Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky EURO TAXI HATĚ, s.r.o., se sídlem Husinecká 903/10, Žižkov, Praha 3, zastoupené Mgr. Monikou Zatloukalovou, advokátkou, se sídlem v Olomouci, Veleslavínova 7, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2016, č. j. 1 As 254/2016-39, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 8. 2016, č. j. 6 Af 52/2013-42, proti rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 19. 8. 2013, č. j. MF-75657/2013/16-1858, a proti rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, odboru dopravních agend ze dne 6. 6. 2013, č. j. MHMP 474923/2013, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze, Ministerstva financí a Magistrátu hlavního města Prahy, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 19. 12. 2016, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v článku 2 odst. 2, v článku 4 a 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a v článku 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyslovuje své přesvědčení, že správní orgány a soudy nepostupovaly ústavně konformním způsobem, zejména neprovedly důkazy svědčící ve prospěch stěžovatelky, či důkazy, které by vycházely z jejího tvrzení, bez ohledu na jejich výsledek a případné hodnocení. Dle názoru stěžovatelky bylo při zjišťování skutkového stavu věci vycházeno jednostranně z tvrzení zaměstnanců Magistrátu hlavního města Prahy. Stěžovatelka trvá na tom, že její řidič, který nebyl v řízení vůbec vyslechnut, postupoval v souladu s cenovými předpisy, po dobu jízdy měl řádně zapnutý taxametr a následně byl vytištěn doklad o zaplacení jízdného č. 000108, tzv. stvrzenka, znějící na částku 69 Kč (správními orgány označenou za nesmyslnou). Správní orgány tedy dávají přednost tvrzení svých zaměstnanců a ignorují objektivní rozpor ve sdělení cestujících a řidiče. Stejně tak nebylo prokázáno, že cestující skutečně zaplatili za jízdu tolik, kolik tvrdí.
3. Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Rozhodnutím ze dne 6. 6. 2013, sp. zn. S-MHMP 95198/2013 ODA-TAX, čj. MHMP 474923/2013, uložil Magistrát hlavního města Prahy (dále též "magistrát") stěžovatelce, která je provozovatelkou taxislužby, pokutu ve výši 70 000 Kč za správní delikt dle § 16 odst. 1 písm. b) zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění účinném pro projednávanou věc (dále také jen "zákon o cenách"), a povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč s odůvodněním, že řidič stěžovatelky poskytl dne 6. 2. 2013 dvěma zaměstnankyním Magistrátu hlavního města Prahy přepravu formou taxislužby v Praze o délce 6,6 km, za kterou požadoval po cestujících částku 680 Kč, ačkoli dle § 5 odst. 1 zákona o cenách, ve spojení s nařízením č. 20/2006 Sb. hl. m. Prahy, o maximálních cenách osobní taxislužby, byl za uvedenou službu oprávněn požadovat maximálně 250 Kč. Proti rozhodnutí magistrátu podala stěžovatelka odvolání, které Ministerstvo financí rozhodnutím ze dne 19. 8. 2013, čj. MF-75657/2013/16-1858, zamítlo a napadené rozhodnutí magistrátu potvrdilo. Rozhodnutí Ministerstva financí napadla stěžovatelka žalobou, která byla rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. 8. 2016, č. j. 6 Af 52/2013-42 (v ústavní stížnosti nesprávně označený jako rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2016, č. j. 9 Af 3/2013-56), zamítnuta. Proti rozsudku Městského soudu v Praze podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud zamítl.
4. Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní.
Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01 ze dne 18. 12. 2002 (N 156/28 SbNU 401)]. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace podústavního práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. III.
ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95), nález sp. zn. IV. ÚS 239/03 ze dne 6. 11. 2003 (N 129/31 SbNU 159) a další]. Taková pochybení však ve věci stěžovatelky Ústavní soud nezjistil.
5. Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv namítaným postupem Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze, Ministerstva financí ani Magistrátu hlavního města Prahy nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevné, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi řízení se proto přezkum Ústavního soudu zpravidla omezí na podrobné seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údaji obsaženými v samotné ústavní stížnosti. Vyžádání stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spisu či jiné dokumentace, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, není pravidlem. Pokud na základě výše uvedeného postupu dospěje Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bez dalšího ji odmítne.
6. Ústavní soud především konstatuje, že ústavní stížnost je ve své podstatě výlučným opakováním argumentů, které stěžovatelka namítala v řízení zejména před Nejvyšším správním soudem a Městským soudem v Praze, s nimiž se soudy obsáhle a ústavně konformním způsobem vypořádaly. Stěžovatelka polemizuje s rozhodnutími správních soudů v rovině podústavního práva, nesouhlasí se způsobem, jakým aplikovaly ustanovení § 15 odst. 1 či § 16 odst. 1 písm. b) zákona o cenách, a nastiňuje vlastní právní názor, který jediný považuje za správný.
7. V odůvodnění svého napadeného usnesení Nejvyšší správní soud konstatoval, že shodně jako Městský soud v Praze dospěl k závěru, že dokazování provedené správními orgány vedlo v souladu s § 3 správního řádu ke zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Obě oznámení o poskytnuté přepravě, kontrolní protokol, protokol o cenové kontrole i veškeré svědecké výpovědi shodně prokázaly, že řidič za poskytnutou přepravu požadoval částku 680 Kč, a že mu cestující (zaměstnankyně magistrátu) zaplatily včetně spropitného 700 Kč, což přesahuje maximální cenu stanovenou nařízením hlavního města Prahy č. 20/2006 Sb., o maximálních cenách osobní taxislužby.
Nejvyšší správní soud v této souvislosti stěžovatelce vysvětlil, že vycházel ze svých dřívějších judikatorních závěrů, podle kterých "[p]raxe, kdy kontrolní jízdu provedou externí pracovníci a jimi získané informace jsou použity ve správním řízení s osobou, jíž je porušení cenových předpisů kladeno za vinu, je (za předpokladu dodržení příslušných ustanovení správního řádu) v souladu se zájmem na dostatečném zjištění skutkového stavu věci. Informace získané touto cestou zásadně mohou být dostatečným podkladem pro uložení sankce podle zákona o cenách a obecně vzato je postup jejich získávání v souladu se základními principy správního řízení." (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2.
11. 2005, čj. 2 Afs 104/2005 - 81, publ. pod č. 1083/2007 Sb. NSS). Nejvyšší správní soud přitom v nyní projednávaném případě ve světle kasačních námitek stěžovatelky, jimiž je vázán, ze správního ani soudního spisu nezjistil nic, co by věrohodně zpochybňovalo zjištění správních orgánů postavená na důkazech získaných v průběhu správního řízení. Pokud stěžovatelka staví svou argumentaci na tvrzení, že je dán rozpor ohledně částky uvedené po ukončení přepravy na taxametru, kdy dle tvrzení cestujících to bylo 680 Kč a naopak dle tvrzení řidiče šlo o 69 Kč, lze přisvědčit Nejvyššímu správnímu soudu v tom, že tato otázka není pro posouzení věci podstatná, neboť pro naplnění skutkové podstaty správního deliktu podle § 16 odst. 1 písm. b) zákona o cenách je stěžejní, jaká částka za poskytnutou službu byla skutečně požadována, nikoli jaká byla uvedena na stvrzence či taxametru.
8. Ústavní soud nemohl vyhovět ani námitce stěžovatelky týkající se nevyslechnutí řidiče taxislužby v průběhu správního řízení. Také s touto námitkou se Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého napadeného rozsudku řádně vypořádal, když uvedl, že stěžovatelka neuplatnila návrh na provedení důkazu svědeckou výpovědí této osoby. Ačkoliv měla stěžovatelka ve správním řízení plnou možnost uplatňovat svá procesní práva, dát vyslýchat svědky či navrhnout provedení jiných důkazů včetně svědectví řidiče, neučinila tak, nedostavila se ani na ústní jednání konané dne 22. 4. 2013, ačkoliv byla řádně předvolána. Nejvyšší správní soud stěžovatelce vysvětlil, že správní orgán není povinen vždy a za každých okolností provádět důkaz výslechem řidiče v řízení o uložení pokuty podle zákona o cenách při výkonu taxislužby. Pokud z provedených důkazů nevyplývá žádný rozpor a je zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§ 2 správního řádu), není nutno takto zjištěný stav dále doplňovat. V projednávané věci sice vznikla pochybnost ohledně částky uvedené po ukončení jízdy na taxametru, její osvětlení by však nemělo žádný vliv na závěr ohledně viny za správní delikt podle § 16 odst. 1 písm. b) zákona o cenách. Naopak pro věc rozhodující skutečnost, tedy jakou částku požadoval řidič uhradit po ukončení přepravy, vyplývá ze získaných důkazních prostředků zcela jasně.
9. Ústavní soud neshledal důvodu, pro který by takto řádně odůvodněný závěr Nejvyššího správního soudu bylo možno označit za svévolný či extrémní, resp. excesivní, neboť má racionální základ a je logicky a srozumitelně vysvětlen, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. Správním orgánům, resp. soudům, nelze v tomto směru ani vytknout, že by své závěry dostatečně a přiléhavě neodůvodnily; naopak je zjevné, že skutkové i právní závěry obou soudů jsou založeny na obhajitelném hodnocení v řízení provedených důkazů a podrobném rozboru na jejich základě zjištěného skutkového stavu. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavá odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí, která se vypořádala se všemi námitkami stěžovatelky způsobem, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, neboť správní orgány i soudy při svém rozhodování vycházely z platného práva v souladu s čl. 95 odst. 1 Ústavy a při interpretaci podústavního práva šetřily jeho podstatu a smysl, když vyšly z dostatečných skutkových zjištění a aplikovaly odpovídající zákonné normy i judikaturu. Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelka dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Skutečnost, že správní orgány a soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá důvodnost ústavní stížnosti.
10. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelky, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. ledna 2017
Jiří Zemánek, v. r. předseda senátu