Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Davidem Uhlířem o ústavní stížnosti stěžovatele Romana Petráka, zastoupeného JUDr. Ladislavem Jiráskem, advokátem se sídlem Klíčová 199/2, Mariánské Lázně, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. ledna 2024 č. j. 6 Ads 28/2023-27, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod ("Listiny"), jakož i práva na důstojnost ve stáří a ochranu před diskriminací.
2. Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální náležitosti a procesní předpoklady jejího meritorního posouzení stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost stěžovatele je návrhem nepřípustným.
3. Napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 12. 2022, č. j. 17 Ad 8/2022-54, a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
4. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 téhož zákona). Řízení o ústavní stížnosti ovládá zásada subsidiarity ústavní stížnosti jako procesního prostředku ochrany základních práv a svobod. Ta se mimo jiné projevuje v tom, že ústavní stížností lze brojit pouze proti rozhodnutí či zásahu orgánu veřejné moci, k jehož nápravě není již příslušný žádný jiný orgán. Ústavní stížnost tedy představuje prostředek ultima ratio [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2000 sp. zn. III. ÚS 117/2000
(N 111/19 SbNU 79)] a je nástrojem ochrany základních práv, nastupujícím po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práv uplatnitelných ve shodě se zákonem v systému orgánů veřejné moci (srov. usnesení ze dne 3. 4. 2009 sp. zn. IV. ÚS 2891/08 ).
5. V souladu s vyjádřenou zásadou subsidiarity (řízení o) ústavní stížnosti může ústavní stížnost směřovat jen proti rozhodnutím "konečným", tedy rozhodnutím o posledním takovémto prostředku. Úkolem Ústavního soudu totiž není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená, či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení. Je zásadně povolán k posouzení, zda po pravomocném skončení věci obstojí řízení jako celek a jeho výsledek v rovině ústavněprávní [viz bod 10 usnesení ze dne 30. 5. 2019 sp. zn. III. ÚS 941/19
(U 8/94 SbNU 435)]. Ústavní soud proto opakovaně jako nepřípustné odmítl ústavní stížnosti za situace, kdy existovalo pravomocné rozhodnutí soudu, jímž (však) věc nebyla ukončena, nýbrž byla vrácena soudu či jinému orgánu veřejné moci k dalšímu řízení [srov. např. usnesení ze dne 30. 3. 2006 sp. zn. IV. ÚS 125/06
(U 4/40 SbNU 781), ze dne 4. 1. 2011 sp. zn. IV. ÚS 3256/10 , ze dne 16. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 256/11 , ze dne 23. 5. 2013 sp. zn. III. ÚS 1492/13 či ze dne 25. 8. 2020 sp. zn. IV. ÚS 1743/20 ].
6. V nyní posuzované věci stěžovatel brojí proti rozhodnutí, kterým Nejvyšší správní soud zrušil rozhodnutí krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Věc se proto nalézá (opět) ve stadiu řízení o správní žalobě před krajským soudem, v němž stěžovatel může bránit svá práva. Dále tak může činit, bude-li to (vůbec) třeba, podle nastalé procesní situace v řízení o opravných prostředcích, které mu zákon (soudní řád správní) poskytuje, a posléze i v řízení o ústavní stížnosti, v níž může uplatnit své námitky, které uvedl v nyní posuzované ústavní stížnosti. Stěžovatel proto dosud nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Řízení není pravomocně skončeno (obdobně srov. např. usnesení ze dne 12. 5. 2016 sp. zn. III. ÚS 993/15 , ze dne 8. 9. 2021 sp. zn. IV. ÚS 2231/21 či ze dne 29. 11. 2021 sp. zn. II. ÚS 3033/21 ).
7. Za dané situace je ústavní stížnost stěžovatele "předčasná" - směřuje proti rozhodnutí, které není způsobilé být předmětem (samostatného) ústavního přezkumu podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Nebyly splněny ani podmínky postupu podle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud výjimečné okolnosti odůvodňující prolomení zásady subsidiarity ústavní stížnosti podle uvedeného ustanovení v nyní posuzované věci neshledal.
8. Proto soudce zpravodaj ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. dubna 2024
David Uhlíř v. r. soudce zpravodaj