Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Petra Rudolfa, Ph.D., zastoupeného JUDr. Davidem Hladíkem, advokátem, se sídlem 17. listopadu 623, 530 02 Pardubice, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. srpna 2016, č. j. 29 Nd 231/2016-1215, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Žalobce (stěžovatel) v řízení o žalobě pro zmatečnost jím podané v rámci řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví namítl podjatost všech soudců Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a rovněž všech soudců Okresního soudu v Pardubicích, a dále navrhl přikázat věc k rozhodnutí a projednání Okresnímu soudu v Kolíně. Žalovaná (Mgr. Mirka Rožnovská) navrhla přikázat věc k rozhodnutí a projednání Okresnímu soudu v Olomouci, potažmo Krajskému soudu v Ostravě - pobočce v Olomouci.
3. Na základě žádosti podané předsedou Okresního soudu v Pardubicích podle § 15 odst. 2 věty první a § 12 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), rozhodl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 25. srpna 2016, č. j. 29 Nd 231/2016-1215, tak, že věc vedená u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 10 C 228/2000 se nepřikazuje k projednání a rozhodnutí jinému soudu téhož stupně. Nejvyšší soud v usnesení uvedl, že postupem podle § 12 odst. 1 o. s. ř. může být věc přikázána (k žádosti předsedy okresního soudu) jinému soudu téhož stupně (s výjimkou situace předpokládané § 16a odst. 2 o. s. ř.) tehdy, jsou-li splněny buď předpoklady vymezené v § 15 odst. 1, odst. 2 věta první, část věty za středníkem o. s. ř., anebo tehdy, bylo-li rozhodnuto podle § 16 odst. 1 o. s. ř. o vyloučení soudce či soudců dotčeného soudu a současně není možné věc přikázat jinému soudci téhož soudu (§ 16a odst. 1 o. s. ř.). Z obsahu předloženého spisu se ovšem podává, že žádný ze soudců Okresního soudu v Pardubicích neoznámil podle § 15 odst. 1 o. s. ř. předsedovi tohoto soudu skutečnosti, pro které by byl v projednávané věci vyloučen (natož aby tak učinili všichni soudci tohoto soudu), a nadřízený soud dosud nerozhodl o vyloučení žádného ze soudců tohoto soudu podle § 16 odst. 1 o. s. ř. Není tudíž naplněn alespoň jeden z předpokladů, za kterých může nadřízený soud rozhodnout o přikázání věci jinému soudu podle § 12 odst. 1 o. s. ř.
6. Ústavní stížností stěžovatel brojí proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž nebyla přenesena příslušnost z Okresního soudu v Pardubicích, na jiný soud téhož stupně, resp. namítá, že Nejvyšší soud nebyl soudem příslušným k takovému rozhodnutí, když vůbec nemělo být přihlédnuto k nepodepsanému podání žalované Mgr. Mirky Rožnovské, jež je součástí příloh k ústavní stížnosti. V prvé řadě je třeba poukázat na to, že Nejvyšší soud nevyhověl návrhu na delegaci nutnou ve smyslu § 12 odst. 1 o. s. ř. z toho důvodu, že pro to nebyly splněny předpoklady, neboť nenastala situace, na niž je pamatováno v příslušných ustanoveních. Za daného stavu by tak o delegaci nutné nemohl rozhodnout žádný soud, tzn. ani stěžovatelem navrhovaný Vrchní soud v Praze. Tato skutečnost pak značně relativizuje námitku stěžovatele, že nemělo být přihlíženo k podání Mgr. Mirky Rožnovské. I pokud by však toto podání nebylo vlastnoručně podepsáno, je z něj patrné, že je téměř jistě učinila právě žalovaná, neboť v něm reaguje na přípis soudkyně a je evidentní, že je s řízením obeznámena a využívá svých procesních možností (zejména vyjádřit se k případné delegaci). Za daných okolností by se striktní lpění na všech náležitostech podání, které vyplývají z § 42 o. s. ř., jevilo jako přepjatý formalismus. Z pohledu Ústavního soudu má naopak postup, který v rámci řízení volí stěžovatel, znaky obstrukčního jednání.
7. Ústavní soud konstatuje, že žádné pochybení, které by mohlo zakládat porušení ústavně zaručených práv (ať již v podobě libovolné či svévolné interpretace a aplikace příslušných předpisů, nebo v důsledku absence odůvodnění) ze strany Nejvyššího soudu zjištěno nebylo. Ústavní soud má za to, že Nejvyšší soud se návrhem na přikázání věci řádně zabýval, rozhodl o něm v souladu s příslušnými procesními předpisy, a toto své rozhodnutí srozumitelně a ústavně souladným způsobem odůvodnil. Jeho závěr, že zatím nejsou splněny podmínky pro přikázání věci jinému soudu dle § 12 odst. 1 o. s. ř. (tedy pro tzv. delegaci nutnou), neboť o vyloučení soudců nebylo dosud rozhodnuto a žádný ze soudců Okresního soudu v Pardubicích nesdělil žádné skutečnosti, pro které by měl být vyloučen, nelze považovat za ústavně nesouladný.
8. Nad rámec uvedeného Ústavní soud poukazje na to, prvotní podání, které stěžovatel adresoval Ústavnímu soudu, nesplňovalo náležitosti stanovené zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), neboť stěžovatel zejména nebyl právně zastoupen. Navíc obsahovalo celou řadu nesourodých tvrzení, která s nyní projednávanou věcí neměla přímou souvislost. K výzvě Ústavního soudu si sice stěžovatel formálně zajistil právní zastoupení, ale ústavní stížnost podaná tímto advokátem byla v podstatě totožná s jeho předchozím podáním, tzn. včetně mnohdy zcela irelevantních úvah. Přitom celou problematiku by bylo možné vyložit podstatně stručněji a tím i přehledněji. Pro ústavní stížnost totiž není rozhodující její rozsah, nýbrž její srozumitelnost a přehlednost.
9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. března 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu