Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Petra Hegera, zastoupeného Mgr. Marcelou Horákovou, advokátkou, se sídlem Riegrova 12, 772 00 Olomouc, směřující proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. října 2012, sp. zn. 56 Co 676/2012, a usnesení soudního exekutora Mgr. Ing. Radima Opletala, Exekutorský úřad Olomouc, Pavelčákova 14, 779 00 Olomouc ze dne 17. dubna 2012, č. j. 057 EX 6465/09-39, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Pověřený soudní exekutor Mgr. Ing. Radim Opletal usnesením ze dne 17. dubna 2012, č. j. 057 EX 6465/09-39, zamítl žádost povinného (stěžovatele) podle § 50d zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), o určení, že doručení usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 22. února 2010, č. j. 49 EXE 3114/2010-7, jímž byla nařízena exekuce na majetek povinného a jejím provedením byl pověřen dotyčný exekutor, je neúčinné.
3. K odvolání povinného Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 31. října 2012, sp. zn. 56 Co 676/2012, usnesení soudního exekutora potvrdil. Odvolací soud ve shodě se soudním exekutorem vyšel ze zjištění, že exekuční příkaz ze dne 12. března 2012, což měl být první dokument, z něhož se povinný dověděl o tom, že je na něj vedena exekuce, mu byl doručen dne 14. března 2012, přičemž tento den, resp. den následující, považoval za okamžik, kdy se povinný mohl s písemností, u níž neúčinnost doručení namítá, seznámit, neboť se dověděl o jejím vydání.
Vzhledem k tomu, že návrh na prohlášení neúčinnosti doručení usnesení o nařízení exekuce (usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 22. února 2010, č. j. 49 EXE 3114/2010-7) podal povinný, resp. jeho právní zástupce, až dne 30. března 2012, tedy po uplynutí 15 denní lhůty běžící podle § 50d odst. 1 o. s. ř. od okamžiku, kdy se účastník s doručovanou písemností seznámil nebo mohl seznámit, posoudili soudní exekutor i odvolací soud i podaný návrh jako opožděný, a proto jej zamítli. Skutečnost, že se povinný od roku 1989 nezdržoval na adrese svého trvalého pobytu, vyhodnotil odvolací soud jako právně bezvýznamnou.
sp. zn. IV. ÚS 695/01 ,
,
III. ÚS 405/04 ,
IV. ÚS 440/04 ). Opodstatněnost (resp. i projednatelnost) ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální. Mělo-li by jít o jiná ústavně zaručená práva, je implicitním předpokladem jejich ochrany před Ústavním soudem, aby byla - alespoň tvrzena - existence podstatné újmy, jež byla stěžovateli zásahem do nich způsobena (viz kupříkladu rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 1295/09 , sp. zn. III. ÚS 3021/09 nebo
III. ÚS 3119/09 ). To se však v dané věci nestalo.
6. Podstatou ústavní stížnosti je polemika s názorem soudního exekutora a odvolacího soudu ohledně okamžiku zahájení běhu lhůty pro podání návrhu na určení neúčinnosti doručení. Stěžovatel po Ústavním soudu požaduje, aby posoudil soulad výkladu provedeného odvolacím soudem s § 50d odst. 1 o. s. ř. Takto pojatá ústavní stížnost ovšem staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Na aplikaci a výkladu § 50d odst. 1 o. s. ř., tak, jak je provedli soudní exekutor a následně i Krajský soud v Ostravě, neshledává Ústavní soud nic protiústavního.
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti dále zpochybňuje samotný základ nároku, tedy otázku věcné správnosti exekučního titulu. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím vydaným v rámci exekučního řízení, nemůže se Ústavní soud touto argumentací, která se týká rozhodnutí vydaného v nalézacím řízení, vůbec zabývat.
8. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. března 2013
Jiří Nykodým, v. r. předseda senátu