Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky V. M., t. č. Věznice Světlá nad Sázavou, zastoupené Mgr. Bc. Ivou Jónovou, advokátkou se sídlem Bozděchova 97/2, Ústí nad Labem, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 11. 2015, sp. zn. 8 To 88/2015, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Obecné soudy se řádně zabývaly podmínkami umožňujícími povolení obnovy řízení a adekvátně se vypořádaly také s návrhy stěžovatelky. Srozumitelně a odpovídajícím způsobem zdůvodnily, proč stěžovatelkou předložené důkazy nebylo možné považovat za důkazy, které by ve smyslu § 278 odst. 1 trestního řádu vedly k povolení obnovy řízení. Závěry obecných soudů v dané věci přitom nepovažuje Ústavní soud za nepřijatelné, svévolné nebo ústavně nekonformní, ale naopak má za to, že se jedná o závěry zcela logické, podpořené přesvědčivou argumentací.
Ústavní soud uzavírá, že neshledal, že by ústavní stížností napadenými rozhodnutími došlo ke stěžovatelkou tvrzenému porušení práv. Ústavní stížnost proto odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Jen pro úplnost pak Ústavní soud konstatuje, že vzhledem k výsledku řízení neshledal ani podmínky pro to, aby stěžovatelce byla přiznána náhrada nákladů řízení o ústavní stížnosti (viz ustanovení § 62 odst. 3, odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Konkrétně stěžovatelka namítá, že rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem o zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení zřetelně vybočilo ze zásady, že postačuje pouhá pravděpodobnost, že by nové skutečnosti či důkazy ve spojení se soudu známými skutečnostmi a důkazy mohly způsobit změnu rozhodnutí ve věci, a Vrchní soud v Praze toto pochybení nenapravil.
Úkolem soudu v rámci rozhodování o návrhu na povolení obnovy řízení podle stěžovatelky bylo posoudit, zda se u předložených důkazů, které v ústavní stížnosti rekapituluje, jedná o důkazy nové a v původním řízení neznámé a zda jsou tyto důkazy způsobilé změnit původní skutková zjištění, resp. řetězec původních důkazů a jejich věrohodnost.
Podle mínění stěžovatelky výpovědi svědků učiněné v řízení o povolení obnovy řízení zpochybnily výraznou měrou hlavní svědecký důkaz a to výpověď Veroniky Vejrostkové a výpověď jejího syna, v důsledku čehož měl soud v novém světle posoudit i vlastní výpověď stěžovatelky.
V této souvislosti má stěžovatelka za to, že došlo k zpochybnění původního důkazního řetězce tou měrou, která je způsobilá ovlivnit jiné rozhodnutí v obnoveném řízení, přičemž soud toto nerespektoval, když uvedl, že stěžovatelka nesdělila žádné nové skutečnosti, které by mohly mít vliv na původní rozhodnutí, aniž by však tyto úvahy blíže odůvodnil a rozvedl, proč tomu tak je.
Ústavní soud se za účelem posouzení ústavní stížnosti seznámil s původními rozhodnutími v dané věci (rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 5. 2011, č.j. 50 T 5/2011-603, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. 8 To 65/2011, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1472/2011). Dále vzal v úvahu námitky předložené stěžovatelkou, zvážil obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí, přezkoumal postup obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Obnova řízení tak představuje mimořádný opravný prostředek, jenž znamená průlom do nezměnitelnosti a závaznosti pravomocných rozhodnutí vydaných v trestním řízení. Jeho účelem je odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních v případech, kdy tyto vady vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. Ústavní soud zdůrazňuje, že v řízení o obnově se nepřezkoumává zákonnost, správnost a odůvodněnost původního rozhodnutí, ale posuzuje se výlučně otázka, zda nové skutečnosti či důkazy dříve neznámé ve spojení s důkazy již provedenými mohou odůvodnit jiné než původní pravomocné rozhodnutí o vině a trestu.
Obecné soudy tedy nemohou bez dalšího nekriticky převzít nově tvrzené skutečnosti či důkazy, aniž by je hodnotily ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, z nichž povstalo původní skutkové zjištění. Ne každá nová skutečnost či důkaz jsou tak způsobilé vyvolat následky předvídané v § 278 trestního řádu (shodně např. usnesení sp. zn. III. ÚS 62/04 ze dne 15. 4. 2004 nebo usnesení sp. zn. I. ÚS 3022/11 ze dne 6. 3. 2012, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud v případech ústavních stížností směřujících proti rozhodnutí obecných soudů o návrhu na povolení obnovy řízení ve smyslu ustanovení § 277 a násl. trestního řádu zejména posuzuje, zda se obecné soudy nedopustily libovůle, když hodnotily charakter navrhovatelem předkládaných důkazů a argumentů dle kritérií uvedených v ustanovení § 278 odst. 1 trestního řádu (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2606/11 ze dne 30. 11. 2011).
Z dosavadní judikatury Ústavního soudu přitom vyplývá, že mu nepřísluší nahrazovat závěry obecných soudů závěry svými a "přehodnocovat" hodnocení důkazů, k němuž dospěly obecné soudy. Pokud uvedený princip platí v řízení, při němž se posuzuje otázka viny a trestu, musí platit tím spíše v řízení o mimořádném opravném prostředku. I pro případ řízení o povolení obnovy řízení proto platí, že je na obecných soudech, aby posoudily předložené důkazy a jejich právní relevanci (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 254/12 ze dne 21. 2. 2012).
V projednávané věci tak Ústavní soud posuzoval otázku, zda rozhodnutí obecných soudů o tom, že se o skutečnosti a důkazy dle kritérií uvedených v ustanovení § 278 odst. 1 trestního řádu nejedná, neneslo znaky libovůle, popř. nezaložilo porušení ústavním pořádkem zaručených práv stěžovatelky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 16. února 2016
Jiří Zemánek v. r. předseda II. senátu Ústavního soudu