Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Muatassam Al Sayed Nuree Khogeli, t. č. Věznice Praha 4 - Pankrác, zastoupeného Mgr. Michalem Tandlerem, advokátem se sídlem Barvířská 125/17, Liberec 3 - Jeřáb, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 31. 8. 2016, č. j. 38 T 94/2016-1370, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2016, sp. zn. 44 To 418/2016, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 5 a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, kterými byl ponechán ve vazbě z důvodů uvedených v ustanovení § 67 písm. a) a písm. c) trestního řádu.
2. Obžalobou je stěžovatelovi kladeno za vinu spáchání pokračujícího zločinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle ustanovení § 348 odst. 1 alinea 2, odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, dílem ve spolupachatelství podle ustanovení § 23 trestního zákoníku.
3. Soudy v napadených rozhodnutích dospěly k závěru, že u stěžovatele nadále trvají důvody vazby. Pokud jde o vazební důvod ve smyslu ustanovení § 67 písm. a) trestního řádu, tento spatřily zejména v obavě, že stěžovatel je ohrožen trestní sazbou od 3 do 10 let trestu odnětí svobody, je cizím státním příslušníkem a s ohledem na charakter trestné činnosti, pro kterou je stíhán, která zcela zjevně přesahuje území České republiky, i s přihlédnutím k jazykovému vybavení stěžovatele a dále k jeho osobní situaci, kdy manželka žije v zahraničí a stěžovatel podniká kroky k vycestování za ní, existuje důvodná obava, že by se při pobytu na svobodě mohl vyhýbat trestnímu řízení, eventuálně trestu, který mu v případě odsuzujícího rozhodnutí hrozí.
Pokud jde o vazební důvod dle ustanovení § 67 písm. c) trestního řádu, tak ten soudy shledaly v hrozícím nebezpečí, že by stěžovatel v této trestné činnosti, i s ohledem na jeho jazykovou výbavu a znalost prostředí dodavatelů a odběratelů dokladů, mohl nadále pokračovat a opatřovat si tak finanční prostředky, které by uspokojily životní potřeby jeho i celé jeho rodiny.
4. Uvedená rozhodnutí obecných soudů dle stěžovatele porušila jeho právo na osobní svobodu zaručené čl. 8 odst. 2 a odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny. Stěžovatel uvádí, že osobní svoboda představuje základní hodnotu v demokratickém právním státě a pro její regulaci by měly být bez dalšího naplněny všechny zákonné podmínky, což se v tomto případě nestalo. Úkolem soudu rozhodujícího o vazbě, případně soudu, který rozhoduje o stížnosti proti takovému rozhodnutí, je totiž seznámit se s důkazní situací v celé její komplexnosti a v této souvislosti je zcela jistě povinen hodnotit též otázku místní příslušnosti soudu.
Z obou napadených usnesení však vyplývá, že se touto otázkou soudy zabývaly zcela nedostatečně. Příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 5 k projednání jeho věci totiž nebyla dána ani jedním kritériem uvedeným v ustanovení § 18 odst. 1 resp. odst. 2 trestního řádu a jeho místní příslušnost tak nebyla nikdy založena. Proto je zcela na místě se domnívat, že napadené rozhodnutí obvodního soudu ve spojení s rozhodnutím městského soudu o dalším trvání vazby je nezákonné, neboť o jeho ponechání ve vazbě rozhodoval místně nepříslušný soud. Ode dne 15.
9. 2016, resp. 16. 9. 2016, tak dochází k omezování osobní svobody stěžovatele, a to zcela v rozporu s jeho základními právy, protože nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a příslušnost soudu je stanovena zákonem.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Takové zásahy či pochybení obecného soudu však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Posoudil totiž argumenty obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti napadá místní nepříslušnost obvodního soudu k vydání rozhodnutí o prodloužení vazby, čímž mělo dojít k porušení jeho základního práva na zákonného soudce. Nyní rozhodující senát k tomu v obecné rovině připomíná konstantní judikaturu Ústavního soudu, podle níž základní právo na zákonného soudce (tj. příslušnost soudu a soudce) je zcela neopominutelnou podmínkou řádného výkonu té části veřejné moci, která soudům byla ústavně svěřena. To totiž na jedné straně dotváří a upevňuje soudcovskou nezávislost, na straně druhé pak představuje pro každého účastníka řízení stejně cennou záruku, že k rozhodnutí jeho věci jsou povolávány soudy a soudci podle předem daných procesních pravidel tak, aby byla zachována zásada pevného přidělování soudní agendy a aby byl vyloučen - pro různé důvody a rozličné účely - výběr soudů a soudců "ad hoc".
Má tak být zamezeno tzv. kabinetní justici, v níž by byl způsob rozhodnutí ovlivňován účelovým a libovolným výběrem soudů a soudců [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 232/95 ze dne 22. 2. 1996 (N 15/5 SbNU 101) nebo nález sp. zn. III. ÚS 561/02 ze dne 16. 1. 2003 (N 9/29 SbNU 63)]. Rozhodování každé věci věcně a místně příslušným (a tedy zákonným) soudem a soudcem je tedy neopominutelnou podmínkou spravedlivého procesu, neboť je jedním z hlavních předpokladů spravedlivého rozhodování a jednou z hlavních premis důvěry občanů v právo a právní stát, přičemž příslušnost soudu i soudce stanoví zákon, v daném případě trestní řád [viz nález sp. zn. I.
ÚS 371/04 ze dne 31. 8. 2004 (N 121/34 SbNU 255) nebo nález sp. zn. II. ÚS 551/03 ze dne 16. 5. 2006 (N 101/41 SbNU 297)].
8. Ústavní soud tedy - v obecné rovině - nepopírá názor stěžovatele, že ústavněprávně je nepřípustné vytvořit pravomoc soudu ad hoc bez respektování příslušných ustanovení trestního řádu přesně stanovujících příslušnost soudu (ve věci místní příslušnosti viz ustanovení § 18 citovaného zákona) a takto vytvořenou místní (či věcnou) nepříslušnost soudu nadále v řízení udržovat. Zároveň však je třeba mít na zřeteli, že mohou nastat i situace, kdy doposud rozhodující soud až po určité fázi řízení zjistí, že není ve věci místně (či věcně) příslušný, na což pamatuje ustanovení § 24 trestního řádu.
Případné rozhodnutí o místní nepříslušnosti doposud rozhodujícího soudu však nikterak nemůže způsobit nezákonnost dříve vydaných nikoli meritorních rozhodnutí (ani s ohledem na zásady plynoucí z čl. 38 odst. 1 Listiny), neboť do doby rozhodnutí nadřízeného soudu o příslušnosti je nadále původní soud příslušný k rozhodování v dané věci, a to včetně rozhodnutí o pokračování vazby. Opačný výklad by byl stěží akceptovatelný, a to již s ohledem na právní nejistotu, která by nastala v souvislosti s tím, který soud má před rozhodnutím o určení příslušnosti rozhodnout o některých opatřeních navázaných na pevně stanovené lhůty (viz především právě vazební rozhodnutí).
9. Jestliže tedy v dané věci rozhodl o pokračování vazby stěžovatele Obvodní soud pro Prahu 5 dne 31. 8. 2016, načež až dne 17. 10. 2016 rozhodl Městský soud, že k projednání a rozhodnutí věci je místně příslušný Obvodní soud pro Prahu 3 (a nikoliv tedy Obvodní soud pro Prahu 5), nemohlo bez dalšího dojít k porušení stěžovatelova práva na zákonného soudce. Nadto Ústavní soud připomíná, že rozhodoval-li by o vazbě stěžovatele Obvodní soud pro Prahu 3 či Obvodní soud pro Prahu 5 (jak se stalo), jako místně příslušný stížnostní soud by v obou případech zůstával Městský soud v Praze, který vazbu stěžovatele i v nyní posuzovaném rozhodnutí řádně přezkoumal a plně se ztotožnil s vazebními důvody, vyslovenými obvodním soudem.
10. Nad tento rámec Ústavní soud uvádí, že napadená vazební rozhodnutí jsou řádně odůvodněna a splňují všechny požadavky kladené na rozhodnutí o tomto omezení osobní svobody v judikatuře Ústavního soudu.
11. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, dotčenými rozhodnutími porušeny nebyly. Rozhodnutí obecných soudů totiž nijak nevybočují z judikatury Ústavního soudu a jejich odůvodnění vyhovují požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecným soudům z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.
12. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. ledna 2017
Jiří Zemánek v. r. předseda senátu