Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně (soudce zpravodaje) a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Ch. K. (nar. K. K.), t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Světlá nad Sázavou, zastoupeného Mgr. Petrem Motyčkou, advokátem, sídlem Obrovského 2407, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2025, č. j. 6 Tdo 697/2025-782, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 3. 2025, č. j. 4 To 14/2025-661, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne ze dne 19. 12. 2024, č. j. 4 T 5/2024-588, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 1, čl. 2, čl. 4, čl. 10, čl. 89 odst. 2, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy a 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel taktéž žádá o odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, neboť výkon trestu odnětí svobody pro stěžovatele představuje nevratnou újmu, stěžovatel byl doposud bezúhonný a neohrozí tak ochranu společnosti. Práv třetích osob se odklad vykonatelnosti taktéž jakkoliv nedotkne.
3. Z napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") uznán vinným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) trestního zákoníku. Toho se dopustil, když ještě jako K. K. po předchozí konzumaci alkoholu a poté, co nejprve vykonal oboustranně dobrovolný pohlavní styk s poškozenou A. A. (jedná se o pseudonym), pomocí umělého penisu připevněného k tělu. Když poškozená následně další styk již nechtěla, a naopak chtěla odejít v důsledku urážek ze strany stěžovatele, ten ji chytil a držel za ruku a proti její vůli vnikl do jejího přirození umělým penisem. Takto s ní po nezjištěnou dobu vykonával pohlavní styk, přestože poškozená A. A. opakovala, že to nechce a že ji to bolí, snažila se jej odstrčit, avšak i vzhledem k rozdílu v jejich tělesné stavbě se jí to nepodařilo. Stěžovatel jí přitom během tohoto styku držel ruku na ústech, druhou rukou jí svíral krk, nadával jí a plival na ni. Vlivem tohoto jednání se u poškozené rozvinula posttraumatická stresová porucha, která se po dobu více měsíců, respektive do vynesení rozsudku krajského soudu, projevovala nespavostí, strachem z lidí, vracením vzpomínek na událost, depresivitou, dekompenzací psychického stavu (kdy se již před danou událostí psychiatricky léčila). Dne 22. 04. 2024 byla i hospitalizována v psychiatrické nemocnici, s dobou léčby, která v době vynesení rozsudku krajského soudu trvala. Za to byl stěžovatel odsouzen podle § 185 odst. 3 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu byla stěžovateli uložena povinnost na náhradě nemajetkové újmy uhradit poškozené A. A. částku 100.000 Kč.
4. Rozsudek krajského soudu napadl stěžovatel odvoláním, o kterém Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") nyní napadeným usnesením rozhodl tak, že jej podle § 256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl.
5. Stěžovatel napadl usnesení vrchního soudu dovoláním, které Nejvyšší soud jako zjevně neopodstatněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
6. Stěžovatel zpochybňuje výpověď poškozené A. A., na níž bylo založeno jeho odsouzení. Tato výpověď údajně není podpořena žádnými dalšími důkazy a stojí osamoceně. Elektronická komunikace z osudného večera mezi stěžovatelem a poškozenou toliko poukazuje na hádku, nikoliv však na znásilnění. Stěžovatel se domnívá, že je dán tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich vyvozenými, čímž mělo taktéž dojít k porušení zásady in dubio pro reo.
7. Stěžovatel uvádí, že skutkový děj se nemohl odehrát tak, jak je popsán ve skutkové větě napadeného rozsudku krajského soudu. Stěžovatel neměl v úmyslu poškozenou znásilnit, byla to sama poškozená, kdo jej přemluvil, aby šel spát do chaty, kde mělo k předmětnému jednání dojít. Dále poukazuje na chování svého psa, který neustále vyžaduje stěžovatelovu pozornost, a tudíž pohlavní styk může být realizován pouze tehdy, pokud pes spí. Jestliže tedy pes netropil v chatě povyk, znamená to, že spal, a tudíž pohlavní styk nemohl být násilný, neboť to by psa rozhodně vzbudilo.
8. Stěžovatel dále namítá opomenuté důkazy, konkrétně jde o čestné prohlášení S. L. M., J. S., O. M. a E. K. Stěžovatel ve svém odvolání popsal, proč jsou tyto důkazy významné, avšak vrchní soud je bezdůvodně odmítl provést. Stejně tak stěžovatel navrhl doplňující výslech osob D. S. a A. A., ani tyto výslechy však nebyly provedeny. Stěžovatel se dále domáhal provedení znaleckého posudku, jehož předmětem mělo být posouzení vlivu návykových látek na vědomí a chování poškozené ve spojení s její medikací na ADHD. Nejvyšší soud nesprávně považoval tyto důkazní návrhy toliko za opakování již provedených důkazů.
9. Stěžovatel taktéž namítá nesprávnou kvalifikaci svého jednání, kdy odmítá, že by se dopustil znásilnění se způsobením těžké újmy na zdraví v podobě posttraumatické stresové poruchy. Stěžovatel v této souvislosti poukazuje na skutečnost, že poškozená trpěla závažnými psychickými obtížemi již před údajným znásilněním, tudíž míru jejích obtíží po předmětném skutku bylo nutno zkoumat zvláště pečlivě, k čemuž však nedošlo. Stěžovatel dále uvádí, že mu byl uložen nepřiměřený trest.
10. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který se účastnil řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť využil všech procesních prostředků k ochraně svých práv.
11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není soudem nadřízeným obecným soudům, nevykonává nad nimi dohled. Jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti fyzické osoby je toliko ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Ústavní soud není povolán k přezkumu použití běžného zákona a může tak činit jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody stěžovatele.
12. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel pouze opakuje své námitky uplatněné v odvolání i dovolání, které byly již beze zbytku vypořádány v napadených rozhodnutích. Ústavní soud považuje všechny tyto námitky za neopodstatněné. Nyní stěžovatel znovu polemizuje především se skutkovými zjištěními učiněnými krajským soudem a domáhá se jiného hodnocení provedených důkazů. K tomu Ústavní soud uvádí, že podle čl. 90 Ústavy rozhoduje o otázce viny a trestu pouze soud, kterým není Ústavní soud stojící mimo soustavu obecných soudů, jehož úkolem je pouze ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí optikou porušení ústavně zaručených práv.
13. Pokud stěžovatel odlišně hodnotí provedené důkazy, je namístě uvést, že takového přezkumu se nelze v řízení o ústavní stížnosti úspěšně domáhat (s výjimkou extrémního nesouladu mezi zjištěnými skutkovými závěry a z nich vyvozenými právními závěry). Je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci pravidel stanovených trestním řádem (§ 2 odst. 5, 6 trestního řádu), přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy).
Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat, resp. přehodnocovat. Porušení práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny je tak možno namítat pouze v případě zmíněných excesů při hodnocení důkazů. To ovšem není případ nyní posuzované věci, ačkoliv stěžovatel tuto námitku explicitně vznáší. Ústavní soud zdůrazňuje, že není jeho úkolem rekapitulovat závěry obecných soudů, a proto pro stručnost odkazuje na napadená rozhodnutí, zejména na usnesení Nejvyššího soudu, které opětovně shrnuje a vypořádává skutkové i právní námitky stěžovatele.
14. K námitce tzv. extrémního rozporu mezi provedeným dokazováním a skutkovými závěry z něj dovozenými uvádí Ústavní soud, že krajský soud v hlavním líčení provedl podrobné dokazování. Především vyslechl všechny svědky, kteří vypovídali již v přípravném řízení, vyslechl k návrhům stěžovatele i další svědky, kteří do té doby nebyli slyšeni. Krajský soud taktéž provedl listinné důkazy včetně elektronické komunikace mezi stěžovatelem a poškozenou a poškozenou a dalšími svědky, dále provedl znalecký posudek z odvětví psychiatrie, sexuologie a klinické psychologie k osobě stěžovatele.
Stejně tak byl proveden znalecký posudek z odvětví psychiatrie, sexuologie a klinické psychologie k osobě poškozené. U stěžovatele nebyla shledána osobnostní patologie. U poškozené byla shledána posttraumatická stresová porucha, která se rozvinula v důsledku jednání stěžovatele. K této otázce byl i vyslechnut znalec, zpracovatel předmětného znaleckého posudku, který své závěry dále upřesnil. Krajský soud následně na základě provedeného dokazování uzavřel, že stěžovatele usvědčuje především výpověď poškozené, které soud uvěřil a jejíž věrohodnost byla podpořena znaleckým posudkem k osobě poškozené; z nepřímých důkazů stěžovatele usvědčily výpovědi dalších osob, kterým se poškozená svěřila, jakož i obsah elektronické komunikace.
Jde-li o psa, tento na probíhající znásilnění nereagoval, neboť dostal od stěžovatele pamlsek. Ústavní soud tedy považuje napadená rozhodnutí vycházející ze skutkového stavu zjištěného krajským soudem za logicky odůvodněná, prostá svévole a tedy souladná s požadavky vyplývajícími z čl. 36 odst. 1 Listiny.
15. Ústavní soud se neztotožnil ani s námitkou existence tzv. opomenutých důkazů. K této otázce se primárně vyjádřil vrchní soud v napadeném usnesení. V něm uvedl, že důkazy navrhované stěžovatelem byly již provedeny v hlavním líčení, a tudíž by vrchní soud tímto krokem z velké části opakoval tuto již ukončenou část trestního řízení. K tomu však neshledal důvod, neboť se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem na podkladě dokazování provedeného v hlavním líčení. Nejvyšší soud uvedený závěr vrchního soudu aproboval a Ústavní soud taktéž neshledává existenci opomenutých důkazů, neboť výslechy všech osob, jejichž čestná prohlášení měla být k důkazu provedena, byly provedeny v hlavním líčení, a to v tom rozsahu, který považoval krajský soud za nezbytný pro vyvození skutkových závěrů.
Znalecké posudky byly taktéž provedeny a zpracování dalšího znaleckého posudku by již nemělo pro řízení další přínos, nadto by bylo řízení neúměrně prodlužováno, což by mohlo zasáhnout nejenom do práva stěžovatele, ale i poškozené.
16. Otázka právní kvalifikace skutku je pak přímo navázána na stěžovatelovu polemiku se skutkovým zjištěním tzv. posttraumatické stresové poruchy u poškozené, která naplňuje znaky tzv. těžké újmy na zdraví, což následně vedlo krajský soud k právní kvalifikaci skutku jako zvlášť závažného zločinu znásilnění, kterým byla způsobena těžká újma na zdraví. K předmětné právní kvalifikaci v kvalifikované skutkové podstatě se pak i váže vyšší trestní sazba, v rámci které byl stěžovateli uložen trest. Nejvyšší soud se právní kvalifikací a uloženým trestem taktéž zabýval a Ústavní soud jeho závěry aprobuje s odkazem na skutečnost, že stěžovatel i těmito námitkami ve skutečnosti toliko sporuje zjištěný skutkový stav.
17. Stěžovatelův akcesorický návrh na odklad vykonatelnosti sdílí osud ústavní stížnosti.
18. Ústavní soud tudíž na základě výše uvedeného neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. ledna 2026
Jiří Přibáň v. r.
předseda senátu