Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Ronovské (soudkyně zpravodajky) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele A. K., zastoupeného JUDr. Květoslavem Hlínou, advokátem se sídlem Vodičkova 710/31, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 11 Tdo 952/2023-4098 ze dne 19. 10. 2023, usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 2 To 78/2021-3796 ze dne 22. 3. 2022 a rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, č. j. 69 T 5/2021-3670 ze dne 12. 8. 2021, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně, pobočka ve Zlíně, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 4, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatel byl napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. c), odst. 4 písm. c) trestního zákoníku. Za uvedený trestný čin byl podle § 283 odst. 4 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání desíti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku mu byl současně uložen trest propadnutí věcí podrobně specifikovaných ve výrokové části rozsudku krajského soudu. Současně byl stěžovateli podle § 71 trestního zákoníku uložen trest propadnutí náhradní hodnoty ve výši 13 000 eur.
3. Vrchní soud v Olomouci napadeným usnesením podle § 256 trestního řádu odvolání stěžovatele jako nedůvodné zamítl. Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání jako zjevně neopodstatněné s odkazem na § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl.
4. Stěžovatel má za to, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces. Podle stěžovatele došlo k tomu, že obecné soudy posoudily zcela excesivně a bez jakéhokoliv respektu k zákonným výkladovým pravidlům. Skutek byl podle stěžovatele nesprávně kvalifikován jako zvlášť závažný zločin podle § 283 odst. 4 písm. c) trestního zákoníku, tedy jako čin spáchaný ve spojení s organizovanou zločineckou skupinou působící ve více státech. Podle stěžovatele však jeho jednání nevykazovalo znaky spojení s organizovanou zločineckou skupinou působící ve více státech (jako znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu). S ohledem na dodané množství kokainu (260g) obžalovanému R. stěžovatel uvádí, že mohl přepokládat, že druhý obžalovaný má dodaný kokain pro vlastní potřebu. Stěžovatel dále poukazuje na skutečnost, že ani samotné množství drogy nedosahuje takové intenzity, aby byla věc kvalifikována podle § 284 odst. 3 trestního zákoníku, stejně jako samotná cena prodaného kokainu. Stěžovatel tak má za to, že závěry na základě, kterých byla aplikována právní norma, a to konkrétně § 283 odst. 4 trestního zákoníku, ve světle skutkových zjištění obecných soudů v žádném případě nemohou obstát. Dále namítá, že v jeho věci nebyla posuzována podmínka subsidiarity trestní represe. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces a práva, že nikdo nesmí být stíhán jinak než z důvodů a způsobem, které stanoví zákon.
5. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny přípustné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
6. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor.
Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná interpretace či aplikace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je takový výklad právních norem, který se jeví v daných souvislostech jako svévolný (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. 1. 2008). K takové situaci, ani k žádnému srovnatelnému pochybení, však v nyní posuzovaném případě podle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo.
7. Argumentace stěžovatele v rámci ústavní stížnosti se nese v duchu opakování obhajoby, kterou stěžovatel uplatnil během trestního řízení. Stěžovatel v ústavní stížnosti zpochybňuje skutková zjištění týkající se toho, zda věděl o tom, že spoluobviněný R. prováděl distribuci kokainu dalším osobám a namítá, že v jeho věci absentuje znak spáchání trestného činu ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech ve smyslu § 283 odst. 4 písm. c) trestního zákoníku a že nakládal s malým množstvím drogy. Stěžovatel prostřednictvím ústavní stížnosti pokračuje v polemice s obecnými soudy, opakuje uplatněné námitky a snaží se zpochybnit provedené dokazování a způsob hodnocení důkazů ze strany soudů. Nepřípustně přitom očekává, že Ústavní soud učiněné závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu. Pochybení relevantní z hlediska ústavněprávního přezkumu v projednávané věci zjištěna nebyla.
8. Se stěžovatelovými námitkami se totiž vypořádaly již obecné soudy. Lze odkázat na podrobné odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu, který (srov. odst. 27 napadeného usnesení Nejvyššího soudu) uvedl, že ze všech provedených důkazů byla vina stěžovatele, stejně jako všech ostatních spoluobviněných, bez důvodných pochybností prokázána, a to včetně skutečnosti, že stěžovatel věděl, resp. musel vědět jak o původu kokainu, tak i o následné distribuci kokainu ze strany spoluobviněných R. a F.
dalším osobám (konečným uživatelům). Z odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu dále plyne, že stěžovatel v hlavním líčení vypověděl, že o prodeji kokainu spoluobviněným R. věděl a že v konverzaci zachycené v rámci realizovaných prostorových odposlechů zcela zjevně ve vztahu k prodeji kokainu řešil s tímto spoluobviněným skutečnost, že už od "začátku roku protočili 2.000.000". Nejvyšší soud dodává (odst. 28 napadeného usnesení), že stěžovatel byl společně se spoluobviněnými usvědčen z toho, že v časovém rozmezí od března 2018 do 21.
11. 2018 neoprávněně nakládal s kokainem, když tuto omamnou láku získával od neztotožněných osob v zahraničí, přičemž k předávkám této omamné látky docházelo buď na území České republiky, nebo si pro smluvenou dodávku zajížděli po předchozí domluvě s obviněným sami spoluobvinění na území Slovenské republiky. Stěžovatel tyto závěry přitom v ústavní stížnosti přímo nerozporuje, pouze vyjadřuje svůj subjektivní nesouhlas s hodnocením důkazů soudy nižších stupňů, resp. odlišný pohled na výsledky dokazování, se kterými se neztotožnil.
9. Nejvyšší soud rovněž popsal, proč v posuzovaném případě bylo z provedených důkazů bez důvodných pochybností prokázáno, že minimálně stěžovatel se spoluobviněnými R. a F. vytvořili organizovanou skupinu, v rámci které stěžovatel na území Slovenské republiky nakupoval omamnou látku od neztotožněné osoby (kterou označoval jménem H.), jíž následně po předchozí dohodě odprodával buď na území Slovenska, nebo ji převážel do České republiky, kde ji spoluobvinění R. a F. přebírali, a to částečně za účelem vlastní konzumace a částečně za účelem další distribuce.
Skutečnost, že předmětná organizovaná skupina působila ve více státech, podle Nejvyššího soudu vyplynula i z mnoha dalších, řádně provedených důkazů (telefonické komunikace). Nejvyšší soud také stěžovateli v napadeném usnesení vyložil, proč je pro naplnění dané skutkové podstaty otázka stěžovatelovy národnosti zcela nepodstatná (srov. odst. 34 usnesení Nejvyššího soudu). Rozhodným je v dané věci pouze mezinárodní přesah trestné činnosti spočívající v teritoriálním hledisku vztahujícím se ke státnímu území, jelikož část trestné činnosti spočívající v prodeji kokainu určeného k jeho další distribuci byla páchána na území Slovenska, tedy mimo dosah českých orgánů činných v trestním řízení.
Z uvedeného podle Ústavního soudu logicky plyne, že stěžovatelovo jednání probíhalo ve spojení s organizovanou skupinou působící na území více států (minimálně na území České a Slovenské republiky), a že na závěru, že ve stěžovatelově věci došlo naplnění zákonných znaků kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podle § 283 odst. 4 písm. c) trestního zákoníku, nelze shledat žádný ústavněprávní deficit. Ke stěžovatelově námitce týkající se množství distribuované látky lze dodat, že k naplnění kvalifikované skutkové podstaty podle § 283 odst. 4 písm. c) trestního zákoníku postačí pouze spáchání činu ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech, přičemž zákon nevyžaduje, aby byl tento čin spáchán zároveň v konkrétním rozsahu.
Ústavní soud dodává, že mu zásadně nepřísluší přehodnocovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy, případně přezkoumávat jejich názor. Pouhá skutečnost, že stěžovatel odmítá akceptovat učiněné skutkové závěry, sama o sobě nezakládá porušení jeho ústavně zaručených práv.
10. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. srpna 2024
Kateřina Ronovská v. r. předsedkyně senátu