Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti O. Š., zastoupeného JUDr. Janem Kocinou, Ph.D., advokátem, se sídlem v Plzni, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 56 Co 434/2009-50 ze dne 24. listopadu 2009, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Řízení se přerušuje.
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 11. února 2010 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, jímž byl k odvolání vedlejší účastnice řízení změněn rozsudek Okresního soudu Plzeň - město č. j. 28 C 82/2009-29 ze dne 29. dubna 2009 tak, že byla zamítnuta jeho žaloba o náhradu škody způsobené při výkonu státní moci. Je toho názoru, že napadeným rozhodnutím byla porušena jeho základní práva podle čl. 36 odst. 1 a 3 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a to v souvislosti s porušením principu materiálního právního státu ve smyslu čl. 1 odst. 1 Listiny (správně Ústavy České republiky).
2. Stěžovatel byl stíhán pro trestné činy ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 trestního zákona, a výtržnictví podle § 202 odst. 1 trestního zákona. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň - město sp. zn. 7 T 79/2007 ze dne 31. března 2008 byl obžaloby zproštěn, neboť nebylo prokázáno, že by skutek uvedený v obžalobě spáchal. V důsledku toho požadoval po vedlejší účastnici řízení náhradu škody spočívající v úhradě nákladů obhajoby. Ta jeho nárok odmítla s tím, že nepodal stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání.
Rozsudkem soudu prvního stupně bylo jeho žalobě zcela vyhověno, a to zejména při vědomí o právním názoru obsaženém v rozsudku Nejvyššího soudu sp. 28 Cdo 1548/2006 ze dne 7. října 2008, podle nějž podání stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání není podmínkou pro úspěšné uplatnění práva na náhradu škody proti státu v případě, že obviněný byl obžaloby zproštěn nebo došlo k zastavení trestního řízení (právní věta systému Aspi). V důsledku odvolání vedlejší účastnice řízení byl však odvolacím soudem změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba byla zamítnuta.
Odvolací soud přitom vycházel z novějšího právního názoru obsaženého v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu č. j. 31 Cdo 3489/2007-62 ze dne 26. srpna 2009, podle nějž nejsou-li dány důvody zvláštního zřetele hodné, obviněnému, který byl v trestní věci zproštěn obžaloby, nebo proti němuž bylo řízení zastaveno, náleží nárok na náhradu škody jen tehdy, podal-li proti usnesení o zahájení trestního stíhání stížnost.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti rozebírá procesní situaci v předešlém trestním řízení a přes úvahy o povinnostech státu v trestním řízení (ve směru zabránění případným škodám) brojí proti právnímu závěru odvolacího soudu. Ve sporech o náhradu škody nelze podle něj postavení státu zvýhodňovat a poukazuje na právní názor obsažený v nálezu sp. zn. I. ÚS 3026/07
(ze dne 3. března 2009), že rozhodujícím měřítkem opodstatněnosti (zákonnosti) zahájení (vedení) trestního stíhání je pozdější výsledek trestního řízení.
4. V posuzovaném případě je tak evidentně v souvislosti s tvrzeným porušením čl. 36 odst. 3 Listiny napadán především právní názor, obsažený v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu č. j. 31 Cdo 3489/2007-62 ze dne 26. srpna 2009. Tento rozsudek formálně sice napaden nebyl a ani být napaden v posuzovaném řízení nemohl, ale fakticky byly právní názory v něm obsažené nosnými důvody pro rozhodnutí odvolacího soudu v posuzovaném případě. Výše uvedený rozsudek však byl napaden ústavní stížností jiného navrhovatele a řízení o ní je vedeno Ústavním soudem pod sp. zn. Pl. ÚS 35/09
.
5. Ostatně význam dané problematiky s ohledem na vývoj rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu (jak bylo výše stručně naznačeno), nýbrž i s ohledem na vlastní dosavadní rozhodovací činnost Ústavního soudu, by byly dostatečným důvodem pro atrahování věci plénem Ústavního soudu v souladu s čl. 1 odst. 1 písm. h) rozhodnutí pléna Ústavního soudu o atrahování působnosti senátů plénem č. j. Org. 23/09 ze dne 9. června 2009, i kdyby snad nebyla podána ústavní stížnost proti rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu.
6. S ohledem na to, že rozhodnutí ve věci vedené Ústavním soudem pod sp. zn. Pl. ÚS 35/09 může mít význam pro rozhodnutí o posuzované ústavní stížnosti, bylo řízení přerušeno do skončení řízení vedeného pod sp. zn. Pl. ÚS 35/09 , a to podle § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s § 109 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. března 2010
Dagmar Lastovecká předsedkyně senátu
5. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že by nepodání méně významného opravného prostředku pro poškozeného mohlo znamenat fatální důsledky pro jeho nárok na náhradu škody proti státu. Bylo by zbytečné, kdyby byl obviněný nucen od počátku trestního stíhání proti každému rozhodnutí podávat opravný prostředek, ač by se mu takový postup jevil jako neúčelný, popř. by chtěl využít svého práva a opravný prostředek nepodat, s úmyslem, že se možná v budoucnu bude po státu domáhat náhrady škody. Proto se stěžovatel zcela ztotožňuje s názorem Nejvyššího soudu vyjádřeným např. v rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 1548/2006 ze dne 7. října 2008. Má za to, že ve sporech o náhradu škody není možné postavení státu zvýhodňovat.
6. Z kopií listin předložených stěžovatelem vyplývají následující skutečnosti.
7. Stěžovatel byl od 25. května 2007 stíhán pro trestný čin ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 trestního zákona a výtržnictví podle § 202 odst. 1 trestního zákona. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 7 T 79/2007 ze dne 31. března 2008 byl obžaloby zproštěn, neboť nebylo prokázáno, že by spáchal skutek uvedený v obžalobě. V důsledku toho požadoval po vedlejší účastnici řízení náhradu škody spočívající v úhradě nákladů obhajoby. Ta jeho nárok odmítla s tím, že nepodal stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání.
Rozsudkem soudu prvního stupně bylo jeho žalobě zcela vyhověno, a to zejména při vědomí o právním názoru obsaženém v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1548/2006 ze dne 7. října 2008, podle něhož podání stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání není podmínkou pro úspěšné uplatnění práva na náhradu škody proti státu v případě, že obviněný byl obžaloby zproštěn nebo došlo k zastavení trestního řízení. V důsledku odvolání vedlejší účastnice řízení byl však odvolacím soudem změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba byla zamítnuta.
Odvolací soud přitom vycházel z novějšího právního názoru obsaženého v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu č. j. 31 Cdo 3489/2007-62 ze dne 26. srpna 2009, podle něhož nejsou-li dány důvody zvláštního zřetele hodné, obviněnému, který byl v trestní věci zproštěn obžaloby nebo proti němuž bylo řízení zastaveno, náleží nárok na náhradu škody jen tehdy, podal-li proti usnesení o zahájení trestního stíhání stížnost.
8. Ze shora vyložené situace je zřejmé, že ústavní stížností je nepřímo napadán právní názor obsažený v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu č. j. 31 Cdo 3489/2007-62 ze dne 26. srpna 2009, protože představuje nosné důvody napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Uvedený rozsudek byl napaden ústavní stížností jiného navrhovatele, a proto usnesením ze dne 18. března 2010 bylo řízení přerušeno do doby rozhodnutí o věci vedené Ústavním soudem pod sp. zn. Pl. ÚS 35/09
(viz níže), které se zabývalo ústavní souladností rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu č. j. 31 Cdo 3489/2007-62 ze dne 26. srpna 2009. V uvedené věci bylo rozhodnuto nálezem ze dne 6. prosince 2011. Poté bylo v řízení dále pokračováno.
9. Ústavní soud vyzval Krajský soud v Plzni i Ministerstvo spravedlnosti, aby se k ústavní stížnosti vyjádřily, avšak ani jeden na tuto výzvu nijak nereagoval.
10. V již zmíněném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 35/09 ze dne 6. prosince 2011 (N 204/63 SbNU 381) dospěl Ústavní soud k závěru, že ustanovení § 8 odst. 2, resp. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, je nutno interpretovat tak, že obviněnému náleží nárok na náhradu škody, i když nepodal stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání, ledaže by tu v konkrétním případě byly dány důvody hodné zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady škody.
Jen takováto interpretace vycházející z úzkého propojení přezkoumávané normy jednoduchého práva s čl. 36 odst. 3 Listiny ctí princip proporcionality, a vyhovuje tudíž ústavně konformnímu nazírání. Je tak na obecných soudech, aby s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu zhodnotily, bylo-li možno považovat opravný prostředek za natolik efektivní, aby jeho nevyužitím mohlo dojít k zániku práva garantovaného jednotlivcům nejen na úrovni § 2 zákona č. 82/1998 Sb., ale též na úrovni čl. 36 odst. 3 Listiny.
11. Jak bylo výše uvedeno, vycházel odvolací soud v daném případě z toho, že stěžovatel nepodal stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání, aniž by tu byly okolnosti hodné zvláštního zřetele, pro které by nevyčerpání tohoto opravného prostředku nemělo mít vliv na existenci nároku stěžovatele na náhradu škody. To je právní konstrukce, která byla Ústavním soudem překonána, resp. shledána rozpornou s čl. 36 odst. 3 Listiny ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky.
12. Proto bylo ústavní stížnosti zcela vyhověno. Byla porušena základní práva stěžovatele podle čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky ve spojení s čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod tím, že obecný soud byl při vydání svého rozhodnutí veden názorem o obecné nezbytnosti vyčerpání stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání pro existenci nároku na náhradu škody v důsledku trestního řízení, v němž byl obviněný zproštěn obžaloby. Proto bylo napadené rozhodnutí zrušeno podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
13. Od ústního jednání nebylo možno očekávat další objasnění věci a stěžovatel výslovně souhlasil s upuštěním od ústního jednání. Ostatní účastníci nereagovali na výzvu k vyjádření, zda souhlasí s upuštěním od ústního jednání, přičemž byli poučeni, že jejich mlčení bude vykládáno jako souhlas. Proto bylo od ústního jednání upuštěno v souladu s § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.