Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
II. ÚS 398/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti J.M. a H.K., zastoupených advokátkou JUDr. M.D., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 1997, č. j. 20 Co 166/97-35, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 11. 1996, č. j. 21 C 51/95-26, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a Ministerstva financí České republiky jako vedlejšího účastníka řízení, mimo ústní jednání, t a k t o: Ústavní stížnost se o d m í t á.
Navrhovatelé napadli ústavní stížností rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 1997, č. j. 20 Co 166/97-35. Tímto rozsudkem byl ve vztahu k navrhovatelům potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 11. 1996, č. j. 21 C 51/95-26, kterým byla žaloba navrhovatelů ve věci samé zamítnuta. Současně s ústavní stížností podali navrhovatelé dovolání podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. (je svým obsahem totožné s obsahem ústavní stížnosti). Nejvyšší soud České republiky svým usnesením ze dne 29. 1. 1998, č.j. 2 Cdon 1906/97-45, dovolání navrhovatelů zamítl. Poté, co Ústavní soud tuto skutečnost zjistil, mohl pokračovat v řízení.
Předmětem řízení před soudem 1. stupně byla žaloba navrhovatelů, kterou se domáhali určení, že mají právní nárok na finanční náhradu za nemovitost, kterou nelze vydat podle ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a že se určuje, že Lhůta k uplatnění nároku začala běžet 20. 6. 1994. Obvodní soud pro Prahu 1 svým rozsudkem ze dne 20. 11. 1996, č. j. 21 C 51/95-26, žalobu ve věci samé zamítl z toho důvodu, že v dané věci se mohli navrhovatelé domáhat své ochrany žalobou na plnění ve formě zaplacení finanční náhrady.
V dané věci tak neprokázali naléhavý právní zájem na určení ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř., což je předpokladem úspěchu určovací žaloby. Žalobou by nebyl dán pevný základ právního vztahu mezi navrhovateli a vedlejším účastníkem, neboť by z něj neplynula povinnost vedlejšího účastníka poskytnout navrhovatelům finanční náhradu podle § 13 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Městský soud v Praze svým II. ÚS 398/97 rozsudkem ze dne 16.6. 1997, č. j. 20 Co 166/97-35, toto rozhodnutí potvrdil s tím, že přednost před určovací žalobou má žaloba na plnění, lze-li na plnění žalovat.
To je v daném případě dáno, když pevný základ vztahu mezi účastníky řízení byl již dán ustanovením § 13 odst. 1 a § 20 odst. 3 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Na žádost navrhovatelů přitom nepřipustil dovolání s odůvodněním, že věc byla v soudní judikatuře i odborné literatuře vícekrát řešena.
Ústavní stížností tak navrhovatelé napadají postup soudů 1. a 2. stupně, nikoli odmítnutí dovolání usnesením Nejvyššího soudu. Protože podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. je dovolání v daném případě přípustné jen tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, byla ústavní stížnost takto zaměřená shledána přípustnou.
Podle názoru navrhovatelů obecné soudy vyšly z nesprávného právního názoru při hodnocení naléhavosti právního zájmu. Z podstaty sporu před nimi vedeného se totiž právně jako logická jevila žaloba určovací, neboť nárok na finanční náhradu byl zamítnut vedlejším účastníkem z důvodu nedodržení lhůty jednoho roku. Tato lhůta však podle navrhovatelů nemohla běžet, když v té době nebylo nepochybné, že se nestal skutek, pro který se vedlo trestní řízení. Závěr soudů o přednosti žaloby na plnění a nemožnosti odklonu od této zásady, když určovací žaloba tvoří pevný právní základ pro vztahy účastníků sporu a předejde se žalobě na plnění, není v souzené věci na místě a je pro žalobce právně nepřijatelný a morálně nepochopitelný.
Dále navrhují, aby Ústavní soud zhodnotil rozsudek Nejvyššího soudu, č j. 1 Tz 85/92, který' neupozornil právně neznalé žalobce, že nárok na náhradu je třeba uplatnit ještě předtím, než bylo rozhodnuto s konečnou platností o meritu věci. Kdyby tak učinil, uplatnili by svůj návrh včas a nevyčkávali by usnesení Policie ČR ČVS: OVV-3785/93 o zastavení trestního stíhání, které nabylo právní moci dne 20. 6. 1994.
Z toho plyne, že navrhovatele poškodilo nesprávné právní posouzení věci, jak je učinil Městský soud v Praze, který potvrdil rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1. Žádnou jinou ústavněprávní argumentaci ústavní stížnost neobsahuje, mimo důvod, který je však vlastní pro dovolací řízení (§ 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř). Z hlediska dovolacího řízení byla tato otázka řešena výše uvedeným usnesením Nejvyššího soudu, které však navrhovatelé ústavní stížností nenapadli. Ústavní soud proto mohl přezkoumat námitky navrhovatelů pouze proti rozhodnutí Městského soudu v Praze a to pouze z hlediska příslušnosti Ústavního soudu.
Ústavní soud nejdříve přezkoumal formální náležitosti ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a navrhovatelé oprávnění k jejímu podání byli řádně zastoupeni. Stejně tak nebyla stížnost shledána s ohledem na výše uvedené okolnosti nepřípustnou.
Ústavní soud si vyžádal spisový materiál a vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení. Za Městský soud v Praze se vyjádřil předseda senátu 20 Co JUDr. P.H., který plně odkázal na odůvodnění senátního rozhodnutí s tím, že navrhuje zamítnutí stížnosti, neboť její důvod není dostatečný z hlediska přezkoumávání ústavních práv navrhovatelů. Za ministerstvo financí se vyjádřila Ing.
L.P., vedoucí oddělení mimosoudních rehabilitací. Navrhla odmítnutí stížnosti, neboť v ní není uplatněn žádný důvod ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. To, že navrhovatelé neměli ve věci úspěch, ještě není porušením principů, jejichž ochrana je svěřena Ústavnímu soudu. II. ÚS 398/97
Věc byla Ústavním soudem posouzena z hlediska jeho příslušnosti, kterou vymezuje čl. 83 a podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR. Ve smyslu ustanovení čl. 88 odst. 1 Ústavy ČR zákon stanoví, kdo a za jakých podmínek je oprávněn podat návrh na zahájení řízení a další pravidla řízení před Ústavním soudem. Tímto zákonem, kterým je zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je Ústavní soud vázán. Podle § 82 tohoto zákona jsou dány prostředky, kterými může Ústavní soud jako soud kasační rozhodovat o ústavních stížnostech podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR. Ústavní soud přitom vychází ze své již ustálené judikatury, že není vázán odůvodněním ústavní stížnosti, je však vázán jejím petitem.
Navrhovatelé neuvádějí, v čem postup Městského soudu v Praze zasáhl do jejich základního práva. Námitka, že jeho rozsudek spočívá v nesprávném posouzení věci, souvisí s tím, že ústavní stížnost je téměř doslova identická s formulacemi dovolání k Nejvyššímu soudu. To platí i pro petit ústavní stížnosti, ve kterém navrhovatelé požadují, aby Ústavní soud vydal nález, kterým by "určil, že lhůta k uplatnění nároků na finanční náhradu začala běžet 20. 6. 1994 po právní moci usnesení Policie ČR OVV-3785/93 o zastavení trestního stíhání, které nabylo právní moci 20. června 1994." Tato okolnost je pro rozhodnutí v této věci zásadního významu.
Z tohoto důvodu došel Ústavní soud k závěru, že není příslušný k rozhodnutí o takto formulovaném petitu ústavní stížnosti, neboť to neumožňují výše uvedené ústavní a zákonné předpisy, kterými je podle čl. 88 odst. 2 při svém rozhodování vázán. Přitom musí rovněž respektovat ústavně zaručenou nezávislost rozhodování obecných soudů. Navrhovatelé v petitu své ústavní stížnosti požadují, aby ústavní soud v podstatě rozhodl o jejich určovací žalobě ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř. K tomu však není z výše uvedených důvodů ústavní soud příslušný, neboť může rozhodovat pouze o tom, která základní ústavně zaručená práva navrhovatelů byla porušena, jakým způsobem a může přitom pouze rušit pravomocná rozhodnutí, jejichž prostřednictvím k takovému porušení došlo.
Podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., soudce zpravodaj svým usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný. Protože podmínky tohoto ustanovení byly naplněny, nezbylo než rozhodnout, jak je ve výroku usnesení uvedeno.
P o u č e n í: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. 8. 1998
Vojtěch Cepl soudce Ústavního soudu