Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, Jiřího Přibáně a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Karla Witasska, zastoupeného Mgr. Theobaldem Ptoszkem, advokátem, sídlem Horní 1642/55a, Ostrava, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 10 Afs 148/2024-59 ze dne 6. 12. 2024, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Finanční úřad pro Moravskoslezský kraj ("správce daně") u stěžovatele evidoval nedoplatky na daňových povinnostech z let 1996 a 1997. Po vydání několika exekučních příkazů na vymožení nedoplatků povolil stěžovateli rozhodnutím úhradu nedoplatků ve splátkách, ten poté prováděl od roku 2008 do 2019 dílčí úhrady na svůj nedoplatek. V srpnu 2019 proběhlo u správce daně jednání ve věci nedoplatku na dani z příjmu fyzických osob, po němž stěžovatel požádal správce daně o vrácení přeplatků. Rozhodnutím ze dne 22. 8. 2019 správce daně vrátil stěžovateli přeplatek 100 000 Kč. Vedlejší účastník posléze rozhodnutím ze dne 9. 11. 2020 změnil rozhodnutí správce daně ve prospěch stěžovatele tak, že se mu vrací přeplatek na dani z příjmů fyzických osob v částce 460 000 Kč, vykázaný k 20. 9. 2019.
2. Následně podáním ze dne 11. 11. 2020 stěžovatel požádal o vrácení přeplatku podle § 155 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění účinném do 31. 12. 2020 ("daňový řád"), včetně příslušenství. Rozhodnutím ze dne 25. 11. 2020 správce daně rozhodl o výši úroku z vratitelného přeplatku a přiznal jej ve výši 76 720 Kč. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, o němž rozhodoval vedlejší účastník v samostatném řízení. Následně dne 4. 12. 2020 zaslal stěžovatel správci daně "Doplnění odvolání na úrok", v němž po něm požadoval přiznání úroku podle § 155 odst. 5 a § 254 daňového řádu.
Správce daně podání v části týkající se § 254 daňového řádu posoudil jako námitku podle § 159 daňového řádu a rozhodnutím ze dne 18. 12. 2020 stěžovateli úrok z neoprávněného jednání správce daně podle § 254 daňového řádu nepřiznal. Vedlejší účastník následně odvolání stěžovatele rozhodnutím ze dne 28. 6. 2021 zamítl a rozhodnutí správce daně potvrdil. Proti rozhodnutí vedlejšího účastníka podal stěžovatel správní žalobu, kterou Krajský soud v Ostravě ("krajský soud") rozsudkem č. j. 22 Af 31/2021-84 ze dne 14.
6. 2024 zamítl. Kasační stížnost proti rozsudku krajského soudu zamítl Nejvyšší správní soud ("NSS") napadeným rozsudkem.
3. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatel jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí (k podmínkám řízení viz § 30 odst. 1, § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Tvrdí, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; dále namítá porušení čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky ("Ústava").
4. Podstatu stěžovatelovy argumentace lze shrnout následovně: namítá, že NSS nesprávně posoudil jeho nárok na úrok z neoprávněného jednání správce daně a přehlédl podstatné skutečnosti týkající se jeho nezákonného postupu. Tvrdí, že soudy akceptovaly nesprávnou evidenci daňových plateb a záloh bez důkladného přezkumu a že rozhodnutí správce daně, vedlejšího účastníka i soudů jsou vnitřně rozporná a postižena vadami, které způsobují jejich neplatnost a nicotnost. Stěžovatel odmítá výklad NSS, podle něhož se rozhodnutí o stanovení daňové povinnosti nevztahuje na soudní přezkum podle § 65 s.
ř. s., a namítá, že mu byla odepřena možnost domoci se řádného přezkoumání správních rozhodnutí. Zdůrazňuje, že daňový subjekt má právo znát osud svých zaplacených daní a že správce daně je povinen vést průkaznou evidenci. Dále kritizuje nesprávnou aplikaci právních předpisů a metodiky Generálního finančního ředitelství při posuzování jeho nároku na úrok, což vedlo k chybnému posouzení částky, období a druhu úroku. Nedostatečně se NSS vypořádal s námitkami ohledně prekluze nedoplatku a zejména penále a záloh, s nimiž se měl vypořádat z úřední povinnosti.
5. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Postup ve správním řízení a soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a správních soudů. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly porušeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za řádně vedené.
7. Žádné ústavněprávní vady v projednávané věci Ústavní soud neshledal. NSS podle Ústavního soudu srozumitelně a v ústavních mezích odůvodnil, že pro přiznání úroku z neoprávněného jednání správce daně podle § 254 daňového řádu nebyly splněny zákonné podmínky, konkrétně že v případě stěžovatele bylo rozhodnutím vedlejšího účastníka změněno rozhodnutí o přeplatku ve smyslu § 155 daňového řádu, které nelze považovat za rozhodnutí o stanovení daně ve smyslu § 147 daňového řádu, jehož existence je nezbytná pro přiznání požadovaného úroku. Nesouhlas stěžovatele s tímto posouzením porušení jeho ústavně zaručených práv bez dalšího nezakládá.
8. NSS se vypořádal se všemi podstatnými námitkami a argumenty stěžovatele (které znovu opakuje v ústavní stížnosti), a to v rozsahu, ve kterém to bylo k posouzení důvodnosti kasační stížnosti nezbytné; rovněž se vyjádřil ke stěžovatelem nesprávně interpretovanému metodickému pokynu Generálního finančního ředitelství.
Odůvodnění napadeného rozsudku plně odpovídá požadavkům plynoucím z ústavního pořádku. Není potom úlohou Ústavního soudu řádně odůvodněné závěry NSS dále přehodnocovat a postačí na ně odkázat.
9. Poukazuje-li stěžovatel na některé další okolnosti a skutečnosti (otázky řádnosti evidence daní, nesprávného posouzení vzniku přeplatku a účinků prekluze), již NSS k nim uvedl, že byly předmětem přezkumu v jiných řízeních. Ústavní soud usnesením sp. zn. II. ÚS 439/25 ze dne 5. 3. 2025 odmítl jako zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost stěžovatele, v níž brojil proti nesprávnému posouzení typu úroku a ve které předestřel zčásti totožné argumenty jako nyní. V citovaném usnesení Ústavní soud neshledal nic protiústavního v závěru, že ve věci stěžovatele nenastala žádná ze situací, s nimiž § 254 daňového řádu spojuje nárok na úrok z neoprávněného jednání správce daně. Ani v nynějším případě Ústavní soud neshledal žádné ústavněprávní pochybení, které by odůvodňovalo jeho výjimečný zásah.
10. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. března 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu