Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele J. B., zastoupeného JUDr. Mgr. Jiřím Drobečkem, advokátem, sídlem Štefánikova 4083/14, Hodonín, proti trestnímu příkazu Okresního soudu v Šumperku ze dne 18. října 2021 č. j. 3 T 145/2021-264, za účasti Okresního soudu v Šumperku, jako účastníka řízení, a Okresního státního zastupitelství v Šumperku, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí a současně vydání zákazu pokračovat v porušování jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1, odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že stěžovatel byl napadeným trestním příkazem Okresního soudu v Šumperku (dále jen "okresní soud") uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, který byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Současně byl nad stěžovatelem vysloven dohled v rozsahu vymezeném v § 49 až § 51 trestního zákoníku.
3. Daný trestní příkaz byl stěžovateli doručen do vlastních rukou dne 1. 12. 2023. Lhůta k podání odporu, která činí podle § 314g odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, osm dnů od doručení trestního příkazu, uplynula dne 11. 12. 2023. Dne 7. 12. 2023 byl okresnímu soudu z e-mailové adresy stěžovatele doručen odpor proti uvedenému trestnímu příkazu, toto podání však nebylo podepsáno a tento nedostatek nebyl ve lhůtě pro podání odporu napraven. Okresní soud proto přípisem ze dne 5. 1. 2024 stěžovateli sdělil, že vzhledem ke skutečnosti, že předmětné podání (odpor) neobsahovalo náležitosti podání (podpis stěžovatele), nenastaly účinky uvedené v § 314g odst. 2 trestního řádu a trestní příkaz se stal pravomocným a vykonatelným. Dodal, že podání zaslané e-mailem musí být v souladu s judikaturou podepsáno uznávaným elektronickým podpisem založeným na kvalifikovaném certifikátu vydaném akreditovaným poskytovatelem certifikačních služeb.
4. Dne 16. 1. 2024 bylo ze strany stěžovatele okresnímu soudu doručeno podání označené jako "Autorizace podaného odporu a námitka proti procesnímu postupu" (k poštovní přepravě předané dne 15. 1. 2024). K tomu okresní soud podáním ze dne 19. 1. 2024 stěžovateli sdělil, že odpor byl podán opožděně, neboť lhůta pro podání odporu uplynula dne 11. 12. 2023. Odkázal přitom na svůj přípis ze dne 5. 1. 2024. K tvrzení stěžovatele, že odpor potvrdil při zatčení na policii dne 11. 12. 2023 s tím, že tato skutečnost se měla stát důvodem jeho okamžitého propuštění, okresní soud uvedl, že důvodem propuštění byla okolnost doručení trestního příkazu stěžovateli (tj. odpadl důvod, pro který byl vydán příkaz k zatčení), nikoli to, že podal odpor. Vyjádřil se mimo jiné i k tvrzení stěžovatele, že v jeho případě byl dán důvod nutné obhajoby. Konstatoval, že stěžovatel se v době vydání trestního příkazu prokazatelně nenacházel ve výkonu trestu odnětí svobody, jak tvrdil, a že ve věci nebyl dán žádný z důvodů nutné obhajoby podle § 36 a násl. trestního řádu.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že dne 11. 12. 2023 se dostavil na schůzku na Policii České republiky a cca v 11.00 hod. mu bylo sděleno, že může opustit prostory policejní služebny. Tvrdí, že policisté mu sdělili, že když podal odpor, bude ve věci nařízeno hlavní líčení. Má za to, že odpor na policii potvrdil a že ve věci mělo být nařízeno hlavní líčení. Postupem okresního soudu bylo podle něj zasaženo do jeho ústavně zaručených práv. Dále uvádí, že na podzim roku 2021 byl hospitalizován na psychiatrii ve Fakultní nemocnici v Brně Bohunicích a že byl proto v jeho případě dán důvod nutné obhajoby podle § 36 odst. 2 trestního řádu.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
8. Ústavní soud po posouzení věci shledal, že stěžovateli nelze přisvědčit v jeho přesvědčení, že odpor proti napadenému trestnímu příkazu podal řádně a včas a že mělo být ve věci nařízeno hlavní líčení. Daný trestní příkaz byl stěžovateli prokazatelně doručen do vlastních rukou dne 1. 12. 2023, přičemž lhůta k podání odporu uplynula dne 11. 12. 2023. Okresní soud stěžovateli správně vysvětlil, že nepodepsané podání (odpor) zaslané prostřednictvím e-mailu nelze považovat za podání podané oprávněnou osobou a že nenapravil-li tento nedostatek ve lhůtě pro podání odporu, nemohly nastat účinky uvedené v § 314g odst. 2 trestního řádu. Trestní příkaz se tak stal pravomocným a vykonatelným.
9. K tomu Ústavní soud považuje za potřebné dodat, že podepsání podání učiněného v elektronické podobě ve smyslu § 59 odst. 1, 3 trestního řádu upravuje zákon č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce. Podle § 6 odst. 1 tohoto zákona lze k podepisování elektronickým podpisem použít pouze uznávaný elektronický podpis, podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se činí úkon vůči veřejnoprávnímu podepisujícímu nebo jiné osobě v souvislosti s výkonem jejich působnosti.
Uznávaným elektronickým podpisem se rozumí zaručený elektronický podpis založený na kvalifikovaném certifikátu pro elektronický podpis nebo kvalifikovaný elektronický podpis (§ 6 odst. 2 zák. č. 297/2016 Sb.). Bylo-li určité podání (např. v této trestní věci odpor) učiněno e-mailem, tedy v elektronické podobě, ale bez splnění požadovaných podmínek, nejsou s ním spojeny žádné účinky řádného podání, tj. ani případné zachování lhůty k podání opravného prostředku. Pokud zákon vyžaduje, aby podání (např. opravného prostředku) bylo učiněno v určité lhůtě, pak nedostatek elektronického podání lze napravit jen v této lhůtě.
Procesní účinek nelze přiznat ani podání učiněnému elektronicky e-mailovou adresou bez elektronického podpisu požadované kvality, byť by toto elektronicky podané odvolání bylo následně potvrzeno písemným podáním daným k poštovní přepravě po uplynutí lhůty k podání konkrétního opravného prostředku (srov. k tomu i DRAŠTÍK. A., FENYK, J. a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2017, s. 477).
10. Nelze akceptovat ani tvrzení stěžovatele, že odpor potvrdil na policii dne 11. 12. 2023 a že tato skutečnost se měla stát důvodem jeho okamžitého propuštění. Je zřejmé, jak okresní soud vysvětlil stěžovateli v přípisu ze dne 19. 1. 2024, že byl-li vydán příkaz k zatčení stěžovatele za účelem doručení trestního příkazu, tak důvodem propuštění stěžovatele z prostor policejní služebny bylo zjištění, že trestní příkaz mu byl již doručen, nikoli to, že podal proti trestnímu příkazu odpor. Podle § 314g odst. 1 trestního řádu se odpor podává u soudu, který trestní příkaz vydal, přičemž tato skutečnost byla stěžovateli známa z poučení obsaženého v daném trestním příkazu. I kdyby tedy stěžovatel potvrdil odpor na policii, jak tvrdí, nemělo by takové jeho jednání z hlediska náležitostí podání odporu ve smyslu § 59 odst. 1, 3 trestního řádu žádnou relevanci.
11. Stěžovatel v ústavní stížnosti rovněž namítá, že v době vydání napadeného trestního příkazu byl u něj dán důvod nutné obhajoby, neboť byl na podzim roku 2021 hospitalizován v krizovém centru na psychiatrii ve Fakultní nemocnici v Brně Bohunicích. Blíže však nespecifikuje, kdy konkrétně měla jeho hospitalizace probíhat a co bylo jejím důvodem, ani netvrdí, že by měl trpět tělesnými nebo duševními vadami, které by zakládaly pochybnosti o jeho způsobilosti se náležitě hájit. Navíc v podaném odporu, kde také vyjádřil přesvědčení, že byl dán důvod nutné obhajoby, nehovoří o hospitalizaci, ale o tom, že byl ve výkonu trestu odnětí svobody.
To však okresní soud vyloučil, když ve svém přípisu ze dne 19. 1. 2024 konstatoval, že stěžovatel se v době vydání trestního příkazu prokazatelně nenacházel ve výkonu trestu odnětí svobody a že ve věci nebyl dán žádný z důvodů nutné obhajoby podle § 36 a násl. trestního řádu. Takovým důvodem ve smyslu § 36 odst. 1 písm. a) trestního řádu není pouhá hospitalizace, byť v krizovém centru na psychiatrii, nejde-li o výkon ochranného opatření nebo pozorování ve zdravotnickém ústavu (§ 116 odst. 2 trestního řádu).
Poukazoval-li stěžovatel na nález Ústavního soudu ze dne 14. 2. 2023 sp. zn. III. ÚS 2665/22
, šlo v této věci o zcela jinou situaci, neboť tehdejší stěžovatel byl pro své psychické potíže doloženě léčen mnoha léky, které měly povahu psychofarmak, z tohoto důvodu neměl dovoleno řídit motorová vozidla, neboť tyto léky byly způsobilé narušit jeho rozpoznávací nebo vjemové schopnosti; v průběhu řízení byla stěžovateli navíc medikace navýšena a jeho lékařské zařízení informovalo orgány činné v trestním řízení, že stěžovatel zřejmě nebude schopen hájit svá práva a že na jeho duševní stav bude třeba vypracovat znalecký posudek z oboru psychiatrie. Žádné takové skutečnosti v posuzované trestní věci zjištěny nebyly a stěžovatel je ani v podané ústavní stížnosti netvrdí.
12. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. května 2024
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu