Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Europrom s. r. o., sídlem Vodičkova 695/24, Praha 1 - Nové Město, zastoupené Mgr. Jakubem Horkým, advokátem, sídlem Vodičkova 695/24, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. listopadu 2024 č. j. 21 Cdo 2245/2024-88, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a obchodních společností CLAIMS GROUP s. r. o., sídlem Tovačovského 318/18, Kroměříž, a Dražební společnosti MORAVA s. r. o., sídlem Dlouhá 4433, Zlín, jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že stěžovatelka se žalobou doručenou Okresnímu soudu v Kroměříži (dále jen "okresní soud") dne 23. 1. 2023 (doplněnou podáním ze dne 22. 2. 2023) domáhala vůči vedlejším účastnicím určení, že "prodej zástavy, a to pozemků parc. č. 313/3 a 313/4 v k. ú. Lochkov, je nepřípustný". Stěžovatelka byla vyzvána k zaplacení soudního poplatku ve výši 5 000 Kč, přičemž její žádost o osvobození od povinnosti platit soudní poplatek byla zamítnuta. Následně bylo usnesením Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně (dále jen "krajský soud") ze dne 11. 10. 2023 č. j. 58 Co 203/2023-57 potvrzeno usnesení okresního soudu ze dne 7. 8. 2023 č. j. 18 C 97/2023-50, kterým bylo zastaveno řízení pro nezaplacení soudního poplatku a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok I.). Současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
3. Proti usnesení krajského soudu podala stěžovatelka dovolání. Nejvyšší soud vyzval stěžovatelku k zaplacení soudního poplatku za dovolání s upozorněním, že nebude-li soudní poplatek ve stanovené lhůtě zaplacen, bude dovolací řízení zastaveno. Proti této výzvě stěžovatelka namítla, že je nezákonná s tím, že se na ni vztahuje zákonné osvobození od poplatkové povinnosti s poukazem na § 11 odst. 2 písm. n) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. Nejvyšší soud se s tímto jejím názorem neztotožnil a podle § 9 odst. 2 zákona o soudních poplatcích řízení o dovolání zastavil (výrok I.). Současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II.).
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že Nejvyšší soud se nevypořádal s její dovolací argumentací, že vzhledem k tomu, že byl na její majetek prohlášen konkurs, nemůže s tímto majetkem disponovat a tedy ani hradit soudní poplatky. Má za to, že poplatková povinnost podle § 4 odst. 1 zákona o soudních poplatcích je potlačena § 246 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů. Z toho důvodu podle ní § 11 odst. 2 písm. n) zákona o soudních poplatcích osvobozuje v incidenčních sporech pouze insolvenčního správce a dlužníka s dispozičním oprávněním, protože u toho, kdo dispoziční oprávnění nemá, placení soudního poplatku nepřipadá v úvahu.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
7. Ústavní soud opakovaně judikuje, že rozhodování o osvobození, resp. neosvobození od soudních poplatků je doménou obecných soudů, přičemž s ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší v tomto ohledu přehodnocovat jejich závěry. Samotné řízení o osvobození od soudních poplatků, přestože se jeho výsledek může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (srov. usnesení ze dne 9. 6. 2020 sp. zn. IV. ÚS 744/20
). Ústavní soud proto otevřel tuto problematiku věcnému posouzení pouze výjimečně, a to v případech týkajících se velmi specifických otázek nebo v případech, v nichž došlo ke svévolnému výkladu a aplikaci příslušných ustanovení občanského soudního řádu (§ 138 odst. 1 občanského soudního řádu) obecnými soudy. Taková svévolná aplikace může spočívat například v nerespektování kogentní normy či v interpretaci v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, popř. absentuje-li v rozhodnutí řádné odůvodnění, ze kterého by bylo zřejmé, jaká kritéria a hlediska pokládal soud v projednávané věci za stěžejní (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2015 sp. zn. III. ÚS 427/15
; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). O žádný takový případ však v nyní posuzované věci nejde.
8. Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí řádně a logicky vysvětlil, že insolvenční řízení proti stěžovatelce bylo zahájeno dne 15. 6. 2023 a dne 28. 8. 2023 nastaly účinky zjištění úpadku stěžovatelky a na její majetek byl prohlášen konkurs. Kupní smlouvou ze dne 18. 7. 2024, uzavřenou mezi insolvenčním správcem a fyzickou osobou, byly předmětné nemovitosti prodány. Nejvyšší soud správně zdůraznil, že stěžovatelku bylo nutno považovat za dlužníka s dispozičním oprávněním ve smyslu § 11 odst. 2 písm. n) zákona o soudních poplatcích pouze do dne 28. 8. 2023, neboť prohlášením konkursu na její majetek přešlo oprávnění nakládat s majetkovou podstatou na insolvenčního správce. Podala-li stěžovatelka dovolání proti usnesení krajského soudu dne 9. 2. 2024, tj. v době, kdy jí již nesvědčilo postavení dlužníka s dispozičním oprávněním, není podle citovaného ustanovení od poplatkové povinnosti osvobozena. Uvedené platí tím spíše za situace, kdy se stěžovatelka předmětnou žalobou domáhá určení nepřípustnosti prodeje zástavy podle § 46a a § 46b zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění pozdějších předpisů. Veřejná nedobrovolná dražba se měla konat dne 1. 3. 2023, avšak s ohledem na účinky dané žaloby v uvedeném termínu neproběhla ani proběhnout nemohla, navíc v průběhu řízení o žalobě bylo proti stěžovatelce zahájeno insolvenční řízení, zjištěn úpadek a na její majetek prohlášen konkurs. Je tak zřejmé, že veřejná nedobrovolná dražba vůbec nemůže proběhnout.
9. Ústavní soud proti postupu Nejvyššího soudu, který z důvodu nezaplacení soudního poplatku dovolací řízení zastavil, nemá žádných ústavněprávních výhrad. Přesvědčení stěžovatelky, že soud měl vyzvat k zaplacení soudního poplatku insolvenčního správce, je za daných okolností irelevantní.
10. V usnesení Nejvyššího soudu nejsou obsaženy znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Nejvyšší soud rozhodoval v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí nelze označit jako svévolné, neboť je výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti.
11. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. března 2025
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu