Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy Pavla Rychetského a soudců Ludvíka Davida, Jaroslava Fenyka, Jana Filipa, Vladimíra Kůrky, Tomáše Lichovníka, Jana Musila, Vladimíra Sládečka, Radovana Suchánka, Kateřiny Šimáčkové, Vojtěcha Šimíčka, Milady Tomkové, Davida Uhlíře a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti Darren, s.r.o., IČ: 25278711, se sídlem Bystré, Sulkovská 482, zastoupené JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem Praha 2, Jugoslávská 481/12, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16.
prosince 2014 č. j. 8 Afs 29/2014-77, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. ledna 2014 č. j. 31 Af 112/2011-154, rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové ze dne 7. září 2011 č. j. 4569/11-1200-601251 a proti rozhodnutí Finančního úřadu v Pardubicích ze dne 23. prosince 2010 č. j. 216200/10/248912608058, vedené pod sp. zn. II. ÚS 460/15 , a ústavní stížnosti téže stěžovatelky proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. ledna 2015 č. j. 8 Afs 30/2014-75, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16.
ledna 2014 č. j. 31 Afs 113/2011-133, rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové ze dne 7. září 2011 č. j. 4717/11-1200-601251 a proti rozhodnutí Finančního úřadu v Pardubicích ze dne 23. prosince 2010 č. j. 216214/10/248912608058, vedené pod sp. zn. I. ÚS 670/15 , takto:
Ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. II. ÚS 460/15 a sp. zn. I. ÚS 670/15 se spojují ke společnému řízení a nadále budou vedeny pod sp. zn. II. ÚS 460/15
.
Podle § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve spojení s § 112 odst. 1 občanského soudního řádu, může Ústavní soud spojit ke společnému projednání věci, které u něho byly zahájeny a skutkově spolu souvisí nebo se týkají týchž účastníků. V záhlaví uvedené ústavní stížnosti tyto požadavky splňují, neboť směřují proti obsahově souvisejícím rozhodnutím vydaným ve věci téže stěžovatelky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. září 2015
Pavel Rychetský v. r. předseda Ústavního soudu
14. Ústavní stížnosti jsou přípustné, byly podány včas a osobou k tomu oprávněnou a splňují i další zákonem stanovené formální náležitosti; jsou však zjevně neopodstatněné.
15. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. To znamená, že jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Tento závěr se přitom přirozeně uplatní i ve vztahu k postupu a rozhodování obecných soudů. Ústavní soud totiž není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.
16. Ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity řízení před ním pravomoc posoudit opodstatněnost návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o něm rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Tak je tomu přitom i v projednávané věci.
17. Ústavní soud předně konstatuje, že řízení před správními soudy je ovládáno dispoziční a koncentrační zásadou, což znamená, že všechny důvody nezákonnosti napadeného správního rozhodnutí nebo všechny vady řízení musí být uplatněny již v žalobě, a to ve lhůtě vymezené v § 72 odst. 1 ve spojení s § 71 odst. 2 soudního řádu správního. Soud je v přezkumném řízení vázán žalobními body (§ 75 odst. 2 soudního řádu správního), přičemž není povinen, ale ani oprávněn, dovozovat za žalobce jakákoliv tvrzení, což platí zejména pokud jde o rozsah napadení správních rozhodnutí, vymezení namítaných důvodů jeho nezákonnosti a odůvodnění v žalobě uváděných tvrzení.
Podobně ustanovení § 104 odst. 4 soudního řádu správního stanoví, že kasační stížnost není přípustná, opírá-li se jen o jiné důvody, než které jsou uvedeny v § 103, nebo o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl (podrobně k uvedeným zásadám, jakož i výjimkám z nich např. nález ze dne 12. ledna 2016 sp. zn. II. ÚS 2732/15 ). Ústavní soud ve své rozhodovací praxi dispoziční zásadu a také princip koncentrace řízení ve správním soudnictví neshledal za neústavní [viz nález ze dne 27.
června 2000 sp. zn. Pl. ÚS 12/99
(N 98/18 SbNU 355; 232/2000 Sb.)], neboť i když tento princip může být kritizován za to, že se vzdaluje zásadě materiální pravdy, nelze přehlédnout, že zcela nepochybně napomáhá k naplnění ústavního práva na projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě, resp. bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy).
18. Z rozsudků Nejvyššího správního soudu vyplývá, že stěžovatelka část námitek, které uplatňuje i v řízení před Ústavním soudem, neuplatnila v řízení před správními soudy řádně, resp. je uplatnila opožděně, a tudíž k nim tyto soudy - v souladu se zásadou dispoziční a koncentrační - nemohly přihlédnout. Tento závěr se uplatní ve vztahu k námitkám, podle nichž bylo možné daň stanovit dokazováním, dále k námitkám směřujícím proti celkovému výsledku stanovení daňové povinnosti (resp. její dostatečné spolehlivosti), jakož i k námitce nepřihlédnutí k nesprávnému zaúčtování výnosů, neboť tyto nebyly relevantně uplatněny v žalobách stěžovatelky a z tohoto důvodu je nebylo lze uplatnit ani v navazujících kasačních stížnostech. V tomto ohledu lze podle Ústavního soudu plně odkázat na napadené rozsudky Nejvyššího správního soudu, jehož závěry jsou náležitě a přesvědčivě odůvodněny a mají oporu v příslušných spisech.
19. Přisvědčit ovšem nelze ani zbylým námitkám stěžovatelky. Ústavní soud se přitom i zde ztotožňuje s jejich posouzením ze strany Nejvyššího správního soudu. Ve stručnosti postačí uvést, že správní soudy se ve svých rozhodnutích dostatečným způsobem vypořádaly s námitkou, že správce daně nepřípustně kombinoval dokazování a pomůcky, když poukázaly na to, že jako pomůcku lze použít i poznatky zjištěné správcem daně, které nebyly v průběhu daňové kontroly zpochybněny. Stěžovatelka nemohla úspěšně uplatnit ani námitky směřující proti výběru konkrétní pomůcky, resp. proti použití údaje o materiálové náročnosti zjištěného u srovnávaných subjektů.
Při stanovení daně podle pomůcek totiž mohla namítat kvalitu pomůcek, jejich hodnocení nebo procesní pochybení pouze za předpokladu, že by svými námitkami zpochybňovala dostatečnou spolehlivost daňové povinnosti neboli celkové vyměření daně, což však (procesně adekvátním způsobem) nečinila. Námitka směřující proti postupu správce daně, který nepřihlédl k odpisům za pohledávky po lhůtě splatnosti, pak byla vedena v rovině pouhého nesouhlasu s právním závěrem, podle něhož by k těmto odpisům bylo možné přihlédnout pouze tehdy, pokud by stěžovatelka vytvořila opravné položky, o kterých by řádně účtovala podle § 3 odst. 3 zákona č. 593/1992 Sb.
20. Ústavní soud má za to, že způsob, jakým se správní soudy vypořádaly s jednotlivými námitkami stěžovatelky, odpovídá požadavkům, jež pro rozhodování soudů plynou ze základního práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. V napadených rozsudcích nelze spatřovat svévoli ani jiný kvalifikovaný exces, který by opodstatňoval vyhovění ústavním stížnostem. Z těchto důvodů rozhodl Ústavní soud o jejich odmítnutí, a to pro jejich zjevnou neopodstatněnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 8. března 2016
Jiří Zemánek v. r. předseda senátu