Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Jana Svatoně a soudce zpravodaje Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele G. K., zastoupeného Mgr. Michalem Smečkou, advokátem se sídlem Badeniho 291/13, Praha 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. listopadu 2022, č. j. 6 Tdo 954/2022-380, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. června 2022, sp. zn. 44 To 185/2022, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. května 2022, sp. zn. 9 T 55/2022, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], brojí stěžovatel proti v záhlaví označeným rozhodnutí obecných soudů. Má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a připojených soudních rozhodnutí vyplývá, že napadeným rozsudkem obvodního soudu byl stěžovatel uznán vinným přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, vše ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy byl podle § 353 odst. 2 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 80 odst. 1 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest vyhoštění z území České republiky v trvání tří let. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci - popsaného zavíracího nože. V dalším bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného.
3. Proti rozsudku obvodního soudu podali oba obvinění v celém rozsahu odvolání, která byla usnesením odvolacího soudu podle § 256 tr. ř. zamítnuta.
4. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl podle § 265 odst. 1 písm. e) tr. ř.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že nalézací soud neprovedl potřebné a reálně dostupné důkazy, které mohly přispět k objasnění skutkového stavu věci. Samosoudce nalézacího soudu podle stěžovatele nepůsobil nestranně, v jeho neprospěch přihlédl k jeho gruzínskému původu a označil jeho výpověď a výpověď spoluobviněného za účelové a nepravdivé. Stěžovatel nesouhlasil se závěrem soudu o agresivitě obviněných na základě toho, že spoluobviněný byl podrážděný a nespolupracující při lékařské prohlídce a že stěžovatel údajně agresivně verbálně reagoval při svém zadržení. Navíc nelze odhlédnout od skutečnosti, že zasahující policisté mohli stěží vyhodnotit verbální agresi, když stěžovateli nerozuměli. Stěžovatel brojil proti výpovědím členů ochranky a tomu, že jim soud uvěřil s odkazem na konstatování, že svědek je na rozdíl od obviněného povinen vypovídat pravdu, jinak by se vystavil riziku trestního stíhání. Zdůraznil, že svědci se k hlavnímu líčení nedostavili (a to záměrně, aby se právě výpovědi po poučení svědků vyhnuli), proto nelze jejich vyjádření považovat za výpověď svědka po poučení o povinnosti vypovídat pravdivě. U hlavního líčení byl přečten toliko úřední záznam o podaném vysvětlení. Naproti tomu obvinění vypovídali, a to shodně, nikoliv však proto, že by si své výpovědi připravili, neboť toto jim nebylo objektivně umožněno. Soud jim však neuvěřil s ohledem na to, že jejich postup v rámci odložení nože a boxeru, jak jej oba popisovali, ještě před příjezdem policejní hlídky je nelogický a nevěrohodný. Nicméně obvinění tak činili, protože pochopili přivolání policie a podle gruzínských zvyklostí se obávali výrazně tvrdšího policejního zásahu, než kdyby zbraně neodložili. Stěžovatel konstatoval vady rozsudku spočívající v nejasnosti a neúplnosti skutkových zjištění, přičemž žádné další důkazy krom přečteného úředního záznamu o podaném vysvětlení poškozeného k prokázání jeho viny údajně nebyly provedeny ani navrženy. Poukázal pak na zásady in dubio pro reo, presumpce neviny a na to, že soud prvního stupně nemá při hodnocení důkazů absolutní, ničím neomezenou volnost. Stěžovatel brojil i proti přiměřenosti trestu odnětí svobody. Uložený trest je výrazně přísnější než trest původně navrhovaný státním zastupitelstvím.
6. Pro posouzení ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, neboť účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí obecných soudů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Konkrétně je pak možno z ústavněprávního pohledu posuzovat toliko otázku, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda procesním postupem soudů nebyly porušeny principy spravedlivého procesu, zda právní závěry obecných soudů jsou ústavně konformní, anebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah veřejné moci, kterým bylo dotčeno ústavně zaručené právo nebo svoboda.
9. Ústavní soud připomíná, že každé trestní stíhání v sobě zahrnuje střet mezi základními právy obviněného a veřejným zájmem reprezentovaným pravomocí státní moci označit jednání škodlivá pro společnost a pravomocí trestat pachatele takových jednání. Vzhledem k tomu, že samotné trestní stíhání, stejně jako z něho vzešlý trest, představují vážný zásah např. do osobnostních práv či osobní svobody jednotlivce a vyvolávají závažné důsledky pro jeho osobní i profesní život, musí být takový zásah velmi dobře podložen. Veřejný zájem na zjištění viny a na uložení trestu působícího jako individuální i generální prevence proto legitimizuje omezení osobní svobody jen při řádné aplikaci hmotného i procesního trestního práva. Z hlediska materiálně právního musí takové zakázané jednání představovat dostatečně závažnou hrozbu pro společnost jako celek a jeho jednotlivé znaky musejí být jednoznačně stanoveny zákonem. Z hlediska procesně právního pak musí být jednoznačně zjištěno a prokázáno, že se takové jednání objektivně stalo, že představuje skutečně závažnou hrozbu pro společnost jako celek a že odsouzená osoba je skutečně tou, která toto jednání spáchala nebo se na jeho páchání podílela. Tyto skutečnosti se přitom zjišťují a osvědčují skrze důkazní prostředky v trestním řízení [srov. nález sp. zn. I. ÚS 1095/15 ze dne 30. 7. 2015 (N 135/78 SbNU 11].
10. Ústavní soud přitom v nyní posuzované věci shledal, že všechny výše uvedené podmínky byly naplněny a že proto napadená soudní rozhodnutí z ústavněprávního hlediska plně obstojí.
11. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí optikou porušení ústavně zaručených práv. Námitkami stěžovatele se přesvědčivě vypořádal již městský soud a na jeho odůvodnění následně odkázal i dovolací soud.
12. Stěžovatel rozporuje taktéž skutkové závěry obecných soudů, respektive odlišně hodnotí provedené důkazy. Zde je však namístě uvést, že takového přezkumu se nelze v řízení o ústavní stížnosti úspěšně domáhat (s výjimkou extrémního nesouladu mezi zjištěnými skutkovými závěry a z nich vyvozenými právními důsledky). Je to totiž pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci pravidel stanovených trestním řádem (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.), přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat, resp. přehodnocovat. Porušení práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny je tak možno namítat pouze v případě zmíněných excesů při hodnocení důkazů, to ovšem není případ nyní posuzované věci.
13. Z napadených rozhodnutí totiž vyplývá, že obecné soudy naplnily výše uvedené podmínky, když provedly důkazy potřebné pro objasnění skutkového stavu věci a popsaly úvahy, kterými se při hodnocení důkazů řídily. Jakýkoli náznak znevýhodnění stěžovatele pro jeho původu z napadených rozhodnutí nevyplývá.
14. Navzdory nesouhlasu stěžovatele tak lze dle Ústavního soudu považovat zjištěný skutkový stav za úplný a opřený o dostatečné množství důkazního materiálu a rovněž právní závěry vyplývající ze skutkových zjištění byly obecnými soudy odůvodněny řádným způsobem. Pokud na základě (dle Ústavního soudu dostačujícího) hodnocení řádně provedených důkazů dospěly obecné soudy k závěru, že byla skutková podstata uvedených trestných činů v případě stíhaného jednání stěžovatele naplněna, Ústavní soud nemohl v jejich postupu shledat porušení základních práv a svobod stěžovatele. Trest byl uložen v předvídatelné výměře v první polovině zákonné trestní sazby se zařazením do odpovídajícího typu věznice. Zdůvodnění nalézacího i odvolacího soudu a jejich závěry o druhu a výši trestu jsou tak adekvátní konkrétním okolnostem.
15. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí proto Ústavní soud uzavírá, že v posuzované věci nemá proti postupu, stejně jako proti závěrům Nejvyššího soudu, soudu městského a ani soudu obvodního ústavněprávních výhrad, přičemž rovněž odůvodnění napadených rozhodnutí plně vyhovují požadavkům kladeným na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí. V daném případě přitom Ústavní soud neshledal žádný exces či jiný nepřípustný odklon od zákonných zásad trestního řízení, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, jež by teprve odůvodňovaly případný kasační zásah z jeho strany. V postupu a napadených rozhodnutích obecných soudů, tedy nelze spatřovat tvrzený zásah do základních práv a svobod stěžovatele.
16. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. listopadu 2023
Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu