Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
II. ÚS 452/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Ivy Brožové a JUDr. Vojtěcha Cepla ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky I.K., zastoupené prolil. práv. V.K., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 9. 1997, č.j. 5 Co 1384/97-56, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 19.3. 1997, č. j. 4 C 753/96-37, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích jako účastníka řízení a F.V., zastoupeného advokátem JUDr. K.H., jako vedlejším účastníkem řízení, mimo ústní jednání, t a k t o : Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se ústavní stížností ze dne 25. 11. 1997, podanou k poštovní přepravě dne 29. 11. 1997, domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 9. 1997, č.j. 5 Co 1384/97-56, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 19. 3. 1997, č. j. 4 C 753/96-37, kterým bylo určeno, že vedlejší účastník je vlastníkem blíže specifikovaných pozemků v k.ú. H. Rozsudek krajského soudu napadá z toho důvodu, že jím bylo porušeno její právo vlastnit majetek, zakotvené v čl.
11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Skutková a právní stránka ústavní stížnosti spočívá v následujících skutečnostech. V rámci restitučního řízení byly Okresním úřadem Strakonice - okresní pozemkový úřad, vydány pozemky, které byly konfiskovány podle dekretu č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Mad'arů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, otci stěžovatelky. Protože stěžovatelka splňovala podmínky zákona ČNR č. 243/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, byly jí tyto pozemky vydány rozhodnutími ze dne 11.
8. 1994, č.j. OPÚ/1966/92/9Vch, a ze dne 12.8.1994, č.j. OPÚ/1966/92/lOVch, která nabyla právní moci dne 17. 9. 1994. Obě rozhodnutí ii. iJS 452/97 se výslovně opírají o právní názor, že podle tehdy platného stavu byla nutná intabulace a vydání přídělové listiny. Určovací žalobou ze dne 23. 10. 1996 se vedlejší účastník domáhal určení, že část takto vydaných pozemků je v jeho vlastnictví, neboť je nabyl dědictvím po svých rodičích, kteří je získali na základě přídělu v roce 1946 a do JZD H. je sdružili v roce 1956.
Naléhavý právní zájem na určení odůvodnil tím, že na základě rozhodnutí okresního pozemkového úřadu by měl být proveden zápis vlastnického práva na stěžovatelku. Okresní soud určovací žalobě vyhověl a k odvolání stěžovatelky byl jeho rozsudek potvrzen krajským soudem. Proti oběma rozsudkům podala ústavní stížnost stěžovatelka z toho důvodu, že nesouhlasí s jejich právním názorem, vyjádřeným v odůvodnění rozsudků a navrhla oba rozsudky zrušit. Obecným soudům vytýká, že určovací žalobě vyhověly z toho důvodu, že uznaly, že vlastnictví přešlo na právní předchůdce vedlejšího účastníka pouze na základě vydání listiny v podobě "výkazu přídělu" č. 565-7/11-49-IX-4 d ze dne 12.
11. 1949 bývalým KNV v Českých Budějovicích.
Podle stěžovatelky však toto vlastnictví mohlo vzniknout pouze na základě "rozhodnutí o přídělu" pozemků podle ustanovení § 5 odst. 1 dekretu č. 28/1945 Sb., které by se týkalo výlučně konkrétních osob přídělců a kterým by bylo završeno přídělové řízení jako samostatné správní řízení ukončené rozhodnutím o přídělu. Výkaz přídělu nemohl rozhodnutí o přídělu nahradit. Tímto názorem soudů bylo porušeno její vlastnické právo podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným navrhovatelem, měla stanovené náležitosti, Ústavní soud byl k jejímu projednání příslušný a stěžovatelka byla zastoupena advokátem s plnou mocí.
Proto bylo možno posoudit opodstatněnost ústavní stížnosti. Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení. Vedlejší účastník řízení F.V. se ztotožnil s právními závěry obou obecných soudů. Vlastnictví k předmětným pozemkům nabyl dědictvím po svých rodičích, kteří je vlastnili na základě skutečností, které potvrdily oba soudy. Kromě toho uvedl, že je mohli též nabýt vydržením, jak uvedl v odůvodnění svého rozsudku okresní soud. Navrhl, aby byla ústavní stížnost zcela zamítnuta.
Za účastníka řízení se vyjádřila předsedkyně senátu JUDr. M.B., která odkázala na obsah odůvodnění rozhodnutí napadeného ústavní stížností a navrhla j i jako nedůvodnou zamítnout.
rozhodnutím v restitučních věcech stěžovatelka není zjevně neoprávněným navrhovatelem. Ústavní předpisy umožňují dovolávat se zásahu do vlastnického práva i k věci, kde právní stav evidence vlastnictví svědčí někomu jinému. Stěžovatelka netvrdila, že vlastnictví nabýt měla a nenabyla, jak je typické pro restituční spory, nýbrž že vlastníkem je, neboť obecné soudy v rozhodnutí o určovací žalobě vedlejšího účastníka posoudily věc na základně právně nesprávného názoru a určily, že mu patří pozemky, které však na základě rozhodnutí Okresního úřadu ve S. - okresní pozemkový úřad, patří stěžovatelce. Samotný jiný právní názor nezakládá možnost zásahu Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti. K uplatnění jiného právního názoru slouží 2
). Jen mimochodem ústavní soud poznamenává, že ani v opačném případě by se však na výsledku řízení nic nezměnilo, neboť obecné soudy se s touto námitkou se soudy vypořádaly s poukazem na to, že dnem 1. 1. 1951 nabyl účinnosti občanský zákoník č. 141/1950 Sb., který opustil intabulační princip. Tímto okamžikem byl proto zhojen nedostatek intabulace a právním předchůdcům vedlejšího účastníka tak vzniklo vlastnické právo okamžikem převzetí držby. V daném případě však bylo rozhodující, že před obecnými soudy bylo prokázáno, že se právní předchůdci vedlejšího účastníka ujali držby. Tuto skutečnost ani stěžovatelka nezpochybňuje.
Stěžovatelka tak pouze pokračuje v argumentaci a dokazování, které bylo předmětem řízení před obecnými soudy, přičemž obecné soudy aplikovaly II. ÚS 452/97 judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu v těchto otázkách. Jak však bylo poznamenáno výše, k výtkám nesprávného právního zhodnocení je určen institut dovolání. Namítané porušení čl. 11 odst. 1 Listiny se stěžovatelce nepodařilo prokázat. Rovněž se nepodařilo prokázat, že by obecné soudy v řízení o nárocích stěžovatelky zasáhly do jejího práva na soudní ochranu a spravedlivý proces způsobem, který by ústavní soud musel hodnotit jako extrémní a neústavní.
Obecné soudy dospěly k závěru, že došlo k převzetí držby a že zde jsou další důkazy, které příděl potvrzují. Jestliže zde nebyla předložena přídělová listina, kterou by bylo třeba hodnotit podle ustanovení § 134 o.s.ř. jako veřejnou listinu, zhodnotily obecné soudy předložené dokumenty podle § 132 o.s.ř. jako jiný důkaz. Ústavní soud není další instancí, která by mohla v tomto dokazování pokračovat. Protože byla v řízení respektována stanovená pravidla pro jednání a dokazování (a stěžovatelka konečně ani nenamítá, že by v nich byla zkrácena), došel Ústavní soud k závěru, že jsou dány podmínky pro odmítnutí návrhu podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb.
P o u č e n í: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. 11. 1998 JUDr. Antonín Procházka předseda senátu Ústavního soudu