Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Davida Uhlíře a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D. K., t. č. ve Vazební věznici Praha - Ruzyně, zastoupeného Mgr. Vítem Tokarským, advokátem, sídlem 28. října 1001/3, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 43 Nt 73/2022 ze dne 18. 9. 2022, a proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 61 To 599/2022 ze dne 27. 10. 2022, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že nebyly naplněny všechny zákonné podmínky pro jeho vzetí do vazby a obecné soudy se nevypořádaly s jeho výhradami k absenci určení znaků skutkové podstaty.
V minulosti Ústavní soud opakovaně konstatoval, že vazba představuje zajišťovací institut sloužící k dosažení účelu trestního řízení, přičemž rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Je tedy přirozené, že je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti (a nikoliv jistoty) o důsledcích, jež mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě. Vazbu je však podle § 68 odst. 1 trestního řádu nutno náležitě odůvodnit konkrétními skutečnostmi, jež naplňují její zákonné důvody (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. II. ÚS 3662/19 ).
Posuzování, zda je vazba nezbytným opatřením k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jiným způsobem ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení, je věcí především obecných soudů (viz usnesení ze dne 15. 10. 2019, sp. zn. II. ÚS 2583/19 ). Zásah Ústavního soudu do činnosti obecných soudů v tzv. vazebních věcech je možný jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem, nebo jsou-li tvrzené důvody vazby v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku (viz nález ze dne 12. 12. 2005, sp. zn. IV. ÚS 689/05 ).
Ústavní soud napadená rozhodnutí posoudil podle výše uvedených kritérií a došel k závěru, že v projednávaném případě nejsou splněny podmínky pro uplatnění jeho kasační pravomoci. Usnesení obecných soudů jsou srozumitelně a přesvědčivě odůvodněna. Rozhodnutí o vazbě je podloženo zákonným důvodem dle § 67 písm. a) trestního řádu. Obecné soudy řádně objasnily, které dosud zjištěné okolnosti dle jejich názoru nasvědčují tomu, že se stal skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání a který má všechny znaky přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 trestního zákoníku v souběhu se zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1, 3 trestního zákoníku. Řádně odůvodněn je také závěr, že je naplněn důvod útěkové vazby, a to na základě konkrétních okolností tohoto případu.
Jádro stěžovatelových námitek spočívá ve zpochybnění závěrů usnesení o zahájení trestního stíhání. Důvodem je neobratné označení trestného činu, z jehož spáchání je stěžovatel obviněn. Policejní orgán totiž v právní větě uvedl, že stěžovatel "padělal platební prostředek a jako pravý jej použil". Ustanovení § 234 odst. 3 trestního zákoníku přitom vyžaduje buď padělání či pozměnění platebního prostředku v úmyslu použít jej jako pravý nebo platný, nebo použití padělaného či pozměněného platebního prostředku jako pravého nebo platného.
Z uvedené formulace dle stěžovatele není zřejmé, která alinea § 234 odst. 3 trestního zákoníku, jejichž souběh je vyloučen, dopadá na jednání, kterého se dopustil. Je přesvědčen, že je z toho důvodu stíhán pro neexistující trestný čin. Ústavní soud v prvé řadě upozorňuje, že mu v nynějším případě nepřísluší přezkoumávat závěry usnesení o zahájení trestního stíhání, neboť je vázán petitem ústavní stížnosti (srov. usnesení ze dne 17. 8. 1999, sp. zn. II. ÚS 257/98 ), který směřuje výhradně proti usnesením o vzetí do vazby.
Alinea sice není jednoznačně vymezena ani v usneseních napadených ústavní stížností, stěžovatelovi ovšem nelze dát za pravdu, že nebyly naplněny zákonné podmínky pro jeho vzetí do vazby. Obecné soudy přesvědčivě odůvodnily svůj závěr, že dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že se stal skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání a má všechny znaky přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 trestního zákoníku v souběhu se zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1, 3 trestního zákoníku.
Z popisu skutku ve vztahu k § 234 odst. 3 vyplývá, že stěžovatel přinejmenším padělaný platební prostředek "pouze" použil jako pravý (alinea 2), nebo jej sám padělal v úmyslu použít jej jako pravý a následně jej jako pravý skutečně použil, tedy svůj úmysl zrealizoval (alinea 1). Stěžovateli s ohledem na výše uvedené nelze dát za pravdu, že popsaný skutek nelze podřadit pod skutkovou podstatu žádného trestného činu. Z toho důvodu skutečnost, že alinea nebyla jednoznačně vymezena, na správnost napadených rozhodnutí v posuzovaném případě nemá vliv.
Ústavní soud proto konstatuje, že v tvrzeném pochybení obecných soudů neshledal zásah do stěžovatelových základních práv, který by odůvodňoval uplatnění kasační pravomoci. Opačný závěr by byl projevem formalismu bezdůvodně znesnadňujícího dosažení účelu trestního řízení.
Kromě výše uvedeného stěžovatel tvrdí, že se městský soud řádně nevypořádal s jeho námitkou absence určení znaků skutkové podstaty v usnesení obvodního soudu, neboť pouze odkázal na závěry obvodního soudu. Ústavní soud již dříve vyslovil závěr, že právo na spravedlivý proces promítnuté do požadavku na srozumitelnost a přezkoumatelnost odůvodnění není dotčeno, jestliže soud v jednotlivých dílčích otázkách odkáže na předchozí rozhodnutí, aniž doslovně cituje odkazovaný text, pokud je z odkazu zřejmé, jakými úvahami se soud řídil (srov. usnesení ze dne 25.
9. 2014, sp. zn. III. ÚS 1958/14 ). V nynějším případě městský soud sice odkázal na argumentaci soudu obvodního, neučinil tak ale paušálně (navzdory tvrzení stěžovatele), nýbrž označil konkrétní body usnesení obvodního soudu, z kterých je zcela zřejmé, jaké úvahy ve vztahu k uvedené námitce odvolací soud vedly k jeho rozhodnutí. Ústavní soud proto konstatuje, že ani v tomto případě neshledal zásah do stěžovatelových základních práv. Ve světle řečeného tedy Ústavní soud stěžovatelovu ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. ledna 2023
Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu