Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele Invest Consult, spol. s r. o., IČ: 538 787, se sídlem Na Lysinách 43, 147 00 Praha 4, zastoupeného JUDr. Antonínem Mokrým, advokátem advokátní kanceláře Sodomka, Souček, Jindra, Mokrý a partneři, U Prašné brány 3, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2001, č. j. 15 Cm 184/97-109, Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 5. 2004, č. j. 4 Cmo 41/2003-144, a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 6. 2005, č. j. 32 Odo 87/2005-172, za účasti Městského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze, a Nejvyššího soudu České republiky jako účastníků řízení, a Ing. Milana Šitera - Projektservis Šitera, IČ: 103 702 18, se sídlem Bělojarská 1700, 347 01 Tachov, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozsudku Vrchního soudu v Praze, a rozsudku Městského soudu v Praze, a všech na ně navazujících rozhodnutí, tedy i usnesení Nejvyššího soudu České republiky, kterým bylo odmítnuto jím podané dovolání. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená práva, konkrétně právo na spravedlivý proces vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ( dále jen "Listina").
Předmětem řízení před obecnými soudy byla žaloba vedlejšího účastníka o zaplacení částky 263.504,90 Kč s přísl. představující část ceny díla. Stěžovatel v řízení namítal, že dílo nebylo řádně provedeno a že mu dokonce vznikla jeho provedením škoda, kterou uplatňoval k započtení. Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně popisuje podstatu sporu a jím uplatněné námitky proti žalobě. V podstatě opakuje argumentaci, kterou uplatnil jednak v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, a posléze i v dovolání. Pokud jde o ústavněprávní argumentaci uvedl, že soudy neprovedly důkaz znaleckým posudkem, ačkoliv téměř všechny skutkové závěry soudů se týkaly problematiky ryze technického charakteru. S odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 413/02
, a
sp. zn. II. ÚS 385/01
argumentoval, že jde o tzv. opomenutý důkaz, neboť soudy nevysvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí proč tento důkaz nebyl proveden. Dále namítal, že skutkové závěry odvolacího soudu nejsou v jeho rozsudku přesvědčivě doloženy odkazy na příslušné důkazy, a ten je proto nepřezkoumatelný. Odkázal přitom na nálezy, sp. zn. IV. ÚS 544/98
, a
sp. zn. II. ÚS 366/2000
. Konečně namítá, že v řízení před soudem prvého stupně došlo k neodůvodněným průtahům v řízení, zejména když spis s odvoláním proti rozsudku vydanému v roce 2001 se dostal do dispozice odvolacího soudu až v roce 2003, což podle jeho názoru nasvědčuje tomu, že se v souzené věci nejednalo o řádný proces. Podle ustanovení § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval Ústavní soud účastníky a vedlejšího účastníka řízení, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Městský soud v Praze vyjádřil nesouhlas s názorem stěžovatele, že by napadeným rozsudkem bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny, neboť svým postupem mu neodepřel možnost domáhat se práva u nezávislého a nestranného soudu. Podrobně popsal průběh jednání před soudem prvního stupně a ohradil se proti tvrzení, že jeho postupem došlo k neodůvodněným průtahům v řízení. Za vyslovenou nepravdu označil tvrzení stěžovatele, že se spis s odvoláním stěžovatele dostal do dispozice odvolacího soudu s dvouletým zpožděním.
Uvedl, že spis byl postoupen odvolacímu soudu již v roce 2001, avšak odvolací soud ho po dvou letech vrátil k provedení opravy písařské chyby. K tvrzení, že řešil odborné otázky aniž si vyžádal znalecký posudek, vysvětlil, že ve skutečnosti podstata sporu se soustředila do prokazování skutkových okolností, k čemuž nebylo zapotřebí žádných odborných znalostí vyžadujících znalecké zkoumání. Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření v plném rozsahu odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a nic nového neuvedl.
Vedlejší účastník k průtahům v řízení uvedl, že on měl zájem na co nejrychlejším skončení celého řízení, a pokud nějaké průtahy nastaly, nebyly v žádném případě zaviněny jím. K provedeným důkazům uvedl, že v řízení byla vyslechnuta řada svědků s odbornými znalostmi, takže nebylo třeba k odborným otázkám opatřovat znalecký posudek. Jinak nic podstatného pro řízení před Ústavním soudem neuvedl.
Ústavní soud si dále vyžádal spis Městského soudu v Praze, sp. zn. 15 Cm 184/97, aby zjistil, jaké důkazní návrhy stěžovatel činil, zejména zda ve věci navrhoval provedení znaleckého posudku. Ze spisu zjistil, že v řízení před soudem prvního stupně takový návrh učiněn nebyl. V písemném zdůvodnění odvolání stěžovatel nalézacímu soudu vytýkal, že rozhodoval o odborných otázkách, aniž si vyžádal podle § 127 o. s. ř. znalecký posudek, ale přímo provedení konkrétního znaleckého posudku nenavrhl. V písemném zdůvodnění odvolání v závěru stěžovatel pouze uvedl, že nepovažoval za nutné si ihned po škodné události zajišťovat znalecký posudek, a to hlavně proto, že spoléhal na to, že příslušné prošetření provede pojišťovna vedlejšího účastníka.
V protokole z jednání odvolacího soudu, který je na č. l. 140 až 142, jsou zapsány obsáhlé přednesy stran, avšak opět se v přednesech stěžovatele neobjevuje žádný návrh na doplnění dokazování provedením znaleckého posudku. V dovolání, které stěžovatel podal proti rozhodnutí odvolacího soudu, a které je téměř doslovně totožné s textem ústavní stížnosti, namítal, že ačkoliv v odvolání upozorňoval, že soud prvního stupně nerespektoval ustanovení § 127 o. s. ř. o tom, že k posouzení skutečností, k nimž je potřeba odborných znalostí, po slyšení účastníků ustanoví znalce, odvolací soud se s touto námitkou nevypořádal.
Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a že není vrcholem jejich soustavy (srov. čl.81, čl. 90 Ústavy). Proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností za předpokladu, že soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud na druhé straně opakovaně připustil, že aplikace a interpretace právních předpisů obecnými soudy mohou být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny, a zasáhnou tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Pod tímto zorným úhlem posuzoval důvodnost podané ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Především neobstojí tvrzení stěžovatele, že obecné soudy opomněly provést důkaz znaleckým posudkem. Stěžovatel sám tento důkaz nenavrhoval a pouze se v odvolacím řízení dovolával ustanovení § 127 o. s. ř. Záleželo tedy na úvaze soudu, zda takový důkaz provede, neboť jen na něm bylo zhodnotit, zda pro posouzení skutkových okolností takový důkaz potřebuje. V takovém případě nemusí soud zdůvodňovat, proč důkaz neprovedl, stejně jako nemusí zdůvodňovat, že neprovedl ani další potencionální důkazy, které by mohl v řízení provést, např. na základě ustanovení § 120 odst. 3 o.
s. ř. Naopak v takovém případě, kdy jde o důkaz, který přímo žádná ze stran nenavrhla, musí zdůvodnit proč přesto takový důkaz provedl. Proto okolnost, že se soud v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádal s důvody, proč neprovedl důkaz znaleckým posudkem, nelze hodnotit jako tzv. opomenutý důkaz, za který se považuje pouze takový, který byl stranami navržen, soud jej neprovedl a v odůvodnění svého rozhodnutí nevyložil proč.
Ústavní soud dále nepovažuje za relevantní ani námitku nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu.
Odůvodnění tohoto rozsudku je srozumitelné a lze z něho spolehlivě vyčíst, jakými úvahami se odvolací soud řídil a z jakých důkazů vycházel. Rovněž tak nezjistil, že by v průběhu řízení byla i jinak zkrácena práva stěžovatele, zaručující spravedlivý proces. Stěžovateli lze přisvědčit, že řízení trvalo zbytečně dlouho, neboť skutkově i právně se nejednalo o nikterak složitý případ. Nicméně z obsahu spisu nevyplývá, že by se stěžovatel sám nějakým způsobem snažil o zrychlení řízení. Přitom nelze přehlédnout, že stranou, která zejména byla postižena neúměrnou délkou řízení, byla strana vedlejšího účastníka, který byl ve sporu žalobcem. V tomto kontextu se jeví výtky stěžovatele na průtahy řízení účelovými. Navíc Ústavní soud v situaci, kdy řízení je již pravomocně skončeno, nemá žádnou možnost učinit opatření k nápravě.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. prosince 2006
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu