Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele M. F., zastoupeného JUDr. Otto Hradilem, advokátem, sídlem Olomoucká 16, Uničov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2023 č. j. 3 Tdo 877/2023-352, usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 14. června 2023 č. j. 55 To 147/2023-293 a rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 11. dubna 2023 č. j. 3 T 120/2022-250, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Šumperku, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního státního zastupitelství v Šumperku, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, odst. 3, čl. 38 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 1, odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 2 odst. 3 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že v záhlaví specifikovaným rozsudkem Okresního soudu v Šumperku (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným zločinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, kterého se (zkráceně uvedeno) dopustil tím, že dne 6. 8. 2021 po předchozí slovní rozepři fyzicky napadl poškozeného R. S. (dále jen "poškozený"), kterého nejprve jedenkrát udeřil pěstí pravé ruky do oblasti levého spánku a následně nejméně deseti ranami pěstí zejména do oblasti hlavy, přičemž během tohoto napadání šlápl poškozenému na levou nohu a následně jej udeřil loktem do obličeje, poškozený při tomto napadení utrpěl zranění spočívající v otřesu mozku, tržné ráně sliznice tváře vpravo a poranění bérce vlevo - tzv. Maisonneuve zlomeninu, která si vyžádala potřebu akutního operativního zásahu s krátkodobou hospitalizací a následnou domácí léčbou, následkem čehož byl poškozený omezen v běžném způsobu života po dobu minimálně sedmi týdnů nezbytností používat berle při chůzi při nemožnosti zátěže levé dolní končetiny, přičemž současně na místě samém stěžovatel slovně vyhrožoval také R. S. (dále jen "manželka poškozeného") způsobem podrobně specifikovaným ve výroku rozsudku okresního soudu. Za to byl podle § 146 odst. 3 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let a šesti měsíců. Podle § 82 odst. 3 trestního zákoníku mu byla současně stanovena povinnost podle svých sil nahradit vzniklou škodu ve zkušební době podmíněného odsouzení. Podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, mu byla dále stanovena povinnost zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky na náhradě škody částku 63 888 Kč.
3. Odvolání stěžovatele proti uvedenému rozsudku okresního soudu Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") shora označeným usnesením podle § 256 trestního řádu zamítl. K námitkám stěžovatele spočívajícím v zásadě v tom, že z jeho strany šlo o jednání v tzv. nutné obraně ve smyslu § 29 odst. 1 trestního zákoníku, krajský soud uvedl, že s touto obhajobou se vypořádával již okresní soud, přičemž dospěl k závěru, že jednání stěžovatele pod tuto okolnost vylučující protiprávnost podřadit nelze, neboť z dokazování přesvědčivě vyplynulo, že to byl stěžovatel, kdo první verbálně i fyzicky napadl poškozeného, v podstatě celý konflikt začal a eskaloval. Krajský soud proto přisvědčil argumentaci okresního soudu, že o nutnou obranu nešlo. V řízení provedené důkazy podle něj ve svém souhrnu dávají jasný přehled o skutkovém ději tak, jak je uveden ve výroku rozsudku okresního soudu, který svou společenskou škodlivostí i s přihlédnutím k tomu, co stěžovatele k agresivní reakci vyprovokovalo, jednoznačně dosahuje intenzity, která se v obdobných případech posuzuje jako trestný čin.
4. Dovolání stěžovatele proti usnesení krajského soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl. Po přezkoumání věci konstatoval, že dovolání je doslovným opakováním již dříve uplatněné obhajoby stěžovatele, s níž se oba soudy nižších stupňů beze zbytku a správně vypořádaly. Jeho námitky označil jako zjevně neopodstatněné. Zdůraznil, že nevidí důvod, proč by měly být k žádosti stěžovatele opakovány již jednou řádně provedené a hodnocené důkazy, a současně shledal, že rozhodnutí není zatíženou ani vadou zjevného rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními.
5. Stěžovatel v obsáhlé ústavní stížnosti po rekapitulaci dosavadního průběhu trestního řízení namítá, že to byl on, kdo byl napaden poškozeným, a že jeho jednání obecné soudy nesprávně vyhodnotily jako jednání trestné, nikoli jako jednání v nutné obraně. Nesouhlasí s tím, že jeho návrhy na zopakování důkazů byly odmítnuty. Zdůrazňuje, že podle závěrů znaleckého posudku mohlo ke zranění poškozeného dojít špatným došlápnutím a nebyla prokázána jasná příčinná souvislost mezi jeho jednáním a následkem. Tvrdí, že vyšetřování na místě samém probíhalo bez jeho přítomnosti, jen na základě informací od poškozeného, a že je od počátku zkreslené ve prospěch poškozeného. Důkazy byly zajištěny za jeho nepřítomnosti, tudíž se nemohl od počátku řádně hájit. To se podle něj projevilo nesprávným plánkem místa vyhotoveným policií, který neodpovídá skutečnosti, či nesprávnou interpretací doložených lékařských zpráv o jeho zdravotním stavu. Předpokládal, že založené lékařské zprávy o jeho zdravotním stavu jasně odůvodňují jeho zdravotní omezení. Soud však překvapivě lékařské zprávy vyhodnotil tak, že v nich není obsaženo, že by byl omezen v možnostech daného jednání. Rovněž policie podle něj pochybila, když mu sdělila, že žádné šetření na místě samém se nebude konat a pozvala ho na oddělení. I v důsledku tohoto považuje celé šetření incidentu za zmanipulované.
6. Znovu také poukazuje na to, že manželka poškozeného byla vyslechnuta až při pokračujícím hlavním líčení a že se tak mohla na svoji výpověď připravit. Podle jeho mínění je nepochybné, že poškozený se pohyboval po pozemku a že špatné došlápnutí u něj mohlo nastat kdekoliv a kdykoliv, což připustil i znalec MUDr. Jaromír Freiwald ve vypracovaném znaleckém posudku. Výpovědi poškozeného a jeho manželky jsou podle něj nepravdivé, neboť poté, co byl napaden poškozeným, který ho napadl úderem do tváře, se v nutné obraně útoku bránil instinktivním tupým obranným úderem loktem. Je přesvědčen, že pokud při této přiměřené nutné obraně poškozený špatně došlápl, musí být tato skutečnost vyhodnocena k tíži poškozeného. Neměl v úmyslu mu způsobit zranění, měl jen zájem koupit pneumatiky, kdy po slovní rozepři došlo k použití fyzického násilí, ke kterému přistoupil nejdříve poškozený.
7. V závěru ústavní stížnosti stěžovatel opakuje, že jednal v nutné obraně vůči útoku poškozeného a že v řízení nebylo prokázáno, že by poškozeného úmyslně povalil a šlápl mu na nohu, jak tvrdí poškozený a jeho manželka. S ohledem na to, že ve věci panují nejasnosti a pochybnosti o vzniku úrazu poškozeného, neboť nebylo zjištěno, jak přesně k jeho zranění došlo, je podle stěžovatele nutné uplatnit pravidlo v pochybnostech ve prospěch obviněného.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
10. Stěžovatel v podané ústavní stížnosti vznáší totožné námitky, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení (v zásadě stejně jako v dovolání proti usnesení krajského soudu) a se kterými se obecné soudy, a to včetně Nejvyššího soudu, již náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Tím staví Ústavní soud nepřípustně do role další přezkumné instance. Úkolem Ústavního soudu ale v žádném případě není opětovně přezkoumávat důvodnost obhajoby stěžovatele, ani přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)], resp. důvodnost vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry obecných soudů, s výjimkou zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry obecných soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory učiněné v tomto směru nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí.
11. K námitkám, kterými stěžovatel brojí proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů, Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, ale jde o zvláštní řízení, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. V řízení o ústavní stížnosti se tedy v zásadě nelze domáhat zpochybnění obecnými soudy učiněných skutkových zjištění a závěrů, a to včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Pouze obecný soud hodnotí provedené důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu v souladu s trestním řádem (§ 2 odst. 6 tr. řádu), přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede-li, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Žádné takové pochybení však v posuzované věci neshledal.
12. V podrobnostech Ústavní soud odkazuje na přesvědčivá odůvodnění rozsudku okresního soudu a usnesení krajského soudu, ze kterých nelze dovodit, že by soudy rekonstruovaly ve výroku popsaný skutkový děj na základě neobjektivního a nekritického hodnocení důkazů či na základě ničím nepodložených domněnek a spekulací.
13. Okresní soud učinil závěr o vině stěžovatele na základě řádně provedených důkazů, a to zejména výpovědí poškozeného a jeho manželky, úředních záznamů policie, nahrávky z tísňové linky, vypracovaného znaleckého posudku MUDr. Jaromíra Freiwalda, lékařských zpráv a protokolu o ohledání místa činu včetně připojené fotodokumentace. Logicky a přesvědčivě zdůvodnil, proč neuvěřil obhajobě stěžovatele a na základě jakých důkazů tvořících ucelený řetězec dospěl k závěru o jeho vině.
14. Krajský soud se pak náležitě a dostatečně vypořádal se všemi odvolacími námitkami stěžovatele, které stěžovatel následně zopakoval nejen v dovolání proti usnesení krajského soudu, ale i v ústavní stížnosti. K námitce stěžovatele, že díky zavedenému stentu se nemohl pohybovat způsobem, který je mu kladen za vinu, krajský soud podotkl, že z žádné z předložených lékařských zpráv takové omezení pohybu nevyplynulo, navíc stěžovatel měl předmětného dne v úmyslu zakoupit a tedy s vysokou mírou pravděpodobnosti i odnést pneumatiky z autobazaru poškozeného, se kterými by tak nepochybně musel manipulovat, proto dané obhajobě nebylo možno přisvědčit. Stejně tak krajský soud stěžovateli nepřisvědčil v tom, že manželka poškozeného byla vyslechnuta až při pokračujícím hlavním líčení. Zdůraznil, že manželka poškozeného byla opakovaně vyslýchána již v přípravném řízení a že její výpovědi jsou kontinuální a v zásadě shodné.
15. Krajský soud se ztotožnil s názorem okresního soudu v tom, že na základě učiněných skutkových zjištění není pochyb o tom, že ke vzniku zranění poškozeného došlo v souvislosti s potyčkou se stěžovatelem, přičemž verze stěžovatele, že poškozený ho doprovázel až na okraj pozemku, vyznívá nelogicky a zůstává osamocená. Stejně tak neuvěřil tvrzení stěžovatele, že poškozený neztratil vědomí, neboť nebyl shledán žádný důvod nevěřit poškozenému, který realisticky popsal průběh konfliktu, poranění i bolestivost, jakož i to, jak se z mdlob probíral, kdy jeho výpověď je dotvrzována výpovědí jeho manželky, navíc mu byl diagnostikován mimo jiné i otřes mozku, pro který je ztráta vědomí typická. V dané souvislosti nelze přehlížet, že stěžovatel v důsledku konfliktu žádná zranění (vyjma menšího podkožního hematomu v oblasti jařmového oblouku) neutrpěl, naproti tomu poškozenému byla způsobena četná a závažná poranění, která si vyžádala potřebu akutního operativního zásahu s hospitalizací a následnou domácí léčbu, následkem čehož byl poškozený omezen v běžném způsobu života po dobu minimálně sedmi týdnů.
16. Uvádí-li stěžovatel, že ke konfliktu došlo na jiném místě, což doložil vlastnoručně pořízeným plánkem místa činu, ani v tom mu rozhodující soudy nepřisvědčily. Jde opět o jeho osamocené tvrzení, kdy z ostatních výpovědí shodně vyplývá, kde byl čin spáchán. Co se týká námitek, že nebyl přizván policií k pořizování plánku místa činu, k tomu krajský soud správně konstatoval, že stěžovatel sám z místa činu odjel a policie neměla povinnost po něm pátrat, aby se mohl ohledání zúčastnit.
17. Z odůvodnění rozhodnutí okresního soudu a krajského soudu je dostatečně patrné, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly. Je zřetelná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními a přijatými právními závěry. Z rozhodnutí vyplývá, že soudy věnovaly hodnocení důkazů náležitou pozornost, přičemž učiněná rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jímž byl stěžovatel uznán vinným, nejsou v žádném případě ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Opakovat na tomto místě souhrn všech usvědčujících důkazů považuje Ústavní soud za nadbytečné.
18. Ani v usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud nezjistil žádné porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv. Nejvyšší soud se řádně vypořádal se všemi dovolacími námitkami stěžovatele, přičemž po přezkoumání věci neshledal žádná pochybení zakládající existenci takových vad, které by odpovídaly obsahovému vymezení některého ze zákonného katalogu dovolacích důvodů. Konstatoval, že okresní soud ani krajský soud nepominuly popěrný charakter obhajoby stěžovatele a přesvědčivě rozvedly důvody, pro které tvrzením stěžovatele neuvěřily. Okresní soud neopomenul pečlivě hodnotit pravdivost a věrohodnost výpovědí poškozeného a jeho manželky, a to především s ohledem na skutečnost, že jde o manžele, a dospěl přitom k důkazně podloženému závěru, že jejich výpovědi jsou pravdivé a souladné s ostatními provedenými důkazy, a to i se závěry znaleckého posudku znalce MUDr. Jaromíra Freiwalda. Ač jmenovaný znalec uvedl, že pro vznik zkoumaného poranění není nezbytné či typické zavinění jinou osobou ve smyslu přišlápnutí hlezna, současně zdůraznil, že podíl zavinění jinou osobou lze eventuálně spatřovat v úderu loktem do obličeje, po němž mohla následovat ztráta rovnováhy a špatné došlápnutí poškozeného, resp. že popsaným mechanismem mohlo dojít ke zjištěné zlomenině poškozeného.
19. Nad rámec shora uvedeného Nejvyšší soud poukázal na to, že v případě posuzované věci je zjevné, že soudy nižších stupňů nepominuly žádný z návrhů na doplnění dokazování, řádně se s nimi vypořádaly a jejich neprovedení zdůvodnily, a to nadbytečností, případně argumentem, že důkaz již byl v předchozím řízení proveden. To se týká i požadavku stěžovatele na opětovné provádění některých jím požadovaných důkazů. Nebyl zjištěn žádný důvod, proč by měly být k žádosti stěžovatele opakovány již jednou řádně provedené a hodnocené důkazy.
20. Na základě uvedených skutečností se Ústavní soud ztotožnil s názorem Nejvyššího soudu (i soudů nižších stupňů), že by bylo možno jen stěží přijmout verzi stěžovatele, podle které jednal v nutné obraně. Učiněná skutková zjištění naopak jasně svědčí o tom, že ze strany stěžovatele šlo o záměrné jednání, kdy startovacím momentem fyzického napadení poškozeného z jeho strany byla předchozí slovní rozepře, která vyvolala neadekvátní reakci stěžovatele spojenou s fyzickým napadením poškozeného.
21. Nejvyšší soud se náležitě vypořádal se všemi dovolacími námitkami stěžovatele a zabýval se i tím, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení jeho základních práv a svobod, přičemž ani v tomto ohledu neshledal jakékoliv pochybení. V postupu Nejvyššího soudu nespatřuje Ústavní soud žádné znaky neústavního pochybení.
22. K námitkám stěžovatele, že obecné soudy při hodnocení důkazů nepostupovaly v souladu s pravidlem in dubio pro reo, Ústavní soud pro úplnost dodává, že toto pravidlo vychází z principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny) a vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno. Obsahem tohoto pravidla pak je, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku, některé skutkové okolnosti či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného [srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2009 sp. zn. II. ÚS 1975/08 (N 7/52 SbNU 73) nebo nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2010 sp. zn. III. ÚS 1624/09 (N 43/56 SbNU 479)]. Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení tedy vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost" [nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)].
23. Zároveň však Ústavní soud zdůrazňuje, že dospěje-li soud po vyhodnocení důkazní situace k závěru, že některé důkazy jsou pravdivé, že jejich věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění pravidla in dubio pro reo, neboť soud tyto pochybnosti nemá. Tak tomu bylo i v případě stěžovatele. Ústavní soud neshledal žádné skutečnosti svědčící o tom, že by průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů, neslo znaky jednostrannosti či tendenčnosti. Naopak, obecné soudy přesvědčivě vyložily, na základě jakých skutečností (prokázaných konkrétními důkazy) dospěly k učiněným skutkovým a právním závěrům. Odůvodnění napadených rozhodnutí přitom tvoří jednotný celek svědčící o vině stěžovatele, přičemž Ústavní soud s ohledem na svoje shora popsané ústavněprávní vymezení neshledává důvod, pro který by měl učiněné skutkové závěry zpochybňovat.
24. Právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny (resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) není možno vykládat tak, že by zaručovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Zmíněným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat (srov. např. usnesení ze dne 23. 4. 2020 sp. zn. I. ÚS 811/20 ).
25. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. března 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu