Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Pavla Holländera a Ivany Janů o vyloučení soudce v řízení o ústavní stížnosti vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 3939/11
, takto:
Soudce zpravodaj Pavel Rychetský je vyloučen z projednávání a rozhodování věci vedené pod sp. zn. II. ÚS 3939/11
.
Odůvodnění:
sp. zn. II. ÚS 3939/11
vyloučen. K věci uvedl zejména následující:
"[P]odle platného rozvrhu práce jsem byl určen na místo soudkyně JUDr. Elišky Wagnerové soudcem zpravodajem ve věci ústavní stížnosti pana P. C. (...) vedené pod shora uvedenou [spisovou značkou]. Stěžovatel se domáhá zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 9. 2011 (kterým bylo k námitce podjatosti uplatněné stěžovatelem rozhodnuto, že soudkyně JUDr. Dagmar Stamidisová není vyloučena z projednávání žaloby stěžovatele pro podjatost). Stěžovatel v návaznosti na sdělení Ústavního soudu o tom, že jsem byl v jeho věci určen soudcem zpravodajem, vznáší námitku podjatosti proti mně jako soudci, který by se účastnil rozhodování o jeho ústavní stížnosti.
Námitku podjatosti zdůvodňuje natolik urážlivým osobním textem, že považuji za žádoucí, abych byl z projednávání jeho ústavní stížnosti vyloučen. K tomu podotýkám, že obdobná situace již nastala ve věcech předchozích ústavních stížností P. C., u nichž jsem byl podle platného rozvrhu práce určen soudcem zpravodajem a v nichž bylo příslušným senátem již rozhodnuto o mém vyloučení (...). Soudím proto, že by I. senát ÚS, který je k projednání námitky podle platného rozvrhu práce příslušný, sice měl námitku podjatosti z hlediska použité argumentace odmítnout, avšak s ohledem na tyto skutečnosti by měl usoudit, že má účast při rozhodování [zmiňované ústavní stížnosti] by mohla pochybnosti o mé nepodjatosti vyvolat a proto by měl rozhodnout o mém vyloučení podle [citovaného zákonného ustanovení]."
Z uvedeného důvodu předložil soudce zpravodaj Pavel Rychetský v souladu s § 36 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., zákon o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") věc k projednání prvnímu senátu Ústavního soudu.
Na základě posouzení stěžovatelova podání "Prohlášení o odmítnutí soudce z důvodu podjatosti - odůvodnění" doručeného Ústavnímu soudu v originále dne 5. 6. 2012 sice podle přesvědčení I. senátu Ústavního soudu neplyne, že by podmínky citovaného zákonného ustanovení byly ohledně soudce Pavla Rychetského vyloučení splněny - při gramatickém výkladu zákona - neboť nebylo prokázáno, že měl jakýkoli poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům (k tomu srov. pojem "kvalifikované pochybnosti" o nepodjatosti - Wagnerová, E. a kol. Zákon o Ústavním soudu s komentářem. ASPI, Praha 2007, s. 122 a násl.). Na druhé straně však nelze abstrahovat od jevové stránky věci a od subjektivního stanoviska soudce Pavla Rychetského, které je argumentačně dostatečně podloženo. Proto Ústavní soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. června 2012
Vojen Güttler, v. r.
předseda senátu
5. Vrchní soud v Praze setrval na svém názoru, že nebyly naplněny podmínky pro vyloučení soudce, tak jak je stanoví zákon. Nad rámec skutečností uvedených v napadeném rozhodnutí dodal, že právo na soudní ochranu a na projednání věci zákonným soudcem nelze interpretovat jako oprávnění účastníka vybírat si soudce, který bude danou věc rozhodovat, dle svých vlastních kritérií. Pravidla rozdělování nápadu věcí náležejících více senátům, mezi něž patří i rozhodování o vyloučení soudců, vyplývají z rozvrhu práce pro daný kalendářní rok. Dle rozvrhu práce platného pro rok 2011 o vyloučení soudců rozhodovali předsedové senátů a soudci v pořadí nápadu s výjimkou senátů 7 Cmo, 14 Cmo a 15 Cmo. V tomto konkrétním případě bylo dne 8. září 2011 doručeno celkem 7 spisů, obsahujících námitku podjatosti soudce. Rozdělováním došlých spisů v této agendě je pověřena soudní tajemnice paní J. Š., která spisy rozdělila mezi kanceláře senátů č. 3, 4, 5, 6, 8, 9 a 11 (senát 10 Cmo rozhoduje o námitkách podjatosti ve věcech vyvolaných konkursem nebo vyrovnáním). V rámci soudních kanceláří jsou pak spisy přidělovány jednotlivým předsedům senátů dle pořadí nápadu tak, aby jednotliví členové senátu byli touto agendou rovnoměrně vytíženi. Spekulaci stěžovatele důrazně odmítl.
6. V replice stěžovatel nesouhlasil s tvrzením Vrchního soudu v Praze o interpretaci práva na projednání věci zákonným soudcem. Je přesvědčen, že důvod pochybnosti je v projednávaném případě dán a nelze ji vyvrátit odkazem na profesionální či morální požadavky, kladené na soudce, které podle stěžovatele soudkyně v předmětné věci nesplňuje. Pokud jde o způsob přidělování agendy, je vyjádření obecného soudu podle názoru stěžovatele pouze všeobecným konstatováním procesu, který však podle toho, jak je popsán, vůbec nevyvrací a nevylučuje pochybnosti, které stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl. Je tedy nadále přesvědčen, že účelové přidělení spisu konkrétnímu soudci je možné, a že se obecný soud s jeho pochybností ve svém vyjádření vůbec nevypořádal.
7. V doplněném podání ze dne 8. září 2012 stěžovatel poukázal na to, že soudkyně S. na výzvu Ústavního soudu k předložení spisu nejprve reagovala sdělením, že se spis nachází u Vrchního soudu v Praze, a poté, co se spis od Vrchního soudu v Praze vrátil, nařídila ústní jednání, místo aby spis zaslala Ústavnímu soudu. Dále poukazuje na to, že různé další osoby zveřejňují své zprávy o tom, že nebyly spokojeny s průběhem a výsledkem řízení ve svých věcech, které vyřizovala soudkyně S. To vše označuje stěžovatel za kriminální zneužití soudcovských pravomocí, které je hrozbou pro celou českou justici.
8. Ústavní soud předesílá, že v § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
9. K dané problematice je vhodné připomenout, že nezávislost a nestrannost jsou neodmyslitelnými atributy pojmu soud, a hodnotami, jež prospívají všem, neboť jsou zárukami rovnosti a právní jistoty v demokratické společnosti. Nezávislost a nestrannost však představují ideální typy, které nikdy nelze naplnit absolutně a je možné se k nim pouze přibližovat, což je dáno jejich sociální povahou. Dlouhodobý právní a politický vývoj liberálních demokracií vygeneroval ze zkušeností indikátory nezávislosti a nestrannosti, z nichž lze utvářet objektivizovaná kritéria umožňující posoudit naplnění znaků nezávislosti a nestrannosti, protože v subjektivní poloze psychického (vědomého či nevědomého) stavu rozhodujícího subjektu je právními nástroji nelze uchopit ( sp. zn. Pl. ÚS 7/02 , N 78/26 SbNU 273; sp. zn. Pl. ÚS 11/04 , N 89/37 SbNU 207; aj.). Bylo by proto v rozporu s čl. 4 odst. 4 alinea secunda Listiny, kdyby k omezení tohoto práva došlo pro pouhý pocit či představu jediného účastníka řízení.
10. Ústavní soud se nejprve zabýval námitkou porušení práva na zákonného soudce u soudu druhého stupně s ohledem na její charakter, který by v případě její důvodnosti zpochybňoval samu podstatu rozhodnutí bez ohledu na jeho meritorní obsah. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá konkrétně nejasnost rozvrhu práce, resp. nejasnost jeho vysvětlení, jehož se mu dostalo ze strany obecného soudu, a dále má pochybnosti o existenci zlé vůle ze strany osob majících vliv na aplikaci rozvrhu práce. Ústavní soud si předmětný rozvrh práce vyžádal a stejně tak se Vrchní soud v Praze k dané problematice vyjádřil, a to jak obecně, tak i konkrétně. Stěžovatel po tomto stanovisku Vrchního soudu v Praze nadále setrval toliko na pochybnostech o aplikaci rozvrhu práce na svůj případ.
11. Ústavní soud shledává pravidla, tak jak jsou obsažena v tehdy platném rozvrhu práce, a jak je stručně a výstižně popsal Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření, za souladná s ústavním pořádkem. Rozhodně se tam nevyskytuje tak významný deficit, který byl důvodem kasačního nálezu sp. zn. IV. ÚS 1302/10 , na nějž poukazuje stěžovatel, a to především pro odlišnou konstrukci nyní posuzovaného rozvrhu práce oproti tehdy posuzovanému rozvrhu práce. Pokud pak jde o stěžovatelovy pochybnosti o vadné aplikaci tohoto rozvrhu práce, tak pro ně Ústavní soud neshledává opodstatnění. Jakkoliv samozřejmě nelze vyloučit, že může dojít k nedbalostnímu anebo dokonce úmyslnému porušení práva v dané oblasti, existenci takového porušení nelze vyvodit z teoretického vyložení možných cest k takovému cíli. Kromě těchto spekulací ovšem stěžovatel žádný relevantní argument neuvedl. Proto Ústavní soud shledává námitky v daném směru za zjevně neopodstatněné.
12. K tvrzení stěžovatele, že výslovně žádal, aby podjatosti nerozhodovali bývalí členové Komunistické strany Československa, konkrétně Z. K., jak stěžovatel tvrdí, tak takto pojatá námitka se v podstatě rovná požadavku, aby rozhodoval stěžovatelem určený soudce, ačkoliv to stěžovatel popírá. V každém případě tato námitka nejenže evidentně není námitkou podjatosti, ale ani žádným jiným návrhem, o němž by byl v souladu s ústavně vymezenou kompetencí oprávněn rozhodovat jakýkoliv obecný soud.
13. Ústavní soud nemůže vzhledem ke svým pravomocem hodnotit sám podjatost, ale pouze, jak se s námitkami vypořádal obecný soud. Pokud pak jde o vlastní rozhodnutí o podjatosti soudkyně S., je třeba předeslat, že se daný případ evidentně liší od případů řešených Ústavním soudem pod sp. zn. I. ÚS 722/05 a sp. zn. I. ÚS 167/94 . Tento rozdíl spočívá v konstatování soudu o naprosté netečnosti soudkyně S. k nepochybně vážným osobním útokům stěžovatele proti její osobní a profesní integritě, kterých si obecný soud byl vědom. Ústavní soud proto neshledává ústavně nesouladným, pokud v oné netečnosti shledal obecný soud schopnost profesionálního nadhledu, coby jeden z předpokladů pro výkon funkce soudce. Stejně tak lze považovat za ústavně souladné, pokud pochyby stěžovatele shledal obecný soud toliko jeho subjektivními pocity či úvahami, které bez objektivního podkladu nemají právní význam. V posledku je ústavně souladné i konstatování, že nelze považovat za podjatost, když se stěžovateli nelíbí určitý postup soudkyně.
14. V každém případě podle ustanovení § 229 odst. 1 písm. e) občanského soudního řádu je důvodem žaloby pro zmatečnost skutečnost, že v řízení, které bylo pravomocně skončeno, rozhodoval vyloučený soudce nebo přísedící, což není nikterak závislé na tom, zda v řízení bylo (a jak) rozhodováno o účastníkem vznesené námitce podjatosti (usnesení sp. zn. III. ÚS 15/06 , U 7/41 SbNU 609). Proto meritum námitek podjatosti nepochybně zůstává stěžovateli zachováno i nadále.
15. Ústavní soud ze všech shora vyložených důvodů neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 9. října 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu