Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele TORF ZIEGLER, spol. s r. o., adresa Zahradní 916, 357 31 Horní Slavkov, zastoupeného Mgr. Petrem Broďáni, advokátem, se sídlem K. H. Borovského 63, 356 01 Sokolov, směřující proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 22. listopadu 2013, sp. zn. 12 Co 409/2013, ve spojení s usnesením soudního exekutora JUDr. Miloslava Zwiefelhofera ze dne 7. července 2013, č. j. 144 EX 4233/13-37, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Soudní exekutor, JUDr. Miloslav Zwiefelhofer, usnesením ze dne 7. července 2013, č. j. 144 EX 4233/13-37, uložil stěžovateli, což byl zaměstnavatel manžela povinné, pořádkovou pokutu ve výši 5.000 Kč za neposkytnutí požadované součinnosti ve smyslu § 33 a § 34 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Soudní exekutor požadoval v rámci součinnosti jednak údaje o existenci zaměstnaneckého poměru manžela povinné, sjednané době jeho trvání, výši průměrné mzdy, a o tom, zda jsou či nejsou prováděny srážky ze mzdy, jednak údaje o známé adrese, telefonním čísle a e-mailu manžela povinné.
Stěžovatel na žádost soudního exekutora reagoval přípisem, v němž požadoval vysvětlení, na základě jakých ustanovení právních předpisů soudní exekutor výše specifikované údaje požaduje. Aniž by soudní exekutor na dotaz stěžovatele reagoval, po urgenci o poskytnutí součinnosti uložil stěžovateli pořádkovou pokutu ve výši 5.000 Kč.
3. K odvolání stěžovatele proti uvedenému usnesení Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 22. listopadu 2013, sp. zn. 12 Co 409/2013, rozhodnutí soudního exekutora potvrdil. Krajský soud v Plzni konstatoval, že podle § 262a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), lze postihnout exekucí srážkami ze mzdy i příjem manžela povinné, přičemž toto ustanovení platí i pro provedení exekuce podle exekučního řádu. Pokud zaměstnavatel manžela povinné odmítl poskytnout soudním exekutorem vyžadované informace, ztížil provádění exekuce a soudní exekutor právem postihl stěžovatele pořádkovou pokutou. Krajský soud v Plzni uzavřel, že s ohledem na nové znění § 262a odst. 3 o. s. ř. není použitelná argumentace stěžovatele ohledně dosavadní soudní praxe, která spočívala v tom, že osoba zaměstnavatele není uvedena v taxativním výčtu § 33 exekučního řádu, a proto ji nelze podřadit pod zde uvedené povinné subjekty.
6. Při posuzování ústavní stížnosti je třeba vycházet z toho, že rozhodnutí o uložení pořádkové pokuty je na straně jedné v zásadě způsobilé zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení, a proto náleží možnost přezkumu těchto rozhodnutí vydaných v soustavě obecných soudů k základním ústavním principům spravedlivého procesu, ale na straně druhé nelze přehlédnout též skutečnost, že předmětem řízení u obecných soudů byla částka 5.000 Kč, kterou lze označit za naprosto bagatelní. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 602/05 , sp. zn. III. ÚS 748/07 , sp. zn. I. ÚS 931/08 , sp. zn. IV. ÚS 697/09 a další) přitom dal již v minulosti najevo, že v takových případech (s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí) je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena.
7. S ohledem na výše uvedené je Ústavní soud při přezkoumávání rozhodnutí o uložení pořádkové pokuty oprávněn posuzovat pouze to, zda zde byly dodrženy ústavní hranice a zda takovým rozhodnutím nedošlo k porušení základních práv stěžovatelky. To však Ústavní soud nezjistil. V předmětné věci dospěl k závěru, že obecné soudy postupovaly v rámci daném příslušnými procesními předpisy. Aplikovaly běžné právo ústavně konformním způsobem, svá rozhodnutí dostatečně odůvodnily, nedopustily se svévolného jednání a mezi skutkovým zjištěním a právními závěry obecných soudů neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury. Proto jsou napadená rozhodnutí i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.
8. Stěžovatel není účastníkem exekučního řízení, přičemž jeho postavení je vymezeno exekučním řádem tak, že v postavení zaměstnavatele povinného mu jsou ze zákona uloženy povinnosti související s poskytnutím součinnosti při exekuci. V rámci tohoto postavení byl oprávněn pouze zkoumat, zda exekutor byl pověřen exekucí a proti jakému povinnému směřuje. V dané věci stěžovatel odmítl poskytnout jakoukoliv součinnost, ačkoliv podle § 34 odst. 5 exekučního řádu ve znění od 1. ledna 2013 se povinnost součinnosti (podle § 33 až 33e a § 34 odst. 1 až 3 exekučního řádu) vztahuje i na třetí osoby při zjišťování údajů o majetku manžela povinného v souvislosti s prováděním exekuce, jíž jsou k vydobytí dluhu, který patří do společného jmění manželů, postiženy součásti majetku manžela povinného.
Citované ustanovení spolu s § 262a odst. 3 o. s. ř., účinným od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013, tedy v době rozhodování soudního exekutora a soudu, představovalo dostačující základnu pro možnost soudního exekutora požadovat součinnost ze strany třetích osob (mj. i zaměstnavatele manžela povinného). Jakkoliv lze váhat nad tím, zda je v pořádku, aby do rozsahu poskytovaných informací spadal požadavek na poskytnutí adresy, telefonního čísla nebo e-mailu manžela povinného, podstatné pro danou věc je, že stěžovatel neposkytl soudnímu exekutorovi vůbec žádné informace (tedy ani informace o mzdě, charakteru pracovního poměru a případných srážkách ze mzdy), ačkoliv k tomu měl na základě zákona povinnost.
Za takové situace nelze ani soudnímu exekutorovi, ani soudu vytýkat, že by svými rozhodnutími porušili ústavně zaručená práva stěžovatele. Postup, jaký byl zvolen, byl v souladu se základními právy, neboť stěžovatel byl na možnost uložení pořádkové pokuty upozorněn, a bylo respektováno jeho právo podat proti rozhodnutí o uložení pořádkové pokuty odvolání. Soudy svá rozhodnutí náležitě odůvodnily a v jejich argumentaci nelze spatřovat ani rozpor s kogentními ustanoveními zákona, ani přepjatě formalistický přístup k aplikaci uvedené sankce.
9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. dubna 2014
Stanislav Balík, v. r. předseda senátu