k dispozici, nevyplývají skutečnosti, které by vzbuzovaly pochybnosti o způsobilosti příslušného orgánu sociálně-právní ochrany dětí hájit nejlepší zájem nezletilého stěžovatele.
7. Ústavní soud proto rozhodl podle § 63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s § 469 z. ř. s. tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. května 2019
Vojtěch Šimíček, v. r. předseda senátu
3. Stěžovatel prostřednictvím svého opatrovníka namítá, že jeho vztah k oběma rodičům je narušen, necítí se v jejich péči dobře a stabilní prostředí nalézá pouze u babičky. Ve vztahu ke svým rodičům namítá, že jejich jednání a výpovědi před obecnými soudy byly zcela účelové a neodpovídající skutečnosti. Ve vztahu k rozhodnutím obecných soudů namítá, že tuto skutečnost nevzaly v potaz, neprovedly řádné dokazování, stranily rodičům, marginalizovaly jeho nespokojenost s výchovnými poměry u rodičů, nerespektovaly jeho přání, aby byl svěřen do péče babičky, a to i navzdory jeho věku blížícímu se zletilosti a dostatečné rozumové vyspělosti, a jednaly v rozporu s jeho nejlepším zájmem. Navrhuje proto, aby Ústavní soud zrušil napadené rozhodnutí krajského soudu pro rozpor s jeho právem na spravedlivý proces a jeho nejlepším zájmem.
4. Ústavní soud nejprve posuzoval splnění procesních předpokladů řízení. V této souvislosti předesílá, že stěžovatel byl účastníkem řízení, v němž byl vydán ústavní stížností napadený rozsudek krajského soudu, a Ústavní soud jej považuje za osobu oprávněnou podat proti němu ústavní stížnost. Ačkoli stěžovatel je osobou nezletilou, Ústavní soud dospěl k závěru, že je dostatečně věkově (v době podání ústavní stížnosti mu bylo 16 let) a rozumově vyspělý a je schopen porozumět smyslu a významu řízení o ústavní stížnosti [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 3598/14 ze dne 21. 4. 2016 (N 74/81 SbNU 285), bod 30]. Práva stěžovatele jsou v tomto řízení dostatečně zajištěna především tím, že je zastoupen opatrovníkem, jenž mu byl ustanoven usnesením ze dne 28. 5. 2019 sp. zn. II. ÚS 383/19 . Dále Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost byla podána včas, Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
5. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
6. Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tudíž součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a není proto ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecného soudu, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost, neboť pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska respektování základních práv stěžovatele a dodržení ústavněprávních principů. V souladu s tím Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší zasahovat do procesu dokazování před obecnými soudy a nahrazovat jejich hodnocení důkazů vlastními úvahami. Do rozhodování obecných soudů zasáhne pouze tehdy, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu [srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 1134/18 ze dne 9. 10. 2018, bod 8; veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též z http://nalus.usoud.cz].
7. Nyní projednávaná ústavní stížnost se týká otázky svěření nezletilého stěžovatele do péče babičky, přičemž stěžovatel tvrdí, že rozhodnutí krajského soudu, jímž bylo potvrzeno zamítavé rozhodnutí okresního soudu, je v rozporu s jeho nejlepším zájmem a právem na spravedlivý proces. Ústavní soud se ve své judikatuře touto problematikou zabýval již mnohokrát. Jistá odlišnost neboli výjimečnost nyní posuzované ústavní stížnosti však spočívá v tom, že to nejsou rodiče nezletilého dítěte, kteří v rámci tzv. sporu o dítě podali ústavní stížnost, nýbrž samotný nezletilý, jenž prostřednictvím ústavní stížnosti brojí proti rozhodnutí obecných soudů, že má i nadále zůstat v péči rodičů, a nikoli v péči babičky, jak by si přál.
8. Ústavní soud ve své judikatuře dovodil, že je základní povinností rozhodujícího orgánu sledovat a chránit především nejlepší zájem dítěte, jak stanoví čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Nejedná se nicméně o jediné hledisko a je nutno zvažovat i jiné oprávněné zájmy - avšak s tou výhradou, že nejlepšímu zájmu dítěte musí být při vyvažování přikládána značná váha [přiměřeně srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 3216/13 ze dne 25. 9. 2014 (N 176/74 SbNU 529); nález sp. zn. II. ÚS 4247/18 ze dne 17. 5. 2019]. Ústavní soud rovněž ve své judikatuře vymezil ústavněprávní kritéria pro svěřování dětí do péče, jejichž naplnění v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu vždy zkoumá. Mezi tato kritéria patří zejména (1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby; (3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte [přiměřeně srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683), body 19 a 21; usnesení sp. zn. I. ÚS 412/17 ze dne 21. 2. 2017]. Z ústavní stížností napadených rozhodnutí tudíž musí být zřejmé, že obecné soudy tato kritéria při rozhodování - alespoň implicitně - zvažovaly a náležitě se s nimi vypořádaly. Soudní rozhodnutí musí obsahovat řádné, logické, srozumitelné a nikoli svévolné odůvodnění.
9. Z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu, příp. z odůvodnění prvostupňového rozsudku plyne, že obecné soudy výše uvedeným kritériím věnovaly náležitou pozornost, byť to nemusí být na první pohled zcela zřejmé. K prvnímu kritériu se obecné soudy výslovně nevyjadřovaly, neboť bylo nesporné, že mezi nezletilým stěžovatelem a dalšími účastníky řízení (jeho babičkou jakožto navrhovatelkou, matkou a otcem) existují rodinné vazby. K druhému kritériu se obecné soudy vyjádřily, když analyzovaly, jaký dopad by mělo svěření nezletilého stěžovatele do péče babičky na jeho vztahy s dalšími členy rodiny.
V této souvislosti poukázaly na to, že na základě skutečností, které vyšly najevo v průběhu mnoha let trvajících soudních sporů o výchovné poměry nezletilého stěžovatele, lze dospět k závěru, že vztahy v rodině - především mezi matkou a babičkou z matčiny strany (tj. matkou matky) - jsou vážně narušené, přičemž tento negativní vztah - podobně jako jiné negativní vztahy v rodině - ovlivňuje i postoje stěžovatele. Obecné soudy v této souvislosti vyslovily obavy, že svěření nezletilého do péče babičky by mohl vést k dalšímu narušení vztahů mezi stěžovatelem a jeho rodiči.
Aniž by Ústavní soud přehodnocoval skutkové závěry obecných soudů nebo vyjadřoval se k jejich správnosti, uvádí, že s ohledem na výše popsanou genezi řízení před obecnými soudy se závěry obecných soudů nejeví jako svévolné. Ostatně pokud stěžovatel rozporuje výše uvedené závěry obecných soudů a namítá jejich protiústavnost, rozporuje pouze hodnocení toho, kdo je příčinou nefunkčních rodinných vztahů, nikoli skutečnost, že jsou nefunkční. K třetímu kritériu se obecné soudy vyjádřily, když posuzovaly, jaké jsou možnosti babičky, matky a otce zajistit mj. fyzické, vzdělávací a materiální potřeby stěžovatele.
Obecné soudy poukázaly na to, že babička stěžovatele pobírá starobní důchod a disponuje nižšími finančními prostředky k zajištění základních fyzických a materiálních potřeb sebe a nezletilého než rodiče. Dále zdůraznily, že výchovné prostředí u babičky nepovažují za vhodné pro harmonický vývoj stěžovatele a zlepšení jeho vztahů s dalšími rodinnými příslušníky, a to především s ohledem na její (údajnou) benevolentnost a podporování stěžovatele v jeho konfliktu s matkou. K čtvrtému kritériu obecné soudy uvedly, že byť stěžovatel vyjádřil jasné přání, aby byl svěřen do péče babičky, považují jej za účelové a v konečném důsledku rozporné s nejlepším zájmem stěžovatele.
Zcela bez významu není ani to, že obecné soudy kategoricky neodmítly možnost, že by došlo k úpravě výchovných poměrů stěžovatele, která by se více přibližovala jeho představám (viz předposlední a poslední věta bodu 7 napadeného rozsudku krajského soudu), nýbrž odmítly vyhovět změně výchovných poměrů v takové podobě, jakou navrhovala babička stěžovatele. Jelikož obecné soudy věnovaly náležitou pozornost všem výše uvedeným ústavněprávním kritériím a jejich závěry se nejeví jako svévolné, Ústavní soud neshledal důvod k zásahu do jejich rozhodovací činnosti.
10. Nad rámec uvedeného by Ústavní soud chtěl apelovat na stěžovatele a především jeho rodinné příslušníky, aby se pokusili s otevřenou myslí a bez vzájemného osočování vést diskuzi o tom, jak nejlépe zajistit vstup stěžovatele do světa "dospělých lidí," k němuž ostatně dojde v horizontu několika měsíců. Pokud totiž bude v rodině nezletilého stěžovatele i nadále vedena pomyslná válka všech proti všem, žádné soudní rozhodnutí nezajistí dotčeným osobám klid, mír a spokojený život.
11. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl pro zjevnou neopodstatněnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. září 2019
Vojtěch Šimíček, v. r. předseda senátu