K námitce podjatosti soudce vznesené v řízení před Nejvyšším správním soudem
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické - ze dne 16. května 2006
sp. zn. II. ÚS 551/03
ve věci ústavní stížnosti JUDr. Z. V. proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 10. 2003 sp. zn. Na 826/2003, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 7. 2002 č. j. 5 A 166/2000-75, rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 8. 9. 2000 č. j. OSZ-51-34/SD-Mu-2000 a rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 11. 7. 2000 č. j. OSZ-60856/VD-Sp-2000, jimiž nebylo vyhověno stěžovatelovým návrhům souvisejícím s jeho služebním poměrem příslušníka Policie České republiky a byl zamítnut i jeho návrh na obnovu řízení v dané věci, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 114 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, nebo zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, ve znění pozdějších předpisů.
Odůvodnění
I.
Ústavnímu soudu byl dne 4. 12. 2003 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 10. 2003 sp. zn. Na 826/2003, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 7. 2002 č. j. 5 A 166/2000-75, rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 8. 9. 2000 č. j. OSZ-51-34/SD-Mu-2000, rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 11. 7. 2000 č. j. OSZ-60856/VD-Sp-2000 a ustanovení § 114 odst. 1 písm. a), písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů nebo zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, ve znění pozdějších předpisů.
Výše uvedenými rozsudky a ustanoveními zákona mělo údajně dojít k zásahu do základních práv stěžovatele, jež jsou mu garantována čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 3, čl. 9, čl. 28, čl. 36 odst. 1, 2, 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1, čl. 13 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatel se jako zaměstnanec specifické profesní skupiny, příslušník Policie České republiky, domáhal stanoveným postupem u příslušných služebních funkcionářů a ministra vnitra, aby mu byla zaplacena škoda způsobená nesprávným úředním postupem. Navrhovatel byl údajně pod hrozbou trestu podle zvláštního i trestního zákona nucen vykonávat službu 42,5 hodin týdně, přičemž stejně služebně zařazeným policistům, ale v jiném místě služebního působiště, byla určena základní doba služby v rozsahu 40 hodin týdně; za tento rozdíl pak stěžovatel nepobíral žádnou odměnu za práci. Z předmětné ústavní stížnosti dále vyplývá, že byla stěžovateli z rozhodnutí služebního funkcionáře určena 7. platová třída, ale byly po něm požadovány práce zařazené v 8. platové třídě, přičemž policisté vykonávající stejný druh práce, ale v jiném místě služebního působiště, měli určenu 8. platovou třídu. Uvedeným jednáním měla stěžovateli vzniknout škoda ve výši 333 297 Kč. Vzhledem ke skutečnosti, že příslušní služební funkcionáři ani ministr vnitra se podáními, jimiž se stěžovatel snažil dosáhnout nápravy, nezabývali, domáhal se stěžovatel svých práv u Obvodního soudu pro Prahu 5. V souvislosti s uplatňováním svých zákonných práv byl stěžovatel následně propuštěn ze služebního poměru příslušníka Policie České republiky. Soudní řízení, jež bylo v dané věci zahájeno u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 4 C 219/1999, vedlo následně až k odmítavému usnesení Ústavního soudu
sp. zn. III. ÚS 379/01
(nepublikováno).
Dne 18. 7. 2000 obdržel stěžovatel rozhodnutí Ministerstva vnitra, orgánu sociálního zabezpečení č. j. OSZ-60856/VD-Sp-2000, jímž mu byl od 1. 1. 2000 přiznán příspěvek za službu vypočítaný z průměrného hrubého služebního příjmu za posledních 12 měsíců, aniž by se mohl vyjádřit k podkladům citovaného rozhodnutí. V předmětném rozhodnutí nebyla zohledněna především ta skutečnost, že stěžovatel byl podrobován nuceným pracem, za něž mu nebyla vyplácena odpovídající odměna, jak je shora uvedeno. Z uvedeného důvodu napadl stěžovatel rozhodnutí Ministerstva vnitra opravným prostředkem, jenž byl rozhodnutím jmenovaného ministerstva ze dne 8. 9. 2000 č. j. OSZ-51-34/SD-MU-2000 zamítnut. Následný procesní postup stěžovatele spočíval v podání žaloby, jež byla dne 2. 7. 2002 rozhodnutím Vrchního soudu v Praze sp. zn. 5 A 166/2000 zamítnuta.
Dne 5. 2. 2003 podal stěžovatel návrh na obnovu řízení citovaného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze. Ve svém podání mimo jiné navrhl, aby byli z projednávání vyloučeni ti soudci, kteří se účastnili předchozího rozhodování ve věci. Jmenovitě pak uvedl Mgr. J. B., JUDr. M. S. a JUDr. P. P.
Dne 8. 10. 2003 rozhodl senát Nejvyššího správního soudu ve složení JUDr. P. P., JUDr. J. V. a JUDr. V. Š. o návrhu na obnovu řízení v tom smyslu, že jej odmítl. Důvod je ze strany Nejvyššího správního soudu spatřován především ve skutečnosti, že podle ustanovení § 114 odst. 1 soudního řádu správního (dále též "s. ř. s.") je obnova řízení přípustná jen proti rozsudku vydanému v řízení o ochraně před zásahem správního orgánu a ve věcech politických stran. Obnova řízení tedy není přípustná v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu. V souvislosti s napadeným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu stěžovatel uvádí, že před samotným rozhodováním jmenovaného soudu nebyla vyřešena otázka vyloučení JUDr. P. P., jenž se účastnil rozhodování Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 7. 2002 ve věci sp. zn. 5 A 166/2002. V uvedeném jednání spatřuje stěžovatel zásah do svého práva na spravedlivý proces, jak mu je garantuje čl. 36 odst. 1 Listiny.
Závěrem předmětné ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby v souladu s ustanovením § 64 odst. 1 písm. d) a § 74 zákona o Ústavním soudu byla zrušena ta ustanovení zákona, případně celý zákon, jehož uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti. Alternativně pak podává návrh na zrušení ustanovení § 114 odst. 1 písm. a), písm. b) zákona číslo 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, nebo zrušení zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, ve znění pozdějších přepisů.
Dále se konstatuje, že přípisem ze dne 9. 2. 2006 vyjádřil právní zástupce stěžovatele souhlas s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem.
Pro účely posouzení napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 10. 2003 sp. zn. 826/2003 si Ústavní soud vyžádal předmětný soudní spis, načež dospěl k závěru, že v rámci soudního řízení před jmenovaným soudem došlo k pochybení neslučitelnému se základním právem stěžovatele na spravedlivý proces.
Dne 5. 2. 2003 podal stěžovatel návrh na obnovu řízení ve věci rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 7. 2002 sp. zn. 5 A 166/2000. Ve svém podání stěžovatel mimo jiné navrhl, aby byli z projednání věci vyloučeni ti soudci Vrchního soudu v Praze, kteří se účastnili předchozího rozhodování ve věci. Jmenovitě uvedl stěžovatel Mgr. J. B., JUDr. M. S. a JUDr. P. P. Z vyžádaného soudního spisu Nejvyššího správního soudu sp. zn. Na 826/2003 vyplývá, že jmenovaný soud se před vynesením svého rozhodnutí nezabýval tím, zda byl návrh na vyloučení JUDr. P. P. opodstatněný.
Ústavní soud se v minulosti otázkami podjatosti soudců obecných soudů nejednou zabýval (srov. např. nález Ústavního soudu
sp. zn. II. ÚS 105/01
; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 23, nález č. 98), přičemž dospěl k závěru, že garance toho, aby ve věci rozhodoval nezávislý a nestranný soudce, je integrální součástí práva na spravedlivý proces tak, jak je vymezeno v čl. 36 odst. 1 Listiny. Nestrannost a nezaujatost soudce je jedním z hlavních předpokladů spravedlivého rozhodování a jednou z hlavních premis důvěry občanů v právo a právní stát jako takový (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky). Zákonodárce, vědom si těchto skutečností, v procesních předpisech stanovil procesní postup (§ 8 s. ř. s.), jenž musí být realizován v případě, kdy se vyskytne pochybnost o tom, zda ten který soudce skutečně naplňuje principy své nezávislosti a nestrannosti. Účelem takového právního postupu je především zajištění toho, aby vydané soudní rozhodnutí nemohlo být posléze jakkoli zpochybňováno. Za situace, kdy stěžovatel označil některého ze soudců za podjatého, měl se Nejvyšší správní soud touto skutečností zabývat, a to ještě před samotným vynesením předmětného rozhodnutí. Ve vyjádření k ústavní stížnosti sice Nejvyšší správní soud uvádí důvody, pro něž nelze považovat dotčeného soudce za podjatého, ovšem to nemění nic na skutečnosti, že vztah dotčených soudců k projednávanému případu musí být vyjasněn před vydáním vlastního rozhodnutí, a nikoli až ex post.
Aniž by chtěl Ústavní soud předjímat rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, tak i za situace, že by citovaný soud rozhodl v dané věci shodně jako ve zrušovaném usnesení, musí se nejprve vypořádat s námitkou podjatosti. Jedná se o elementární předpoklad spravedlivého rozhodování, bez něhož nelze nahlížet na soudní proces jako na spravedlivý. V obecné rovině Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší činit úvahy o tom, jak by obecný soud nahlížel na podání stěžovatele, jak by hodnotil předložené důkazy apod. Jinými slovy, otázka podjatosti či nepodjatosti soudce, jenž rozhodoval v dané věci, není odvislá od názoru Ústavního soudu na úvahu, jež spadá do pravomoci obecného soudu. Ve vztahu k soudnímu řízení je primárním úkolem Ústavního soudu dohlížet na procesní čistotu soudního řízení a v případě, kdy dojde ze strany obecného soudu k pochybení, uplatnit derogační pravomoc.
Další skutečností, s níž se musel Ústavní soud v rámci odůvodnění dotčeného nálezu vypořádat, je návrh na zrušení ustanovení § 114 odst. 1 písm. a), písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, nebo zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, ve znění pozdějších předpisů. Ústavní soud konstatuje, že při projednávání předmětné ústavní stížnosti se ústavností citovaných právních norem nezabýval, neboť napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu zrušil z toho důvodu, že před jeho vydáním nebyla postavena na jisto otázka podjatosti soudce JUDr. P. P. Ve věci obnovy řízení tak bude Nejvyšší správní soud znovu rozhodovat a bude tedy na jeho uvážení, jak zhodnotí návrh na obnovu řízení poté, co se vypořádá s námitkou podjatosti. Jakékoli hodnocení ústavnosti uvedených právních norem by bylo předčasné a Ústavní soud by tak zasahoval do nezávislosti rozhodování obecných soudů.
Závěrem Ústavní soud konstatuje, že pokud se Nejvyšší správní soud před vynesením ústavní stížností napadeného rozhodnutí nezabýval námitkou podjatosti soudce, zasáhl tím do základního práva na spravedlivý proces, jež je stěžovateli garantováno čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud proto ústavní stížnosti Z. V. částečně vyhověl a usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 10. 2003 sp. zn. Na 826/2003 podle ustanovení § 82 odst. 3 zákona o Ústavním soudu zrušil.
Stěžovatel ve svém stížnostním petitu dále napadá rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 8. 9. 2000 č. j. OSZ-51-34/SD-Mu-2000, rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 11. 7. 2000 č. j. OSZ-60856/VD-Sp-2000 a rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 7. 2002 č. j. 5 A 166/2000-75; ve vztahu k těmto rozhodnutím se jedná o návrh podaný po lhůtě pro podání ústavní stížnosti, a Ústavní soud jej tedy v souladu s ustanovením § 43 odst. 1 písm. b) odmítl pro opožděnost.