Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti GÜHRING, s. r. o., sídlem Na Perkách 608, Líně, zastoupené Mgr. Janem Knoblochem, advokátem, sídlem Boettingerova 2902/26, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. září 2017 č. j. 21 Cdo 2087/2017-401, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. listopadu 2016 č. j. 56 Co 290/2016-375 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 14. dubna 2016 č. j. 8 C 185/2010-334, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-sever, jako účastníků řízení, a 1) Zdeňky Schejbalové a 2) obchodní společnosti Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, sídlem Templová 747/5, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím. Nejprve shrnuje průběh dosavadního řízení a rekapituluje obsah napadených rozhodnutí, jakož i rozhodnutí jim předcházejících. Nejvyššímu soudu vytýká, že z jeho rozhodnutí není seznatelné, jakým způsobem dospěl k závěru o nepřípustnosti dovolání. Nesouhlasí ani s vyhodnocením části jejího dovolání jako vadného. Připouští, že se obsah dovolání dotýkal částečně skutkového stavu, ale jinak směřoval spíše proti právnímu hodnocení. Samotné odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu pokládá za natolik stručné, že v něm spatřuje porušení práva na soudní ochranu. V této souvislosti poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 5. 4. 2016 sp. zn. I. ÚS 3851/15
(N 60/81 SbNU 57) či nález ze dne 19. 11. 2015 sp. zn. I. ÚS 354/15
(N 198/79 SbNU 251). Stěžovatelka dále namítá, že se soudy řádně nezabývaly její argumentací ohledně případné podjatosti soudní znalkyně a ohledně spoluodpovědnosti první vedlejší účastnice řízení, která nevyvíjela žádnou snahu o získání zaměstnání. Podle názoru stěžovatelky nemůže být ochrana poskytovaná zaměstnanci bezbřehá. Domnívá se, že u první vedlejší účastnice řízení lze dovodit zneužívání práva. Stěžovatelka konečně tvrdí, že názor vyslovený krajským soudem o možnosti první vedlejší účastnice řízení sehnat si odpovídající práci je v rozporu se závěrem vyplývajícím z kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Žádné takové pochybení však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
8. Stěžovatelka v prvé řadě brojí proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, jemuž vytýká přílišnou stručnost a z toho vyplývající nepřezkoumatelnost. Je pravdou, že odůvodnění tohoto rozhodnutí není příliš obsáhlé, ale tato skutečnost je dána především tím, že Nejvyšší soud se již jednou danou věcí zabýval a vše podstatné uvedl ve svém výše citovaném kasačním rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1/2015. Nyní se zaměřil již pouze na to, zda krajský soud rozhodl v souladu s jeho závazným právním názorem a zda se při stanovení výše náhrady škody neodchýlil od konstantní judikatury, přičemž v postupu krajského soudu žádnou nepřípustnou odchylku neshledal, pročež dovolání stěžovatelky posoudil jako nepřípustné. Ústavní soud se neztotožňuje s názorem stěžovatelky, že by z byť stručného, nicméně výstižného a srozumitelného odůvodnění, nebyly seznatelné důvody nepřípustnosti dovolání.
9. Na tomto místě je třeba rovněž zdůraznit, že posouzení přípustnosti dovolání je primárně věcí Nejvyššího soudu. V této souvislosti Ústavní soud upozorňuje na svou konstantní judikaturu, že "může přehodnocovat posouzení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. pouze z hlediska jeho ústavnosti. Fakticky se tak jeho přezkum omezuje na posouzení dvou otázek, a to, zda dovolací soud neodepřel účastníku řízení soudní ochranu tím, že odmítl dovolání, aniž by se ve svém odůvodnění, pokud jde o jeho přípustnost, náležitě vypořádal se stěžovatelem řádně předestřenou právní otázkou, nebo tím, že v rámci svého posouzení právní otázky, ať už vyústilo do odmítnutí dovolání nebo připuštění dovolacího přezkumu, aproboval právní výklad, který je v rozporu s ústavně zaručenými základními právy a svobodami" [viz bod 20 nálezu ze dne 9. 2. 2016 sp. zn. II. ÚS 2312/15
(N 30/80 SbNU 391)]. Je pravdou, že Ústavní soud připustil (např. v usnesení ze dne 28. 3. 2017 sp. zn. III. ÚS 506/17 ; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), že právní úprava dovolacího řízení klade na účastníky řízení relativně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí dovolání; je ovšem třeba vzít v úvahu, že tomu tak není bezdůvodně (k tomu blíže např. usnesení ze dne 26. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1675/14 ). V dané věci bylo dovolání zčásti odmítnuto jako nepřípustné, neboť rozhodnutí krajského soudu bylo v souladu s existující judikaturou, na kterou Nejvyšší soud v odůvodnění rozhodnutí poukázal, a zčásti bylo odmítnuto pro vady, neboť stěžovatelka uplatnila nezpůsobilý dovolací důvod, když se soustředila na skutkové okolnosti, resp. na hodnocení důkazů.
10. Nesouhlasí-li stěžovatelka s tím, že její dovolání bylo zčásti odmítnuto pro vady, je třeba přitakat Nejvyššímu soudu, že argumentace obsažená v jejím dovolání se z nezanedbatelné části týkala právě skutkových zjištění (šlo zejména o výtky stěžovatelky ke znaleckému posudku, popř. k osobě ustanovené znalkyně, či k otázce spolupůsobení první vedlejší účastnice řízení na vzniku škody aj.), což ostatně stěžovatelka sama v ústavní stížnosti připouští. Ústavní soud si tuto skutečnost přitom ověřil i z příslušného spisu vyžádaného od okresního soudu. Nadto Ústavní soud podotýká, že např. otázce podjatosti znalkyně se soudy věnovaly a neshledaly důvody pro její vyloučení (§ 17 o. s. ř. ve spojení s § 14 odst. 1 o. s. ř.). Z tohoto pohledu nelze spatřovat v postupu soudů žádné pochybení.
11. Pro danou věc je podstatné, že soudy neměly pochybnost ani v tom, že první vedlejší účastnici škoda v podobě ztráty na výdělku vznikla, a to v důsledku nemoci z povolání, což bylo prokázáno znalecky, ani o existenci příčinné souvislosti. Otázka způsobu výpočtu výše náhrady pak byla vyřešena v kasačním rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2017 č. j. 21 Cdo 1/2015-303. Soudy se zabývaly současně i otázkou, zda první vedlejší účastnicí řízení uplatněný nárok není v rozporu s dobrými mravy. Zpochybňuje-li stěžovatelka nyní v ústavní stížnosti některý z předpokladů vzniku odpovědnosti, či se věnuje otázce případného rozporu uplatněného nároku s dobrými mravy, jde z její strany o pouhou polemiku se skutkovými či právními závěry vyslovenými obecnými soudy, k jejichž přezkumu není Ústavní soud oprávněn.
12. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. srpna 2018
Radovan Suchánek předseda senátu