Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelky R. H., právně zastoupené JUDr. Helenou Hutirovou, advokátkou se sídlem Vodičkova 792/40, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2018 č. j. 8 Tdo 266/2017-126, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2016 sp. zn. 44 To 385/2016 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 7. 2016 sp. zn. 8 T 7/2016, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhuje zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její základní právo zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 byla stěžovatelka uznána vinou přečinem neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Za uvedený přečin byla odsouzena podle § 230 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání stěžovatelky a státní zástupkyně rozhodl usnesením tak, že podle § 256 tr. řádu obě odvolání zamítl. Dovolání stěžovatelky bylo usnesením Nejvyššího soudu podle § 265j tr. řádu zamítnuto.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že konečné rozhodnutí Nejvyššího soudu, jakož i rozhodnutí soudu odvolacího a soudu I. stupně, jsou v extrémním rozporu s principy spravedlnosti a vykazují znaky svévole, a že ústavně zaručené právo stěžovatelky na spravedlivý proces bylo porušeno i z důvodu, že obecné soudy v této otázce rozhodovaly překvapivě. Proti očekávání stěžovatelky Nejvyšší soud dovolání zamítl, i když přistoupil k výkladu některých právních pojmů a doplnil argumentaci vztahující se k subjektivní stránce trestného činu, které se soudy nižších stupňů dostatečně nevěnovaly. Předvídatelnost rozhodnutí patří spolu principem srozumitelnosti a vnitřní bezrozpornosti zákona k základním principům právního státu, které jsou ústavně zaručeny.
4. Ústavní soud zřetelně zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je totiž založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
5. Jak bylo již mnohokrát konstatováno, procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Pokud soudy při svém rozhodování respektují podmínky dané ustanovením § 2 odst. 5 a 6 tr. řádu, jakož i ustanovení § 125 tr. řádu a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily a jak se vypořádaly s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu zasahovat do dílčího hodnocení jednotlivých provedených důkazů, ať již jde o jejich obsah, relevanci, vypovídací hodnotu či věrohodnost a takové hodnocení přehodnocovat.
Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry s nimi nejsou v extrémním nesouladu a zda je interpretace použitého práva ústavně konformní. Ústavní soud je povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit v situacích, kdy právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají [srov. např. nález sp. zn. III.
ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)], popřípadě jsou-li skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, jinými slovy tehdy, když rozhodnutí obecných soudů svědčí o jejich možné libovůli [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 2709/13 ze dne 7. 3. 2014]. Ústavněprávním požadavkem také je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (blíže viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 621/15 ze dne 26.
3. 2015 a mnohá další, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na: http://nalus.usoud.cz).
6. Nedostatky, které by z pohledu přezkumu Ústavního soudu byly způsobilé zpochybnit napadená rozhodnutí, stěžovatelka v ústavní stížnosti neoznačuje, když v podstatě znovu uvádí námitky, které uplatnila již v rámci své obhajoby před soudem I. stupně a postupně také v dalších fázích řízení. S těmito námitkami se však jednotlivé soudy adekvátním způsobem vypořádaly, což ovšem stěžovatelka nereflektuje a totožnou argumentaci opakuje i v ústavní stížnosti. Proto Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.
7. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy své závěry opřely o přiléhavé a srozumitelné zdůvodnění, na které lze v podrobnostech odkázat. Další přehodnocování těchto rozhodnutí tak Ústavnímu soudu vzhledem k výše naznačeným limitům ústavněprávního přezkumu nepřísluší.
8. Důvody, pro které by bylo nezbytné zasáhnout do nezávislého rozhodování obecných soudů a přistoupit ke kasaci napadených rozhodnutí, tedy Ústavní soud nezjistil. Ústavní stížnost proto byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. května 2019
Vojtěch Šimíček, v. r. předseda senátu