Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Jana Svatoně a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele J. Š., právně zastoupeného Mgr. Silvií Šrotíř Sofkovou, advokátkou, sídlem Horní náměstí 17, Olomouc, proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 7. 11. 2022 č. j. 70 Co 189/2022-482 a výroku I. a II. rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 1. 4. 2022 č. j. 38 Nc 53/2020-416, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci a Okresního soudu v Olomouci jako účastníků řízení a L. Š., právně zastoupené JUDr. Ing. Evou Fryšovou, advokátkou, sídlem 8. května 451/10, Olomouc, a nezletilých M. Š. a E. Š., zastoupených opatrovníkem statutárním městem Olomouc, sídlem Horní náměstí 583, Olomouc, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
2. Napadeným rozsudkem Okresní soud v Olomouci (dále jen "okresní soud" nebo "soud prvního stupně") uložil stěžovateli (dále též "otec") přispívat na výživu nezletilého syna částkou 13 000 Kč měsíčně a na výživu nezletilé dcery částkou 12 000 Kč měsíčně s účinností od 1. 8. 2020 pro dobu před i po rozvodu manželství rodičů. Nedoplatek výživného činí za období od 1. 8. 2020 do 30. 4. 2022 částku 177 750 Kč pro nezletilého a částku 156 750 Kč pro nezletilou (výroky I. a II.). Současně okresní soud upravil styk otce s nezletilými dětmi, jak plyne z výroku III.
rozsudku s tím, že úprava styku bude platit i pro dobu po rozvodu manželství rodičů (výrok IV.). O nákladech řízení okresní soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (výrok V.). Odvoláním rozsudek napadli oba rodiče, otec (stěžovatel) všechny výroky, matka výroky o výživném. Stěžovatel nesouhlasil se stanoveným výživným, výpočtem nedoplatku na výživném a rovněž s úpravou styku, neboť rozsudek okresního soudu považoval za nesprávný, vadný a nepřezkoumatelný. Namítal, že nalézací soud dospěl ke zcela mylnému závěru, že jeho příjmy jsou mnohonásobně vyšší, než řádně doložil.
Polemizoval se závěry okresního soudu, pokud se jedná o jeho příjmy, výši okresním soudem uváděného potenciálního příjmu a pohybů na účtu u Fio banky, a. s. Nesouhlasil ani se závěry okresního soudu, které vyústily v určení výživného a stanovení nedoplatku. V této souvislosti poukazoval na jím hrazené výživné a jeho úhrady na bydlení placené do září 2021. Okresnímu soudu dále vytkl, že v rozporu s usnesením Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 24. 9. 2021 č. j. 70 Co 252/2021-308 stanovil jeho styk s dětmi v ještě užším rozsahu, než shodně navrhovali oba rodiče, zejména pokud se jedná o rozsah styku v období hlavních letních prázdnin a rovněž v užším rozsahu, než se vyjádřil opatrovník dětí v rámci běžného styku.
Podle stěžovatele okresní soud vyšel jen z částečného dokazování, neprovedl jím navržené důkazy, nijak o nich nerozhodl, přičemž byl překvapen i v kontextu toho, že důkazy svědčící ve prospěch jeho argumentace okresní soud opomenul.
3. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud nebo "odvolací soud") rozsudek okresního soudu ve výrocích I. a II. potvrdil, změnil jej ve výrocích III. a IV., kdy nově upravil styk otce s nezletilými dětmi v době před i po rozvodu manželství rodičů. V souvislosti s výživným krajský soud shodně s okresním soudem shledal podmínky pro posuzování poměrů otce na základě principu potenciality příjmů dle § 913 odst. 2 zákona č. 82/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"). Odvolací soud již ve svém předchozím rozhodnutí ze dne 24. 9. 2021 č. j. 70 Co 252/2021-308, jímž zrušil první rozsudek okresního soudu, zdůraznil, že pokud otec soudu dostatečně prokáže své příjmy a poskytne součinnost při zjišťování rozhodných skutečností, v důsledku čehož bude vyloučena aplikace domněnky příjmů povinného dle § 916 občanského zákoníku, přičemž jím tvrzený příjem se bude přesto jevit nadále jako nevěrohodný, pak bude nutno při stanovení vyživovací povinnosti přihlédnout k jeho celkovým majetkovým poměrům a k potencialitě příjmů, tedy plně zohlednit jeho možnosti a schopnosti, když taková důkazní situace v daném případě jednoznačně nastala. Odvolací soud proto plně přisvědčil závěrům okresního soudu ohledně výše potenciálního příjmu otce nejméně ve výši 100 000 Kč, když takto definovaný potenciální příjem otce má plnou oporu v provedeném dokazování. Na správné skutkové a právní závěry okresního soudu v tomto směru krajský soud v odůvodnění svého rozsudku zcela odkazuje.
4. K odvolacím námitkám stěžovatele, pokud se týká výživného, se krajský soud vyjádřil pouze obecně. Zdůraznil, že prvořadým hlediskem, ovlivňujícím jeho úvahy o nejvhodnějším řešení specifické rodinné situace nezletilých dětí, byl jejich zájem, kterému nelze nadřadit zájem žádného z rodičů. Odvolací soud podle svého tvrzení rozhodnutí založil na pečlivém a komplexním posouzení zájmu dětí, přičemž všechny důkazy hodnotil způsobem předvídaným v § 132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), vycházel ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu a důvody pro jakékoli doplnění dokazování, a to ani ve smyslu § 120 odst. 2 a § 21 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních ve znění pozdějších předpisů (dále jen "z. ř. s."), neshledal. S většinou odvolacích argumentů otce se prý řádně a správně vypořádal již okresní soud.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecnými soudy učiněná skutková zjištění ve vztahu k jeho příjmové a majetkové situaci jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Obecné soudy tak vydaly rozhodnutí o výživném, které neodpovídá skutečným příjmům stěžovatele a tímto zasáhly do jeho majetkové sféry a do práva na soukromý a rodinný život. Rovněž neupravily výši výživného s ohledem na rozšířený styk v rozsahu faktické nerovnoměrné střídavé péče.
6. Krajský soud posoudil odvolání stěžovatele jako důvodné v části týkající se úpravy styku. Shledal v zájmu nezletilých dětí vhodný širší rozsah styku, a to tak, aby tento styk byl kompaktnější, v prodloužených blocích s přespáním, aby úprava styku byla co nejméně roztříštěná, umožňovala stěžovateli plnohodnotně s dětmi trávit čas a vytvořila adekvátní prostor pro společné zážitky, a to včetně času letních prázdnin. V současné době tedy styk dětí se stěžovatelem probíhá v lichém týdnu 2,5 dne a v sudém týdnu 4 dny, celkem je realizován v rozsahu cca 13 dnů v měsíci. Podle stěžovatele se již podobá nerovnoměrné střídavé péči, neboť podíl péče, který připadá na stěžovatele, je téměř totožný s podílem péče, který připadá na matku. Stěžovatel souhlasil s rozšířenou úpravou styku, kdy i v rámci řízení před odvolacím soudem uvedl, že by měl zájem o střídavou péči, která by ještě lépe vyhovovala stěžovateli i dětem a zcela jistě by v rámci takovéto péče odpadly problémy s předáváním a zajišťováním věcí pro nezletilé děti, které účastníci i nadále řeší. Přestože odvolací soud vyhověl návrhu otce a styk upravil v širším rozsahu, nikterak se již nezabýval otázkou výživného a výživné stanovené nalézacím soudem potvrdil.
7. Primárně stěžovatel namítá, že učiněná skutková zjištění ohledně jeho příjmu tak, jak jsou okresním soudem popsána v odůvodnění rozsudku, na něž odvolací soud v rámci svého odůvodnění pouze odkázal, jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. K některým stěžovatelem doloženým důkazům okresní soud a následně ani odvolací soud nepřihlédl; při stanovení výše výživného okresní soud vyšel pouze z částečného dokazování, o stěžovatelem navržených důkazech nijak nerozhodl, ani neprovedení těchto důkazů nijak neodůvodnil, přestože tyto důkazy byly zásadní pro vyhodnocení majetkové a příjmové situace stěžovatele. Stěžovatel již v rámci odvolacího řízení namítal, že rozhodnutí soudu prvního stupně, i samotné řízení, tento soud zatížil zásadními vadami; v rámci odvolacího řízení pak tyto vady nebyly zhojeny.
8. Okresní soud si v rámci zjištění potenciálních příjmů stěžovatele s přihlédnutím k jeho schopnostem a možnostem opatřil nabídky volných vhodných pozic. Stěžovatel mu vytýká, stejně jako soudu odvolacímu, který se s odůvodněním okresního soudu zcela ztotožnil a ve svém rozhodnutí na ně pouze odkázal, že v rámci hodnocení potenciality příjmu stěžovatele vycházel z neadekvátních nabídek, když zaměstnavatel stěžovatele sdělil, že pracuje na pozici programátora, přičemž jeho pracovní náplň této pozici odpovídá.
9. Stěžovatel je tedy přesvědčen, že opatrovnické soudy svá rozhodnutí řádným způsobem nezdůvodnily, nevypořádaly se s jeho námitkami stran jejich skutkového i právního posouzení, nepřihlédly ke stěžovatelem tvrzeným skutečnostem a k jím předloženým důkazům, prokazujícím jeho skutečnou příjmovou a majetkovou situaci, neúplně zjistily skutkový stav věci, neboť neprovedly stěžovatelem navržené důkazy, potřebné k prokázání rozhodných skutečností; na základě provedených důkazů proto dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním, čímž zasáhly do ústavně zaručených práv stěžovatele vyjmenovaných shora.
11. K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci, vedlejší účastnice - matka nezletilých, a statutární město Olomouc jako opatrovník nezletilých dětí, který jim byl jmenován usnesením Ústavního soudu ze dne 9. 5. 2023 sp. zn. II. ÚS 414/23
.
12. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci poukázal na odůvodnění svého rozhodnutí, v němž zdůraznil okolnost, že původní rozsudek okresního soudu v části týkající se výživného byl zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení již usnesením krajského soudu ze dne 24. 9. 2021 č. j. 70 Co 252/2021-308, přičemž důvody, pro které krajský soud v souvislosti s novým odvoláním otce proti rozsudku okresního soudu nesdílel jeho opětovné přesvědčení o nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku či jeho překvapivosti a nepředvídatelnosti, rozvedl v odůvodnění napadeného rozsudku.
Odvolací soud zdůraznil, že své rozhodnutí založil na pečlivém a komplexním posouzení zájmu dětí, všechny důkazy hodnotil způsobem předvídaným v § 132 o. s. ř., vycházel ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu a důvody pro jakékoli dokazování, a to ani ve smyslu § 120 odst. 2 o. s. ř. a § 21 z. ř. s., neshledal. S většinou odvolacích argumentů otce se řádně a správně vypořádal již okresní soud. Své úvahy, které vyústily v určení výživného otci na základě principu potenciality příjmů podle § 913 občanského zákoníku, odvolací soud řádně v souladu s postuláty plynoucí z § 157 odst. 2 o.
s. ř. uvedl v odůvodnění rozsudku, čímž se rovněž vypořádal i s odvolací argumentací otce. Krajský soud na odůvodnění svého rozsudku v kombinaci se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně zcela odkazuje a navrhuje, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.
13. Okresní soud v Olomouci pouze stručně sdělil, že ve věci péče o nezletilé děti postupoval zcela v souladu s příslušnými hmotněprávními a procesními předpisy a s jednacím řádem pro okresní a krajské soudy. Dokazování ve věci bylo realizováno obvyklým zákonným postupem pro předmětná řízení, jak je zřejmé z obsahu napadeného rozhodnutí i z celého spisového materiálu.
14. Matka nezletilých ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedla, že v řízení bylo prokázáno, že výše stanoveného výživného zcela odpovídá majetkovým a výdělkovým poměrům stěžovatele. Okresní soud k nim provedl velmi rozsáhlé dokazování. Stěžovatel po celou dobu opatrovnického řízení svévolně upravoval a optimalizoval své příjmové poměry tak, aby minimalizoval svou vyživovací povinnost. Soudem prvního stupně bylo prokázáno, že stěžovatel bezprostředně po zahájení soudního řízení začal "oficiálně" vykazovat soudu podstatně nižší výdělky ze zaměstnání, když tvrdil, že tato situace je způsobena úbytkem zakázek zaměstnavatele. Stěžovatel je softwarový architekt s 20-ti letou praxí v oboru a bylo jednoznačně prokázáno, že nástupní plat na tuto pozici je v místě výkonu práce stěžovatele, tedy v B., ve výši 94 000 Kč až 150 000 Kč. Tento fakt byl v rámci řízení doložen konkrétními pracovními nabídkami.
15. Statutární město Olomouc jako opatrovník nezletilých dětí ve svém vyjádření uvedlo, že podle hlavy čtvrté Ústavy a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy není Ústavní soud soudem nadřízeným soudům obecným, a proto mu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost či správnost napadeného rozhodnutí. Na druhou stranu však uvedená zásada nemůže zastínit jeho oprávnění (a současně povinnost) zjišťovat, zda napadenými rozhodnutími nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv stěžovatelů. Proto opatrovník nezletilých vedlejších účastníků nechává na Ústavním soudu, zda uzná stěžovatelovo podání za způsobilé být projednáno jako ústavní stížnost, a k textu podání se vyjadřuje jen potud, že dle opatrovníka stěžovatelovo podání nesplňuje formální nároky kladené na ústavní stížnost a věc samotná již byla postavena pravomocně najisto ve prospěch nezletilých vedlejších účastníků.
16. Vyžádaná vyjádření zaslal Ústavní soud na vědomí stěžovateli s tím, že se k nim může vyjádřit. Ve stanovené lhůtě tak však neučinil.
18. Podstatou věcných námitek stěžovatele je nesouhlas s právními závěry opatrovnických soudů ohledně určení výše výživného. Ústavní soud podotýká, že řízení o ústavní stížnosti již není pokračováním opatrovnického řízení před obecnými soudy, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem, jak je popsáno výše. Nelze se v něm tedy úspěšně domáhat vlastního hodnocení skutečností, na nichž by měla spočívat úprava péče o děti či stanovení výživného.
Ústavní soud ve své ustálené praxi zastává zdrženlivý postoj při přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech péče o nezletilé děti. Posuzování těchto otázek je především v pravomoci obecných soudů také proto, že opatrovnické soudy znají konkrétní specifické okolnosti případu, mají nejlepší podmínky pro dokazování a pro následné řádné rozhodování. Ústavní soud do rozhodování obecných soudů zasahuje pouze v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného procesu. Jeho úkolem je především posoudit, zda soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele a zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte, tj. zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny potřebné důkazy a zda byla rozhodnutí vydaná v průběhu řízení náležitě odůvodněna [srov. např. bod 17 nálezu sp. zn. I.
ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683)].
19. K zásahům do rozhodování opatrovnických soudů o výživném Ústavní soud ve své judikatuře přistupuje pouze ve výjimečných případech, zejména pokud z odůvodnění rozhodnutí soudu nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé; v těchto případech odůvodnění nejenže nevyhovuje zákonným hlediskům, ale současně představuje porušení zákazu libovůle v soudním rozhodování, a v konečném důsledku takové rozhodnutí způsobuje porušení základního práva účastníků řízení na spravedlivý proces.
20. Po přezkoumání napadených rozhodnutí opatrovnických soudů z hlediska stěžovatelem uplatněných námitek dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
21. Okresní soud v rámci dokazování dospěl ke skutkovým zjištěním, podle nichž stěžovatel pracuje u zaměstnavatele s vykázanou výší průměrné čisté měsíční mzdy v současné době 48 773 Kč (v minulosti podobně), bydlí s partnerkou a jejími dětmi v pronajatém bytě, kdy partnerka otce má vlastní pracovní aktivity a z nich plynoucí příjmy ve vykázané výši 24 475 Kč měsíčně, stěžovatel je také spoluvlastníkem domu, v němž bydlí matka s dětmi a výlučným vlastníkem pozemku pod domem. Dále soud zjistil z výpisu z bankovního účtu na jméno stěžovatele, vedeného u Fio banky, a.
s., že realizované finanční operace v jednotlivých měsících od r. 2019 do 7/2020, kdy již pracoval u současného zaměstnavatele, se pohybovaly v řádech statisíců korun (v pololetí r. 2020 činily bezhotovostní vklady částku 366 548 Kč, výběry z účtu 308 000 Kč, v 7/2020 činily výběry celkem 241 100 Kč). Z uvedeného soud dovodil, že stěžovatel disponoval významně vyšším objemem financí, než jsou vykazovány jeho měsíční příjmy. Podle soudu tomuto zjištění korespondují i doložené nabídky odměn srovnatelných pracovních pozic co do odbornosti, zkušeností a délky praxe, kterou stěžovatel vykonává, a sice ve výši v průměru od 90 000 do 120 000 Kč měsíčně v B., někde dokonce i 150 000 Kč. Okresní soud dospěl k závěru, že "lze tak s jistotou dovodit, že otec kromě vykázané fixní mzdy má k dispozici i pohyblivou složku mzdy, která závisí na projektu, na kterém pracuje.
Soud tedy na straně otce vycházel z předpokládaných čistých měsíčních příjmů nejméně okolo 100 000 Kč až 120 000 Kč."
22. V daném případě stěžovatel namítá, že soudy neměly postupovat podle § 913 odst. 2 občanského zákoníku a výši výživného stanovit z jeho potenciálních příjmů. Tak tomu však v této věci nebylo. Okresní soud na základě dokazování dospěl k závěru, že stěžovatel pobírá mzdu ve výši 100 000 Kč až 120 000 Kč. Nikoli, že by takovou mzdu mohl pobírat. Stěžovatele mohlo zmást odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, který zcela přisvědčil závěrům okresního soudu a sám k nim připojil své hodnocení, že okresní soud rozhodl "na základě principu potencionality příjmů dle § 913 odst. 2 o. z." K takové úvaze zde však nebyl důvod. Okresní soud dospěl k závěru o skutečné výši příjmů stěžovatele, která je podstatně vyšší než jím tvrzená a prokazovaná. Přiléhavější by tedy bylo aplikovat § 913 odst. 1 o. z. Samotné skutkové závěry okresního soudu, které převzal i odvolací soud, nejsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a Ústavní soud nemůže přehodnocovat důkazy, které sám neprovedl.
26. Pokud jde o námitku stěžovatele, že mu byl odvolacím soudem rozšířen styk s nezletilými dětmi oproti rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž by však soud toto rozhodnutí zohlednil ve výši stanoveného výživného, Ústavní soud pouze uvádí, že poměr mezi rozsahem styku a výší výživného nelze jednoduše aritmeticky poměřovat. Výše stanoveného výživného závisí na mnoha faktorech, kdy rozsah styku je pouze jedním z nich. Určující je také poměr mezi příjmy otce a matky, který je v daném případě markantní. Odvolací soud v této souvislosti dospěl k závěru, že okresním soudem určené výživné zcela odpovídá zákonným kritériím, tedy možnostem, schopnostem, majetkovým poměrům a životní úrovni otce, přičemž zohledňuje okolnost, že matka s ohledem na věk dětí výkonem osobní péče svůj finanční příspěvek na ně dosud podstatnou měrou vyrovnává. Uvedené závěry odvolacího soudu není důvodu ze strany Ústavního soudu jakkoli revidovat.
27. Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí z hlediska námitek stěžovatele dospěl k závěru, že tato jsou v souladu s výše nastíněnými východisky a nezjistil v nich žádné ústavněprávní vady, jež by odůvodňovaly jeho výjimečnou ingerenci. Z napadených rozhodnutí vyplývá, jaká skutková zjištění a skutkové závěry obecné soudy učinily a jak věc posoudily po právní stránce. Rozhodnutí obou soudů jsou co do výživného pro nezletilé děti stěžovatele jasně a srozumitelně odůvodněna. Jak soud prvního stupně, tak soud odvolací se v rámci řízení snažily jasně vymezit skutkovou stránku věci, z níž by bylo možno dovodit výši výživného pokud možno tak, aby byla jak dostatečná s ohledem na potřeby nezletilých, tak pro stěžovatele únosná.
Ve věci proběhlo před soudem prvního stupně rozsáhlé dokazování k majetkovým, výdělkovým, a osobním poměrům stěžovatele. Toto dokazování bylo doplněno odvolacím soudem, přičemž oba soudy se určením výše výživného zabývaly zcela v souladu s právními předpisy i judikaturou Ústavního soudu.
28. Ze shora vyložených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 8. srpna 2023
Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu