Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. B., zastoupeného Mgr. Barborou Gaveau, LL.M., advokátkou se sídlem Stroupežnického 20, Praha 5, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2020 č. j. 54 Co 163/2020-918, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a 1) nezletilé B. B., 2) nezletilého M. B. a 3) M. B., zastoupené JUDr. Klárou Alžbětou Samkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Španělská 6, Praha 2, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Nezletilé vedlejší účastnici B. B. a nezletilému vedlejšímu účastníkovi M. B., se opatrovníkem pro zastupování v řízení o ústavní stížnosti sp. zn. II. ÚS 486/21 jmenuje městská část Praha 4.
1. Ústavnímu soudu byl dne 22. 2. 2021 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), neboť má za to, že jím byla porušena zejména jeho základní práva garantovaná v čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 32 odst. 1 a 4 Listiny a čl. 37 odst. 3 Listiny, dále čl. 3 odst. 1, 2, čl. 5, čl. 6 odst. 1, čl. 7 a čl. 8 Úmluvy o právech dítěte; shodně namítá porušení základních práv jeho nezletilých dětí. Stěžovatel ústavní stížnost podává též "jménem nezletilých stěžovatelů", a to syna M. B. a dcery B. B.
2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 24. 2. 2020 č. j. 0 P 420/2018-775 svěřil obě nezletilé děti do výchovy otce (výrok I), matce stanovil povinnost přispívat na výživu nezletilých celkem částkou 3 000 Kč měsíčně (výrok II), dále určil rozsah a podmínky styku matky s nezletilými (výrok III), matce nepřiznal právo na osvobození od soudního poplatku (výrok IV), každému z rodičů uložil povinnost k náhradě nákladů řízení státu ve výši 16 010 Kč na účet Obvodního soudu pro Prahu 4 (výroky V a VI) a konečně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok VII).
Takto soud rozhodl o úpravě poměrů k nezletilým v řízení zahájeném dne 23. 11. 2018 návrhem matky, jímž navrhla svěření nezletilých do své výchovy, otec podáním ze dne 26. 11. 2018 navrhl svěřit obě nezletilé děti do střídavé péče obou rodičů (a návrhem při jednání soudu prvního stupně dne 15. 1. 2019 do své výlučné péče). Soud rozhodoval v situaci, kdy rodiče nezletilých spolu nežili (a nežijí), nedohodli se o úpravě péče o nezletilé, soudem poměry rodičů k nezletilým doposud meritorně upraveny nebyly, přičemž zatímní úprava byla provedena předběžným opatřením nařízeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23.
1. 2019 č. j. 0 P 420/2018-134, které nabylo právní moci dne 9. 2. 2019 (jímž byly zatímně oba nezletilí svěřeni do péče matky, otci stanoveno výživné na každé z nich částkou 5 000 Kč měsíčně a upraven styk otce s nimi). Opatrovník nezletilých navrhl svěřit obě nezletilé děti do výlučné péče otce za současné úpravy široký styku matky s nezletilými a stanovením vyživovací povinnosti matce na každé nezletilé dítě částkou 1 500 Kč měsíčně.
3. Proti citovanému rozsudku Obvodní soud pro Prahu 4 podala matka odvolání, o němž městský soud napadeným rozsudkem rozhodl tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé (výroky I., II. a III.) změnil a obě nezletilé děti svěřil do výchovy matky, otci uložil povinnost přispívat na výživu nezletilých částkou celkem 10 000 Kč měsíčně (každému 5 000 Kč). Dále rozhodl, že otec je oprávněn stýkat se s nezletilými od pátku sudého týdne 13:00 hodin do úterý lichého týdne 19:00 hodin, od pondělí sudého týdne 13:00 hodin do úterý sudého týdne 19:00 hodin, v běžném režimu bude místem předání a převzetí nezletilých školní zařízení, které nezletilí navštěvují a v době mimo školní docházku bydliště matky, o jarních prázdninách v sudém kalendářním roce od soboty předcházející jarním prázdninám 9:00 hodin do neděle, kterou jarní prázdniny končí, do 19:00 hodin, o velikonočních prázdninách v lichém kalendářním roce od středy 9:00 hodin do Velikonočního pondělí 19:00 hodin, o letních prázdninách od 15.
7. od 19:00 hodin do 31. 7. do 19:00 hodin a od 16. 8. od 18:00 hodin do posledního dne před zahájením školní docházky do 16:00 hodin, o vánočních prázdninách včetně přiléhajících víkendů v sudém kalendářním roce od posledního dne školní docházky před prázdninami od 19:00 hodin do 27. 12. do 19:00 hodin a v lichém kalendářním roce od 27. 12. od 19:00 hodin do 1. 1. následujícího roku do 19:00 hodin, v prázdninovém režimu bude místem předání a převzetí nezletilých bydliště matky. Ve výroku o nepřiznání osvobození od soudních poplatků matce (výrok IV.) městský soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně.
Ve výroku II. rozhodl městský soud tak, že matka je povinna zaplatit státu na náhradě nákladů řízení 17 780 Kč. Ve výroku III. rozsudku uložil městský soud otci povinnost zaplatit státu na náhradě nákladů řízení 17 780 Kč. Ve výroku IV. rozsudku rozhodl městský soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
4. Podle § 63 zákona o Ústavním soudu, ve spojení s § 469 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, jakož i § 892 odst. 3 a § 943 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, nemůže-li dítě (z důvodů kolize zájmů v řízení) zastoupit žádný z rodičů, jmenuje soud dítěti opatrovníka, který bude dítě v řízení nebo při určitém právním úkonu zastupovat. Tímto opatrovníkem jmenuje zpravidla orgán sociálně-právní ochrany dětí.
5. V řízení o ústavní stížnosti mají oba nezletilí postavení vedlejších účastníků a jejich zákonným zástupcem je otec, který je rovněž účastníkem řízení (stěžovatelem), a druhý zákonný zástupce - matka je vedlejší účastnicí tohoto řízení. Protože by mohlo dojít ke střetu jejich zájmů, je nutno ustanovit nezletilým vedlejším účastníkům kolizního opatrovníka. Ústavní soud proto rozhodl usnesením tak, jak je ve výroku uvedeno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. dubna 2021
Ludvík David, v. r. předseda senátu
4. Na základě odvolání matky Městský soud v Praze (dále též "odvolací soud") změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 a nezletilé svěřil do péče matky, a to v rozporu s návrhem opatrovníka nezletilých, a stěžovateli upravil styk prakticky shodně, jako jej upravil soud prvního stupně matce. Odvolací soud odůvodnil své rozhodnutí tím, že péče matky představuje ukotvenější a stabilnější výchovné prostředí pro obě nezletilé děti, a to jak pokud jde o bydlení u matky, její stálé zaměstnaní, které je fixováno na stávající poměry nezletilých dětí, jejich bydliště a školní docházku, tak pokud jde o příjmové a osobní poměry matky, jež jsou stabilní, jasné a zdokumentované. Naopak výchovné prostředí u otce představuje podle názoru soudu větší míru nejistoty vzhledem k rozložení životních, obchodních a dalších aktivit mezi Českou republiku a Anglii. Otec nemá jasný, jednoznačný a dokumentovaný zdroj příjmů.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že se odvolací soud nezabýval tím, na čí straně je větší či dokonce rozhodující podíl na obtížích v komunikaci, která podle jeho závěru vylučuje střídavou péči. Odvolací soud podle názoru stěžovatele vyvodil odlišné skutkové závěry zcela v protikladu s provedenými důkazy. Žádná míra nejistoty ohledně stěžovatele nebyla v řízení prokázána, naopak bylo prokázáno, že aktivity v Anglii dávno ukončil (2018). Zdroj jeho příjmů byl detailně zdokumentován a doloženy úspory, z nichž stěžovatel dočasně hradí hypotéku a ostatní potřeby včetně výživného po dobu, kdy svou výdělečnou aktivitu nahradil vlastní prací na stavbě domu, na kterou postupně čerpá úvěr k rekonstrukci. Tento úvěr pokrývá jak materiální náklady, tak náklady na realizaci prací, což je pro stěžovatele, osobně vykonávajícího tyto práce, pravidelným zdrojem příjmů. Toto soud prvního stupně zohlednil ve své úvaze, kdy stěžovatel explicitně uvedl, jakou hodnotu má tato práce (místo aby ji hradil dodavateli prací při zajištění stavby externím dodavatelem) a tato hodnota práce byla pro účely hodnocení možností a schopností stěžovatele posuzována jako dosahovaný příjem, navíc adekvátní potenciálu stěžovatele na pracovním trhu dle vzdělání a praxe. Na základě takto zcela opačně vyvozených skutkových závěrů, bez opory v důkazech a bez zopakování důkazů před soudem, odvolací soud dospěl ke zcela protikladným právním závěrům a rozhodl o svěření dětí do péče matky.
6. Stěžovatel ve vztahu k zásadě předvídatelnosti soudního rozhodnutí v případě, že odvolací soud zaujme jiný právní názor, než soud prvního stupně, uvedl, že na tuto změnu měl soud účastníky řízení upozornit a umožnit jim se k ní vyjádřit, případně i navrhnout důkazy, které ve vztahu k dosavadnímu právnímu názoru mohly být zatím nevýznamné. Odvolací soud na toto účastníky neupozornil. S ohledem na to, že rozhodnutí odvolacího soudu se opíralo o skutková zjištění, k nimž nebylo prováděno ani opakováno dokazování, vyjma výslechu znalců, který ovšem jen potvrdil skutková zjištění soudu prvního stupně, stěžovatel vůbec neměl ponětí o odlišných závěrech, ale ani o tom, že by soud v této oblasti jakákoliv jiná skutková zjištění mohl učinit.
Stěžovateli tedy byla odňata reálná a efektivní možnost právně i skutkově argumentovat vůči odlišně posouzenému skutkovému stavu a případnou "nejistotu" ohledně svých osobních poměrů objasnit s odkazem na důkazy provedené soudem prvního stupně či na důkazy nové. V další části ústavní stížnosti argumentuje stěžovatel nejlepším zájmem nezletilých dětí a zpochybňuje výši stanoveného výživného.
sp. zn. II. ÚS 486/21
.
8. Městský soud v Praze uvedl, že považuje ústavní stížnost za nedůvodnou a své rozhodnutí považuje za souladné s Ústavou i Listinou. O úpravě poměrů k nezletilým dětem rozhodl odvolací soud v nejlepším zájmu nezletilých, své rozhodnutí v písemném vyhotovení rozsudku řádně odůvodnil a vysvětlil, z jakých důvodů nebyly splněny předpoklady pro svěření nezletilých do střídavé péče obou rodičů a proč shledal jako stabilnější výchovné prostředí matky. Právo stěžovatele na soukromý a rodinný život porušeno nebylo, neboť odvolací soud upravil styk otce s nezletilými v rozsahu blížícím se střídavé výchově.
Stanovením výživného ve výši 5 000 Kč na každého nezletilého pak nebylo porušeno právo stěžovatele vlastnit a pokojně užívat majetek, neboť byť se nezletilí fakticky budou nacházet u každého z rodičů polovinu doby, bude to matka, která bude rozhodovat o jejich běžných záležitostech, a bude to také ona, která bude mít povinnost hradit náklady spojené s péčí o nezletilé, zatěžující pouze rodiče, který má nezletilé děti ve své péči. O úpravě poměrů k nezletilým rozhodl odvolací soud v nejlepším zájmu nezletilých.
9. Matka nezletilých ve svém vyjádření poukázala na to, že otec, aniž by čekal na výsledek této ústavní stížnosti, podal k Obvodnímu soudu pro Prahu 4 návrh na změnu poměrů k nezletilým dětem, a to ani ne dva měsíce poté, co nabyl právní moci rozsudek Městského soudu v Praze, do kterého je podávána tato ústavní stížnost. Matka to považuje za šikanózní jednání ze strany otce, kdy se na ni otec snaží veškerými právně dostupnými způsoby vyvíjet nátlak. Dle názoru matky v této věci nejde o práva dětí, ale o domnělé právo otce na pomstu partnerce - matce dětí, a to i za cenu poškození dětí.
Otec není schopen a ochoten se smířit s tím, že by soudy mohly zastávat jiné stanovisko, než to, které zastává on sám. Podaná ústavní stížnost je žádostí stěžovatele, aby Ústavní soud přehodnotil již obecnými soudy provedené důkazy, a na tomto základě dospěl k jinému rozhodnutí než soud odvolací; to ovšem tak, aby hodnocení Ústavního soudu odpovídalo názorům a žádosti otce. Stěžovatel se tedy fakticky obrací na Ústavní soud jako na další odvolací instanci, přičemž opomíjí skutečnost, že Ústavní soud, jak se opakovaně již vyjadřoval, není v postavení soudů obecných a nemůže jejich činnost v tomto směru suplovat.
K výši výživného pak matka připomíná, že otec je povinen hradit na děti po pěti tisících měsíčně, což v žádném případě nelze považovat za přehnané výživné. Pokud toto výživné otec považuje za protiústavní zásah do svých majetkových práv, pak je možno konstatovat, že tímto svým tvrzením otec odhalil pořadí svých životních priorit.
10. Opatrovník nezletilých dětí se zcela ztotožňuje s obsahem ústavní stížnosti, a to především s námitkou, že ze strany odvolacího soudu se jedná o naprosto překvapivé a nečekané rozhodnutí, které bylo vydáno na základě nedostatečného dokazování, a je proto nepřezkoumatelné. Za situace, kdy odvolací soud provedl výslech soudem ustanovených znalců, kteří setrvali na svých závěrech, a při své výpovědi opakovaně potvrdili, že matka naprosto nepřiměřeně ovlivňuje obě nezletilé děti proti otci, dehonestuje jeho osobu v přítomnosti dětí a především obě nezletilé děti každý den zatěžuje rozebíráním jejích problémů s otcem, jeví se pak jako skutečně nepochopitelná a nepředvídatelná změna rozhodnutí ve věci samé.
Právě takové jednání ze strany rodiče prokazuje jeho nevyzrálost a další pokračování v tomto způsobu jednání je zcela nepřijatelné a děti psychicky dlouhodobě poškozuje. Opatrovník si je vědom, že situace v rodině je skutečně složitá s ohledem na trvající konflikty obou rodičů a neschopnost jejich komunikace. Úlohou opatrovnických soudů je, aby účastníky vedly k dohodě a schopnosti si uvědomit, že svým chováním a postojem ubližují svým dětem. Opatrovník v každém případě doporučuje návštěvu odborníků, kteří se pokusí oba rodiče vést k vzájemnému respektu a schopnosti komunikovat s ohledem na zájem obou dětí.
Na základě shora uvedeného opatrovník navrhuje, aby Ústavní soud vydal nález, v němž by vyslovil, že rozsudkem Městského soudu v Praze byla porušena základní práva stěžovatelů a tento rozsudek zrušil.
11. Vyjádření vedlejších účastníků a soudu zaslal Ústavní soud stěžovateli k replice. Ten svého práva využil a podrobně se vyjádřil. Ústavní soud nepovažuje za nutné opakovat argumentaci stěžovatele, neboť je shodná s již obsaženou v ústavní stížnosti.
13. Ústavní soud nepřehlédl, že stěžovatel podal ústavní stížnost i za obě nezletilé děti jako jejich zákonný zástupce. Takový postup je však možný pouze v případech, ve kterých nehrozí kolize zájmů rodiče s nezletilým, což však není případ rozhodování o úpravě výchovných poměrů rodičů k nezletilým dětem. V těchto případech dospěl Ústavní soud k závěru, že právní úprava řízení o ústavní stížnosti v zákoně o Ústavním soudu [§ 72 odst. 1 písm. a)] vylučuje, aby ústavní stížnost byla podána jménem či ve prospěch jiné osoby, a to i v případě, jde-li o nezletilého. Vzhledem k nastalé kolizi Ústavní soud považoval za stěžovatele jen otce nezletilých, kteří však v řízení mají postavení vedlejších účastníků, přičemž jim ustanovil pro toto řízení opatrovníka - městskou část Praha 4.
sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363) či nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421)]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita tu nedopadá jen na samotné účastníky, ale především na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení v tomto smyslu náležitě odůvodněna [srov. např. nález sp. zn. I.
ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683)]. Při přezkumu rozhodnutí v těchto případech přitom Ústavní soud postupuje zvlášť zdrženlivě s ohledem na to, že soudní rozhodnutí v rodinně právních věcech se do značné míry odvíjí od zjišťování a posuzování skutkových okolností a otázek, které je v prvé řadě úkolem obecných soudů. Přesto nelze vyloučit, že obecné soudy ve svých rozhodnutích vybočí z rámce ústavnosti a poruší ústavně zaručená práva rodičů, dětí či jiných osob, zejména práva spojená s jejich rodinným životem, či práva procesní povahy; v takových případech je pak Ústavní soud povinen zasáhnout.
15. O takovou situaci se v posuzovaném případě nejedná a Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
16. V souvislosti s námitkami stěžovatele, které se vztahují k napadenému rozhodnutí, je třeba připomenout, že s odkazem na ustálenou judikaturu Ústavního soudu je zásadně věcí obecných soudů, aby hlediska svěření nezletilých dětí do výchovy rodiče posuzovaly v návaznosti na konkrétní skutková zjištění projednávané věci. Obecné soudy v těchto věcech postupují s ohledem na princip oficiality, tedy provádějí nejen důkazy navržené účastníky řízení, pokud jsou pro řádné zjištění skutkového stavu zásadní, ale i další, které jsou v souvislosti s projednávanou věcí relevantní.
17. K námitce překvapivosti rozhodnutí městského soudu a s tím souvisejícího tvrzení o porušení zásady dvojinstančnosti řízení Ústavní soud předesílá, že za rozhodnutí, pro které se v procesní nauce a judikatuře Ústavního soudu vžilo označení "překvapivé", je považováno zpravidla rozhodnutí, kterým odvolací soud buďto potvrdí rozsudek nalézacího soudu, avšak z jiného důvodu, než o který se opíralo rozhodnutí prvoinstančního soudu, anebo rozhodnutí, ve kterém odvolací soud změní rozhodnutí nalézací soudu, avšak vysloví právní závěr, který nebylo možno na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně vůbec předvídat.
Porušení ústavně zaručených práv však nespočívá v určité neočekávanosti rozhodnutí, nýbrž v tom, že účastníkovi nebylo umožněno vyjádřit se ke všemu, co vyšlo v řízení najevo. V takových případech Ústavní soud rozhodnutí soudu druhého stupně zpravidla ruší, neboť účastníku řízení byla odňata reálná a efektivní možnost právně i skutkově argumentovat [srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 257/98
(N 10/13 SbNU 65), sp. zn. IV. ÚS 218/95
(N 160/9 SbNU 381), sp. zn. III. ÚS 139/98
(N 106/12 SbNU 93), sp. zn. II. ÚS 523/02
(N 12/29 SbNU 95) a další]. V posuzované věci však dospěl ústavní soud k závěru, že deficit tohoto typu nenastal v takové míře, aby zakládal kasační zásah Ústavního soudu. V řízení se jednalo o úpravu práv a povinností rodičů k jejich nezletilým dětem, o jejichž svěření do své péče od počátku usilovali oba rodiče a oba argumentovali ve svůj prospěch, kromě jiného též svými majetkovými a výdělkovými poměry.
18. Z celkového kontextu odůvodnění napadeného rozsudku je patrné, že odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, kladl ve svém rozhodování větší důraz na stabilitu ekonomického zajištění nezletilých, než na názor znalců a opatrovníka, což také podrobněji rozvedl, přičemž připomněl, že se nemusí jednat o uspořádání konečné s ohledem na možné nežádoucí chování matky. Je třeba zejména připomenout, že nezletilé děti byly sice svěřeny do výchovy matky, čímž byl potvrzen i současný faktický stav, rozsah styku se stěžovatelem byl však stanoven dostatečně široce, v podstatě blížící se střídavé výchově. Takové uspořádání zaručuje stěžovateli výrazně zasahovat do výchovy nezletilých dětí, podílet se na jejich školních povinnostech i na organizování jejich volného času. Odmítnutím této ústavní stížnosti tak zůstane zachováno status quo, kdy nezletilí jsou sice v péči matky, ale otec se na jejich výchově velkou mírou podílí.
19. Ústavní soud tedy uzavírá, že stěžovatelem namítaný postup a rozhodnutí odvolacího soudu nevedly k porušení jeho ústavně zaručených práv, a proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. března 2022
David Uhlíř, v. r. předseda senátu