II.ÚS 439/97

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

II. ÚS 439/97

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENI

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud rozhodl v právní věci ústavní stížnosti navrhovatelky M.J., zastoupené advokátem JUDr. J.T., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 9. 1997, čj. 10 Ca 233/97-26, takto: Návrh se o d m í t á. O d ů v o d n ě n í

Navrhovatelka se svým návrhem s odvoláním na porušení ústavního práva na soudní ochranu dovolávala zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, kterým bylo přezkoumáno rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 9. 4. 1997, čj. 1571/110/1997, jímž bylo zamítnuto odvolání navrhovatelky proti rozhodnutí Finančního úřadu v P. ze dne 29. 1. 1997, č. 5631, čj. 5921/97/031. 1 II. ÚS 439/97

V odůvodnění stížnosti uvedla, že soud se dle jejího názoru nedostatečně vypořádal se žalobními důvody a rozhodl o nich v rozporu s právním stavem, v této souvislosti nesouhlasila s výkladem § 5 odst. 6 zák. č. 389/1990 Sb., o dani z příjmu obyvatelstva, a to proto, že výdělečnou činnost se svým manželem jako své hlavní zaměstnáni vykonávala jen část roku (od 6. 10. 1992), a poukázala na situaci upravenou v odst. 7 téhož ustanoveni. A pokud jde o aplikaci § 5 odst. 6 zák. č. 389/1990 Sb., namítla, že nutnou podmínkou byla neexistence jiných příjmů.

Protože se však některé příjmy v daňovém přiznání neuvádějí (§ 17 zák. č. 389/1990 Sb.), nelze argumentovat daňovým přiznáním. Rovněž nesouhlasila se závěrem soudu, dle kterého jí nepřísluší nárok na částečný odklad placení daně dle § 28 odst. 7 zák. č. 389/1990 Sb. z důvodu, že nepokračovala v podnikatelské činnosti v roce 1993 a 1994, neboť soud dostatečně nezkoumal, zda v podnikání pokračovala, když vycházel jen ze skutečnosti, že za období roku 1993 a 1994 nebylo podáno daňové přiznání, přičemž opomenul možnost pokračovat v podnikatelské cennosti bez splnění zákonem stanovené povinnosti podat daňové přiznání, a zdůraznila, že odklad by měl být dle jejího názoru přiznán vždy.

Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyslovil, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví a že je jakožto orgán ochrany ústavnosti oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto soudy nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále vyslovil, že z ústavního principu nezávislosti soudů (č1. 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, obsažená v ustanovení § 132 o.s.ř., s tím, že pokud obecný soud postupuje v souladu s tímto ustanovením, obsaženým v části II.

ÚS 439/97 páté o.s.ř., Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, provedené tímto soudem. Vzhledem k tomu, že navrhovatelka namítala porušení ustanovení čl. 36 hlavy páté Listiny, přezkoumal Ústavní soud návrh spolu s připojeným spisem Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 10 Ca 233/97, a dospěl k závěru, že stížnost není důvodná. Z obsahu připojeného spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 10 Ca 233/97, Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka podala dne 15. 3.

1993 správci daně přiznání k dani z příjmů obyvatelstva, ve kterém uvedla, že v roce 1992 provozovala podnikatelskou činnost jako své hlavní zaměstnání společně s manželem a uvedla rozdělený základ daně podle § 5 odst. 6 zák. č. 389/1990 Sb. ve výši 50% základu daně, dosaženého společnou činností. Daň vypočetla v částce 1.812,Kč, přičemž uplatnila nárok na odklad placení daně podle § 28 odst. 7 citovaného zákona. Na základě daňové kontroly pak byla stěžovatelce doměřena daň ve výši 68.163,- Kč, stanovená podle pomůcek (§ 44 odst. 2 zák. č. 337/1992 Sb.), neboť účetnictví bylo shledáno neúplným, když v něm nebyly obsaženy všechny doklady a do příjmu nebyly zahrnuty veškeré příjmy, ačkoliv výdaje v účetnictví byly zahrnuty všechny.

Správní orgán i soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že stěžovatelka působila jako osoba spolupracující v hlavním zaměstnání, jestliže působila při společné činnosti podnikatelské povahy s manželem a došlo-li ke zvýšení celého daňového základu, zjištěného z takové činnosti, z důvodu nezahrnutí veškerých příjmů za dané období, pak za situace, kdy daňový základ byl rozdělen rovným dílem, bylo nutné stejným dílem zvýšit i daňový základ stěžovatelky. II. ÚS 439/97

Soud rovněž nevyhověl návrhu na odložení daně dle § 28 odst. 7 zák. č. 389/1990 Sb., s tím, že z předložených dokladů nebylo prokázáno, že stěžovatelka pokračovala v následujících dvou letech v podnikatelské činnosti, jak zákon vyžaduje. V souvislosti s rozhodováním o odkladu daně soud poukázal na rozpor v žalobních námitkách, kdy stěžovatelka na jedné straně tvrdí, že nepůsobila jako spolupracující osoba v hlavním zaměstnání ve smyslu § 5 odst. 6 zák. č. 389/1990 Sb. a současně požaduje daň odložit, což přichází v úvahu právě tehdy, jde-li o příjmy plynoucí z činnosti související s činností podnikatelskou v hlavním zaměstnání.

Podstatou ústavní stížnosti je jednak námitka nesprávných a neúplných skutkových zjištění, pokud jde o aplikovatelnost § 5 odst. 6 zák. č. 389/1990 Sb. (v tom smyslu, že byl aplikován, ačkoliv pro to nebyly splněny z hlediska skutkového podmínky), když stěžovatelka tvrdí, že ze samotného daňového přiznání za rok 1992 nelze dovodit neexistenci jiných příjmů jako podmínky aplikovatelnosti § 5 odst. 6, zejména proto, že některé příjmy se do daňového přiznání neuvádí (§ 17 odst. 3 zák. č. 389/1990 Sb.), a dále námitka nesprávných a neúplných skutkových zjištění, pokud jde o neaplikovatelnost § 28 odst. 7 zák. č. 389/1990 Sb., tj. nepřiznání odkladu (v tom smyslu, že nebyl aplikován, ačkoliv aplikován být měl - tj. odklad přiznán), dovodil-li krajský soud z nepodání daňových přiznané v následujících letech 1993, 1994 nesplnění podmínky podnikatelské činnosti po dobu 2 let.

Řečeno jinak, stěžovatelka nesouhlasí s právními závěry a s rozsahem dokazování, na jehož základě soud k napadenému rozhodnutí dospěl. Jak Ústavní soud z připojeného spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 10 Ca 233/97, zjistil, řízení před soudem probíhalo v souladu s ustanovením hlavy páté II. ÚS 439/97 o.s.ř. a tak i v souladu se zásadami uvedenými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod.

Krajský soud se za účasti účastníků řízení zabýval předloženými důkazy a na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že v dané věci lze aplikovat § 5 odst. 6 zák. č. 389/1990 Sb. a naopak nelze aplikovat § 28 odst. 7 zák. č. 389/1990 Sb., a žalobu na přezkoumání rozhodnutí finančního ředitelství dle § 250j odst. 1 o.s.ř. zamítl. V souladu s ustanovením § 157 o.s.ř. rozsudek odůvodnil a uvedl, jakými předpisy se při rozhodování řídil, a k jakým skutkovým zjištěním dospěl, to vše, aniž by interpretací a aplikací těchto ustanovení vybočil z mezí ústavnosti.

Z uvedených skutečností je zřejmé, že v daném případě nedošlo k namítanému porušení práva na soudní ochranu dle čl. 36 Listiny. K námitkám stěžovatelky stran aplikovatelnosti § 5 odst. 6 zák. č. 389/1990 Sb. Ústavní soud uvádí, že logice § 17 odst. 3 zák. č. 389/1990 Sb., dle kterého se některé příjmy neuvádí, odpovídá, že se k nim nepřihlíží, což koresponduje se skutkovým zjištěním krajského soudu o tom, že v předmětném období skutečně stěžovatelka vykonávala výdělečnou činnost společně se svým manželem jako hlavní zaměstnání, aniž měla jiné příjmy, a stejně tak logice § 28 odst. 7 zák. č. 389/1990 Sb., jakožto ustanovení o "splatnosti" daně z podnikatelských příjmů - kdy podnikání je chápáno jako soustavná činnost - odpovídá krajským soudem dovozená nutnost splnění podmínky pokračování v podnikatelské činnosti po dobu následujících 2 let, když nesplnění bylo (tak jako nedostatek jiných primu, resp. vykonávání výdělečné činnosti jako hlavního zaměstnání manželi společně dle § 5 odst. 6) věcí skutkových zjištění, jimiž se Ústavní soud, a to vzhledem k již konstatovanému II.

ÚS 439/97 dodržení příslušných procesních zásad upravujících dokazování, nemohl zabývat, neboť by porušil zásadu soudcovské nezávislosti dle č1. 82 Ústavy ČR. Ústavnímu soudu proto nezbylo než stížnost dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb. odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný. P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. JUDr. Iva Brožová V Brně dne 9. 1. 1998 soudkyně Ústavního soudu