Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
II. ÚS 452/99
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném s předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Antonína Procházky a JUDr. Vladimíra Paula, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. M. K. zastoupeného JUDr. Š. R., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 1998, sp. zn. 2 T 7/96, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 5. 1999, sp. zn. 6 To 58/98, takto: Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Stěžovatel podal návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním ze dne 15. 9. 1999, označeným jako ústavní stížnost. Stěžovatel napadá shora označené rozsudky Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 1998, sp. zn. 2 T 7/96, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem zneužívání informací v obchodním styku podle fi 128 odst. 1 trestního zákona. Za to byl odsouzen za použití § 53 odst. 1 trestního zákona k peněžitému trestu ve výměře 350 000,- Kč a pro případ nevykonání tohoto trestu podle § 54 odst. 3 trestního zákona byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku. Podle skutkového zjištění městského soudu se stěžovatel dne 28. 12.
1993 v Praze ve funkci vedoucího sekce cenných papírů Fondu národního majetku se sídlem Praha 2, (dále jen FNM) v úmyslu umožnit První investiční akciové společnosti se sídlem Praha 1, (dále jen P.I.a.s.), nákup akcií v rámci třetího kola blokového prodeje akcí FNM, neoprávněně užil informací FNM a svého postavení ve FNM k informování pracovníků P.I.a.s. o výši nabídek jiných zájemců o akcie a z titulu svého postavení ve FNM zajistil přijetí opakované navýšené nabídky P.s., čímž zásadně ovlivnil rozhodování obchodní burzovní komise FNM dne 3.
1. II. ÚS 452/99
1994 a umožnil tak P.Ia.s. nákup 54 600 ks akcií B., a. s., 13 602 ks akcií D. Č., a.s., 14 796 ks akcií K. Vrchlabí, a.s. v celkové hodnotě 94 903 254 Kč. Proti tomuto rozsudku podali v zákonné lhůtě odvolání městský státní zástupce v Praze v neprospěch stěžovatele a stěžovatel. Vrchní soud v Praze přezkoumal v rozsahu ustanovení 5 254 odst. l trestního řádu zákonnost a odůvodněnost všech výroků napadeného rozsudku, jakož i řízení, jež mu předcházelo a dospěl k závěru, že v řízení napadenému rozsudku předcházejícím, při respektování práva obžalovaného na obhajobu, byly provedeny všechny potřebné důkazy k bezpečnému zjištění skutkového stavu věci.
Skutkové zjištění městského soudu je správné, vychází nejen z výpovědí obžalovaného, svědků, posudků znalců z oboru ekonomiky, odvětví cen, se zvláštní specializací cenných papírů a obchodováními s nimi a listinných důkazů, které v jednotlivostech i v jejich souhrnu vinu stěžovatele trestným činem zneužívání informací v obchodním styku podle fi 128 odst. 1 trestního zákona plně prokazují. Právní posouzení skutku obžalovaného je v souladu se zákonem. Po přezkumu výroku o trestu vrchní soud shledal, že uložení samostatného trestu peněžitého nemůže splnit účel trestu uvedený v 5 23 odst. l trestního zákona a vytvořit příznivé podmínky pro to, aby obžalovaný v budoucnu vedl řádný život.
Vrchní soud proto výrok o trestu zrušil a vzhledem k tomu, že městský soud zjistil správně skutkový stav věci, nově rozhodl o trestu tak, že uložil stěžovateli trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon se podle § 58 odst. 1 písm. a) trestního zákona podmíněně odkládá a podle 5 59 odst. 1 trestního zákona zkušební doba se stanoví na tři roky. Podle 5 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 trestního zákona byl stěžovateli uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu obchodování s cennými papíry, jejich nákup a prodej na dobu tří roků.
Stěžovatel má za to, že uvedenými rozhodnutími došlo k výraznému omezení jeho osobní svobody podle čl. 6. odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 8 Listiny základních práv a svobod, a to postupem, který je naprosto v rozporu s ústavním principem vyjádřeným v čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR. Ústavní soud nejdříve přezkoumal formální náležitosti ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a stěžovatel oprávněný k jejímu podání byl zastoupen advokátem na základě plné moci.
S ohledem na právní okolnosti podání Ústavní soud si podle ustanovení 5 42 odst. 3 a 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyžádal soudní spis, vyjádření účastníků a vedlejších účastníků a na tomto základě posoudil přípustnost ústavní stížnosti.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 11. 11. 1999 poukázal na to, že obsah této stížnosti odpovídá obhajobě stěžovatele uplatňované v průběhu trestního řízení, zejména u hlavního líčení u Městského soudu v Praze. S obhajobou stěžovatele se Městský soud v Praze vypořádal v odůvodnění rozsudku, si). zn. 2 T 7/96, ze dne 16. 4. 1998 a pokud jde o výtku stěžovatele týkající se "oklešt'ování jeho práv na obhajobu" zakazováním položení otázek jeho obhájci u hlavního líčení, odkázal na obsah protokolů o hlavním líčení, ze kterých je průběh hlavního líčení jednoznačně patrný.
Stejně tak Vrchní soud Praze ve svém vyjádření ze dne 15. 11. 1999 konstatoval, že stěžovatel v důvodech ústavní stížnosti v podstatě opakuje odvolací námitky uplatněné proti rozsudku Městského soudu v Praze a odkázal na odůvodnění svého rozsudku. II. ÚS 452/99
Městské státní zastupitelství v Praze jako vedlejší účastník ve svém vyjádření ze dne 10. 11. 1999 sdělilo, že dle jejich názoru ústavní stížnost není důvodná, neboť dokazováním provedeným před Městským soudem v Praze bylo dostatečně prokázáno, že se stěžovatel machinací s blokovým prodejem akcií dopustil.
Vrchní státní zastupitelství se jako vedlejší účastník v řízení o ústavní stížnosti svého postavení v souladu s ustanovením § 28 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, sdělením ze dne 12. 11. 1999 vzdalo.
Ústavní soud musí nejprve konstatovat, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí a vykonává přezkumné pravomoci pouze za předpokladu, že napadenými rozhodnutími soudu byly porušeny ústava ČR, ústavní zákon, Listina základních práv a svobod nebo mezinárodní smlouva podle čl. 10 Ústavy ČR.
Stěžovatel v ústavní stížnosti především namítal, že postupem soudu byl v jeho případě porušen čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 8 Listiny základních práv a svobod, přičemž toto ustanovení více nekonkretizuje. V čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je uvedeno, že každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem. Článek 8 Listiny základních práv a svobod upravuje osobní svobodu, přičemž dle odst. 2 nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon.
Na návrh stěžovatele, aby Ústavní soud nehodnotil provedené důkazy, ale aby zaměřil svoji pozornost na znění znaků skutkové podstaty trestného činu zneužívání informací v obchodním styku dle § 128 trestního zákona s výkladem soudu obou stupňů, což zcela legitimně prokazuje, že výklad použitý soudy je v naprostém rozporu se znaky skutkové podstaty uvedených v trestním zákoně a výkladem v komentáři Beck, 3. vydání 1998, strana 669 a násl. Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že z obsahu stěžovatelova návrhu a soudního spisu však v tomto smyslu nebyl shledán zásah do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele.
Z obsahu ústavní stížnosti však naopak vyplývá, že stěžovatel se domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadených ústavní stížností a opakuje argumenty, kterými se zabývaly obecné soudy a s nimiž se v odůvodnění svých rozhodnutí řádně vypořádaly. Skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje s právním názorem, který v dané věci zaujaly obecné soudy, nezakládá sama o sobě oprávněný důvod k ústavní stížnosti.
Ústavní soud po posouzení ústavní stížnosti, spisového materiálu a rozhodnutí obecných soudů dospěl k závěru, že obecné soudy postupovaly v souladu s ustanoveními trestního řádu, která upravují průběh řízení, a do nichž se promítají principy upravené v čl. 6 odst. l Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod a čl. 8 Listiny základních práv a svobod. Svůj postup soudy řádně odůvodnily, takže Ústavní soud neměl důvodu učinit závěr, že by došlo k porušení stěžovatelových základních práv a svobod. Ústavní stížnost stěžovatele je zjevně neopodstatněná a tato zjevná neopodstatněnost plyne jak ze samotné povahy důvodů podané ústavní stížnosti, tak z ustálené judikatury Ústavního soudu. 3
4
II. ÚS 452/99
Vzhledem k výše uvedeným důvodům Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení 5 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 30. listopadu 1999
Vojtěch Cepl
předseda senátu Ústavního soudu
4